Zatracení Loundoulienu 2

Snažil se ho zachránit. Nerozvážný to člověk, mohl ho stokrát prosit, aby sem nechodil, ale on by stejně šel.
Věděl, že to tu není bezpečné a rád by se byl tomuto místu vyhnul, ale lidská zvědavost ho sem stejně zavedla. „Ach ti lidé,“ vzdychl si v duchu.
Snažil se svého přítele naložit na záda a rychle odnést. Škobrtl však o šlahouny ostružin a šedavá těla mu zakryli pohled. Cítil ty prudké rány do zad. Pohled se mu pomalu rozpíjel a poslední, co viděl, byli nějaké ruce a zelené obrysy postav…
Když se Jarin probudil, zjistil, že je kdesi ve větvích. Měsíc v úplňku osvětloval dřevěnou plošinu. Vstal a šel ke kraji, aby zjistil kde jsou. Bolela ho hlava, ale říkal si, že skřeti přeci jenom stromy neobývají.
„Hej!“ křikl neznámý hlas. „Moc ke kraji nechoď.“ Jarin se ohlédl, ale nikoho neviděl. „Tady,“ ozval se neznámý znovu. „Na stromě.“
Ve stínu spatřil elfa, seděl na tlusté větvi a pohupoval nohama. „Kdo jsi,“ zeptal se ho Jarin. „Jsem Maulein, člen lesobrany Loundoulienu.“ „Já netušil, že tu ještě nějací elfové zůstali.“ „Vím jen o 12, ostatní už odešli, ale můžeš být rád, že jsme stále tady, protože jsme tobě a tomu člověku zachránili život,“ řekl Maulein. „A co tu vlastně děláte, cožpak nevíš…Ale já vlastně neznám tvé jméno.“ „Jméno mé jest Jarin,“ představil se. „A co že nevím, smím-li se zeptat?“ „Nevíš snad, jak je Les proklet, co za nebezpečí v něm číhá, až přijde měsíc?“ Myslíš vrrky?“ otázal se Jarin. „Ano, přesně ty myslím.“
V tu chvíli se probral Dyren. Nerozuměl však ani slovu z rozhovoru, neboť ten byl veden v elfštině a člověk neuměl touto krásnou řečí mluviti. Navíc elfa, s kterým Jarin hovořil neviděl. Těžce se zvedl a belhal se k Jarinovi. Jarin se ohlédl. „To je můj přítel Dyren,“ představil člověka a šel mu pomoct, aby ještě nespadl ze stromu dolů.
Na plošině u Mauleina se objevil další elf. Něco Mauleinovi řekl, a on slezl ze stromu. Došel k Jarinovi a něco mu v elfštině řekl „Musíme jít,“ řekl v zápětí Jarin Dyrenovi. „Elfové byli zahnáni skřety na ústup a musíme vyrazit dokud je ještě šance.“
Za Jarinovy pomoci se člověk dobelhal k okraji plošiny. Ale oba se zděsili, když pod sebou viděli jen kmen a větve, zem byla zatracena v noci. Dyren sotva došel ke kraji, cožpak mohl šplhat po stromech, navíc v takové výšce.
„Asi tady budu muset zůstat,“ řekl Dyren obětavým hlasem, z něhož však čišil strach. „Mauleine,“ křikl Jarin. „Nemáte lano? Můj přítel sám nesleze.“ „Bohužel Jarine,“ odpověděl. To však Jarin slyšet nechtěl.
„Budeš mi nejspíš muset vlézt na záda,“ otočil se k Dyrenovi. „Blázníš,“ zděsil se člověk. „Neudržím se a spadnu.“ „Jiná možnost není a já tě tu nenechám, jednou si se ke mně přidal a takhle snadno neunikneš.“
Dyren mu s odporem vylezl na záda. Jarin se podíval dolů, nebyla však jiná možnost, a tak pomalu spouštěl nohy z plošiny…

Noras hleděl smutnýma očima na měsíc. Celá skupina byla skryta. Jejich jediná možnost byla zůstat celou noc vzhůru. Byli odříznuti od zbylých dvou, za kterými navíc Noras nerozvážně vyslal Elkia. Nemohli jim pomoci, sami se k nim museli dostat.
Vítr stále poletoval v korunách, nemohl elfy opustit. Jen jeho píseň zněla osamělým vokálem. Elfové už na vrrky narazili a byli vyčerpáni soubojem s nimi. Pomalu usínali. Noras věděl, že se spánkem odejdou jejich životy. Nemohl však zabránit únavě svých spolubojovníků. Byli sice dobře schovaní, ale co jim to bylo platné, když vrrci je stejně větřili.
Tmavá noc se pomalu rozplývala do mlhavého rána. Slunce ještě spalo a krajina byla přikrytá oparem mlhy. Noras dokázal neusnout. Vstal a šel se porozhlédnout, vylezl z houštin, ve kterých spali, vrrkové snad odešli s nocí, aspoň by měli. Tak se tak rozhlížel po klidném okolí, když tu na okamžik zahlédl pohyb kdesi v mlze. Asi se mu to jenom zdálo, vždyť celou noc nezamhouřil oka, a vrrk by se na něj hned vrhnul.
Bylo to jako tušení, a Norasovi došlo, že vrrci se vrhnou na ty bezbrannější. Ihned všechny probudil a spěchali nazpět. Hnali se mezi stromy, Noras utíkal vyčerpaný, hnán zlým tušením.
Ten vrrk, jen tak se ztratil, když měl oběť na dosah.
Noras už skoro neviděl, když elfové běžící vpředu zahlédli skrz stromy šedá těla. Byli v houfu a zdálo se, že jim někdo padl za oběť. Nečekali na nic a využili moment překvapení. Vytasili své šavle a pár vrrků sklátili hned. Ostatní unikli a potom zákeřně vybíhali proti elfům. Kousali do elfů a občas drásali i Mauleinovo bezvládné tělo.
Elfové se pokoušeli ustupovat, ale 3 vrrkové stále pobíhali okolo a napadali je. Snažili se kolem nich stáhnout smyčku, a pak je všechny rozsápat. Noras poslal všechny dál a sám zůstal vzadu.
Pomalu se ostatním ztrácel z dohledu až zůstal úplně sám. Měl vytaženou svou šavli. Byla velmi lehká a mírně prohnutá. Vrrci kolem něj stále obíhali a snažili se útočit. On se ale vždy včas otočil aby je zahnal.
Najednou mu hlavou probleskla spásná myšlenka. Vytáhl z toulce hbitě šíp. Šavlí provedl vpád na jednu z bestií. Dvě další se na něj hned vrhli. Ozvalo se bolestné vydechnutí, šíp zůstal v hrdle jednoho z vrrků. Toho druhého ze sebe Noras hned shodil. Pelášil pryč a Noras po něm vystřelil z luku.
Netrefil se a nemělo cenu střílet dál. Sebral tedy šavli a vyčerpaně šel za ostatními…
Když je po hodině cesty uviděl těsně před sebou, probudil se ze snu. Byl tak vyčerpán, ale zároveň zavázán dostihnout elfy, že po cestě ztratil vědomí. Zdálo se mu, že k němu stromy mluví. Už dlouhá léta si s elfy moc nepohovořily a byly smutní, že odchází pryč.
Když došel k ostatním, hned usnul. Nikdo si ho nedovolil probudit. On měl největší právo odpočívat a přeci si ho nedopřál.

Slunce se pomalu překlenulo. „Kudy myslíš, že teď půjdeme,“ zeptal se Jarin. „Já myslím, že nás Jarin povede na východ k Zelfienu,“ mínil Fulsan. „Půjdeme přes Skalní město,“ myslil Lomban. „Tam si vrrci netroufnou. Jó to by je hnali.“ „Kdo by je hnal?“ „Přece kamenní obři, kteří tam žijí,“ řekl Lomban. Elfům nikdy neublížili, ale nikdo z našeho lidu tam nezůstal. Není tam les, jen samé skály a kameny.“
„To jsou jen báchorky,“ rozčiloval se Fulsan. „Žádní obři tam nejsou. Žili tam kdysi mistři trpaslíci, proto tam nikdo z nás nechtěl žít. Jak říkám, Noras nás určitě povede východně.“ „Jo a nepřežije z nás jediný,“ dušoval se Lomban. „Je tam ještě spousta vrrků a nikdy by jsme jim neunikli.“
„No tak se přeci nehádejte kamarádi,“ promluvil náhle Noras. Spory byli nadšením hnedle zapomenuty. „Lomban má pravdu, vrrkům bychom východní cestou nikdy neunikli. Aź v Jižních dálích se dáme východně. Je to tam opuštěné a dostaneme se do Zelené říše.“
Nikdo si nedovolil nic říct. Noras byl sice mladší než většina z elfů lesobrany, ale měl respekt. „Vyrazíme ale až zítra časně ráno. Potřebuju si ještě odpočinout a bude jistě bezpečnější zůstat přes noc tady.“