Tajemství Targarossu (stará verze)

Kde jen to může být?! To by mě zajímalo, kterého inteligenta napadlo, že jako povinnou četbu máme zrovna Bibli? Jsem ochotná přečíst cokoli, ale proč číst svatou knihu o něčem, co nám nic neříká? Rovnou nám mohli dát Korán, nebo já nevím co. Podle prababičky, tady na půdě ta Bible je, jde jen o to ji najít. Máme ohromnou půdu, kde je uskladněno snad milion věcí. Jé, vláčky, s těmi si děda určitě hrál, když byl ještě malý. Všude je cítit pach staroby, a vzhledem k tomu, že vikýř už je pěkných pár let mimo provoz, se snad ani není čemu divit.
Navíc je konec května, venku okolo pětadvaceti ve stínu, takže se tady nahoře fakt můžu zbláznit. Proč jsem jenom nemohla zajít do knihovny a tam si tu Bibli vypůjčit? Vtom si všimnu skříně s vyrývanými růžemi, která by s trochou štěstí mohla být knihovnou.
„Sakra,“ ulevím si, když skříň nejde otevřít, a sednu si do starého proutěného křesla přímo naproti. Něco mi tady nesedí. Kdo by zamykal skříň na své vlastní půdě?
„Tamarko, našla jsi to?“ ozve se odkudsi z dálky hlas prababičky. Okamžitě si uvědomím, co jsem hledala a nenašla, a rychle vyběhnu z půdy, zdolám schody a už jsem v prvním patře, kde maminka mého dědy bydlí.
„Nemůžu to najít babi,“ stěžuji si. „Ale našla jsem tam takovou skříň, až úplně vzadu, že ji skoro není vidět, která je zamčená,“ dám se do vysvětlování. Třeba se o tom dozvím víc. „Co v ní je?“ zeptám se přímo. Prababička se zarazí a z její tváře začne mizet úsměv a nahradí ho obavy.
„To není nic pro tebe,“ odbyde mě příkře. Skoro se až leknu, takhle ji totiž neznám.
„Ale babi, před měsícem mi bylo sedmnáct, snad už nejsem malé dítě, ne?“ zkusím to ještě jednou. Přece se jen tak nevzdám! Udělám na ni hrozně smutné psí oči.
„Ne, jsi moc mladá… To přece nejde, jsi mladá,“ opakuje babička. Moc jí nerozumím. Je jí sice už přes devadesát, ale nikdy jsem ji ještě neviděla takhle pomatenou.
„Babi, je ti dobře? Mám zavolat babičku dolní?“ starám se rychle. (Babička dolní je snacha prababičky a protože bydlí v přízemí, vysloužila si přízvisko ‚dolní‘.)
„Ne, to ne, prosím, nikoho nevolej. Musím ti něco říct, něco moc důležitého. Nechci tě taky ztratit,“ řekne prababička ztěžka a rozpláče se.
„Ne, nebreč, to bude dobrý,“ snažím se ji uklidnit.
„Pojď… pojď, něco ti musím ukázat,“ řekne a vede mě ke svému obýváku, kam snad ještě živá noha krom prababičky nevkročila. Většina návštěv se tu odbývá v kuchyni, ale nikdo neví proč. Netušíme z jakého důvodu, do zadní místnosti zahalené zeleným světlem, nesmíme. Těžké zelené závěsy jsou neustále zataženy, takže dovnitř není vidět ani zvenčí. Rozrušeně otočí velkým zlatým klíčem v zámku a otevře.
Čekala jsem něco naprosto úžasného, fantastického, ojedinělého, ale místo toho vejdu do místnosti jako jsou jiné. Až na to, že tu je strašně zatuchlý vzduch a málo světla. Po stranách se rozprostírají mohutné knihovny, uprostřed kulatý stůl se sedmi židlemi. Všechen nábytek je nádherně vyřezán z tmavého ebenového dřeva. To muselo stát strašných peněž, takové skříně jsem neviděla ani nikde na zámku, ale stále nechápu, proč je to všechno taková tajnost. Babička za námi zavře dveře a zamkne. Vtom si všimnu koberce, není normální jako jiné. Nedá mi to a sehnu se, abych se ho dotkla. Tak měkký materiál jsem v životě necítila. Už už se na něj chci zeptat, když vtom mi padne zrak na strop. Pouze vzdychnu, protože na víc se nezmůžu. Nevím jestli se jedná o kresbu či něco jiného, ale po celém stropě se rozprostírá snad tisíc maličkých hvězd, které dohromady vytváří obrazec růže uprostřed trojúhelníku. Hvězdičky přitom neustále snižují a opětovně zvyšují svou intenzitu svitu. Fascinovaně si to prohlížím. Nic úžasnějšího jsem nikdy neviděla ani v televizi, natož ve skutečnosti.
Babička dojde k jedné z knihoven a sáhne po jedné ze stovek knih. Tím spustí nějaký mechanismus a knihovny okolo nás najednou začnou měnit svá místa. Vždycky jsem myslela, že to je záležitost filmařů, že se jedná o dobře udělaný trik, ale evidentně to existuje i ve skutečnosti. Podle mých přestav, by knihovny měly odkrýt nějakou tajnou chodbu, ale to se nestane. Opět musím vzhlédnout ke stropu, hvězdy změnily svá místa a nyní je z nich nějaký nápis, který se mi však nedaří rozluštit. Ve chvíli, kdy dám hlavu dolů drží prababička v ruce tlustou knihu vázanou v modré kůži. Položí ji na stůl a vyzve mě, abych se posadila.
Na hřbetu knihy je stejný nápis, jako teď svítí na stopě a na jejích deskách pro změnu září rudá růže v trojúhelníku. Opravdu září, nepřeháním ani nemám vidiny, prostě z ní vychází světlo.
„Toto je Svatá kniha Targarossu, jediná v našem světě,“ promluví konečně prababička. Zdá se mi, že sním. Je dvacáté první století, takovéhle věci se nedějí.
„Targarossu?“ zopakuji nevěřícně, protože mi nic jaksi nedává smysl. Hraje se mnou nějakou hru? Nebo co se to vlastně děje?
„To je země, kde vládne mocný Garlin. Musím ti vysvětlit několik věcí ale nejdřív musíš složit přísahu, že nikomu nic neprozradíš,“ řekne babička a z jednoho šuplíku vytáhne trojrozměrný dřevěný trojúhelník, v jehož prostředku je vyhloubený kruh velký asi jako sevřená pěst. Potom babička přinese malou truhličku. Je to všechno tak neskutečné, že tomu sama nemůžu věřit.
„Otevři ji a vlož Targarosský květ to této prohlubně,“ radí mi babička a já ji poslechnu. Opatrně zvednu víko truhličky a spatřím rudý květ růže se zlatě orámovanými okraji. Ač je to neuvěřitelné, vypadá, že je živá, ale asi se jedná o nějaký klam, vždyť, jak by v truhle mohla přežít růže? Vezmu ji do rukou a vložím doprostřed trojúhelníku. Najednou se okolo nás rozlije zlaté světlo.
„Teď opakuj po mně,“ šeptá babička. „Já, Tamara I. z rodu Aramatů, přísahám mlčenlivost o Targarossu a slibuji věrnost mocnému Garlinovi.“
„Co je to za blbost?“ nechápu. Přece tady ze sebe nebudu dělat šaška.
„Zopakuj to,“ poradí mi babička.
„Nebudu přísahat na něco, co neznám,“ bráním se.
„Bez přísahy to ani nepoznáš.“
„Třeba to nechci poznat,“ začínám mít docela strach. V čem to prababička jede proboha? Snad není v nějaké sektě?!!!
„Musíš Tamaro, musím tě před vším varovat. Ctibora nikdo varovat ani nemohl, tvého dědečka jsem se varovat bála a u otce jsem to nestihla.“
„O čem to mluvíš babi?“ nechápu. Praděda Ctibor zemřel, když byl děda ještě malý, nikdo netušil, co se mu stalo, ale kdo by se taky divil, vždyť v té době snad ještě žili dinosauři, tak jak by to doktoři mohli vědět? Můj děda zmizel neznámo kam v den, kdy jsem se narodila a otec zemřel hned rok na to. Měl nehodu v letadle. Služebně letěl do Ameriky a letadlo se nějak porouchalo nebo co, pilot to nezvládl a bylo po všech cestujících. Oběti nebylo možné identifikovat, ale nepřežil nikdo. Není divu, že se babička po všech těchto pohromách nadobro pomátla.
„Prosím zopakuj to,“ řekne a podívá se na mě nepopsatelným pohledem. Zřejmě jí hodně záleží na tom, abych to řekla. Tak to tedy udělám a pak se budu ptát. Ať je po jejím.
„Já, Tamara I. z rodu Aramatů, přísahám mlčenlivost o Targarossu a slibuji věrnost mocnému Garlinovi,“ pronesu pevně. Vůbec nechápu, jak jsem si to mohla zapamatovat. Prostě jsem začala a pak jako kdyby ta slova přede mnou byla napsaná a já je jen četla.
Vtom se se mnou stalo cosi zvláštního. Cítím jakoby novou energii a sílu. Je to nádherný pocit. Pak si najednou uvědomím, že rozumím nápisu na knize, stojí tam: ‚Targaross‘.
„Myslela jsem si to. I přesto, že po celá staletí se Fargany stávali muži, tušila jsem, že ty budeš výjimečná,“ přizná babička. Nerozumím tomu. Takových zvláštních věcí. Mám tisíc otázek a tuším, že to moje hlava déle neustojí.
„Co jsou to Farganové? A jak to, že jsem z rodu Aramatů? Co to je za blbost, babi? A ten Targaross? A jak to, že jsi mi nikdy nic neřekla? Co se to děje, babi?“ jsem dokonale zmatená.
„Hezky popořádku. Jsi opravdu z rodu Aramatů. Jedná se o velice starý a významný rod. Pouze potomci tohoto rodu se mohou stát Fargany. Farganové jsou… nevím jak ti to co nejjednodušeji vysvětlit. Jedná se o lidi, kteří žijí na této planetě…“
„Nikde jinde přeci lidé nežijí,“ skočím babičce do řeči. Absolutně nesnáším sci-fi. Nic mi to prostě neříká a jsem ochotná se hádat s kýmkoli na téma – jsou ve vesmíru jiní lidé?
„Není tak jednoduché vysvětlit ti to. V roce 1515 přišel zakladatel našeho rodu, mistr Aramat, na způsob, jak utéct od tyranie, která se tou dobou vznášela nad tímto světem, a neznámo jak vytvořil ještě jeden svět. Představoval si svět míru a bezpečí, pro všechny, kteří po tom budou toužit, ale pak se něco zvrtlo. Ve Svaté knize Targarossu je psáno pouze to, že přišlo zlo. Pak už v tom Aramat nemohl pokračovat. Musel uzavřít cestu do druhého světa. Jedni si myslí, že byl zdrcen, že vytvořil stejný svět, který máme tady. Jiní říkají, že zlo tam, bylo ještě horší než tady. Ale každopádně si nechal připravená zadní vrátka. Kdyby se něco dělo, tak aby se dostal do obou světů. Nestihl jich však využít, protože krátce nato zemřel. Lépe řečeno byl zabit v našem světě, protože odmítl prozradit, kam se podělo okolo tisíce lidí.
Nový svět byl rozdělen na tři části: Moondror, Zdamwolf a Targaross. V Moondroru žije hrůza, strach a děs. Nic bližšího nikdo neví. Pouze ti, co se tam někdy vypravili, ale nikdo se nikdy nevrátil. Zdamwolf je přátelské území, kde žije spousta zvířat, o kterých se ti nezdálo ani v tom nejdivočejším snu. Mají zvláštní způsob myšlení, který zatím nikdo nepochopil, takže ti nemůžu říct, podle čeho si vybírají na kterou stranu se přidat. Pro pomoc v bojích k nim chodí jak Targarossové tak i Moondrorové a vždycky se tam najde dost přívrženců obou stran. A pak je tu Targaross.“ Pak se babička na chvilku odmlčí a já vstřebávám všechny informace. „Poslední část Nového světa, místo, kde žijí lidé, kteří touží po míru, štěstí a lásce. Což se jim díky Moondrorům nedaří. A už se dostávám k Farganům. Jedná se lidi z našeho světa, kteří jsou potomky mistra Aramata. Jen oni se mohou dostat do Nového světa a pomoci obyvatelům Targarossu. Moondrorové ničí vše, co jim přijde do cesty už po mnoho století, a poslední dobou se většina Farganů přidává právě na jejich stranu, protože Moondrorové jim mohou nabídnout o mnoho víc než Targarossové.“
„Ale proč? Kdo z našeho světa by toužil jít do jiného a ještě tam bojovat? Vždyť už tady se každý vyhýbá vojně, jak jen to jde,“ namítnu.
„Ty bys nestála o ovládnutí našeho světa? Moc, kterou bys měla, by byla neuvěřitelná. Patřil by ti svět, všechny peníze, životy, prostě všechno. Neříkej, že bys to nechtěla.“
„Já teda rozhodně ne, babi. Tenhle svět bych ovládat opravdu nemohla,“ odpovím okamžitě a bez zaváhání.
„To je dobře, ale spousta lidí je opačného názoru, a když se pak navíc dozví, že jsou Fargany, okamžitě ucítí příležitost a nebojí se po ní sáhnout,“ řekne babička a já si v tu chvíli uvědomím:
„Já jsem taky Fargan?“
„Ano to jsi. Proto jsem ti tohle všechno řekla. Je to tajemství, které se nikdo z tohoto světa, mimo Fargany, nesmí dozvědět. Nechci o tebe ale přijít, holčičko moje,“ přizná babička a rozpláče se.
„Jak bys o mě mohla přijít?“ nechápu, ale babička dál pokračuje:
„Nechci po tobě slib, že se nevydáš do druhého světa, protože vím, že bys ho stejně nesplnila. Musíš tam jít, ale slib mi dvě věci. Že se nepřidáš na stranu Moondrorů a že nepůjdeš do žádného boje,“ prosí babička a tiskne mou ruku. Najednou se mi to celé jeví jako naprostý nesmysl. „Nevím, co tě tam čeká, nejsem Fargan, takže jsem tam nikdy nebyla a nevím, jak se odtamtud dostaneš zpět. Musíš doufat, že ti to tam někdo řekne. V noci se mi zdál sen, že jsi to dokázala, dostala se tam a našla svého otce, děda i praděda živé a v pořádku. Proto ti to všechno říkám. Stejně je to osud a ty by ses tam dostala ať už s mou pomocí nebo bez ní, stejně jako tvůj dědeček, kterému jsem se bála říct pravdu a on ji našel sám. A než jsem to stihla říct tvému otci, zmizel také. Jediné co mi tu zbylo je Svatá kniha Targarossu. Objevila jsem ji poté, co Ctibor zmizel v Novém světě, ale číst jsem ji dokázala až poté, co zmizel můj syn. Neměla jsem už bohužel čas na to, abych vnoučka varovala,“ babiččiny slzy tečou proudem a já netuším co dělat. Najednou mi je tak nějak zvláštně, když už vím pravdu. Tak nějak automaticky se k babičce natáhnu a obejmu ji. Její slzy se dostanou na mou tvář a poté co stečou až ke krku, najednou ucítím cosi těžkého přímo na tom místě. Ucuknu a podívám se, co to je. Na krku se mi houpá malý zlatý klíček, který je zdoben jemnými růžemi. Než si stihnu uvědomit, co dělám, běžím na půdu a zastavím se až před velkou skříní. Jaksi podvědomě cítím, že klíček patří právě k ní…