Zatracení Loundoulienu 3

Přes noc byl klid a ani teď nic neslyšeli. Asi už tu neměli být a viděli les, jaký bude. Už tu nebyl smutek, ale jen prázdnota.
Ráno byli už na cestě, když se za obzorem objevila oranžová záře. Mlhavým lesem postupovali k vlčím skalám. Pochodovali po velké cestě podél rokle, kterou protékal malý potůček. Jarin šel společně s Norasem a Lombanem vpředu průvodu. Ve prostřed postupovali elfové s raněnými, za kterými kráčeli další 4 k boji připravení.
Koruny vysokých smrků se roztancovaly v rytmu větru. „Bude bouřka,“ pravil Noras, když si toho všiml. Modré nebe se zavíralo černými mraky. Nedlouho potom větvemi jehličnanů propadly první nesmělé kapky. Raněným padaly přímo do obličeje.
Maulein proto požádal Lombana, aby jim přinesl nějaké lopuchy. Elf zmizel za kmeny a dvě tvářičky mokly čím dál tím víc. Zanedlouho se Lomban vrátil, nenesl však žádné lopuchy a pospíchal do čela průvodu.
„Norasi,“ řekl celý rozrušený. „Nedaleko u potůčku se něco schovává v trávě.“ „Jarine, veď průvod stále dál a hlavně se nezastavuj ani se nevracej,“ prosil Noras Jarina. „Ty mi to pojď ukázat, co jsi viděl.“
Pospíchali k potůčku. Rokli, která ho objímala, seskočili. Noras do něčeho narazil, že to byl skřet poznal vzápětí. Skřeti totiž nepobrali moc rozumu a on se vynořil z trávy. Vzápětí se však objevovali další a další. Dva hrdinové nevolali o pomoc. I za cenu svých životů nechtěli ohrozit ostatní.
Jarin pohotově vytáhl svou šavli. Skřet, který před ním strašlivě kvičel, se skácel k zemi. Lomban na nic nečekal a jeho meč projel dalším.
Přestože o pomoc nevolali, uslyšel Jarin zvuky boje. Noras dobře věděl proč mu zakázal jít na pomoc, on si však neposlechl. Všichni elfové vyjma dvou, kteří hlídali raněné, nastoupili na okraji rokle do řady. Noras viděl jejich stíny proti jasnému světlu, jak napínali luky. Šípy vylétly a každý našel svůj cíl.
Skřeti náhlý zvrat očividně překvapil. Noras a Lomban se proto rychle škrábali pryč. Půda se jim pod nohama sesouvala. Podali jim ruce na pomoc. Jarin viděl, jak se k nim řítí houf skřetů, jejich záhuba. Mohutným skokem přes ně přeletěl a dopadl na kolena. Zvedl oči a viděl jenom letící krev, jeho ruka byla totiž rychlejší. Na pomoc mu letěly šípy.
Noras, když ho uviděl, věděl, že je zbytečné utíkat a vzduchem se zaleskl další meč. Nad ním prolétly tmavé stíny a šípy dopadly k elfímu lukostřelectvu. „Agch,“ ozval se bolestný vzdych. Noras se ohlédl a viděl Hasuenovo tělo spuštěné v rozmoklé zemi. Nad hlavou se mu v tom zkřížily dvě ostří. Lombanova čepel zadržela mohutnou halapartnu. Silným rozmáchnutím ji přetnul a odkulil se stranou.
Průzračná voda v potůčku se zabarvila krví a vypovídal strašné svědectví o tom, co se tu stalo. „Podívám se, jestli není někdo raněn,“ řekl Lomban Norasovi, který nemluvně do rudé vody hleděl.
„Po bitvě je vždycky ticho, aby se zbraně později mohli znovu zkřížit,“ řekl Noras víc k sobě než k někomu jinému. „Neměli jste se vracet,“ obrátil se k Jarinovi. Slzy mu stékali po tváři, v potoce se mísili s krví elfů a doprovázeli jí na cestě. On věděl, že tu někteří zemřeli. „Měli jste jít dál.“
„A vás tu nechat smrtce,“ rozzlobil se Jarin. „Měl bys být rád…králi Loundoulienu. Bez tebe bychom padli i my. Raduj se z toho, že se jednou možná budeš moci vrátit do překrásného lesa a vidět jeho kvetoucí srdce.“ „Možná jsem ho mohl vidět už teď. Možná ale mám pokračovat ku věčnosti.“ Elf se najednou rozesmál. „A já, že jsem král. Ne já zůstanu dějinám neznámým vůdcem uprchlíků. Snad na to, že v těchto dnech opouští poslední elfové náš les si někdo vzpomene.“
„Pro mě si stejně král Loundoulienu, protože by si za něj srdce dal,“ trval na svém Jarin a pomalu odkráčel pryč. Vystřídal ho Lomban. „Tři,“ řekl rozklepaným hlasem. „Tři naši kamarádi zemřeli a další jsou raněni.“
Noras jen tiše seděl a brečel. V zápětí se vydal s malou lopatkou na protější stranu a vystoupal na kopec, kde stály mohutné smrky, které celou hrůzu z výšky pozorovaly. Lopatkou odstranil v obdélníku kobercovitou trávu a začal kopat. Někteří se přidali a zanedlouho byli vedle sebe tři přesné díry a tři elfí bojovníky do nich uložili. Na hrudi měli složené zbraně.
Noras začal nesměle zpívat. Další se k němu přidávali a za chvíli se lesem nesly nádherné elfí vokály. Poté těla přikryla hlínou, čímž stala součástí lesa.
Všichni se odebrali zpátky na cestu, jen Noras ještě zůstal u hrobů. Cizími oči neviděn, pronesl podivná slova: „Ep el důaf Loundoulie en ou fal.“ Poté se zvedl a pomalu kráčel pryč. Za jeho zády vyrostly nad každým hrobem nádherné kvetoucí květiny. Jen Ony, probuzené třemi elfími dušemi, tu zůstaly připomínat tragédii.
Maulein a Dyren se svých lopuchů nedočkali. Průvod šel dál, ale nenechal za sebou jen mrtvá těla skřetů a hroby spolubojovníků. Ty kytky s dušemi elfů ví, co elfům uniklo. Bylo to něco, o čem si Jarin a Dyren mysleli, že už dávno není. Tenkrát tady v lese přece viděli pozůstatky po strašném boji, ve kterém nemohl nikdo „přežít“.
Alespoň jeden ale musel přežít a s velkou vůlí je ještě stále pronásledoval. Postava střední výšky se plížila ve stínech bouřkových mraků. Blesk stíny osvětlil. Ta bytost v roztrhaných hadrech se zastavila navrchu u hrobů.
Ten dotyčný moc dobře věděl, co se tu stalo. Jeho holí projelo modravé světlo. Dole v rokli se něco tmavého pohlo, ale všichni skřeti byli přece povražděni. Ne, tam dole to byl doopravdy skřet a vstávali další.
Už nebylo pochyb o tom, že tajemná postava je jeden z Lothorových nekromancerů, temných kouzelníků, který se znovu snažil z kostí sestavit jednotku. Snažil se za každou cenu zastavit Dyrena. Byl to sice ještě malý chlapec, ale skrýval pro Lothora velké nebezpečí, a když se mu podařilo utéct ze země…
Hůl se měnila v ostrých světlech, ale tři kytky mu bránily ukrást i těla čistých bojovníků. Duše elfů zakletých v květech mu nedovolily vzít to, co dřív bývalo jejich. Kořeny držely pevně prázdná těla.
Ten chladný nepřítomný výraz lebky prozrazoval, že nekromancer nebude mít s nikým slitování. Stvořil ho někdo nebo se snad někdo za života zaprodal „životu“, „životu“ na věčnost bez citů a života.
Hůl dál moc svého pána vysílá a další mrtví znovu vstávají. Skřeti, jimž kosti vylézají, s očima přetočenýma, vrrci s utnutými částmi těl a ještě větší sílou tu teď v rokli stojí. A elfové nic netušíc pokračují dál na své cestě.