Tajemství Targarossu 2 (stará verze)

Lehce jím skříň odemknu a dychtivě se podívám dovnitř. Ani nevím, co jsem čekala, ale rozhodně ne tohle. Leží tam spousta věcí, pečlivě urovnaných v poličkách. Hned nahoře najdu něco, co zřejmě mají být dámské šaty. Jsou dvoje. Jedny prosté, bílé, ty druhé nádherné, modré s růžičkami (ale ne nějak přeplácané, prostě tak akorát, jsou přímo fantastické).
„Vyber si dobře, nevíš, co tě tam může čekat, od každého jen jednu věc,“ dolehne ke mě jakýsi zvuk. Nejdřív mě napadne, že to volá prababička, ale vzápětí si uvědomím, že její hlas zní naprosto odlišně.
Fajn, zjistila jsem cosi o nějakém Novém světě, kam se mám vydat. Je to naprosto neuvěřitelné, ale já se právě rozhoduji, které šaty si obléct. Mám si vzít ty modré a být tam za paní? Za něco víc než jsem. A nebo zvolit ty prosté a v přestrojení zjistit situaci? Jsem strašně nerozhodný člověk, tak jak si mám vybrat??? No tak dobře, půjdu v těch bílých. Zlatovláska přece taky měla ten nejprostší šat, tak třeba mi to přinese štěstí.
Pak sklouznu o přihrádku níže. Tam je spousta zbraní, jako jsou dýky, luky, meče. Vždycky jsem si jako malá přála být rytířem s mečem. Automaticky sáhnu po meči, ale hned se rozmyslím, protože nic těžšího jsem snad nikdy nedržela v rukou. S tím by se tedy pohodlně necestovalo. Ale na co mi bude dýka nebo luk se šípy, když nejsem schopná nikomu ublížit? Tak to bude sranda. Nicméně si vyberu jednu z dýk, jeden z luků a toulec se šípy. Stejně s tím neumím střílet. Jen tak zkusmo se snažím napnout tětivu a vystřelit šíp. Bezúspěšně. Nemám na to sílu. No nic, vzít to sebou můžu.
„Následuje jakýsi vak, do kterého všechno nastrkám, a v předposlední části skříně objevím malé truhličky, asi takové jako byla ta s Targarosskou růží. Postupně jednu po druhé otevřu. Jsou v nich jakési talismany na krk. Je jich tam spousta. Například drak s měsícem mezi zuby, vlčí hlava či znak Targarossu z kovu. Ty ostatní mi připomínají jakési indiánské náhrdelníky, na kterých je spousta peří a zubů. Nemůžu se rozhodnout, takže zvolím Targarosský znak – růži v trojúhelníku.
Úplně dole najdu snad nejcennější poklad – mapu Nového světa. Sice není úplná, protože místo Moondrorského území tam bílo, ale alespoň tam je Targaross a Zdamwolf. Těžko se odhaduje měřítko a vzdálenost, ale rozhodně to není země velikosti naší planety. Tak maximálně naší republiky, i když musím počítat, že neprobádané území Moondroru může být několikrát větší.

Fajn, tak mám všechno spakované, ale jak se tam mám dostat? V tom si uvědomím, že by asi bylo vhodné, vzít si sebou vodu a nějaké jídlo, protože bůhví jak dlouho tam zůstanu. Vždyť ani nevím, proč tam jdu. O co se snažím? Tohle je jen nějaký vtip, přece opravdu nebudu cestovat do jiného světa. Najednou mi zrak spočine na úplné dno skříně, kde v koutě leží fotka. Zvednu ji a spatřím na ní pradědu, dědu i taťku, všechny tak, jak si je pamatuji z jiných fotek. Ale to je hloupost, nemohli být všichni takhle mladí a přitom se spolu fotit. Každopádně si ji přibalím do vaku.
Seběhnu ještě dolů k prababičce, zeptat se na cestu, kudy se tam dostanu. Doufala jsem ve dveře ve skříni, jako jsou třeba v Narnii, ale ač jsem celou skříň prolezla centimetr po centimetru, nikde ani stopy po tajném vchodu.
„Babi, kudy mám jít?“ zeptám se, když sejdu.
„Vypadáš krásně,“ zhodnotí babička můj zjev. Nikdy jsem na sobě neměla takovéhle šaty. Jsem zvyklá chodit v džínech a ne v dlouhých bílých šatech. „Skoro jako nevěsta,“ dodá a já si najednou nejsem jistá, jestli vůbec někam jít chci.
„Jak se tam dostanu, babi?“ zeptám se radši znova. „A co tam vlastně budu dělat?“
„To co se tam rozhodneš dělat je čistě tvá věc. Rozhoduj se sama za sebe. A teď pojď, zavedu tě k bráně.“
„Ale babi, proč tam vlastně jdu?“ není mi stále jasné.
„Proč tam šel tvůj otec? A proč další tví předci?“ položí mi babička otázku.
„Jak to mám vědět? Já si do dneška myslela, že s taťkou spadlo letadlo.“
„No dobrá, jdeš tam, abys objevila tajemství Targarossu. Nikdo netuší, co to je. Teda alespoň tak to stojí v knize, ale musíš tam jít a najít to. Ani já nevím všechno, ale tam se dozvíš odpovědi na všechny své otázky.“
Začínám mít pocit, že se mě tam babička snaží za každou cenu dostat. A není to zrovna příjemný. Navíc jí vůbec nevěřím. Je mi jasné, že zná pravdu a pouze mi ji odmítá prozradit.
„A jak se dostanu zpátky?“ zeptám se ještě. No tak co, jestli to fakticky existuje, tak se aspoň podívám někam jinam a za hodinu jsem zpátky.
„Stejným způsobem jako tam. Teď mě poslouchej, je to moc důležité. Na krku máš Targarosskou růži. Ona je klíčem k cestě tam i zpět. Stačí ji použít a jsi zpátky,“ přesvědčuje mě dál.
„Moment. Když je tak jednoduché dostat se s ní zpátky, tak proč se taťka nevrátil?“ uvědomím si.
„To nevím, ale musíš to každopádně zjistit. Pojď, připrav se,“ řekne babička a než stihnu cokoli namítnout, chytí můj přívěsek ve tvaru růže a dotkne se jím Svaté knihy Targarossu.

Svět se začne točit. Všude víří barevná světla a najednou se objevím na zelené mýtině. Ze dvou stran ji svírá les, přímo přede mnou je široká divoká řeka a vlevo se nachází zřejmě nějaké město, plné domků, které se stavěly na vesnicích tak před dvěma sty lety. Nikde žádná vedení elektrického proudu, nikde smog z aut, ani hluk tu není. Snad v životě jsem neslyšela takové ticho.
Stále ještě otřesena z babiččina chování i z toho, že to o čem mi řekla opravdu existuje, se vydám k vesnici.
Vtom se kolem mě mihne cosi velkého a černého. Vyděšeně couvnu a snažím se zjistit, co to bylo. I ten dotyčný se zastaví a na dálku si mě začne prohlížet. Nevím jestli sním, nebo jen špatně vidím, ale zdá se, že jde o kluka, sedícího na nějakém prapodivném černém zvířeti. Hlavu má velice podobnou lvu, trup těla je skoro dračí, má velké mohutné nohy s dlouhými drápy a černá křídla z peří.
Na kratičký moment se mé a cizincovy oči střetnou (zní to divně – on tu přece není cizinec, to já jsem tu ta nová). Nedá mi to – musím se usmát. On však pohled neopětuje, pobídne tvora, na kterém sedí a zmizí v lese.
Jsem z toho trochu v šoku, takže si přítomnost cizí dívky uvědomím až ve chvíli, kdy už stojí přímo u mě.
„Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?“ ptá se. Je jí skoro jako mně, takže tak okolo šestnácti, má podobné šaty a dlouhé světlé vlasy.
„Ne, děkuju, jsem v pohodě,“ odpovím, nicméně si mě stále nedůvěřivě prohlíží. „Já jsem Tamara,“ rozhodnu se tedy představit.
„Viola,“ odpoví. „Jsi Fargan, že?“ zeptá se a já si v tu chvíli uvědomím, že mi babička jaksi zapomněla říct, co to vlastně je. Nicméně kývnu hlavou. „Myslela jsem si to. Objevila jsi se z ničeho nic a pak se tu objevil Moorlio, takže se to dalo čekat.“
„Promiň, ale co je to Moorlio?“ nechápu. Asi to bude těžší než jsem čekala. Nejen že nevím jak jsem se sem dostala, nevím ani proč a ani jak zpátky.
„Tys ho neviděla? Myslela jsem... no zatím každý Fargan měl dar je vidět. Byl celý černý. Je to chvilka, co zmizel tam v lese.“
„Ty myslíš toho kluka?“ vyhrknu, protože kdyby ho znala, tak bych hned věděla jeden důvod proč tu zůstat.
„Ne, myslela jsem to zvíře, na kterém seděl. Moorliů je tady celá spousta, žijeme na hranicích Targarossu, takže tady vídáme mnoho zvířat ze Zdamwolfu, ale ještě nikdy se tu neobjevil nikdo z Moondroru,“ upřesní mi.
„Kde to tedy jsem?“ zeptám se. Ráda bych přesnou polohu, abych ji mohla zkontrolovat s mapou.
„Ty to nevíš? Zatím každý Fargan byl dokonale informovaný o našem světě,“ diví se Viola a já si začnu připadat jako blbec. Proč jsem sem tak spěchala? Ono by se to o pár dní nezbláznilo a já bych aspoň věděla do čeho jdu.
„Víš, já jsem tu jaksi omylem, hledám svého otce.“
„Nechápu co tady teda děláš. Přišla jsi nám pomoct, nebo si budeš řešit svoje problémy? Každý máme něco, ale rozhodně neberu jako důležité to, že hledáš otce. Moji rodiče jsou oba dávno mrtví. Zabili je Moondrorové při jednom ze svých vpádů na do naší země. A dělám z toho takovou vědu? Ty nám můžeš pomoct, zachránit desítky lidí a hledáš jen svého otce. Promiň ale asi si nemáme co říct,“ rozhorlí se Viola a zamíří pryč.
„Počkej přece,“ volám za ní, „to, že hledám otce je jediná indicie, kterou jsem na cestu sem dostala. Nevím nic o tomhle světě, neznám důvod vašich bojů s Moondrory a už vůbec netuším, co to vlastně znamená být Farganem. Třeba kdyby mi to někdo vysvětlil, mohla bych ti nějak pomoct,“ vyliji si na ní vztek Vím, že ona za to asi nemůže. Čekala ve mně pomoc, a místo toho tam přijde holka co ani netuší, co je zač.
„Tak jo, smažeme to a začneme znova,“ rozhodne se po chvilce, protože stejně nemá na výběr.
V tom se ozve pronikavý vysoký hvizd. Než si stihnu uvědomit, co se děje, strhne mě Viola sebou a běžíme kamsi k lesu. Je hodně rychlé a já jí opravdu nestačím. Klidně by mě mohla pustit a běžet do bezpečí sama (domyslím si, že šlo o poplach, protože se najednou z vesnice ozve křik), ale ona se se mnou táhne dál. Najednou se ocitneme v podzemí. Netuším jak jsme to dokázaly aniž bych si toho všimla, každopádně Viola už dál neběží, takže jsme zřejmě v bezpečí.
Během vteřinky je úkryt pod zemí plný dětí. Od maličkých až po zhruba stejně staré. Ani jeden dospělý. Zřejmě takhle utíkají často, protože se nikdo netváří vyděšeně, buď jde o cvičení, a nebo... radši nedomýšlet. Mám spoustu otázek a žádnou odpověď.
Když se ve tmě trochu rozkoukám, že jsme na začátku jakési jeskyně z níž vedou desítky uliček. Viola mě zatáhne trochu dál od ostatních a šeptem mi začne vysvětlovat a radit.
„Takže Farganové jsou dědici mistra Aramata,“ začne Viola a já si matně začnu vzpomínat, že babička něco takého zmiňovala. „Mají nadpřirozené schopnosti a možnost procházet mezi světy. Jejich posláním je pomáhat udržení rovnováhy v našem světě. Ty ses tady zjevila v pravý čas, protože momentálně nějakou pomoct opravdu potřebujeme. Moondrorové jsou rozhodnuti zničit Targaross a ovládnout tím pádem dvě třetiny tohoto světa. Mnoho dospělých už padlo a mnoho jich také ještě život položí. Existují pouze dvě Svaté knihy Targarossu. Jedna u vás a jedna je tady. Dokud byla zde v Targarossu, měli jsme ochranu a Moondrorové na nás nemohli. Ale od té doby, co je naše kniha v jejich rukou, už můžeme jen čekat na další útok. Jen ty nám můžeš pomoci získat ji zpět.“
„Já? Ale jak? A není mi jasná jedna věc. Když sem Moondrorové nemohli, tak jak se jim podařilo získat knihu?“
„Jednoduše, skoro před sedmnácti lety dostali nového Fargana na svou stranu a on ji jim donesl. Jak prosté, nikdo neví co mu za to slíbil, ale asi to muselo být něco opravdu velkého,“ zasvěcuje mě Viola do dějin tohoto světa.
„A kdo vládne v Moondroru?“ zajímá mě dál. Dokud mám příležitost klást otázky, musím toho využít.
„O něm jsi také neslyšela? Jmenuje se Noom. Radši se o něm nikde nezmiňuj, protože když lidé slyší jeho jméno, vzpomenou na všechny vraždy, které spáchal, a to nám v této době na odvaze bojovat proti němu rozhodně nepřidá. Měla bych tě dovést ke Garlinovi. To je Targarosský král,“ rozhodne Viola a jen co pomine nebezpečí mě vyvede ven. Skoro to nemůžu poznat. Ze střech domků šlehají ohromné plameny a černý hustý kouř se táhne po obloze, jako známka děsu. Malé děti začnou plakat. Ty starší se vydávají hledat rodiče s obavami, zda ještě žijí.
Odkudsi k nám přiběhne světlovlasá dívka, velice podobná Viole.
„Tohle je moje sestřička Liliana, Tamaro. Lili, Tamara je Fargan, pomůže nám,“ představí nás moje průvodkyně.
„Opravdu? Jak to, že jsi dívka? Farganové nejsou ženy, nebo jo?“ nechápe Lili.
„Podívej se,“ řekne Viola a vezme do ruky můj přívěsek – růži v trojúhelníku – a ukáže ho sestře. „Připrav se na cestu. Vezmi všechno co máme, jestli teda vůbec něco zbylo. My se zatím postaráme o Gungy. Tamaro, radši si Targarosskou růži schovej pod šaty. Nemusí každá vědět, že jsi Fargan,“ poradí mi a já ji poslechnu. Potom mě vede kamsi do lesa.
„Co se tady stalo?“ zeptám se. Přece by neútočili na tak malou bezvýznamnou vesničku jen tak.
„Moondrorové někde musí trénovat nové vojáky, tak proč nevyužít Targarosské vesnice, že?“ oznámí mi Viola se silnou ironií. Navíc co nevidět zjistí, že jsi tu, a budou tě za každou cenu chtít dostat na svoji stranu. Nemůžu ti přikázat ‚zůstaň věrná Targarossu!‘, ale chci tě jen varovat, abys nevěřila ničemu co ti budou tvrdit. Nemohou po tobě chtít nic proti tvé vůli, ale jakmile se s nimi jednou spolčíš, tak budeš navždy ztracená jak ty tak i my. Protože jestli se nemýlím, tak děti ještě nemáš, aby sem potom mohl přijít další Fargan a pokusit se nám pomoci. Jsi zřejmě poslední, kdo k tomu má možnost,“ svěřuje mi po cestě lesem.
Vtom se ozve šustot křídel a kousek od nás přistane ten kluk na černém Moorliovi. Viola sebou cukne strachy.
„Ahoj Tami, čekal jsem, kdy tě tu uvidím,“ pozdraví sametovým hlasem a sleze z Moorlia. Je vysoký, celý oblečený v černém, má černé, od větru rozcuchané, vlasy a oči tak tmavé, že v nich stěží najdu zorničky. Pak mi podá ruku na přivítanou.
"Nedělej to," slyším ještě zavolat Violu...