Paralelní svět-II-2

Lampy pouličního osvětlení ozařovaly prázdné ulice, kterými projíždělo auto. To však nebylo slyšet ani vidět, protože jej obklopovala ochranná clona.
Nadporučík Mirek Vincent se opíral o volant a bez zájmu hleděl do ulic, jimiž vozidlo řízené počítačem projíždělo. O několik minut později automobil zastavil ve spoře osvětlené uličce.
„Tak jsme na místě. Teď zkontroluju, jestli v tom domě někdo neponocuje,“ řekl Vincent a zadíval se monitor umístěný na palubní desce. Na něm byl rentgenovým viděním zachycen vnitřek domu. Takový pohled mu umožňovalo miniletadélko, jenž mělo zabudovanou mikrokameru, které na dálku ovládal.
„Je to dobrý. Všichni spí,“ zkonstatoval po chvíli.
„Dobře. Snad vše proběhne podle plánu,“ mínil podplukovník Michal Novotný, který seděl vedle něho.
„Střihneme si vo to, kdo půjde do sklepa a kdo do bytu?“ zeptal se major Karel Pokorný sedící na zadním sedadle.
„Když teda chcete. Kdo prohraje, tak jde do bytu,“ řekl Novotný.
Oba zatli své pravé pěsti a během třetího pohybu od shora dolu každý svou pěst rychle rozevřel.
„Rozstříhal jsem vás, pane majore!“ zvolal podplukovník.
„A ani to nebolelo. Půjdu teda do bytu,“ mínil major.
Nadporučík na chvíli vypnul ochranné pole kolem automobilu a oba hned z něho vystoupili. Auto za nimi okamžitě zase zmizelo.
Dvojice mužů rychlým krokem došla ke dveřím domu. Podplukovník zasunul klíč do zámku dveří a odemkl je. Poté hned vstoupili do tmavé chodby.
„Zbytečně nespěchejte. Máme dost času. Je dost nereálné, že by se majitel bytu vrátil teď v noci z chaty domů,“ pronesl šeptem podplukovník, když dveře zamykal.
„Když nevzbouříme barák, tak by uložení těch kompromitujících věcí mohlo proběhnout v klidu, ale něco podobného jsme si mysleli i před vyzvedáváním tý bedny, že,“ mínil major.
„Nikdo vo nás zde zatím neví. Tak jdeme.“
Na oči si nasadili brýle, kterými viděli vše, jakoby byla chodba osvětlena. Pak vykročili.
„V domě se nic nezměnilo,“ hlásil jim nadporučík do naslouchátek, která měli v uších, přičemž se oba v přízemí rozdělili.
Podplukovník v tichosti seběhl schodiště do sklepení. Díky dlouhému sledování za pomocí miniletadélka se jim podařilo zjistit, který sklep patří muži, jehož chtěli zkompromitovat. Rychle odemkl zámek u dřevěných dveří a vstoupil do sklepa, ve kterém bylo velké množství různých věcí. Hned ze zad sundal batoh, v němž měl věci, co chtěl schovat pod ono haraburdí.
Major v tichosti rychle šel po schodech do prvního patra a za okamžik vyběhl do druhého poschodí. Poté se mu podařilo potichu odemknout dveře od bytu a rychle do něho vstoupil.
Tou dobou nadporučík v autě před domem jejich počínání sledoval na monitoru. Náhle jeho pozornost upoutala čtveřice vozidel, která vjela do ulice a zastavila před domem. Ze třech zlověstně vypadajících černých automobilů vystoupilo hbitě několik postav, ve kterých okamžitě poznal gestapáky. Současně z nákladního vozu vyskočili vojáci.
„Právě před dům přijelo gestapo!“ hlásil zděšeně.
Podplukovník se ve sklepě při těchto slovech kousl do rtů a hned vytáhl z kapsy pistoli.
„Zůstaňte pane majore v bytě!“ uslyšel v naslouchátku Pokorný, který ve stejnou chvíli stál vedle okna a přes záclonu se díval na ulici, kde viděl stát ona auta.
„Sakra! To přece není možný, aby tohle byla náhoda!“ pronesl rozčíleně.
„Nikdo vo nás tady neví. Je to shoda náhod či vokolností!“ mínil podplukovník.
„Možná, že už je to práce toho chlápka. Asi udal někoho ze sousedů. Zrovna vtrhli do domu!“ hlásil jim nadporučík a vzápětí oba muži v domě uslyšeli řízné německé povely, ze kterých šel mráz po zádech.
KONEC DRUHÉ ČÁSTI