Zatracení Loundoulienu 5

V tom uviděli malou černou jeskyni u paty skály. Přistoupili blíž. „Nejspíš jen další doupě skřetů,“ pravil odtažitě Herveni. „To si nemyslím,“ řekl Noras hledíc dovnitř. „Nevím proč, asi necítím ten smrad. A navíc je asi tohle naše jediná cesta…“
Chvíli bylo ticho. „Kdo ví, co na nás tam dole čeká,“ řekl pak Maulein. „Ale snad se dostaneme někam do bezpečnějších krajů.“ „Přesně tak,“ přikyvoval Jarin. Postupně lezli dovnitř, první byl Maulein. Když už se chystal lézt Jarin, všimli si s Norasem Rentease. Seděl tam kousek stranou a díval se na matné pahorky hor daleko na severu. Noras mu chtěl něco říct, ale on ho přerušil. „Jsem zraněný, a myslím, že dobře víš, že nemůžu jít s vámi,“ řekl. „Lepší, když zemřu v rodném lese, než v chladné temnotě někde tam dole.“ „Sbohem tedy, my se sem jednou vrátíme a slibuju, že do téhle skály vyryju tvé jméno.“ „Sbohem…snad vám ještě nějak budu nápomocen,“ řekl, přisunul se blíž a pevně uchopil jílec meče.
Světlo se pomalu ztrácelo a tma zavírala bránu. Neměli žádné světlo. Stěny byly vlhké a oni se museli plazit, protože chodba nebyla příliš prostorná.
Tam kdesi ve tmě pak uslyšeli něco vzdáleně připomínající hlasy. Bylo slyšet tlukot srdcí. I skřeti měli mnohem lepší zrak ve tmě než elfové a lidé, a mohlo to být i něco mnohem horšího. Něco, co ani nezná sluneční svit. Pomalu se blížili. Byla to elfština, co tam dole slyšeli. Ale koho nenaučili před věky elfové mluvit. Světlo se šířilo chodbou, viděli už matné obrysy.
Noras nařídil zastavit. „Mauleine,“ zašeptal. „Polezeš se napřed podívat, co to tam vlastně je.“
Maulein poslechl. Neslyšel za sebou ani hlásku, jakoby se po spolubojovnících slehla. Špatný to byl sen. Cítil ten strach. Viděl tam plát ohně. Ty plameny ho pálily do očí. Hleděly na něj. Nezalekl se. Věděl, že jeho zrak lže. Stíny přes něj přeletěly. Ztuhl, nebyl by ani schopen tasit meč. Znovu se však vzchopil. Dolezl až na konec chodby, kde ústila do mnohem většího tunelu.
Nerozvážně vystrčil hlavu. Světlo plamenů ozářilo jeho obličej a oni ho viděli. On však tu chvíli neviděl nic. Když se ho dotkla dlouhá ruka, ztratil na pár okamžiků vědomí. Probudil se a viděl, že znovu našli své druhy z lesobrany. Jejich příběh tím ale zdaleka nekončil, čekala na ně dlouhá cesta tmou…

Ve slepotě šli vstříc hrůze. Ve velkých sálech narazili na neznámé obyvatele těch tmavých koutů. Beze zraku se jim tenkrát podařilo projít. Ne však všem. Noras zůstal v děsivé tmě sám.

V očích se mu zaleskly slzy. Tenkrát ho člověk zachránil a on…Ne, nemohl na to dál myslet…

Na tom zvláštním místě strávili dlouhou dobu, když byl Noras pod vlivem pavoučího jedu. Mocný dračí chřtán se mocně tyčil nad jezerem. Šedé skály lemovaly snad ještě šedivější vodu. Ten kraj ještě více umocňoval jejich špatnou náladu.
Když se vraceli do jeskyně hledat Norase, zahlédli ve skále vyrité jakési runy. Ještě několikrát se tam vrátila ale podařilo se přeložit maximálně pár slov. Runy by snad pomohly odhalit alespoň část historie tohoto zvláštního místa.
Noras byl silný a pomalu se začínal probouzet. Další den už dokázal vstát. Fulsan mu řekl o runách, které našli. Norase moc zajímaly, ale ještě nebyl schopen vyšplhat až k nim. Maulein byl zaražený, ne že by nebyl šťastný, že se Noras znovu probudil, ale cítil, že ty runy něco změní. Nevěděl jestli má doufat nebo se spíš obávat, co se za těmi znaky skrývá.
Čas v tomto chmurném kraji skoro neplynul, ale přeci se Noras vydal ke Dračímu chřtánu. Šli po břehu až k velké skalní stěně, odkud už museli lézt nad mrtvou vodou. Nebe bylo zatažené. Hluboko pod sebou viděli šedou vodu, vypadala stejně, jakoby dole byl kamenný dvůr. Malé kamínky padaly dolů a nikdo nechtěl letět za nimi. Dyren pohlédl dolů. V dusném strachu, který byl všude kolem se najednou ozval překvapený výkřik. Dyren škubl hlavou doprava. Viděl jak Jarinova ruka vystřelila, ale bohužel nebyla dost rychlá. Lomban letěl dolů a dřel při tom o hrubou skálu. Jarinův pohled zavadil o Dyrenův, než vylétl za padajícem elfem. Nebyl čas přemýšlet, býval by se utopil. Na hladině po nich zůstaly jen dva velké kruhy.
Dyren tam stál jak opařený. Fulsan ale lezl dál. „Je to hrdina,“ pohlédl Noras na člověka a sunul se po úzké římse vpřed. Strnulý Dyren musel také dál, nebylo to už daleko. Pomyslel na Jarina, nezaváhal ani vteřinu a riskoval své zdraví.
Noras a Lomban už hleděli na vyryté znaky. Dyren se tam dostal až poslední. Koukl na Norase. V jeho tváři viděl, že asi písmu rozumí. Obával se toho, co nápis způsobí. Na svou cestu sice vyrazil sám, Jarina potkal až později, ale teď si nedokázal představit, že by musel dál sám. Stejně ale věděl, že ho Jarin ve městě Flien Maer opustí. Stále však ve skrytu duše doufal, že se tak nestane. Teď ale cítil, že Jarina něco váže k Loundoulienským. Nejspíš to bylo tím, že byli také elfové. Dřív si myslel, že… No, to je vlastně jedno, nemohl mu bránit ve štěstí. Ostatně sám měl svou vlastní cestu, ze které také nehodlal sejít. Teřná hora ho volala, měl osvobodit Horálii…