Laura- 17.kapitola

Limerot se stále díval na Lauru.Přemýšlel, co by měl udělat. Nejdříve se rychle podíval na Adama a chtěl Lauře pomoci, ale když se otočil k limerotovi, názor změnil. Udělal krok zpět a chtěl lauře ještě něco říct. Zarazil ho její pohled, ona už tu nechtěla být, toužila zbavit se zodpovědnosti, ale bylo tam i něco jiného, něco, co neznal, ale věděl, že na tom bude hodně záležet, at už udělá on i ona cokoliv...
Usmál se na ni. "Víš, proč to dělám a pomalým krokem odešel, aby napravil to, co udělal...

Laura viděla, jak Adrien odchází a rozhodla se, že už tu nemusí být. Zavřela oči, a když je otevřela, byla, aniž tušila proč, ve smrduté stoce. I přes vědomí toho, že je na příšerném místě, se usmála. Byla zpátky tam, kde chtěla být.

Limerot s Adamem klesli vyčerpaně na zem. Laura byla pryč, nemělo nic smysl. Co zmůžou domělý zrádce království a kluk od nikud? Nemůžou vyhrát, ne sami. A to se zdálo, že je vítězství na dosah! Nemělo však smysl brečet nad rozlitým mlékem, museli něco udělat.

Ve špinavých stokách pod městem tedˇ nebylo bezpečné se pohybovat, ne že by kdy bylo, ale ted v nich bylo něco, co mělo chut zabíjet, toužilo po krvi, ale muselo se to ovládnout, krve bude mít víc než dost, nejdřív najít tu zatracenou princeznu a dovézt ji tam, kam patří a potom se bude mít dobře...

Laura se snažila vyznat se ve zpletité síti stok, ale moc se jí to nedařilo. Nejraději by už byla venku na světle, ale nevěděla, kam by potom měla jít. třeba tu najde dočasné útočiště nebo nečekanou pomoc...
Každopádně musí někam jít, nemůže zůstat stát, nebylo by to bezpečné...
byla by určině daleko víc vystrašená, kdyby věděla, co ji pronásleduje...

Limerot se vzpamatoval jako první. "Adame, ona se...", hlas se mu zlomil. Vlastně nevěděl, jak by měl větu dokončit. Vrátí? Nevrátí? Jen rozhodla dát si volno? At už to bylo jakkoliv, oni musejí vydržet a připravid jí odrazový můstek, kdyby se vrátila. Kdyby se vrátila...

Ne, už to nemůže vydržet, potřebuje krev, potřebuje strach. Hledá princeznu už příliš dlouho, je na čase vyrazit na jiný lov. Zaslechl tlukot lidského srdce, jeho příští oběti...

Laura šla stále dál, neohlížela se. Uslyšela zvuk, zvuk, který se jí vůbec nelíbil. Něco jako prudké chlemtání, ale hrozně děsivé. Pomalu se k tomu plížila a to, co uviděla, ji naprosto ochromilo. Nějaký člověk, mrtvý člověk a nad ním, nevěděla, jak to popsat. Kdyby měla najít slovo, které by tomu bylo nejblíž, řekla by 'strach'. Vypadalo to jako kus šedé hmoty, sálající horkem, se smrdutým pachem krve. Neviděla oči, jen obrovská, dá-li se tomu vůbec tak říkat, ústa, kterým to něco chlemtalo krev z ubohého člověka na zemi před ním. Udělala tu nejrozumější věc, kterou v dané chvíli mohla udělat-zaječela a utíkala pryč, to, ji následovalo.