Paralelní svět-II-5

Major Karel Pokorný si levou rukou obratně nasadil na oči brýle pro noční vidění. Pak se přikrčený zadíval na půdu. Hned poté na ní vběhl a bokem se přitiskl ke dřevěné podpěře střechy.
„Nadporučíku. Kde je ten, co po mně střílel?“ zeptal se mikrofonkem zabudovaným v límci obleku.
„Je úplně na vopačný straně půdy,“ uslyšel v naslouchátku, co měl v uchu, hlas nadporučíka Mirka Vincenta, který seděl v automobilu a díval se na monitor. Na něm měl zobrazen rentgenovým způsobem vnitřek domu.
„Pozor! Jeden gestapák s vojákem za chvíli vběhne na půdu!“ varoval ho vzápětí nadporučík a major popoběhl o něco dál. Pak zůstal stát přitiskmutý u stěny za velkou skříní. Zpoza ní uviděl, jak otevřenými dveřmi vbíhají na půdu dvě postavy. Přikrčil se a běžel dál půdou. Za okamžik doběhl k zavěšenému prádlu na šňůrách. Obratně se mezi jednotlivými části prádla protáhl. Zároveň uslyšel někde před sebou hluk, který doprovázel řinkot skla. Zavěšené prostěradlo pomalu podlezl, načež uviděl o něco dále postavu, která leze rozbitým střešním okénkem. Za sebou zaslechl dusot běžících Němců a z něho usoudil, že již nebudou dva. Pak se na půdě rozsvítilo. Rychle sundal z očí brýle a zrakem přehlédl půdní prostor před sebou. Spatřil větší množství prken naskládaných na sobě. Kryt prádlem se rozeběhl k oněm prknům. Jakmile se za nimi ukryl, zavěšeným prádlem se prodral gestapák následován dvěma vojáky. I oni slyšeli řinkot skla a jejich pozornost okamžitě upoutalo rozbité okénko. Hned k němu doběhli. Sotva jím prolezli, ozvalo se ze střechy několik výstřelů.
Tou dobou podplukovník Michal Novotný ležel přitisknutý u zdi vjezdu do dvora a neustále stiskával spoušť pistole. Kolem něho svištěly kulky, přičemž uslyšel za dřevěnými vraty hluk motoru automobilu. V něm seděl nadporučík Vincent, který sešlápl pedál od plynu až úplně na podlahu. Současně přes dveřní okénko spatřil, jak po ulici běží němečtí vojáci a začínají střílet. Neprůstřelná karoserie, skla a kola však dělaly střelbu neúčinnou. Vzápětí sledoval, jak předek vozu narazil do vrat. Průjezdem se rozlehla rána, při niž se obě části vrat otevřely a jedna jejich část dopadla za rachotu do průjezdu. Podplukovník instinktivně nastavil ruce a poté zahlédl, jak horní část vrat na něho padá. Na něj však díky jeho rukám nedopadla zcela. Nadporučík hbitě vyskočil z automobilu, načež poklekl za otevřenými dveřmi. I on si těsně předtím nasadil na oči brýle pro noční vidění. A tak pohotově obouručně zalícil pistoli na jednoho vojáka. Třeskly dva výstřely, po kterých se v pokleku nacházející postava sesula na zem. Vzápětí k rozraženému průjezdu doběhl první Němec se samopalem. Vincent ho za včas postřehl, načež se přitiskl k zemí a zároveň na něho vystřelil. To se stalo ve stejný okamžik, kdy voják vypálil ze samopalu. Sprška kulek neškodně zasáhla opancéřované vozidlo, přičemž střílející Němec vykřikl a zhroutil se. Nadporučík z opasku sundal granát a odjistil jej. Ten poté hbitě mrštil obloukem za roh vjezdem do ulice v tu stranu, kterou přibíhali němečtí vojáci. Vzápětí zaduněla exploze, při niž bylo slyšet několik výkřiků.
Sotva dozněla, tak se rychlým přískokem ocitl u spadlých vrat. Rychle obouručně nadzvedl jejich horní část a Novotný zpod nich vylezl, přičemž se ze dvora ozvalo několik výstřelů. Ale kulky je minuly. V několika vteřinách oba nasedli do vozidla, kterým vycouvali zpátky na ulici, na níž ležela těla Němců zasažená explozí granátu.
„Jste vážně zraněn, pane?“ zeptal se nadporučík, když velkou rychlostí jeli ulicí.
„No, bolí to jako čert, ale nebude to snad vážný,“ odpověděl podplukovník. Přitom se kolem automobilu opět rozprostřelo ochranné pole.
„Pane majore. Kde jste a jak jste na tom?“ zeptal se poté vysílačkou Novotný.
„Jsem na půdě. Místo mne teď honí asi nějakýho vodbojáře po střeše,“ odpověděl Pokorný, který se stále ukrýval za prkny.
„Podívejte se pane podplukovníku na monitor. Je v dost beznadějný situaci,“ mínil nadporučík.
„Musel by být superman, aby se prostřílel,“ řekl podplukovník.
„Vaše zranění, pane podplukovníku potřebuje vošetření. Měl by jste se vrátit na naší základnu,“
„Vše potřebné k vošetření máme přeci i tady v autě. Nevodjedeme dokud major bude na živu!“ pronesl rozhodně Novotný
KONEC PÁTÉ ČÁSTI