Lips(2)

Anotace: ...pokračování Lipse...

Nik:

,Kapitáne?! To snad ne. Ona je můj nadřízený a velitel? Vždyť je mladší než já!´
„Počkej! Ty jsi ten úžasný velitel posádky Lipse?“
„Tak za prvý, jsem tvůj nadřízený, takže mi budeš vykat, jasný? A za druhý jsem velitelem Lipse.“ ,Vykat a jí?! Si snad dělá srandu, ne?!´ jen jsem si myslel, nahlas jsem si netroufl…
„Už jsi pod něj vlezl?“ Na to se dalo jen zavrtět hlavou.
„Tak se do toho dej. Kdyby tam byly nějaké škrábance, tak za mnou zajdi, podívám se na ně.“
„Kde…vás…najdu…pane…“ řekl jsem jen se sebezapřením.
„Budu v lodi. Musím se podívat na ten motor.“ Tak tahle věta mě zaskočila, čekal jsem, že to uloží někomu podřadnějšímu, aby jí ten motor rozebral. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že pilot Lipse bude holka, a ještě k tomu tak protivná. Nečekala na moje kývnutí a šla do kabiny. Za chvíli jsem se už soukal pod loď. Bylo tam pár škrábanců, ale nic závažného. Přesto, abych jí nedal šanci buzerovat, zavolal jsem si jednoho staršího robotka, který postával pořád poblíž a toužebně se díval na Lipse.
„Přejete si něco?“
„Byl by jsi tak hodný a nalakoval by jsi trup?“
„Zajisté, bude mi potěšením. Vy jste ten nový?“
„Ano, jak se jmenuješ?“
„Nemám jméno. Jméno má jen Cedrik,“ odpověděl, cítil jsem v tom zášť.
„Proč ho nemáš rád?“ divil jsem se. ,Asi jen závidí,´odpověděl jsem si obratem.
„Já jsem měl jít na Lipse, ne on. Jenny jen přidává starosti a hádá se s ní. Nemá ji rád.“ Byla jeho překvapivá odpověď. , Ona se jmenuje Jenny?´
„Ty jsi tam měl jít? Takže, kdyby Cedrika odepsaly, nastoupil by jsi ty jako jednička?“
„Ano. Už můžete jít, já to tady dodělám, je to pro mě radost.“ Mohl jsem odporovat? Mohl, ale nechtěl jsem. Byl jsem zvědavý, jak se Jenny pere s motorem. Chtěl jsem vidět co je na něm tak zvláštního. A že to byla podívaná. Jenny seděla na zemi a součástky motoru byly všude možně. Díval jsem se na ní dlouho… Vypadala tak vyrovnaně a nějak starší?? Zní to divně, ale úplně mě uchvátila. Nemohl jsem se na ní přestat dívat. Kdybych nešlápl na šroubek, vůbec by si mě nevšimla a já bych tam stál do té doby, než by jsi mě všimla sama…
„Co tam tak stojíš? To sis nemohl dát pozor kam šlapeš?!“ houkla na mě.
„Tak promiň…Ale máš tu bordel…“ odpověděl jsem jí ironicky.
„Něco ti tam chybí.“ Zamrkala.
„Tak promiňte pane…Ale máte tu tak krásně uklizeno, že z toho oči přechází…“ byla to ode mě drzé. Ale neřešil jsem to.
„Jsi jen článeček v mé posádce, myslíš, že ti tohle budu tolerovat?“ zeptala se zdviženým obočím.
„Promiňte pane,“ přinutil jsem se říct.
„Dobře, už to máš hotové? Nebo se snad něco stalo?“
„Nic se nestalo, jen mě napadlo, že bych vám přišel pomoct.“
„No tak dobrá. Ale hlavně se nelekni, až vytáhnu jádro motoru, ano?“ ,Proč bych se měl jako lekat?!´ nedával jsem jejím slovům váhu. Vzápětí jsem však uviděl jak pomalu vytahuje pulzující tmavomodrou hmotu přímo z jeho jádra. Bylo mi z toho špatně. Držela ji v ruce a pomaličku ji prohmatávala. Najednou jí ta hmota obmotala celou ruku. Přiskočil jsem k ní a chtěl jí nějak pomoct.
„Nic nedělej a nehýbej se! Jen tam má něco vraženého, musím jí to vytáhnout,“ zarazila mě. Cítil jsem se divně, když jsem tam jen tak stál a nemohl nic dělat. Celou lodí se rozlehl táhlý křik, něco jako pískot, který rval uši. Viděl jsem jak se ta hmota pomalu rozpíná, uzavřela Jenny skoro celou ruku, pak se náhle smrskla zase do původní podoby a rychle zaskočila do středu motoru, poklop, pod kterým byla ukrytá se zavřel. Sledoval jsem pořád tu divnou hmotu, že jsem si až po chvíli všiml, že Jenny leží na zemi a nehýbe se. Sklonil jsem se k ní a prohlédl si její ruku. Měla ji celou namodralou a těsně pod kůží jí něco pulzovalo, jako by to byla kulička, která si razí cestu jejím tělem. Zatřásl jsem s ní. Nic. Znovu jsem s ní zatřásl, trochu se pohnula. ,No co, když to musí být,´pomyslel jsem si škodolibě a s radostí jsem jí profackoval.
„Co to děláš!“ vyskočila na nohy a chtěla se po mě ohnat pravou rukou, v které měla tu divnou věc. Nedokončila to, bolestivě sykla a skácela se mi k nohám.
„Bolí to? Co to vůbec je?“
„Hrozně…Já nevim co to je…ale vim jak se toho zbavit.“
„Opravdu? Jak?“ nevěřil jsem jí.
„Máš nůž?“ zeptala se mě a podívala se mi do očí.
„No jasně, tady.“ Podal jsem jí ho. Nevzala si ho.
„Levou rukou bych si tu pravou celou ušmikla, musíš ty.“ Až teď mi došlo co chce abych udělal.
„Fakt ti to mám vyříznout?“ zeptal jsem se pro jistotu.
„Jo, a dělej! Bolí to jak čert!“ No, co, chtěla to, tak sem to udělal. Těsně před tím, než jsem jí zajel svou kudlou pod kůži jsem se na ní podíval. Měla oči rozšířeně strachem a bolestí. Zaváhal jsem. Nechtěl jsem ji poranit ještě víc. Všimla si toho a tak si ruku sama napíchla na kudlu.
„Tak dělej!“ Probral jsem se a špičkou kudly nabral tu divnou kuličku. Vytáhl jí z jejího těla a probodl. Přestala se hýbat a změnila se v obyčejná kus dřeva. Očima jsem se vrátil zpět k Jenny. Ruka jí škaredě krvácela. Rychle jsem jí tu ránu zacpal a zakřičel jsem na robotka.Rychle přiběhl, vysvětlil jsem mu že Jenny krvácí a potřebuje rychle ošetřit. Podíval se na mě a začal se smát. Myslel jsem, že ho nakopnu.
„Probuď jí. Ona se umí léčit sama.“ Řekl a zase odběhl. ,Jak to myslel, umí se léčit sama?!´ šrotovalo mi v hlavě. Ale vzbudil jsem jí, byl jsem zvědavý, co udělá.