DIASINUS - Kapitola 2. - Věčné světlo

2
Věčné světlo

Nekonečné bílé panorama. Z nebe se k zemi pomalu pohupují vločky a občas jimi se zaskučením zamíchá nárazový závan větru. Po docela zasněženém poli, jehož pokrývka se táhne až za obzor, kráčí postava ve své barvě dokonale splývající s okolím. Vlasy spadající k ramenům bělostné jako papír ještě neposkvrněný žádným smyšleným slovem, tváře jako z mléka, bez barvy života, a přes tělo navléknuté roucho, navzdory několika skvrnám taktéž ctící bělost sněhu. Je to dívka. Nekráčí, to by byl příliš vznešený výraz. Shrbená a očividně u konce sil se s veškerým vypětím snaží nadále klást jednu nohu před druhou.

Jak to, že před chvílí ještě nesněžilo? Šla po obyčejném poli, zničehonic se strhla hustá sněhová bouře a během několika málo minut pod sebou všecičko ukryla. A ten sníh - každá vločka jako by z ní vysávala veškerou její energii. Už jen při pohledu na tu jiskřivou bělost ji neskutečně pálily oči.

Najednou kolem ní s prorockým zakrákáním proletěl havran.

Bez síly k učinění dalšího kroku padá na kolena a na zemi se s křečí instinktivně choulí do klubíčka. Klepoucími se prsty s vystouplými žilami se snaží shrábnout něco málo sněhu, svírá ho v dlani s doufáním, že by mohl aspoň trošičku zahřát její neodvratně chladnoucí tělo. Ale napadlý sníh ji pouze studí.

Černočerný havran přilétl zpět a usedl vedle osoby, která teď již měla rysy na smrt zmožené stařeny, zvrásněné čelo a rozdrásanou mysl.

„Proč…?“ vydechla naposledy s touhou v srdci.

„Proč…“ zakrákal nad ní havran svůj výsměch. Bez úcty k životu roztáhl křídla do šíře a ještě dlouho kroužil mezi vločkami nad postavou zasypanou krutým bílým požehnáním.

-- konec 2. kapitoly. --