Zatracení Loundoulienu 6

Koukal na vysoké smrky, ale očima viděl úplně něco jiného, runy. Ta slova znal stále nazpaměť, nemohl na ně zapomenout, i když zapříčinily mnoho zlých věcí, ale díky nim dnes mohl sedět na stráni v Loundoulienu. Ale ne, zapříčinily také správné věci, které svým rozsahem překonaly malé střípky stále bodající v srdci, i když z jedné neměl dobrý pocit…

Nejprve mluvil elfí řečí, bylo pro něj lehčí vyjádřit se nejdřív v rodném jazyce. Oba dva elfové se rozzářili.
„Dračí jezero, dalo by se též říct Jezero naděje, vytvořili před věky elfové a trpaslíci. Jako zástupci dvou největších ras Loundoulienu se snažili zachránit Les. Tohle místo sem mělo přilákat draky,“ řekl Noras v lidské řeči. „Draci nejsou všichni zlí,“ poznamenal, když viděl, že se Dyren podivil. „Měli nás zbavit vrrků, ale nevím proč se to nepodařilo. O tom už tu nic není…“odmlčel se
„Zkusíme porozhlédnout ještě dál,“ řekl pak. „Jestli chceš, tak tu počkej.“ „Počkám,“ přitakal člověk. Ať hledali, jak chtěli, žádné další runy už nenašli. Osud tohohle místa padal do tmy. Jedno bylo jisté, vrrci byli v Loundoulienu stále.
Noras řekl všem, co přečetl. On uměl jako málokdo z lesobrany číst. Ale nebylo to jenom tím, Loundoulienské písmo nepoužívalo již dávno některé znaky, které užívají snad už jenom elfové ze západu a učňové v Zelfienu. Nikoho to však v tuto chvíli nezajímalo.
Noc se snesla na kraj Jezera Naděje, Noras však nemohl dlouho usnout. Pomalu si uvědomoval, že vlastně ani neví, kde draky hledat. A i kdyby je přeci jenom našel, jak je přiláká sem? Hloubal nad tím, dokud se mu oči sami nezavřely.
V mlhavém ránu se probudil. Slunce svítilo, kdesi za šedou mlhou. Noras počkal až se probudí všichni, což netrvalo dlouho. Sám se přesvědčoval, že je to jediná možnost.
Neříkalo se mu to lehce. Nejdřív si všechny projel očima. „Nikomu se nechtělo opustit Les, to sami dobře víte,“ pravil a všichni jen souhlasně přikyvovali. „Teď máme novou naději. Nešťastná náhoda nás sem zavedla a musíme za ni být vděčni. Ale řekněte víte někdo kde hledat draky?“ Zašumělo a všichni se rozhlíželi po ostatních. „Já draka nikdy neviděl a nevím, jak s ním mluvit.Ale snad by v Zelfienu mohli vědět. Ale nemůžeme tam jít všichni, to by trvalo zbytečně dlouho. Půjdu tedy sám a vy tu zatím vybudujete osadu, protože tu nejspíš budeme muset přečkat, než draci zbaví Les vrrků.“
Za matným sluncem vyšli tři poutníci do Zelené říše. Nebylo proč cestu odkládat. Maulein chtěl jít s nimi, ale Noras mu to nedovolil, prý bude platnější zde. Dyren se s ním rozloučil. „Nashledanou příteli,“ řekl mu. „Vena’n gredea,“ znělo mu v odpověď. Ti dva se spolu vlastně ani nemohli bavit, protože žádný neuměl řeč toho druhého.
Se zvláštním pocitem pak sledoval, jak se mu ztrácejí proti slunci. Jim ale taky nebylo nejlíp. Naposledy se otočili a zamávali, když vylezli východní skalní výběžek, stejně se na ně díval už jenom smutný Maulein.