Kdo hodil kamenem online

5

Vypínáte se zmateně na špičkách a přehlížíte a přehlížíte hlavy kolemjdoucích, ale neuvidíte nic.
Nic.
Nic tam není.
Dav se před vámi rozhrnuje: jsou to ty šedé pracovní kostýmy s černým proužkem, rukávy a nažehlenými puky a roztroušené, jednotlivé skvrny barevných bund.
Ale vy, je to úplně všední scéna, jste jí vyděšený k smrti. Vy víte, že tam něco musí být: vždyť jak jinak byste si teď vzpomněl na to, že před pěti lety, v den narození vaší dcery, jste nalákal kočku do opuštěné, osamělé stodoly, uvázal ji za zadní nohu a umlátil k smrti; cítil jste při tom rozkoš z utrpení jiného živého, bezmocného tvora; odešel jste pak rovnou do porodnice a choval v náručí vaši zrovna narozenou dceru: o tom, co jste před hodinou udělal, už jste neměl ani ponětí.
Až teď.
Teď.
A teď ještě pořád a pořád, se zmateně rozhlížíte.
A vy, dokonce, v den narození vaší dcery, když už jste vyšel ze stodoly a našel před stodolou ležet k smrti umučenou, výkaly páchnoucí kočku, vy – ještě před deseti minutami jste ji ve stodole mučil – vyděsil jste se a nic jste nepředstíral (komu byste co předstíral?, nikdo kromě vás tam nebyl!) a ptal jste se sám sebe nahlas, kdo tohle mohl udělat...?
Ptal jste se 100% upřímně: vůbec jste to nevěděl.
A zatím, jste to byl vy.
Vy.