Post Homo

Éra člověka skončila.

Nedalo se ani nic jiného očekávat se způsoby, kterým se lidstvo během svojí existence a takzvané civilizace naučilo.

Od Pádu je tomu dnes 37 let a věci už se začínají rovnat. Lidé vychovali první generaci v novém světě a začíná se jim dařit - přestávají v Zimě umírat hlady. Zformovaly se malé komunity schopné se uživit z vlastního a něco ze své úrody občas směnit za výpěstky, výrobky či služby z komunity jiné.



Kai otevřel oči a věděl že je něco špatně. Bylo časné ráno a obzor již olizovaly první paprsky slunečního světla. Skrz koruny vysokých dubů prostrkovaly své teplé prsty se záměrem rozzářit svět v nový den.
Kai věděl že by se ani tohoto dne už dočkat nemusel a tak vyskočil ze svého dnešního úkrytu a pokoušel se rychle obnovit plamen ze stále ještě doutnajicich uhlíků v ohništi, na kterém si večer upekl ještěrku chycenou na skále, jejíž převis mu pro dnešní noc poskytl přístřeší.
Přihodil na probouzející se plamínek více troudu z březové kůry a znovu foukal, dokud nevyšlehly první plameny ohně a osvítily v ranním šeru prostor pod skalním převisem. Kaiovy obavy se naplnily protože v podrostu kolem něho v odlescích světla ohně plály plameny v několika párech hladových očí mihajících se několik metrů od něj. Oheň se jim ale nelíbil a tak stále pouze slídili okolo a čekali na lepší příležitost k útoku.
"Měl jsem spálit zbytky ještěrky, měl jsem se jich zbavit a hodit do umírajícího ohně odpuzovač, než jsem usnul, na co jsem myslel... na co?" honilo Kaiovi hlavou zatímco přihazoval do ohně větvičky a suchou trávu, aby dosáhl co největších plamenů.
Kai věděl jak se chovat v situaci jako je tato. Jeho otec měl velmi blízko k přírodě už před Pádem a v jejich komunitě byl poté proto velmi uznáván, protože se výrazně přičinil na jejím založení a rozvoji v době, kdy lidem přestalo jídlo růst na pultech ve staveních, kam neproniká sluneční světlo.
S Pádem tato koncepce zanikla a nebylo už možné směnit barevné papírky a kovové kroužky za jídlo a potřebné věci k přežití a tehdy lidem začalo postupně docházet, že peněz se nenají. Jídlo začalo ubývat a lidé kvůli němu zabíjeli jeden druhého, rabovali města ve snaze nastřádat co nejvíce trvanlivych potravin, aby vydrželi co nejdéle.
Jenže ani tudy cesta nevedla, lidé kteří byli v menšině tedy o své jídlo a často i o svůj život přišli ve prospěch většího a nebo lépe vybaveného celku. I tyto násilné skupiny byly ale odsouzeny k neúspěchu, protože trvanlivých potravin v kovových nádobách každý den ubyvalo a nebyla už funkční žádná budova s dlouhými pásy, odkud by tyto nádoby - prý se jim dřív říkalo konzevry - vyjížděly.
Mnohem lépe na tom byli lidé z venkova, kteří znali způsoby pěstování a sklízení. Věděli, kdy se která plodina seje a kdy se sklízí a poté jak se zpracovává a skladuje. Avšak ani tito lidé neměli vyhráno, jelikož před pádem se tyto plodiny hromadně hnojily a stříkaly se na ně látky podporující růst a odpuzující parazity. A tak ještě dlouhá léta po pádu lidé v osadách každoročně přicházeli o větší část své úrody a v zimě poté doslova vyhladověli k smrti.
Až několik desítek let po Pádu se začínala společnost ustalovat, avšak také následkem toho, že většina lidské populace vymřela a jídla už zkrátka nebylo potřeba tolik. Lidé znovu nacházeli cestu zpět k přírodě a z pozorování jejích jevů odvozovat i vlastní chování, zjistili totiž že my jsme součástí přírody, že ji nemůžeme ignorovat.
Kai pocházel z dříve významné pěstitelské a lovecké osady a tak tedy samozřejmě věděl, jak se v této situaci zachovat, avšak samozřejmě věděl i jak této situaci předejít, což předešlý večer lehkovazne neudělal a teď ho to může stát život.
Paprsků světla pronikajicich přes horní část korun stromů tvořících obzor přibývalo a ve vysoké trávě začínaly být vidět odlesky stříbrné srsti na naježených hřbetech a bylo slyšet vrčení vycházející z tlam plných ostrých zubů pod planoucíma očima.
Oheň už mocně plápolal ale vlci byli už na lov lidí naučení a ikdyž se jim nelíbil, věděli že jim jeho světlo neublíží a tak si snaží udržovat odstup, avšak kořist mohou stále polapit. Kai si to ale uvědomoval a tak věděl, že jeho jedinou šancí je útok. Skalní převis mu naštěstí kryl zadní stranu a  tak ho vlci nemohli obklicit a on se mohl plně soustředit na hrozbu blížící se zepředu.
Rychle vyskočil a vytáhl z ohně dvě divoce planoucí polena a celé ohniště se rozsypalo a s praskáním a jiskřením osvítilo Kaiovo tábořiště. Kai stáles s poleny v rukou začal skákat na místě a řvát co mu plíce stačily, aby vlky vyvedl z míry, avšak fungovalo to pouze několik sekund a přesně tak dlouho trvalo, než přišel první vlčí útok. Kai ho očekával a s lehkostí se stočil stranou a v momentě kdy ho vlk míjel mu zasadil mocný úder přes hřbet horícím polenem, až dravcova stříbrná srst vzplála plamenem a začald se opět s kňučením velmi rychle vzdalovat.
Netrvalo však déle než 5 úderů srdce než Kai zpozoroval další pár očí blížících se přímo k němu a než stačil zareagovat, zvíře bylo u něho a srazilo ho  takovou silou že při nárazu na zem se mu zatmelo před očima. Zareagoval však opět velmi rychle a dokázal se zpod vlčího těla vykroutit dříve, než se zvíře zvládlo zakousnout do jeho hrdla. Jeho zbraně v podobě horících polen byly ale pryč a rozsypane ohniště již také pomalu uhasínalo a tak mu nezbylo než se pokusit vlka skolit bez ohně. Rychle se odkulil ještě o něco dále, aby získal čas a rychle tasil dýku visící mu u pasu. Další vlkův výpad byl již zcela očekávaný a již když se vlk odlepoval od země, bylo jisté jak na ní dopadne zpět. Kai totiž výborně přečetl jeho pohyby a nejen že se výpadu vyhnul, ale ještě stihnul vrazit vlkovi dýku přesně za ucho směrem k páteři a vlk se zakňučením dopadl mrtvý k zemi. Kai potřísnen krví opět uchopil jedno z hořících polen a s dýkou v druhé ruce začal opět řvát a mávat polenem aby vlky odradil. S jedním vlkem mrtvým a druhým řvoucím v dáli bolestí z popálenin ale zřejmě ostatní členy smečky přešla chuť na Kaie páchnoucího vlčí krví mávajíce ohnivym polenem a křičícího z plných plic a házejícího hořící kousky dřeva z rozsypaneho ohniště směrem k vlkům.
Slunce bylo již vysoko nad obzorem, když Kai přestal skákat a řvát na celé okolí a vyčerpaně padl zády na skalní stěnu a sesunul se po ní do sedu celý roztřesený sípaje ze selhání hlasu jež mu přinesl jeho mocný křik.
Po několika okamžicích již adrenalin neovladal jeho tělo a Kai se rozplakal a nebylo to ani způsobeno zážitkem blízkým smrti, byl to žal co pláč přivodilo. Kai truchlil nad ztrátou domova a nad ztrátou otce, díky jehož vedení právě tento souboj přežil. Přitáhl si kolena k hrudi a zhroutil se na bok a propadl histerickému breku, který později přešel znovu ve spánek aniž by si uvědomil, že se vlci mohou kdykoli vrátit.

Probudil se za několik desítek minut,  vlci se naštěstí nevrátili a slunce již bylo vysoko, Kai věděl, že se musí vydat na cestu. Jeho cesta vedla na východ. Zbalil si tedy své přikrývky v ovčí kůže a svázal si je řemenem k batohu, kde měl několik kovových nadobek k vaření nad ohněm poskladanych pečlivě do sebe, několik svazečků bylin, brusný kámen, křesadlo, tenké ale pevné konopné lano se smyčkou na konci a dřevěnou krabičku s víčkem, které mělo kovovou pojistku aby se samovolně neotervela, ve které si uchovával drahocennou sůl. Očistil si dýku od zaschlé krve a zástrčil ji do pochvy visící mu od pasu, nasadil si batoh a přes něj si na záda přehodil svůj luk a vydal se směrem na východ.
Batoh ušil s otcovou pomocí z kravské kůže a zavírání obstaral řemínek, kterým se vrchní otvor stahnul a přes něj se přetáhl vrchní kus kůže, který se do spodní části zaháknul za kančí zub. Postranní část batohu ale zůstávala otevřená a sloužila jako toulec, ve kterém měl chlapec 22 šípů s kovovými hroty a husími pery.

Cestu na východ nebylo těžké určit, ráno šel člověk za sluncem a večer následoval svůj stín a přesně tak to také Kai dělal. Nespěchal protože neměl proč, nevěděl co ho na východě čeká.
Jeho otec mu vyprávěl že na východ odsud žijí lidé, kteří nejsou ovládáni sobeckými touhami a žijí v komunitách, kde jde o prospěch celku, nikoli jednotlivce. Kai vyrůstal v osadě, kde se sice hospodařilo na oko spravedlivě, avšak už v této mladé společnosti se  začínaly rozvíjet vlastnosti jako závist a zášť, pýcha, sobeckost a krátkozrakost, začínalo docházet ke korupci a propagandě, které již dřív v rozsahu několika tisíc let zapříčinily Pád.
Kaiův otec byl ale ze starších a žil již před Pádem a na tyto vlastnosti si velmi dobře vzpomínal a tak alespoň svého syna vedl výchovou tak, aby se v něm tyto vlastnosti nerozvíjely a aby věděl, kam lidstvo tento způsob života dovedl. Kai však ve svých třinácti letech ještě nedokázal plně tyto vlastnosti odhalit a často se nechal snadno obelhat či podvést.
Na východě by se mu to už stávat nemělo, a to byla jediná vidina, za kterou teď mohl jít poté, co přišel o všechno.