Ledové zahrady: 0. Discidium

„Mluv,” řekla.

Podíval se na ni. Vypadala, jakoby všechno vnímala jen napůl. Již léta ji takto vídával a vždycky, když ji viděl znovu, téměř ten pohled nemohl vydržet. Znovu dostal pocit, že tu je a přesto ji už před mnoha lety ztratil.

Nevědomky se chytil za srdce, jakoby se chtěl ujistit, že nikam nezmizelo.

Chtěl jí říct, že se už nevydrží dívat do její bledé, vrásčité tváře bez jediné známky života, bez špetky citu. Už toho měl dost. Musel pryč. Pořád se ale nedokázal přinutit k tomu, konečně odejít. Vždyť to nebyla jen ona, koho opouštěl…

Svými dětmi byl obklopen každý den a neustále zkoušel vzbudit jejich duše, ale… Nešlo to.

Byl v podstatě sám, obklopen prázdnými těly těch, které tolik miloval.

Rozplakal se.

„T-ta kletba, či co… Já už nechci. Nechci,” vyrazil ze sebe tiše.

„Co nechceš?”

„Nechci… Tu být.”

„Ach tak.”

Nic víc na to neřekla, jen ho dále pozorovala a čekala na další slova.

„Ty i děti… Ledové zahrady… Neunesu to. Odcházím.”

Jen napůl si uvědomoval, že kráčí směrem k ní. Vzal ji do své chvějící se náruče a hladil ji po zamrzlých vlasech. Nebránila se mu. Vůbec nereagovala ani na jeho objetí, ani na tichá slova, která pronášel.

„Našel jsem opuštěný domek nedaleko hranic, takže… Takže budu blízko… Nikdy vás neopustím úplně, to slibuji.”

Se svěšenými rameny se otočil k odchodu.

„S-sbohem. Mám vás všechny moc rád.”