Bůh

Viděl před sebou dvě židle, přičemž na jedné z nich seděl jeho strýc, teď už však stár, přesně jako služebný, kterého Daniel znal. “Pojď blíž a posaď se.” vyzval jej klidným hlasem. Přisedl si tedy, čelem přímo k čelu strýce. “Věřím, že máš plno otázek, nyní je ta pravá chvíle na to se zeptat.” řekl tichým a chvějícím se hlasem strýc. Daniel neváhal ani vteřinu, musel se na tu otázku prostě zeptat. “Proč?” vyhrkl tedy. Strýc se na židli uvelebil, zřejmě se chystal pronést delší odpověď.

Začal: “Víš, kdysi dávno, když jsem byl ještě malý kluk, jsem vždy v neděli v poledne chodil do kostela. Zpívalo se, hrálo na varhany a taktéž se samozřejmě všichni modlili. Když se můj věk však vyšplhal na zhruba patnáct let, začal jsem trochu uvažovat o tom, co bude po smrti. Otázal jsem se tedy rodičů. Ti mi odvětili, že zkráceně bůh vybere, zda-li půjdeš do pekla, či do ráje. Zeptal jsem se tedy znovu, co je to ráj a co peklo a dostalo se mi zajímavé odpovědi. V ráji si na nekonečné časy šťastný tak, jak jenom můžeš, zatímco v pekle nekonečně trpíš. Nějakou dobu jsem si s těmito odpověďmi vystačil, po chvíli mi ale do hlavy vnikla jiná myšlenka.” Strýc si odkašlal. Daniel očekávajíce uspokojivé odpovědi na jeho otázku vyčkával.

“Vnikla mi do hlavy myšlenka, chtěl bych být opravdu pořád šťastný? A v tu chvíli mi to došlo.” Výraz na strýcově obličeji se změnil z nostalgického na zamračený, ba dokonce pobouřený. “Jaký je vůbec rozdíl mezi nebem a peklem co? Žádný! Copak to kurva nevidíš? Obojí je pouze zasraná smyčka. V pekle pořád trpíš, nikdy nenastane žádná jiná situace, pořád se opakuje ta samá bolest a to sámé ráj! Pořád dokola se jenom opakuje pocit štěstí. Někteří tomu říkají nebe a peklo, jiní zase posmrtný život, ale víš co je to doopravdy? Jak poznáš rozdíl, mezi štěstím a utrpením, když znáš jenom jedno.” Těžce se nadechl strýc, který chvíli nemohl popadnout dech.

“Není to nic jiného, než posraný vězení. Posraný časoprostorový vězení. Všichni říkají, že bůh ti dává na výběr, ale hned na to ti ti samí lidi řeknou, že bůh už dávno ví jakou cestou se vydáš, proto vím, že je jedno jestli by všechno jelo podle nějakého systému, nebo náhodně, protože systém je chaos a chaos je systém. Co když ale tento systém porušíš? Bůh nastavil hranice, když pustíš věc, nikdy nevzletí směrem k nebi, ale vždy spadne. Co když ale tyto hranice překročíš, může s tím bůh něco udělat?” Teď už měl strýc vyboulené oči, křečovitě svíral opěradlo židle a celý se třásl. “Správná odpověď je ti snad jasná..
“Nemůže. Nemůže s tím nic udělat.” Řekl tiše Daniel. “Přišel jsem na to tehdy, lidi mají předurčeno kdy zemřou, a co ještě v životě musí stihnout. Co kdyby ale někdo přišel a ty lidi zabil dřív, než by stihli vše v životě udělat? Někteří vědci si myslí, že se zhroutí celý systém, že náš svět, když poruší nastavené hranice, nemůže existovat.” Danielovi se motala hlava. Tolik věcí si najednou uvědomoval, tolik věcí najednou pochopil, tolik věcí, co by radši možná nikdy nevěděl. “Já jsem ale našel chybu, prostou chybu, jenž udělal bůh. Víš proč má bůh takovou sílu a váhu? To on totiž čerpá z lidí energii, čerpá ji, aby mohl ovládat tento svět. Čerpá ji z nebe a pekla, protože on ví, že nekonečná radost je to samé, co nekonečné utrpení. Tímto z nich získává energii, proto je nesmrtelný, proto může stvářet světy, proto existuje. Já však našel způsob, jak tuto energii získat i tady, porušil jsem hranice. Z těch vražd a z toho utrpení dostávám energii, proto můžu žít nekonečně, však i ty si to názorně vyzkoušel.”

Daniela zamrazilo. “Zatím, jsem neměl dostatek energie, a proto jsem byl odkázán na svoji tělesnou stchánku, udržoval jsem ji při životě opravdu dlouho. Nyní mám ale dost síly utkat se s bohem, stačí když zemřu. Budu natolik silný, že už nebudu potřebovat své tělo, to já budu silnější než bůh. A potom už vše zařídím tak, abych měl neomezený přísun energie a stanu se nejmocnější entitou v samotné existenci všeho.” Danielovi vhrkly do očí slzy, bál se, že je to to konec lidského bytí, nebo minimálně konec světa, jak jej známe. Strýc pokračoval: “Teď ale k tomu proč jsi tu, musíš mě zabít, jen tak si zajistíš místo vedle mě. Nepomýšlej na ty obyčejné smrtelníky. Nemůžu se zabít sám, mám na to moc velkou energii, proto bych zničil sám sebe, ale ty mě zabít můžeš.”

Na to mu Daniel řekl to jediné, co ho v tu chvíli napadlo: “A proč bych to měl dělat? Chceš zničit celé lidstvo a já ti mám pomoc? To neudělám. Nikdy!” Strýc se opět rozdurdil: “Dobře se rozmysli. Mohu to, co jsem ukázal tobě ukázat komukoli, určitě se časem najde někdo, kdo mou žádost příjme. Ať se budeš snažit najít cokoli, co by mě mohlo zastavit, nenajdeš jedinou věc, protože já jsem bůh... ne! Jsem silnější"”

Daniel se zamyslel a řekl: “Máš pravdu ve všech bodech, avšak jedno si nedomyslel. Co budeš dělat potom. Jako nejmocnější entita v celé existenci všeho, jak si sám zmínil, stejně dojdeš jednou do stavu, kdy budeš jenom nekonečně existovat, je to tedy úplně stejná situace, jako peklo či ráj. Proto možná existuje tento svět, proto možná máme všichni na výběr. V tomto světě jsme sice omezeni časem, ale díky toho nás nic neomrzí, nikdy nic nebude dvakrát stejné, ani nekonečné. Proto možná vytvořil bůh tento svět, aby nás lidi zachránil.”