Mušketýr

Sluneční paprsky se vkradly do jeho pokoje a jemně mu klouzaly po přesně tvarovaných rysech jeho tváře. Christian pomalu otevřel své zelené hluboké oči a mžoural po pokoji.Jeho pohled se zastavil v okně,kde se rýsovaly větve vzrostlého stromu,který stál uprostřed malého náměstíčka.Byl opět krásný den a on musel jet dál. Nemohl se nikde zdržovat,až bude v Paříži,tak poté se může jen povalovat.
Teď musel vstát a obléknout se,ale jeho první kroky směřovaly opět k oknu.Měl odsud nádherný výhled.Vesnice ležela v dolíku a všude kolem se rozprostíraly kopce,menší i větší.Na tom malém náměstíčku,již bylo živo.Bzučeli to tam jako v úle.
I zvuky z hostince doléhaly až k němu.
Připomínalo mu to místo odkud včera odjel,jako by to všude bylo stejné.Stejný živý hostinec s milou hospodskou,děti hrající si již od božího rána i ten vzduch mu voněl podobně. Když se oblékl,sešel dolů po schodech a posadil se k nejbližšímu stolu.
"Dobré ráno.",přihopsala k němu hned hospodská Maris.
"Dobré ráno.",usmál se na ní vlídně.
"Doufám,že jste se dobře vyspal.",mrkla na něj,"Asi budete chtít snídani,viďte."
"Ano,spalo se mi krásně.",přiznal se,"A tu snídani bych si opravdu dal."
Hostinská na něj jen mrkla a opět odběhla.
Christian musel přemýšlet,jak jet dnes,aby dorazil do nějakého města či vesnice.Uvnitř doufal,že dorazí až ke svému příteli Garethu Sartrovi.Pokud by,ale chtěl dorazit až k němu,musel by,co nejdříve opustit tuto vesnici.Rozhodl se tedy,že hned po snídani zajde pro Jerarda.
Usměvavá Maris mu mezitím donesla slíbené jídlo,a tak se do něj mohl s chutí pustit.
Potom zaplatil,jak za nocleh,tak za ostatní a zašel do stájí pro svého grošáka.Ocenil,že se tady o koně výborně starají,a tak poděkoval Guissepemu a odjel pryč z vesnice směr obydlí jeho přítele Garetha. Krajina,která se kolem nich míhala byla kopcovitá,neboť cesta se táhla údolím.Sluníčko vesele svítilo,ptáci pěli svou ódu na radost a květiny vytvářely pestrobarevné mozaiky.
Den byl jako malovaný,ale oni muiseli pádit dál.
Když sluneční paprsky pálily nejvíce,rozhodl se Christian,že by neměl Jerarda tolik hnát,a tak zastavil ve stínu stromů na kraji prašné cesty.Jeho grošák se poklidně pásl a on si lehl do stínu jednoho z těch obrovských listnáčů,opřen o jeho kmen.Tráva byla měkká a nádherně voněla až ho to ukolébalo k lehkému spánku.Padla na něj taková ne pracovní,ale krásná lenošivá únava.Cítil se volný jako pták.Teď se mu začal vkrádat pocit,že to,co udělal bylo správné.Do žil se mu vlilo nové odhodlání a optimismus.Věřil,že příroda do nás čerpá energii,ale netušil,že takovýmhle krásným způsobem.
Bylo mu lehko a víčka se mu zavírala pod tíhou slunečních paprsků všude kolem.Jen tak tam ležel a na úzkých rtech se mu skvěl úsměv.Pomalu se už ukládal do vydatného spánku,když do něj Jerard strčil tak,že se svalil do dolíku vedle něj.
Christian se rozesmál:-"Ty podšívko.",smál se nahlas.Až ho z toho smíchu bolely břišní svaly.
"Tak pojedeme.",dodal jenom stále se uculujíc.
Nasedl na koně a už se za nimi jen prášilo.
Oba byli plni energie,a tak ještě před západem slunce dorazili do města,kde bydlel Christianův přítel Gareth. Hned,jak vjel všimnul si,že čistota tady asi nepanuje.Neměl rád takováto města,nebývali tady takové krásné vztahy jako ve vesnicích ani lidé se tolik neusmívali,jako by jim něco bránilo být šťastní.
Sesedl z koně a začal hledat Garethův dům.Už to bylo dávno,co tu byl,snad tři léta či i více.Avšak stále věděl,že zde má věrného druha.Dobrého přítele přece nemusíš vidět každý den,ale víš,že si stále v jeho srdci a můžeš se na něj spolehnout.
Konečně poznal jeho dům se zahrádkou.Jakmile si dodal odvahu,mocně zabušil na dveře a čekal zda mu někdo otevře.
"No to mě podrž!",vyšel ze dveří vysoký a statný chlap,"Christian Ferratto!",smál se od ucha k uchu,"Příteli,vítám tě tady.",poplácal ho po zádech,"Teda,Jerarde,ty si stále bujarý chlapík.",pohlasil grošáka po hlavě,"Ty jsi,ale fešák.",mluvil dál,"Tak šup dovnitř,Christiane.Přece nebudeš stát přede dveřmi.",strkal ho do domu,"O koně se ti postará Malcolm.",kouknul na asi patnáctiletého kluka,"Musíš mi vyprávět,dobrodruhu.",zavřel za nimi dveře.
Christian měl tohoto člověka moc rád a jeho užvaněnost baly nekonečná.Byl to takový obrovský a veselý chlap.Měl velké,hnědé či,které se stále,jako by usmívaly.Vlasy byly opět rozčepýřeny jako vždycky.V každé vzpomínce na Garetha nechybělo právě tohle vzpurné vrabčí hnízdo.Už k němu prostě patřilo.
Musel uznat,že jeho přítel je zlatá povaha.Uměl člověka rozesmát,vyslechnout i obyčejně ukecat.Měl ho rád,právě za to,že byl stále navzdory všemu svůj.Do teď si dobře pamatuje na to,jak se před osmi lety poznali na francouzském dvoře.Gareth tam jako vždy vedle všech vyčníval,jeho úsměv bylo vidět na hony daleko.
"Tak povídej,příteli.",přerušil mu myšlenky,"Jsem rád,že si si taky vzpoměl a objevil se tu.",žďouchl do ně,"Musím ti představit svou ženu.",mrknul.
"Jsem zvědyvý,jak vypadá ta tebou opěvovaná můza o které so tolik mluvil u dvora.",usmál se.
"Jolando!",křiknul a na schodech se objevila mladá a na první pohled energická žena.
"Copak je,Garethe?",rozprostřel se jí na malém obličejíku úsměv.
"Chci tě představit svého velmi dobrého přítele.",líbnul ji na od slunka načervenalou tvář,"Christian Ferratto.",ukázal na něj.
"Moc mě těší,Jolanda Sarter.",zamrkala na něj svými dlouhými řasami,které lemovaly oříškové oči.
"I mě moc těší,madame.",políbil jí ruku a pozorně se na ní zadíval.Byla mu velmi sympatická.Vedle obrovského Garetha působila možná trošku koicky,ale na první pohles poznal,že ti dva k sobě patří jako Jing a Jang či dvě půlky posvátného skarabea.
Jolanda byla opravdu velmi drobná,ale energická jako nikdo jiný.Musel uznat,že je to opravdu atraktivní žena.Gareth si uměl dobře vybrat.
"Tak dej něco na stůl.",usmál se na svou choť něžně a pohladil ji po hnědých vlnitých vlasech,"A ty povídej,jak si se měl,co si celou tu dlouho dobu vyváděl a tak dále.",mrknul na něj.
"Od té záležitosti žiji v malé vesnici.",povzdychl si.
"No jo,ta záležitost.",zvážněl Gareth,"Taková levárna na tebe byla ušitá.Někteří lidé prostě neznají bratra,ale na ně taky jednou dojde!",začak se rozčilovat tento dobrák od kosti,"Spravedlnost si je najde!Ty za nic nemůžeš a doufám,že budeš očištěn!"Vždyť,Christiane,mezi mušketýri patříš,nikdo jiný si to nezaslouží víč než-li ty.Pomáháš,kde to jde,bez tebe bych už seděl ve vězení nebo bych byl bez hlavy!",vzpomínal.
"Jsi přítel,tak proč bych ti nepomohl.",poplácel ho po velikých zádech,"A taky jsi byl nevinný.Vždyť to na tebe prach sprostě hodili.Aspoň si zjistil,že není kamarád jako kamarád."
"To tedy.",povzdychl si,"Taky už si na vás,přátelé,dávám pozor.",usmál se.
"Však se ti to vyplácí,ne?",smál se.
"Děkuju,Jolando.",plácnul ji se smíchem po zadku.
Jeho žena jim donesla chlazené pivo a něco k zakousnutí.
Christian s díkem počal jíst,neboť měl již docela velký hlad.Mezi polykáním jídla se rozhlížel po místnosti.Byl to krásný dům,prostorný a útulný.
"Není tohle tvoje práce,Garethe?",ukazoval na krovy a další.
"Ano,postavil jsem ho.",přitakal pyšně.
"Hezká práce.",pochválil jej.
"Tak pojď ven,příteli.",mrknul na něj a tlačil ho ven. Zahrada byla krásná,velká a rozkvetlá.Byl to velmi malebný kout.Rozkládaly se zde malé stromky i obrovské stromy.Zem byla pokryta rozvitými květy rozmanitých barev.Uprostřed se skvělo jako zrcadlo melé jezírko lemované lekníny.Christian netušil,že by v takovém špinavém městě mohlo existovat,tak malebné místečko.Opět musel obdivovat Garethův smysl pro krásno a přírodu.Byl to sice hromotluk,ale s něžnou duší plnou lásky a citu.
Najednou kolem něj proběhlo hejno dětí.Každé jinak staré,jedno snad patnáct let bylo na světě a další už jen mladší.
"Děti!",vzkřikl Gareth,"Pojďte sem,někoho vám představím.",smál se,"Tohleto je můj dobrý přítel a mušketýr Christian Ferratto.",mrkl na něj,"A tohle jsou moje děti.",prohlásil pyšně,"Nejstarší je patnáctiletý Malcolm.",kývnul na chlapce,který mu byl velmi podobný,též byl hromotluk,ale vlnité vlasy měl po matce,stejně jako úsměv,"A tady to je desetiletá Michelle.",ukázal na malou pihatou tmavovlásku s nezkrotnými vlasy jako otec,"Tenhle raubíř je Patric a ještě naše princezna Lea.",díval se něžně na nejmenší dívenku,drobnou a něžnou,vedle které se neklidně ošíval klučina s rozčepýřenými vlasy.
"Moc mě těší.",usmál se na ně.
"A vyjste opravdu mušketýr?",drala se k němu ta pihovatá dívka,"Máte meč?",ptal se onen raubíř,"Opravdu se setkáváte s králem?",díval se na něj zvědavě Malcolm. Christian se pro sebe smál,tak tohle jsou ty andílci o kterých Gareth tolik mluvil.Zatím je znal jen z krásných vyprávění milujícího otce a až teď je poznává na živo.Všechny děti se mu líbily.Byly prostě po svých rodičích-úžasní.
Tak si sedl na lavičku pod strom,kolem něj si zvědavě posedaly ony a začal vyprávět.
A děti ho jen hltaly svýma zvědavýma očkama.