Poker v Singapuru II

Duben 1910, Londýn, Britské impérium

Wils měl odjakživa slabost pro ženy a cukrovinky. I nyní seděl místo oběda v příjemně vytopené cukrárně a pochutnával si na griliáši a karamelách. Jak absurdní, vidět tvrdého právníka ze City v růžovoučkém ráji malých Angličánků. Nemohl si však pomoct. Ještě že sem nechodil nikdo z klubu!
Wils se tvářil nevrle. Akcie na burze klesaly. Psali to ve všech novinách. Vrozená intuice mu napovídala, že se na Balkáně něco děje.
Chvíli ještě přemítal, kolik by mohl vytěžit z té fňukny Marge. Zvláštní, jak rychle změnila strategii. Když si v zimě balil kufr, sršely z ní jiskry, že tak tak na prahu nezakopl, a teď si hraje u soudu na ublíženou. Chudinka! Často jí tak v duchu říkával, proč?
Důsledně poskládal Daily Telegraph, nenápadně si v protějším zrcadle zkontroloval, zda mu v tmavém knírku neuvízl kus laskominy. Stále působil víc než dobře. Na vzhledu si Nortonovi vždy zakládali, ať už šli kamkoliv. Šediny se mužským členům objevovaly až po padesátce, tak měl Wils ještě pár let čas. Díky Bohu.
Ohmataná libra, kterou teď v dlani svírala slečna u mosazné kasy, Wilsovi připomněla bezvýznamnost asijské společnice. Už před časem ji vyhnal z hlavy, jen si stále neuměl vyložit svou lednovou pošetilost.
„ Nashledanou, dámy.“ Pozdravil nahlas několik půvabných slečen v místnosti, těsně než rozrazil nablýskané dveře.
Venku jej ovanul svěží větřík, a i když většinou ignoroval nepodstatnosti jako je změna ročních období nebo neustálé žvatlání o vlhku a dešti ( Jste v Anglii, probuďte se! Spílal často svému okolí), jaro mu dodalo energii.
Naposledy mrkl výlohou na svou oblíbenou dívku a svižným krokem vyšel zpět do práce. Šikovně se vyhýbal kalužím, ale nenechal si ujít příležitost, aby nerozehnal hejno ptáčků, dychtivě srkajících vodu v pustější ulici, kterou si krátil cestu.
Rozpukající magnólie okolo chodníků na Montpellier square Wilsovi každoročně připomínaly matku. Nesnášel je. Raději se soustředil na potlačení jejich obluzující vůně pozorováním lidí, kteří jej míjeli.
Něžné pohlaví už doma zapomínalo kožešiny, a tak měl najednou pocit, že přijde lepší období, alespoň u londýnských panen. Svým zájmem v očích lichotil všem potenciálním obětem. Smekl před každou krásou na znamení žádostivosti její a své touhy. Když mu opětovala ruměncem, bylo vše v pořádku, ale běda jak poupě nerozkvetlo. To mu zkazilo u jedné obzvlášť drzé náladu, a tak dorazil do City podrážděný.

„ Pane Nortone, mám pro vás tři telegramy. Chcete je hned?“ vykřikl umolousaný mladík, který Wilsovi třídil poštu. Wils si marně lámal hlavu, proč tak křičí.
Teddy byl trochu roztěkaný, ale většinou spolehlivý. Jmenoval se Theodor, ale Wils mu říkal prostě Teddy. Vzpomínka na patetického prezidenta za mořem (pojmenovali po něm medvěda, směšné). Bílý dům není žádná hračkárna, prohlásil loni v klubu, když Roosevelt zemřel. Ano.
„ Ano, Teddy. Vezmu si je hned.“
Teddy mu úslužně podal telegramy a zmizel pryč.
Jeden rozzuřený od Marge. Vyčítá mu milenky. Je směšná! Nejspíš bude následovat jeden od jejího právníka, který chce víc peněz.
Měl pravdu. Oba je doutníkem labužnicky zapálil a počkal, až všechen sprostý popel skončí v popelníku.
Třetí jméno neznal. Telegram byl poslán tady z Londýna, dokonce kousek od jeho kanceláře. Dnes ráno. Nechápal, proč za ním dotyčný nezašel rovnou.

Už nehrajete poker, Williame? M.

Listopad 1889, Singapur, Britské impérium

Mary se zakousla do langusty. Napila se vína. Temně modré oči upřela na dívku v zrcadle. Seděla vzpřímená, sama na konci dlouhého stolu. Na sobě měla černou elegantní toaletu. Karamelové lokny jí spadaly na odhalená ramena.
Černá krajka. Stesk. Earl Grey.
Bylo to už dlouho, dlouho co večeřela doma, ale co naplat. Svou alej si každý sadí sám a ona měla přece Skotska plné zuby. Určitě zvolila správně. V Singapuru byla prospěšnější než doma.
Doma. Pěkné slovo.
Večeřela sama. Viktorie tady i tam, takže vlastně neopustila zemi. Všechno jak má být. Přemítala.
Langusta byla málo propečená, tak jak to měla ráda. V průběhu večera na ni vymačkala šest limetek. Sama si dolévala sklenku silným vínem a také často pozvedla oči k zrcadlu. Všechno jak má být.
Když Mary dojedla, tiše opřela stříbrnou vidličku a ostrý nůž o sváteční talíř, který používala každý večer. Odhrnula si lokny na stranu, zatáhla břicho a koketně si upravila živůtek v dekoltu, jako by se jí důstojníci v sále dostatečně nevěnovali, a ona chtěla po jídle přivábit jejich pozornost. Třeba to tak doopravdy bylo. Těžko říct. Vždyť je to tak dávno.
Slečna Mary vstala, založila ruce na šatech a začala přecházet po místnosti. Po chvíli si uvědomila, co vlastně chtěla, a tak ze slonovinou vykládané komody vytáhla balíček whistových karet.
Třeba si s ní dnes někdo přijde zahrát. Rodiče, sourozenci nebo ten chlapec z rybího trhu. Áá, teď si vzpomněla, musí dokoupit langusty. Líbilo se jí, jak v jitřním světle koulejí očima. A taky jak koulí očima ten mladík, co je prodává. Určitě někdo přijde.
Mary rozdala pro čtyři osoby. Znovu zasedla na své místo v čele stolu a tichounce začala vysvětlovat pravidla nové hry. Oblíbila si ji. Škoda, že ji moc lidí neumělo.
„ Každému rozdám pět karet. Když se rozhodnete nehrát, ohlásíte to slovem pass, odložíte karty na stůl, abychom je všichni viděli.“ významně pohlédla do míst, kde seděli potencionální hráči pokeru.
„ My vložíme do banku základní vklad ve smluvené výši. Až tři karty, co máte v rukou vám mohu vyměnit. Pokud se mi bude chtít!“ zasmála se. Byl to zvláštní smích, s příchutí syrové langusty? Štiplavého kouře? Zlomyslný, ďábelský, ale taky milý. Zvláštní.
„Hráči během hry buď vložený vklad drží, nebo pasují. Mohou také nabídku zvýšit tím, že oznámí ostatním hráčům o kolik. Nepředpokládám však, že byste chtěli zvyšovat, také byste mohli přijít o všechno.“ Sotva ji bylo slyšet. Mary mluvila monotónně, jakoby stejné věty už vyslovila tisíckrát.
„Bank vyhrává hráč, který zůstane jako poslední ve hře. Pokud více hráčů drží své nabídky a již nezvyšují bank, ukazují své karty na stůl a porovnávají hodnoty svých listů. Při rovnosti hodnot jednoho nebo dvou párů rozhodují o vítězi karty, které jsou mimo spárované kombinace. Kombinace jistě znáte.“
Pozorně si prostudovala talon, balíček zbývajících karet, sfoukla svíčky a než došla do své ložnice, byla nahá. Černé šaty, korzet a spodničky našla ráno komorná rozházené po celé cestě ze sálu až do Maryiiny ložnice. Později, když jí stlala postel, našla pod polštářem pikovou dámu.