Poker v Singapuru III

Duben 1910, Londýn, Britské impérium

Než se odhodlal odejít z kanceláře, uplynulo několik hodin. Teddyho bezstarostnost opustila budovu. Najednou si nemohl uvědomit, jak se směje. Ušima mu prostupoval jiný smích. Bláznivý, žalostný.
Rodící se teplý vánek neuměl zastrašit promlčené výčitky tak jako lednový mráz.
Skoro běžel temnou nocí a pruhy navozeného zdání dne. Chtěl uniknout minulosti. Jenže co budoucnost? Měl si vzít drožku.
Londýnští duchové, napadlo jej. Zkostnatělý blázen s nezhojenou jizvou na pravé tváři za ním blekotal alespoň půlku cesty. Kluci bez bot s útrpným výrazem. Žebráci. Hvězdy na obloze blikaly.
„ Nic vám nedám, pacholci! Kliďte se.“ Zasyčel na ně Wils. Ani se neotočil. Neodpovídal stínům – špatně vybroušeným topasům anglické koruny.
V klubu Epsom bylo plno. Dorazil tam kolem desáté celý udýchaný. Arogantně vrazil vrátnému do rukou kabát a zamířil rovnou k baru, objednat si.
„ Dvojitou whisky!“
„ Hledal vás tu jistý pan Miles. Dnes dvakrát. Byl tu i včera a je čím dál víc neodbytný, pane.“ Slovo pane ten chlap zdůraznil.
„ Vím, je to právník mé ženy.“ Kopnul do sebe skleničku a poslal mu ji zpátky.
„ Ještě jednou.“
Muž se ironicky zasmál.
„ Jistě, jen bych vás rád upozornil, že tady v Epsomu šlápnete vedle jen jednou. Nezáleží na penězích, pane Nortone, ale na pověsti.“
Chtělo se mu přelézt pult a ztřískat toho nechutného zazobance, co si hraje na dobré způsoby, jak by si zasloužil, ale to Wils nedělal. Na to se mu v pravdě řečeno příliš podobal.
„ Máte tu dnes nějak moc zakouřeno.“ Uhodil se skleničkou o naleštěný teak o trochu víc než se slušelo a odplul do zadního salónku.
Kolem jeho stolku seděla stálá partička. Rory, Dereck a James.
Rory Finegan suverénně kouřil jeden doutník za druhým a přitom kontroloval procházející dámy za oknem, i když teď jich bylo poskrovnu. Žádná pro něho. Všechny vdané nebo štětky. Mladé koroptvičky chodily kolem Epsomu dopoledne s komornýma.
Flek v pro něho až moc dobrým klubu mu zařídili rodiče. Chtěli synáčka vyšvihnout mezi bankéře a podfukáře ze City. Rory je měl ale všechny prokouknuté, většinou jimi pohrdal. Mamička s tatíčkem se vlastně hodně sekli. Až ho vezmou k Scotland Yardu vyčistí celý Epsom, až tu nezbude nikdo. Byl mazaný. Četl Daily Telegraph a přitom sledoval všechno, co se v místnosti děje.
Ten hajzl u baru vyhrožoval každému druhému, kdo sem dneska přišel. A přitom pašoval whisku z Irska. Teď zaútočil i na Roryho oblíbence Wilse Nortona. Jen počkej! Taky na tebe dojde, pašeráku. Rory nevinně obrátil stránku novin. To připoutalo pozornost Jamese Blanca a Derecka Fletchera. Povedení bratránci. Synové matčiných sester šli v mnohem špinavějších šlépějích než on. Když šel Rory, zanechával za sebou jen exklusivní šlépěje ve sněhu, zato po těch jejich zablácených je jednou policie lehce chytí.
„ Copak? Už si dočetl celou stránku Rory?“ zasmál se obtloustlý Dereck.
„ Jasně Dere. Jsem rychlý, ani nevíš.“ Zazubil se na něj Rory. Bavilo jej, když si o něm mysleli, že nic nechápe. Ale Rory chápal, chápal všechno mnohem víc, než si ostatní mysleli.
„ Zdravím pánové.“ Wils dosedl obtěžkán problémy do křesla vedle Roryho.
„ Problémy?“ Rory hned odložil noviny. Konečně někdo, kdo za něco stojí. Dereck s Jamesem hned zostražitěli.
Wils příteli kývl. „ Ten rozvod mi přerůstá přes hlavu a navíc dnes…“
Rory zvednul obočí a rozhodil rukama v otázku.
„ Minulost tě dostane, Rory. Objevila se jedna škrkna, kterou jsem znal v devadesátých letech. Nevím, co chce, a to mi nahání strach.“
„ Myslíš škrknu Marge, Wilsi? Jane říkala, že pěkně přibrala.“ Dereck se posměšně zasmál, ale když viděl, že vtip zůstal bez odezvy, zase se s něčím otočil k Jamesovi.
„ Strach? Tobě Wilsi? Ale prosím tě. Neznám neohroženějšího právního zástupce v Londýně než jsi ty. Co je zač?“
„ Mary. Příjmení neznám. Je původem z Edinburgu, ale oči měla šikmý, kamaráde. Její rodina byla spřízněná s Viki. Když jsem ji viděl v devadesátým naposled, byla blázen. Předpokládali jsme…“
„ Kdo my?“ vpadl Wilsovi do řeči Rory.
„ Já a ještě dva přátelé. Už se s nimi nestýkám. Předpokládali jsme, že je vyřízená. Sloužili jsme v jihovýchodní Asii u námořnictva a občas jsme se museli nějak rozptýlit. Znáš to.“
„ Znásilnění?“ vyděsil se Rory.
„ Ne! To ne, bože. Ani jsem se jí nedotkl, i když za hřích stála. Párkrát jsme si s ní v domě zahráli poker a zalaškovali. Byla vážně dobrá, ale nic víc. To ti přísahám.“
„ Zvláštní. Proč by tě po tolika letech hledala?“ Podotkl zamyšleně Rory.
„ Nevím, tohle mi poslala.“ Wils mu podal pečlivě poskládaný telegram.
„ A je to určitě ona? Podpis „M.“ nemusí přece nutně znamenat Mary.“
„ Je to ona, Rory. Nikdo jiný mi nikdy neříká Williame a poker od té doby nehraju.“

Druhého dne měl Rory Finegan volno, a tak se na popud Wilsových ustrašených očí rozhodl jednat. Ve světlém obleku s kloboukem naraženým nakřivo a vycházkovou holí se nejdříve potloukal v City poblíž telegrafické stanice.
Byl nenápadný, tak jak to měl ve zvyku, ale vlastně až zase tak nenápadný nebyl. Všimla si ho každá procházející žena. Perspektivně nevázaný. Mladý a hbitý.
„ Rozený Achilles.“ Zahihňala se slečna skrývající svůj úsměv za slunečníkem. Roryho mužná postava v popředí kašny s antickými motivy jí evokovala řeckého hrdinu.
Rory před ní smeknul a zaclonil novinami slunce, aby zkontroloval stahující se mraky. Potom se zvednul. Nikde žádná Asiatka, ale přijde déšť. Zamířil rovnou do protějších dveří.
Tiskařská barva jej praštila do nosu. Všude to ťukalo a přemýšlelo, soustředilo se. Tohle bych prostě nezvládnul, zasmál se v duchu Rory.
„ Madam?“ oslovil stenografku. Nervózně zvedla drobnou ruku a naznačila mu, že má čekat.
„ Jistě.“ Oznámil jí sebevědomě a upřel na ni jiskřivé oči. Hezčí tu asi nebyla a ženy se mu líbily, jen o slušnosti Rory kdysi málo slyšel.
„ Ruth Davidsonová, výjimečné jméno. Mohl bych se vás na něco zeptat, Ruth Davidsonová?“ usmál se na ni, když konečně vzhlédla.
„ Pane?“
„ Byla jste tu včera ráno?“
„ Ano, jsem tu celý týden.“
„ Pak by jste si určitě pamatovala na exotickou dámu ve středních letech. Světle hnědé vlasy, tmavě modré duhovky, vysoká postava, ale!“ zastavil se dramaticky Rory. „ Šikmé oči.“
„ Ne, myslím, že ne. Určitě bychom si tak zvláštní zákaznice všimly, pane.“ Teď už poslouchaly všechny stenografky. Mžouraly na Roryho v přítmí jako sůvy.
„ Kdyby se podobná objevila, dala byste mi prosím vědět?“ opáčil jemně Rory a podal Ruth vizitku.
„ Jistě.“ Usmála se s o poznání větší důvěrou než na začátku.
„ Těšilo mne. Nashledanou.“
„ Bože! Ten po tobě ale koukal Ruth! Mohl na tobě oči nechat, to ti teda povídám!“ rozkřikla se jiná dívka, když Rory vyšel ze stanice.