Poker v Singapuru V

6. květen 1910, Londýn, Britské impérium

Nespal celou noc. Polštáře byly zválené, prostěradlo znepokojivě zpocené a hlavu měl jako střep. V Epsomu včera nebyl. Nedovedl udat ten správný důvod. Určitě to bude změnou tlaku! Jistě.
Wils Norton přešel k oknům v naději, že se za těžkými závěsy dočká výhledu na klidný a slunečný Londýn. Takový, jaký kdysi býval, když byl dítě, a chodíval si s chůvou Annie lehnout na blyštivou trávu v Hide Parku. Když se ve své dětské lásce nemohl vynadívat na její plné rty, na jejichž sametu se lámaly dopolední paprsky.
Dělil období ve svém životě na slunečná a temná. V dětství okusil tolik temného. Matka mu vždy připisovala roli nechtěného posledního dítěte. Mladičká najatá chůva mu měla být matkou. Vždycky ale byla platonickou láskou.
V Hide Parku ji donutil lehnout si vždy na volné prostranství nestíněné stromy. Tam, kde Apollón vládl celé odpoledne, celý den, celý život. Jak často však zajížděl se svým vozem za mraky, jak často jej posílal tisknout se ke kořenům rozsochatých stromů, k domovům slepých krtků, místům, kde cítil hlínu.
Wils se bál stínů, bál se noci a samoty. Nikdy jej nikdo nepřišel utěšit, když v noci plakal. Jen Annie ho ráno vzala do náruče. Sedla si na okraj postele, svlékla mu propocenou noční košili a sladkým éterickým hlasem štěbetala cosi o karamelách a višních v čokoládě, které mu koupí.
Časný jas byl jen snem, tak jako ten, který znával po vyčerpaném pláči, býval o Apollónově voze a Annie v rouše Evině. Naskytl se mu neutěšený pohled na spěchající lidi pevně svírající zavřené deštníky. Na ulici se splašil černý kůň. Nějaká malá sufražetka za volantem auta se pustila do osočování kočího.
Bezpředmětný dialog si mohl jen domýšlet. Stejně si jej nedomýšlel. Byl mu ukradený kůň, jeho život i ta ničemná, co jej pronásledovala. Stiskl víčka. Město odráželo budoucnost. Obě války, z nichž ani jedné se nedožije, stísněnost a strach, a přesto se mu zdálo tak hojné. Čišelo entuziasmem. V Londýně snad žily všechny možné i nemožné postavičky té doby. Malíři, kteří plodili0 patlanice, groteskní herci znovu a znovu umírající po vzoru Romea a Julie, Indové a Irové - idealističtí cestovatelé, stejně jako básníci, jejichž básně nebylo dáno Wilsovi pochopit.
Nedávno si přečetl, že prý Londýn je jako říční perla Římanky, ztrácející se v dekoltu nové doby. Co to ale znamená? Co to znamená? Vždyť Řím dávno neexistuje a nová doba ještě nezačala!
Takřka ze sebe serval vlhkou košili, a rukama se nad hlavou zapřel o studené tabulky skla. Svěsil hlavu a zavřel oči. Jarní deštík, který okna smáčel zvenčí se k němu nikdy nedostal. Nikdy neuklidnil jeho zuřivost a neštěstí.
Když odešel, zůstaly na okenních tabulkách lidské otisky. Marné, ztrápené doklady o tom, jak se ve své marnosti začal toho rána ztrácet. Později ty otisky zmizely.
Šero – jaro – parapet plný vody a holubího trusu – plátno, přesvědčující o indigové krvi.
Ať jakkoli by si přál, nikdy toho nedosáhne – krásy a lásky tohoto světa!

Později toho dne

Z gramofonu se linula Gran Partita. Rorymu se v ruce třásla sklenička. Mohutně zakašlal a matka na něj kárně pohlédla. Shromáždili se tu v záležitosti neradostné noviny.
Král Edward VII. byl mrtev.
Rory byl očividně rozrušen. Nervózně přecházel po místnosti a hltal whisky. Matka už se stihla převléct do černého. Teatrální. Převlékla i své tři dcery. Seděly tam jako vdovy. Sestry s takovou skončí jako staré panny! Ta póza mu vadila.
Na nedalekém Big Benu odbilo jedenáct. Na něco zapomněl. Něco opomněl. Něco chybí! Kdyby si jen vzpomenul.
Osobní roj myšlenek ukončilo nenadálé ticho. S trhnutím se otočil.
„ Nebudeme poslouchat Němce v den, kdy zemřel anglický král.“ Řekl Roryho otec klidně, jakoby mu mluvil z duše. Přesně věděl, co bude následovat.
„ Já hrdá na můj původ. Král měl německá krev jako já. Mozart je ta pravá volba!“
„ Ten poslední tvar jste trefila.“ Ušklíbl se Rory na matku.
Nikdy se nenaučila pořádně anglicky. Bylo to trapné. Zakládala si na svých indigových předcích, což se teď nehodilo. Všichni čekali válku s Německem a matčiny zaslepené výkřiky ve společnosti ryze anglosaských vlastenců působily dráždivě. Německý chlad a tvrdost neměly nic společného s anglickým nonšalantním způsobem. Bohužel. Rory německý titul nepoužíval. Ani jeho děti jej nebudou používat.
„ Jedu do klubu.“ Sdělil rodině otec nevzrušeně a možná podvědomě doufal, že jej bude Rory následovat, ale jeho syn necítil potřebu jít oplakávat krále s pamětníky Viktoriiny svatby. V Epsomu jej zastoupí bratranci, jeho nepřítomnosti si nikdo nevšimne.
Matka nic neřekla. Zatvrzele hleděla na dcery. Ty nevěděly, kam s očima. Co mají teď udělat? Pojedou do kostela? Mají se jít připravit? Co od nich teď matka očekává?
Pan Finegan si povzdechl. Nechal si od služebné obléct převlečník, podat vycházkovou hůl. Vzápětí jí přikázal donést černý klobouk. Cylindr. Skon vladaře jej dojímal. Chtěl si připomenout dávné mládí, švih a glanc. Floutkovství, které teď viděl v Rorym. Krásu, kterou už neviděl – byl starý a v měřítku jeho doby už žádná neexistovala.
Pýcha koloniální éry skončí. To je jasné. Dnes jej poprvé píchlo u srdce, jako se tomu stane ještě několikrát.
Než za ním služka zavřela, spatřila v očích svého pána jedinkrát lesk.
Najednou se Rorymu rozšířily zorničky. Odbilo půl dvanácté. Upustil skleničku na zem. Roztříštila se a nechala vsáknout hnědou tekutinu do spár.
„ Fleur!“ zařval na celý dům. Drobná služebná s malinovými rtíky, které tak rád chutnal, hned přiběhla.
„ Ano, pane?“
„ Podej mi dopisní papír a pero.“ Služebná z vrchní zásuvky stolu hned vytáhla list papíru a exklusivní plnící pero. Proč ji o to žádal? Bylo by rychlejší, kdyby si to udělal sám.

Včera v docích – mám ji. Přivedu ti ji. Počkej na mě v City!

Rory

„Okamžitě někoho pošli, ať to doručí panu Nortonovi a ukliď to prosím tě.“ Rychle se kolem ní prosmýknul, ale pak si to rozmyslel a vrátil se. Přes sukni nahmatal Fleuřin malý zadek a chvíli živočišně dobýval její rty.