Norfret (2.kapitola)

4. rok vlády faraona Amenhotepa IV.

„Otče, prosím!“ mladá dívka se se slzami v očích dívala na vysokého muže před sebou. Hlas se jí třásl. Pohled staršího muže byl ale nesmlouvavý.
„Norfret, věřím, že budeš poslušnou dcerou a uděláš, co po tobě žádám.“ zatvářil se velice přísně a dodal trochu znechuceně: „A to bez zbytečných scén.“
Mladá dívka jakoby věděla, že otce nic neobměkčí, poslušně přikývla.
„Jak si přeješ, otče!“ se sklopenou hlavou odcházela z místnosti. Její otec jí doprovázel pohledem, dokud neodešla. Nemohl si však nepovšimnout, že jeho dcera těsně před tím, než vyšla z místnosti, hrdě zvedla hlavu. Už se nad tím ani nepohoršil. Všiml si již dávno, že jeho malá holčička už není malá, a co je horší, podobá se čím dál více své matce, kterou nikdy neviděla. Velmi se touto skutečností trápil, ale nemohl s tím nic udělat. Tedy nic víc, než se smířit.
Norfret šla chodbou až do svých pokojů v otcově harému. Postavu držela zpříma a hlavu hrdě nahoře. Nedívala se do očí nikomu, kdo si to podle jejího mínění nezasloužil nebo toho nebyl hoden. Vůbec na sobě nedala znát, že ji před malou chvílí otec strašlivě ponížil. V očích jí jiskřilo a ladnost jejích pohybů sváděla každého muže, který se na ní jen podíval. Bylo jí už čtrnáct let. Polovina jejích přítelkyň měla dítě. Nemohla se divit tomu, že jí chce otec provdat. Spíš by se člověk měl ptát, jak ji dokázal ochránit tak dlouho před muži, vlivnými i chuďasi, kteří o ni projevovali zájem. Krása, kterou oplývala, byla výjimečná. Věděla to a náležitě toho využívala již delší dobu.
Nechápala, proč se ji otec snaží za každou cenu dostat z domu. Když byla malé dítě, zbožňoval ji. Nebylo nic, co by jí nesplnil. Pak přišla změna. Od jejích dvanácti let, kdy se z ní stala skutečná žena a odložila dětské jméno i oblečení, je na ní otec jako na cizí. Jakoby mu její přítomnost vadila, dráždila. To, že ji chce provdat za Haniho, není jen rozmar. Chce se jí konečně zbavit. Nikdy nepochopila, čím ho tak poštvala proti sobě. Bála se, že to ani nikdy nepochopí. Přese všechno měla otce moc ráda.
Otrok jí otevřel dveře. Vešla do svých pokojů a rozkázala: „Všichni zmizte! Nechci nikoho vidět!“
Čekala, až se místnost vyprázdní. Nikdo z otroků netušil, proč chce být jejich mladá paní sama. Vyhlížela jako Sachmet, kočičí bohyně války. Neopovažovali se zeptat, ale odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Pár chvil poté, co opustili pokoj, uslyšeli jak se tříští sklo, ale neodvažovali se vrátit zpět. Nemohli nic než čekat, až je jejich paní zavolá.
„Vechlis!“ ozvalo se z pokojů mladé paní. Jedna z otrokyň, co čekaly před dveřmi, se zvedla a bojácně vešla ke své paní.
„Co si má paní přeje?“ zeptala se chvějícím se hlasem.
„Připrav mi koupel.“ Rozkázala mladá žena, aniž by se na otrokyni jen podívala. Otrokyně Vechlis odešla splnit její rozkaz. Ostatní otroci se rozhodli, že zatím uklidí střepy z rozbitého zrcadla. Mladá paní nic neřekla. Mlčela. Stála nehnutě, dokud nepřišla otrokyně, že je lázeň připravená.
Norfret si potřebovala uspořádat myšlenky. Neznala nic lepšího na přemýšlení, než koupel.
Voda příjemně chladila její mladé tělo. Připadala si spokojená. Na malou chvíli zapomněla na starosti, které měla. Hlavou se jí nehonily nepříjemné otázky, na které neznala odpověď. Nevěděla, zda je to dobře, či špatně. Pak se náhle usmála. Jen tak, pro sebe. Vybavila si vzpomínku na jednoho muže. Kdyby otec jen tušil, že se jí líbí nějaký muž, běsnil by jako Sutech. Usmála se ještě víc. Nedokázala si představit, co by jí otec udělal, kdyby věděl, co si představuje, po čem touží, o čem sní. Nebyly to příliš vhodné představy pro svobodnou dívku jejího postavení, ale sama před sebou se nestyděla. Bez sebemenších výčitek si přiznala, že ho chce, že přímo prahne po tom, aby se jí dotýkal, aby ji líbal. Beze studu se uprostřed noci probouzela, tělo hořící touhou, zorničky rozšířené vzrušením a smysly otupené rozkoší. Stačila jí malá chvíle a on tu byl s ní, bohužel jen v jejích představách, ale byl tu. Doufala, že právě on požádá otce, že právě on si ji vezme.
Zbožňovala, když u něj mohla budit pohoršením příliš průhlednou tunikou nebo nepatřičnými pohledy, které patřily jen jemu. Téměř neviditelné dotyky, když mu podávala pohár s vínem. Nechápala, jak si toho nemohl ještě nevšimnout. Pro ni bylo jen jedno vysvětlení, nechce ji. Možná, že právě tohle ji k němu přitahovalo ještě víc. Všichni muži jí ležely u nohou, stačilo jen kývnout, ale on byl jiný. Vyčerpala už téměř všechny své osvědčené triky, nic nezabíralo. Neustálý chlad v jeho očích, když se na ni náhodou podíval, ji zraňoval. Jeho lhostejnost ji mučila. Ke každé ženě se choval lépe než k ní. Žárlivostí se užírala. Přitom si byla vědoma faktu, že při pohledu do jeho černých očí by mu odpustila úplně všechno.

O dva egyptské týdny později

Hostina byla právě v nejlepším. Všichni hosté se výborně bavili. Vína a jídla byl nadbytek. Někteří muži byli už tak opilí, že se bezhlavě sápali po nejbližší ženě. Zásadoví lidé se oddávali sexuálním hrátkám a to zcela bez zábran. Dva muži se dokonce začali prát. Oba totiž chtěli stejnou ženu. Pustili se do sebe a ta šťastná se smála a se svými přítelkyněmi se sázely o to, kdo si ji nakonec odvede s sebou.
Až na jednu výjimku se všichni výborně bavili. Norfret stála opodál a znechuceně se dívala na veřejné poklesky jinak tak počestných lidí. V duchu prosila Isidu o pomoc. Její opilý budoucí manžel ji totiž už delší dobu postrádal u hodovní tabule. Hani byl hlupák. Když byl opilý, nebral si příliš servítky. Nechtěla, aby zneuctil její tělo tak předčasně. Marně doufala, že dnes večer přijde i on, ale zatím se neukázal. Otec říkal, že byl pozván.
Od stolu s jídlem se ozvaly hlasité výkřiky. Norfret se ohlédla a zjistila, že se jedna žena vyškrábala na stůl a teď ze sebe sundává svršky. Pánové to samozřejmě přivítali a dávali té nešťastnici ještě oplzlé rady. Znechuceně se otočila. Takové divadlo vidět nepotřebovala.
Mrzelo ji, že ho nebude moci spatřit dříve než na své vlastní svatbě. Zraňoval ji ten pocit, že ve chvíli, kdy ho zase uvidí, ve chvíli pro ni tak vzácnou, už nebude moci být jeho. Slzy se jí zatřpytily v očích. Objala se, jako by jí byla zima, i když byla teplá noc. Právě v takových chvílích jí chyběla matka. Matka, která by ji utěšila, řekla pár naději dodávajících slov a se smutným úsměvem na rtech se na ni podívala. Chyběl ji ten pohled matek, které říkají – kdybych mohla, dítě moje, pohnula bych nebem i horou, jen abys už nebyla smutná. Neměla matku. Už dlouhou dobu neměla ani otce. Už nebyla jeho malou holčičkou, on nebyl jejím tatínkem. Chlad v jeho očích byl už téměř nesnesitelný. Teď to byl cizí a lhostejný člověk.
Jedna slza se jí skutálela po tváři a zanechala po sobě černou cestu. Norfret se podívala do temné zahrady. Chtěla být sama. Zoufale si přála být pryč z této nesmyslné hostiny, která oslavuje její zotročení. Dělalo se jí špatně z těch všech opilců a jejich kurev. Ale možná, že ještě víc špatně jí bylo z toho, že za pouhé tři egyptské týdny bude děvkou toho pancharta Haniho.
Ještě malý kousek a mohla zmizet v temnotách zahrady, naneštěstí ji objevil její opilý otec a snažil se ji odvléci zpět k hodovnímu stolu.
„Tady je naše budoucí manželka!“ řekl se smíchem a potácel se až k ní.
„Otče, není mi nějak dobře. Pokud dovolíš, šla…“ nestačila doříci. Její velectěný otec, Herhor, ji popadl za ruku a se slovy: „Dnes ti musí být dobře. Musíš být šťastná, že se staneš ženou tak skvělého mladého muže.“ ji táhl pryč.
Klopýtala za ním, vypadala jako hadrová panenka, asi se tak i cítila. Otec ji předal s obrovským nadšením a za bujarého veselí Hanimu. Její budoucí manžel se sotva držel na nohou. Vzal ji kolem pasu a přitáhl si ji. S chlípným pohledem se na ni začal sápat. Páchl potem, alkoholem a zvratky. Norfret se snažila odtáhnout, ale i přes svou opilost byl Hani silnější než ona. Cítila jeho vlhké rty na svém krku. V očích se jí zračilo čiré znechucení, chtělo se jí zvracet, když se blížil k jejím rtům. Všeobecný smích a povzbuzování hostů náhle utichl. Hani si toho všiml těsně před tím, než stačil Norfret políbit. Podíval se, co přerušilo bujaré veselí. Než si Haniho vínem otupělý mozek uvědomil, co se děje, Norfret využila příležitosti a vysmekla se mu z náručí. Na její tváři se objevil úsměv, opravdový a upřímný úsměv. Už věděla, proč hosté tak náhle ztichli. Poctila je svou přítomností velectěná osoba.
Herhor se odtrhl od jedné paní, která mu chtěla věnovat své tělo, a běžel okamžitě k vzácnému hostu. Stačil při tom dvakrát spadnout. Norfret si připadala neuvěřitelně trapně, když ho museli otroci dvakrát zvedat ze země. Nikdo z hostí si nevšiml, jak moc se snoubenka rozveselila, když přišel tento muž, ani nepostřehly, že byla smutná. Vlastně se o ni vůbec nikdo nezajímal. Všichni se chtěli bavit a nikoho z nich nenapadlo se zajímat o to, jak se cítí čtrnáctiletá dívka, kterou její otec postavil před hotovou věc. Vždyť je to jen žena. Musí se smířit s tím, co jí rodiče přikážou.
Norfret se rychlým krokem blížila k veleknězi. Cestou vzala od otrokyně pohár s vínem pro hosta. Chtěla dnes večer využít všech možností, které jí dovolují dotknout se ho, promluvit s ním nebo jen sedět v jeho blízkosti. Došla až k němu. Třásla se jí kolena, byla nervózní, ale nic na sobě nechtěla nechat znát. Mírně se uklonila. Podívala se mu do očí a podala mu pohár. Měla takový pocit, že se jí v očích zračí víc zoufalství, než by chtěla. Bylo jí to jedno. Pro něj a pro nikoho jiného by se dokázala ponížit. Dávala si záležet na tom, aby se při předávání poháru dotkla jeho ruky. Na malou chvíli Norfret připadalo, jakoby si toho všiml, jakoby si konečně všiml jí. Než se však mohla přesvědčit, že jí nešálil zrak, že se srdce nemýlilo, otec ho odváděl pryč. Norfret to nevzdávala. Rozhodla se. Dnes ho bude mít jen pro sebe. Dnes mu to řekne, dnes je jediná příležitost. Dnes v noci, dokud ještě není pošpiněná Hanim, dokud není vše oficiální, dokud má odvahu, dokud má naději.
Isida jí byla nakloněna, všichni už byli tak opilí, že si brzy přestanou zajímat o to, že je tu velekněz Amonův. Již brzy si ho bude moci přivlastnit.
Její předpoklady byly správné. Do pár chvil se hosté přestali o vzácného hosta zajímat a znovu začali upadat do bezmezných sexuálních orgií. I její otec se zase věnoval své milence, dokonce i Hani si jednu našel. Asi si myslel, že je to Norfret, protože žena měla podobné šperky a vlasy. Hani se po ní sápal a něco jí našeptával opileckým hlasem. Když se na ně Norfret dívala, vůbec necítila žárlivost. Spíše se jí ulevilo, že se Hani právě nesápe na ni. Zrovna se chystala otočit a jít se za veleknězem, když ucítila, že někdo stojí za ní. Srdce jí tlouklo tak prudce, že si myslela, že bude mít na hrudi modřiny. Intuice jí napověděla, že je to on, Ebena. Najednou neměla odvahu se otočit, vlastně neměla odvahu ani se pohnout, a proto neustále sledovala svého snoubence s tou cizí ženou. Právě jí vyhrnoval tuniku a chystal se tak dovršit svoje snažení, když Ebena promluvil. Bylo to poprvé, kdy na ni promluvil.
„Asi tě to musí zraňovat.“
Trochu se usmála. Kdyby jen věděl, ale ona mu to řekne a on už vědět bude.
„Kéž by. Vzhledem k tomu, že se mám stát jeho ženou.“
„Kéž by?“ opakoval tázavě.
Norfret jakoby malou chvíli sbírala naději a potom se otočila.
„Vidíš toho opilce? Je mi z něho špatně! To, že si ho beru, je pouze na otcův rozkaz. Já bych volila zcela jinak.“
„Tvůj otec má zajisté pravdu, když si myslí, že Hani bude pro tebe nejlepším manželem.“
„Můj otec je jen člověk. Navíc člověk, který se hluboce mýlí.“
„Takhle bys o svém otci neměla mluvit.“ řekl káravě.
„To je otázka názoru. Já jsem si zcela jistá, že bych byla šťastná s mužem, kterého miluji.“ a podívala se mu do očí. Chvíli její pohled opětoval, pak ji naznačil, že se půjdou projít. Chvíli šli mlčky. Bála se, že svými slovy něco zkazila, že řekla něco nevratného. Bála se až do chvíle, kdy opět promluvil.
„Měl jsem pocit, že si s muži spíš pohráváš. Jako kočka s myší. Bez výčitek svědomí.“ Vypadalo to, že přemýšlí nahlas a ne, že s ní mluví. Norfret dychtila vyvést ho z omylu. Nevydržela a skočila mu do řeči.
„To si myslí pouze lidé, kteří mě příliš neznají. Nikdy neprojevuji náklonnost muži, který pro mě nic neznamená.“
„A kdo pro tebe něco znamená?“ vyslovil svou ironickou poznámku.
„Ty!“ dostalo se mu odpovědi, kterou nečekal, ale ve skrytu duše v ni doufal.
Norfret se začervenala, horkost ji prostupovala tělem. Netušila jak velekněz zareaguje.
Ebena ji chytil za ramena a trochu s ní zatřásl.
„Nezahrávej si se mnou. Já nejsem hlupák. Nenaletím ti na ty tvoje sladké řeči. Nenechám se od tebe poní…“
Velekněz nestačil dopovědět svoje slova rozhořčení. Norfret se mu vrhla do náruče a vášnivě ho políbila. Nejdříve jen proto, aby ho konečně umlčela. Teprve o malou chvíli později si uvědomila, že to bylo již nevyhnutelné. Tak šíleně moc ho chtěla.
Její polibek byl zprvu prudký a vášnivý, ale po malé chvilce, jakoby si uvědomila, že možná zašla moc daleko, změnil se v polibek váhavý, něžný. Srdce ji bilo jak o závod. Čekala. Doufala, že bude opětován. Ten zlomek vteřiny, než ji Ebena přitiskl k sobě, byl jako věčnost. On ji její váhavost a nesmělost oplatil. Jeho polibek ale nebyl váhavý, sálala z něj vášeň a vzrušení. Dlouho se od sebe nemohli odtrhnout, aby se vůbec nadechli, natož se pustit z náručí. Okolo bylo dusno, jako před bouří. Erotické napětí je obklopovalo a pevně drželo ve svých spárech. Norfret nikdy před tím nepocítila něco tak silného. Emoce jí zmítaly a ona se tomu poddávala. Chtěla to. Líbilo se jí to.
Jeho ruce byly tak nedočkavé, zkoumaly všechny křivky jejího těla a ona nebyla pozadu. Věděla, co se teď stane a připadalo jí to jako jediná správná věc, kterou kdy udělala.
Ebenovy rty se přesunuly na její krk a pomalu postupovaly dál a dál. Norfret vzdychla slastí, když se něžně dotkl jejího poprsí. Ještě nikdy nic takového nezažila. Tichou nocí se nesl jejich zrychlený dech. Byli tak zabraní sami do sebe, že si ani nevšimli, že se k nim někdo blíži. Už brzy měla skončit tahle jejich krátká chvilka.
„Paní Norfret! Jsi to ty?!“ šeptl naléhavý hlas do tmy. Dvojice se od sebe odtrhla, ale jen rty. Norfret hned poznala jednu ze svých otrokyň.
„Zmiz Vechlis, slyšíš! Ať tě tady nevidím.“
„Ale paní, hledá tě tvůj otec!“
„Cože? To není možné.“
„Paní, prosím, rychle nebo nechá zburcovat celý dům. Jestli tě tady najde s panem Ebenou, bude to neštěstí.“ dál zoufale naléhala Vechlis.
„Jak víš? To je jedno. Počkej u jezírka, za malou chvíli tam přijdu. Jdi!“
Služka se otočila a pádila k jezírku. Norfret se smutným povzdechem objala Ebenu a zašeptala: „Miluji tě! Přísahám, že tohle není konec, ale začátek.“ Ještě jednou ho vášnivě políbila a pak zmizela ve tmě. Velekněz Amonův tam stál a hleděl za ní. Nemohl se vzpamatovat. To, že tak rychle odešla, mu připomnělo, že to tak bude vždycky. Tělem mu projela žárlivost a vztek. Věděl, že ji nebude mít nikdy úplně, že se o ni bude muset dělit. A ty ukradené chvíle budou pokažené jeho žárlivostí. Bude muset žít s tím, že žena, kterou tak šíleně miluje, mu nikdy nebude moci být věrná. To, co prokáže jemu, nesmí odepřít svému manželovi. Nejhorší na tom bylo, že žádal Herhora o její ruku, ale on ho odmítl a to prý s ohledem na city svojí dcery. Stačilo se jí jen zeptat. Nadával si do hlupáků. Kdyby se pořád nebál, že ho poníží odmítnutím, tak teď mohli být spolu. Místo toho jsou odsouzeni k skrýváníse. Odcházel s těžkým srdcem a zároveň s přesvědčením, že se jí nikdy nevzdá, že mu ji nenechá. Nakonec se jim možná dostane náklonnosti bohů.