Norfret (3.kapitola)

Norfret se zastavila. Byla udýchaná a to ne jen proto, že právě běžela. Ještě stále z ní jen velmi pomalu vyprchávalo vzrušení. Třásla se po celém těle a byla zmatená. Každou chvíli ji přemohl jiný pocit. Nejdříve radost a štěstí, protože měla konečně jistotu, že Ebena jí patří, a potom smutek a vztek, že nemůže být úplně jeho, že se budou muset skrývat.
Nejraději by tu hloupou husu nechala zbít. Proč je musela vyrušit? Proč nemohla ještě malý okamžik počkat? Norfret moc dobře věděla, že tato chvíle bude na dlouho dobu poslední, kterou strávila v přítomnosti svého milence. A také si byla vědoma toho, že od teď už ji čekají jen samé nepříjemné povinnosti. Nechtěla na to ale myslet, alespoň ne v tento moment. Doufala, věřila, že je tohle všechno začátek jejího nového života. Ano, bude muset hodně obětovat, ale tato cena pro ni byla ničím v porovnání se štěstím, které, jak si byla jistá, prožije s Ebenou.
„Paní! Paní!“ Otrokyni Vechlis se třásl hlas. Obávala se trestu. Život otroka neměl žádnou cenu. Litovala, že poslechla tento rozkaz. Možná by bylo lepší snést pár ran karabáčem než to, co jí teď může udělat její paní.
Norfret se upřeně zadívala na svoji otrokyni a chvíli přemýšlela.
„Víš, Vechlis, řekla bych, že můj otec mě asi nehledá. Nemám snad pravdu? Tak proč jsi mě obtěžovala?“
Norfret to řekla nezvykle klidným hlasem. Otrokyně měla ještě větší strach než před malou chvílí. Když paní mluvila takto klidně, bývala většinou nejvíce rozzuřená a vypadaly podle toho i tresty.
„Paní, poslala mě za tebou paní Nefes.“
„Paní Nefes? A proč? Co mi chce?“
„Paní Nefes mi pouze přikázala, abych ti řekla, že tě hledá pan Herhor.“
„Nic víc?“
„Ne, moje paní.“
„V tom případě mě okamžitě zaveď za paní Nefes!“
„Ale…“
Vechlis se začala vykrucovat. Pravděpodobně neměla nejmenší chuť vyrušovat další vznešenou paní, kterou dozajisté nepotěší návštěva její paní, přičemž si obě vylijí vztek na ní.
„Žádné ale. Chci vidět Nefes a to hned.“
Otrokyni nezbývalo nic jiného, než uposlechnout rozkaz.

***

O pár chvil později v jednom pokoji v harému pana Herhora:
„Doufám, že víš, Norfret, že tvoje návštěva je krajně nevhodná.“
„Z čeho tak soudíš? A neříkej, že jen proto, že jsi musela tak narychlo poslat pryč toho mladého otroka, kterého sis koupila před pár dny za otcovy peníze ale bez jeho vědomí.“
„Myslím, že my dvě si v těchto choulostivých věcech nemáme co vyčítat. Můžeš mi být vděčná. Jsi jen hlupačka. Víš, co by ti udělal ten hrubián Hani, kdyby přišel na to, že už nejsi neposkvrněná?“
Paní Nefes se škodolibě usmála a pokračovala.
„Uznávám, že Ebena je opravdu velmi přitažlivý muž, ale měla bys krotit svoje vášně. Myslím to vážně. Hani by tě za tento prohřešek mohl zabít.“
„Mám takový dojem, že ti není nic do toho, s kým se chci vyspat.“ Norfret si povzdechla. Přišla na ni melancholie. Neměla nejmenší chuť se hádat. Navíc Nefes byla její přítelkyně, která to s ní myslela dobře. Vždyť všechno, co se od ní naučila o mužích, jí pomohlo. To ona ji vždycky vtloukala do hlavy, že si má sama sebe vážit víc než kohokoli jiného na světě. Dřív si spolu moc nerozuměly, protože Nefes v ní viděla nebezpečí, které ohrožovalo její postavení favoritky u Herhora, ale po odcizení otce s dcerou se ji ujala. Zčásti jí nahrazovala matku a Norfret si jí za to vážila.
„Já s ním nechci jen spát. Já s ním chci být. Vím, že bych si s tím způsobila spousty problémů, ale myslím, že to měl být poprvé on. Ne, ne, já to vím.“
„Ty moje chuděrko! Pojď za mnou. Posaď se tady vedle mě.“
Norfret si pomalu přišourala k posteli a sedla si vedle své polonahé přítelkyně.
„Nenávidím otce! To on mi tohle způsobil.“
„Norfret, musíš si uvědomit, že jsi jen žena. Víš přece, co jsem tě učila. Pokud to jen trochu jde, pletichař. Snažila ses snad nějakým způsobem přimět otce, aby zvolil právě Ebenu za tvého manžela? O své náklonnosti k němu si neřekla ani mně. Stačila jen zmínka a já bych ti pomohla.“
„Bylo to takové moje tajemství. Kromě toho jsem nevěděla, zda bude chtít on mě.“
„Myslím, že dnes dokázal, málem až příliš, že by tě býval chtěl.“
„A kdyby nebylo tebe, býval by to i dokázal.“
„Ty jsi ještě pořád malá a hloupá holčička! Nakonec by tě to velice mrzelo. Poprvé to není hezké nikdy a to ani s mužem, kterého miluješ.“
„To si nemyslím. Kromě toho vím moc dobře, že panenství se dá za jistý počet zlatých kruhů obstarat docela spolehlivě.“
„Ale to, že na tohle doplatilo opravdu hodně žen, nevíš.“
„Jak by na to mohly doplatit? Jejich manžel se nikdy nedozví pravdu a ony mohou dál předstírat šťastné manželství.“
„Ten zákrok je nebezpečný, Norfret. Nejen že samotný akt je potom opravdu o moc bolestivější, ale navíc dost žen zemře na vykrvácení. Víš, jací jsou muži. Jsou hrubí a o to, jak se žena cítí, se často ani nezajímají. Zvláště když se pěkně opijí.“
„To ses doslechla? Přece víš, že se v těchto věcech hrozně přehání.“
„Kéž by se přehánělo.“ Paní Vechlis se zaleskly oči.
Norfret se na ni tázavě podívala, ale polonahá žena dělala, jakoby nikdy nic neřekla.
„Měla bys jít spát. Čekají tě namáhavé dny.“
Norfret věděla, že nemá cenu přítelkyni odporovat. Vstala a odcházela. U dveří se ještě otočila. Vznešená paní Vechlis se usmívala na mladého otroka, který stál celou dobu za závěsy. „Pečlivě zamaskovaná bolest“ pomyslela si. Vechlis si v tu chvíli přísahala, že za svým štěstím si půjde tak tvrdě, jak jen to bude možné.