Slunce nad obzorem...

Lady Holly seděla ve svým nádherných růžových šatech na své panské zahradě a kochala se pohledem na západ slunce, nikdy se nesnažila pochopit jeho podstatu ... podstatu toho, že jednou zapadne aby druhý den mohlo znovu vyjít a někomu dalo naději na nový začátek.
Jen na něj hleděla s jemným usměvem na její andělské tváři... Byla si vědoma svých kvalit. Věděla, že její rty tvarované do tvaru srdíčka jsou na jejich panství výjmečné, že její malý nosík vypadá vždy dobře a studánkové oči okouzlí každého muže. Využívala toho.
Byla ve věku na vdávání a taky na ní její otec Lord Brown tlačil. Věděl o marnovosti své dcery, ale nenechal se sebou dál manipulovat... Musí se vdát!
Cítil, že se v ní zklamal ale i přesto miloval svou dceru nadevše... Jako malé děvče jí jemně hladil v jejích blonďatých vlasech a namotával si na prst její krásné kudrliny... Vždycky se na něj koukala s očima plné naděje a lásky... Doufal, že bude jako její matka. Jenže někde zklamal a nevěděl kde... Tolik se od ní lišila... nerozdávala svoje úsměvy na všechny strany a nebyla schopna pohladit zničeného poddaného aby ho podpořila... Přesto o svou milovanou ženu přišel a musel přihlížet rozmazlenosti své dcery.
Už to nevydržel, vtrhl na zahradu a stoupl si dceři do výhledu... Dal ruce v bok a jeho vrásky na čele byly čím dál více prohloubené. Zvedla k němu své oči a odhrnula si své vlasy a čekala na další kázání, které hodlala ignorovat. Její otec byl však pobouřen chováním své dcery a tím, že odmítla dalšího ženicha aniž by ukázala špetku snahy ho poznat... prostě neměla zájem... proč se vdávat a trápit se s mužem, kterého nemiluje když se může doma vystavovat na své zahradě a občas se usmát na hezkého zahradníka nebo sluhu... stačilo jí tak málo.
Ladně zvedla svou malou ruku a chystala se uchopit číši s vínem, její otec se však neudržel a číši prudce uchopil sám, až polil její krásné šaty. Vylítla... koukala na červený flek a chystala se s nosem nahoru odejít, avšak přebrala a nečekala s tvrdým chováním svého otce. Byl hrubý... avšak oprávněně... jejich panství se ocitalo na pokraji krachu, dcera měla nevyčíslitelné výdaje a přesto je nechtěla splatit výhodným sňatkem...
Pohlédla mu do očí a byla ochotna vzdorovat... vždycky jí to vyšlo... Lord Brown se však neudržel a dceři udeřil svou mohutnou rukou přímo do obličeje... Zůstal však zcela bez emocí. Lady upadla na zem a do očí se jí nahrnuly slzy... "Otče!!" pronesla v polohlase když se zakuckala svým histerickým pláčem. V následnující chvíly jí zdělili své ultimátum, že pokud si do příštího západu slunce nikoho nevybere bude muset opustit svou krásnou komnatu a jeho otcovskou lásku. Zděsila se...
Poté co Lord Brown odešel znovu pohlédla na slunce a až teď konečně pochopila ten jeho tíživý význam... Zvedla se ze země a v politých šatech došla do velké haly v jejich zámku... Na stěnách viseli obrazy jejich potencionálních ženichů... Většina z nich vypadala starší...mnohem starší než ona nebo otec... Propadla panice... Už jí ani nenapadla myšlenka že nemá dokonalou tvář ale, že se jí na tváři tvoří fialový otok, a že její šaty jsou pomačkané a špinavé... nezajímalo jí to... alespoň v tuhle chvíly.
Pomalu obcházela místnost a koukala na stěny... u některých se pozastavila a někde jen znechuceně zvedla oči v sloup... Až u jednoho se zarazila poněkud déle než u ostatních... Byl to mladý a šarmantní Lord Trallon, syn Lorda Obella. Dobrá partie... krásný hoch... věkově se zdál stejný... vybrala si...
Když se druhý den u západu slunce s Lordem Trallonem sešla byla okouzlena... Přesto že ona vypadala jako anděl cítila se vedle něho nicotně... Tolik doufala, že by s tímhle člověkem udělala otci radost a přitom se při pohledu na svého budoucího muže neznechutila... myslela si, že má vyhráno...
Mílila se... Lord Trallon jí odmítl... Toužil po milé a usměvavé dívce ne po nafoukané rozmazlené panence. Byl sice na chvíly zaskočen její neobyčejnou krásou, avšak téma na které hovořili se točilo pouze okolo ní... Neuvědomovala si to, že mluvila pouze o své kráse a rozmařilosti... Odradila ho... Nezměnila se zase až tolik... Musela tedy přiznat porážku a za své činny pikat... Ženicha jí vybral otec podle postavení... Zděsila se... Byl starý jak její otec... Jeho plný fous pod nosem jí přišel odporný a nepřipadala si vhodná pro muže, který měl vlasy naposledy před čtvrt stoletím. Její krásné oči se zahrnuly slzy a otce tolik prosila...marně... Uvědomila si svůj trpký osud...
O několik let seděla znovu na tom samém místě... Popíjela víno, které pila od své svatby pravidelně a její tvář byla poznamenána jejím utrpením...Její tvář už nebyla krásně porcelánová a v jejich křehkých rukách se objevoval jemný třes. Kolem ní poletovali její tři děti a hlasitě se smáli... Občas jejich úsměv opětovala... Byly po otci...Hlavně nejstarší syn Dervin...Někdy měla strach se na něj podívat, tak moc jejich otce nesnášela... bujarého starého muže co jí bil, znásilňoval a každý večer usínal opilý... Svým životem trpěla...
Ironií bylo, že největší radost jí přinášelo její dítě, které nosila pod srdcem... Bylo to dítě splozené s Lordem Trallonem...
Tajně se scházeli a oba litovali jeho rozhodnutí před lety... Tolik ho milovala... ale sama dobře ví, že si za vše může sama... Změnila se ... ale až moc pozdě... uběhlo tolik let... a vedle svého tyranského manžela neměla sílu se osudu bouřit...a ani nemohla! To bylo nepřístupné! Její otec se na trosku, která se z ní stala nemohl koukat ale ani na chvíly nezalitoval svého rozhodnutí, protože si ho zasloužila... zklamala ho...stejně jako spoustu ostatních...