Himmelfahrtswagen - Vůz nanebevzetí z pekla Dachau

Himmelfahrtswagen - Vůz nanebevzetí z pekla Dachau

Tento příběh je věnován všem, kteří se stali Rascherovými pokusnými morčaty, přeživším i mrtvým.

Kapitola I. : Vize. Zahrabávání podivné rakve
a poprava vězňů. Osvobození koncentračního tábora Dachau americkou armádou.

Hladina horského jezera se blýštila jako zrcadlo. Nebrázdila ji ani jediná vlnka, jediný záchvěv nenarušoval její klid. Sloupy slunečních paprsků na ni šikmo dopadaly a rozlévaly svou zář po celé její ploše, ztrácejíce se v zeleni, jež obrůstala písečné břehy. V okolí byl nádherný jezerní systém orámovaný skalnatými vrcholy hor, z nichž ty nejvyšší se koupaly v nadýchaných vatových mracích. Vinula se mezi nimi křišťálově průzračná bystřina, jejíž voda uklidňujícně zurčela, až se tříštila o skalní převis a zčeřeně padala dolů do hluboké propasti, na jejímž dně se rozléhalo smaragdově zelené jezero s břehy z oranžového písku. V povzdálí svítily žluté květy na zelené louce. Nad celou pohádkovou krajinou se klenula klenba azurového nebe. Místy působila voda skalních jezer jako by byla namodralou smetanou. Jako by malíř rozlil temperové barvy na paletu a vítr je rozfoukal všemožnými směry, prostírala se jezerní hladina k horizontům. A za kresem této nevídané krajiny se táhl pruh sněhobílé pláže, omývané mořskými vlnami, jež se na svých hřebenech měnily ve zpěněnou běl. Písek na dně moře hýřil krásnými barvami, jež přecházely z bílé přes světle modrou až po tyrkysovou modř. Opodál začínal prales s košatými korunami zelených stromů, jehož nitrem si razila cestu burácející řeka.

Byla to vize, čísi sen. Sen neznámého poutníka temnotou, jeho iluze, naděje, snad...

Konzentrationslager Dachau bei München im Bayern

Krátce před osvobozením

Mohutné černé mříže skuté z masivního kovu a zasazené v bílých zdech, poodhalovaly toliko zlomek z toho, co střežily, z toho, co se skrývalo za nápisem: ARBEIT MACHT FREI. „ARBEIT“ a pod ním „MACHT FREI“. Jen matně odtud byly rozeznatelné obrysy nízkých, avšak podlouhlých baráků s mírně skosenými střechami. Koncentrační tábor Dachau byl v pohotovosti. Něco se dělo, něco neobvyklého, něco...

Smrákalo se. Nad lágrem se zablesklo a blesk se v mžiku rozvětvil do světelných prasklinek. Jako by se tekutý oheň lil do malých, zato však četných žlábků. Zahřmělo a vyšlehl další blesk, v jehož plamenné záři se na mžik objevily smutně se tyčící topoly, jejichž álej vroubila hlavní táborovou ulici pokrytou štěrkovým kobercem. Na jejím konci se prostírala členitá budova s německým nápisem táhnoucím se po celé délce střechy. Es gibt einen Weg zur Freiheit. Seine Meilensteine heissen: Gehorsam, Fleiss, Ehrlichkeit, Ordung, Sauberkeit, Nüchternheit, Wahrhaftigkeit, Opfersinn und die Lieber zur Vaterland (Existuje cesta na svobodu. Jejími mylníky jsou: poslušnost, píle, čestnost, pořádek, čistotnost, střízlivost, pravdomluvnost, obětavost a láska k vlasti). Ve stínu topolů se po obou stranách hlavní táborové ulice choulily táborové budovy – bloky, jak byly nazývány. V tomto táboře jich bylo 34, 34 stejných bloků rozestavěných pavidleně vedle sebe jako na velké šachovnici. Sedmnáct bloků vroubilo levé táborové křídlo, a sedmnáct dlaších pravé. Na hlavní táborové cestě, Lagerstrasse, se rojili vězni, kteří zhůry vypadaly jako mravenci, jimž kdosi šlápl do mraveniště, a kteří se teď horečně vrhají do jeho opravy.

Lágr Dachau měl obdelníkový půdorys. Zátaras z ostnatého drátu navinutého na obloukové konstrukci, ležel v první linii. Dále byl vyhlouben 2,5 metru široký a 2 metry hluboký příkop. Za příkopem se nacházel elektricky nabitý plot, za nímž se táhla neprokouknutelná hradba betonových plátů, z jejichž vrcholů trčely ohnuté tyče, mezi nimiž byly namotány čtyři linky ostnatého drátu, také nabitého elektřinou.

Ze všech stran hřměly německé povely a rozkazy, jimiž by se nechal pobouřit každý. Ostré výkřiky dokonce přehlušovaly dunění hromů.

Nad čepicemi sedmi strážních věží, rozestavěných kolem, vyšlehávaly kužele světel, jež olizovaly okolí. Strážní věže byly zděné a jejich vrchní část byla prosklená a okorunvaná jehlanovou střechu. Světelné vrhače se mračily na vrcholech strážních věží. Pod jejich střechami se šklebily hlavně těžkých kulometů s esesmany, kteří měli na hlavách nedbale posazené lodičky. Někteří SS strážci se kmitali mezi bloky. A tu se znovu zablesklo. Avšak tentokrát to nebyl blesk, ani světlo ze strážních věží, tentokrát se zablesklo hned dvakrát. Dva stříbrné blesky SS se ve svém stříbře otiskly do matné záře reflektoru, jenž právě pohladil esesmanův znak na čepici.

„Raus, raus!!!“ ozývaly se nelidské křiky.

Blok, z něhož poslušně vybíhali heftlinci, byl totožný se zbylými čtyřiatřiceti bloky. Dřevěná přízemní stavba, podlouhlá, nízká a širší než byla její výška. Střecha se mírně skláněla dolů a byla zalomená přesně v polovině šířky. Stěny byly zhotoveny z velkých plátů hobry, přibitých na dřevěné hranolky. Po stranách se odrážela skla četných okenic.

Heftlinci z trestného bloku se hrnuli ven. Šerem probleskovala běl jejich pruhovaných mundúrů.

Obloha nad koncentrákem začala krvavět. Pokryla se cáry černočerných mračen, jež připomínaly cáry chladnoucí lávy, jejíž žhnoucí hladina pokryla celou nebeskou klenbu. Svět jako by se obrátil. Jako by se Zěmě otáčela opačným směrem, což symbolizovala samotná nacistická svastika, jejíž ramena byla zalomena do protisměru otáčení světa. Umrlčí lebka se zkříženými hnáty, kterou se pyšnili zástupci Totenkopfverbanden – jednotek umrlčích lebek, vyhlížela smrtonosně.

Lágr se vzadloval a stoupal z něj snop dýmu, jenž se zdravil s krvavými oblaky. V krematoriu žhnuly pece. Ne! Dachau ještě nebylo osvobozeno, ale dělostřelecké salvy se ozývaly nedaleko. Nacisté pálili všechnu možnou dokumentaci o tom, co se v táboře dělo. A pálili ji přímo v krematoriu.

Mezitím se skupina třiceti vězňů z trestného komanda v pruhovaných mundúrech vzdalovala od vězeňského tábora. Mířili k pověstné Strasse der SS – Ulici SS, kterou lemovaly baráky a vily členů dachauské posádky. Na druhé straně ulice se prostíralo Náměstí Theodora Eickeho, druhého dachauského kommandanta. Vězni vstoupili pod eskortou esesmanů do sektoru bílých budov s červenými střechami.

Již v první světové válce tu stál jeden barák. Ostatní vybudovali vězni kacetu Dachau.

V podkroví jednoho z členitých a mohutných baráků, které jako by bylo zřízeno ve stylu Frankensteinových pracoven, převzali to, pro co si sem přišli...

Pokračovali dál, napříč planinou k obzoru, až se jim čnící táborové věže i Ulice SS nadobro ztratily za zády. Už nebylo vidět ani čnícího krematorijního komínu, jenž se nalézal v oddělené části mateřského tábora. Čtyři vězňi ze skupiny nesli na ramenou podivnou, organickou rakev, jež připomínala gigantickou motýlí larvu z vosku či nějaké narůžovělé želatiny. Ona neznámá hmota byla však dokonale pevná a tvrdá skoro jako diamant. K jejímu zboulovatělému povrchu se tiskly vylepané hlavy vyzáblých obličejů s oděrkami. Výrazy těchto obličejů byly nepřítomné, nezúčastněné, vyhaslé, mrtvé. Nesouce na ramenou těžké břímě, kráčeli heftlinci vstříc neznámému cíli. Cestu a směr jim určovalo několik esesmanů v čele, mezi nimiž nechyběly ani důstojníci.

A za těmi, kdož se plahočili s „rakví“, kráčelo dalších šestadvacet vězňů, jež v kostnatých rukou svírali krumpáče a lopaty. Někteří na ramenou nesli dlouhé trámy. Pohledy těchto vězňů působily trpce, žlučovitě. Pruhované šaty byly jejich osudem. Torza potrhaných pruhovaných mundúrů, oholené hlavy a vystouplé lícní kosti – heftlici Dachau. Ani kápo se neodlišoval. Nenosil dlouhé černé vlasy a namísto tvrdých dřeváků nablýskané holínky, jak tomu bylo v případě Osvětimi. Na levé straně hrudníku se mu zelenal zelený vinkl, látkový trojúhelník s vrcholem dolů. Tentýž měl přišitý na pravém stehni.

Ne! Nekřičel na ostatní. Nikdo to po něm ani nechtěl. Snad i on tušil, že touto podivnou výpravou se vše uzavírá. Narušení rutiny tu předpovídalo vždycky chybu.

Avšak ani samotní Němci nic neříkali. Vojáci v lodičkových čepicích byli připraveni každým okamžikem vystřelit. Obklopovali zástup. Už to nebyla ta elita, jež musela před vstupem do SS projít přísným výběrem. Tihle byli většinou vysloužilými vojáky, narychlo vybranými, jelikož ti skuteční z Totenkopfverbanden padli a zmizeli na frontách.

Přicházel konec. Byl nablízku. Američané šlapali na paty nejstaršímu koncentračnímu táboru SS, aby jej osvobodili od nacistické zlovůle. Blížili se k táboru, jenž se stal prototypem všech pozdějších nacistických koncentráků. Bylo to pohřebiště několika tisíc vězňů. Přes třicet tisíc jich však stále čekalo na tak kýžené vysvobození.

Táborová hrůza se nedala přehlédnout ani smazat. Dachau proslulo nejen svou dvanáctiletou existencí, ale mimo dalších hrůz i nelidskými lékařskými experimenty prováděnými na vězních. A tak vstoupilo po boku Osvětimi do skupiny nechvalně poslulých koncentráků, v nichž se prováděly ty nejhrůznější pokusy na lidech. Dachau v tomto směru disponovalo nejmodernějším vybavením, kdežto Osvětim měla obrovskou rozlohu a byla „nevyčerpatelnou“ zásobárnou lidského materiálu. Osvětimi vládli na poli experimentů Carl Clauberg, Horst Schumann, či Josef Mengele. Dachau mělo svého Klause Schillinga, ale i Sigmunda Raschera, toho, který dělal exprimenty pro Luftwaffe.

Jenomže v tento okamžik Dachau ještě žilo, přestože Osvětim padla do rukou Sovětů již v lednu. Byl duben, a Dachau představovalo jeden z posledních koncentráků, jenž byl stále pod vládou nacistů.

Kordon třiceti vězňů se zastavil na povel jednoho z esesmanů asi kilometr od tábora. Teprve nyní prolomily rozkazy tíživé ticho. Skupina se nacházela na rozlehlém prostranství, na jehož rovině se proháněl vítr, unášeje na svých poryvech jehličky deště. Vězni položili trámy a nářadí. Nakonec opatrně s onou „rakví“ poklekli a položili ji. Pak si mezi sebou rozebrali nářadí a obestoupili místo, jež jim vytyčili esesmani.

Rázem se v odlesku krvavé oblohy objevovaly vrcholy krumpáčů a motyk, klesajících a znovu se zdvíhajících s drobky zeminy, jež prýštila z železných hrotů jako cáry „zemského masa“.

Jeden z důstojníků SS přistoupil k opuštěné „rakvi“. Založil si ruce za záda a nervózně poklepával prsty. Při tom fascinovaně upíral průzračně modré oči na nezvyklý objekt. Jeho zaujatý pohled působil, jako by viděl do jejího nitra. Pak se pomalu sehl, sundal si kožené rukavice a jemně se dotkl želatinové skořepiny. Na okamžik zavřel oči a klesl do euforie.

Vězni horečně pracovali, pobízeni do vyššího tempa.

V zátiší lopotících se těl rostla hromada zeminy, a vězni, z nichž crčel pot, kotlali několik metrů dlouhou a zhruba metr širokou jámu.

Snesla se naprostá tma. Strhl se liják. Esesmani svítili na práci baterkami. Promočená půda se bortila vězňům pod nohama a sesouvala se dolů. Stěny tak musely být vyztuženy přinesenými trámy. Vodou nasáklí heftlinci se brodili v bahně. Jen stěží vyhazovali sousta bahna ze dna kopané jámy. Nejeden z nich byl zasypán bahnem, či se sesul zeshora dolů. Kápo pobízel své svěřence a nacisté kleli. Voda na dně stoupala. Už nebylo možné pokračovat v práci. Dle rozkazů esesmanů však nesměla práce ustat za žádnou cenu, dokud nebude hotovo. Vězni se stali součástí bahenní lázně a již nebylo možné rozeznat, či třímají nářadí, nebo kus kořenu obaleného zeminou. Jen ti nahoře byli ještě relativně čistí.

Jeden z těchto vězňů se pokoušel vytáhnout utopence z bahna, když vtom byl skopnut esesmanem na dno jámy, aby pracoval dole. Nebohý vězeň se lekl a v letu roztáhl ruce, načež dopadl do kašovitého bahna.

Déšť bodal jako jehličky. Světelné kužele baterek kmitaly sem a tam a provlhlí esesmani, kteří se nadíli do pláštěnek, obcházeli nervózně kolem.

„Do rána to musí být hotové!“

„Dělejte!“ rozkřikoval se kápo.

„Schnell, schneller!“ pobízeli vězně esesmani.

Vedle hromady bahna se vršila pyramida mrtvých těl vězňů obalených bahnem.

Čas od času ozářil okolí blesk. Během jednoho takového zablesknutí pohlédl nacista na voskovou rakev a sledoval, jak po jejích hladkých stěnách stékají čůrky deště.

Krátce po půlnoci přestalo pršet. Vězni, mezi nimiž zbývalo jen pár živých, vystužovali jámu, jejíž hloubka sahala do několika metrů. Čtyři z nich stále ještě zbývali dole, zatímco dalších šest pobíhalo nahoře. Z původních třiceti jich zůstávala toliko třetina.

„Runter! Schnell!!!“ rozkázali esesmani, když se vězni chopili „rakve“. Kolena se jim třásla pod tíhou a z pracovní vysílenosti. Teď musel přiložit ruku k dílu i samotný kápo, jenž ještě před chvílí pobízel vězně do vyššího tempa.

„Runter, runter!!!“ znělo dokola.

Vězni s „voskovou rakví“ se přibližovali k vykopané jámě.

„Vorsicht!!!“ nabádal je důstojník SS, jenž kolem nich pobíhal.

Tváře vězňů v jámě byly pozvednuté. V bažinatém spletenci těkala bělma jejich očí, jako by byly stěny jámy pouhým bahnem, v jehož rozbředlém loži byly zasazeny živé lidské oči. Hliněná torza vyčkávala před kolejemi z trámů, které se zdvíhaly až na vrchní kraj jámy. Dlaně se jim chvěly a byly vztyčené k nebi, vyčkávajíce na břímě, jež jim bude zakrátko spuštěno dolů. A pak uzřeli „rakev“, kterou nesli jejich kamarádi, aby ji vzápětí šoupali po trámech na dno. Nejprve ji však zajistili provazy, které si zapřeli o krk a ramena, a na povel esesmanů soukali „rakev“ opatrně dolů.

Obloha se vyjasňovala a v očích heftlinků se odrážel třpyt hvězd. Užuž se dlaněmi dotýkali „rakve“. Převzali si ji a důsledně ji pokládali na dno.

Esesmani shlíželi dolů, přihlížejíce ukládání jejich „pokladu“.

Bylo dokonáno. Čtyři vězni vzhlédli a čekali. Nikdo nerozkázal, aby byli vytaženi. Začínali tušit, že se z jámy živí nedostanou.

Nastalo ticho.

Důstojník kmitl pohledem na hromadu mrtvých těl za ním.

„Dejte všechny mrtvé do jámy!“ rozkázal po chvíli.

Vězni nahoře začali nosit mrtvé do jámy.

„Dávejte pozor na TU věc,“ strachoval se důstojník, míně tím „rakev“.

Vězni v jámě pouskládali mrtvé opatrně klem „rakve“, až se její povrch ztratil cele pod mrtvolmi.

„Teď začněte zasypávat,“ padl další rozkaz.

Vězni se zhrozili.

„Cožpak je nepostřílíme?“ podivil se další důstojník s nižší hodností, než měl ten, který vydával rozkazy.

„Nepřípustné! Mohli bychom tak poušit TU věc. Zasypat, prostě je zasypejte a žádná ale!“ vzdálil se důstojník a zapálil si cigaretu.

„Slyšeli jste!“ ozval se kápo. „Začněte jámu zahrabávat!“

Zdola se ozvaly zoufalé výkřiky uvězněných vězňů. Brodili se bahnem a marně se pokoušeli vyškrábat se nahoru, aby nebyli pohřbeni zaživa. Když to Němci viděli, vzali kameny a trefovali jimi vězně do hlavy, dokud je neukamenovali do bezvědomí či do apatického stavu.

Při tom k nim padala sousta zeminy, jejíž hladina stoupala a topila v sobě hysterické vězně, kteří dobojovali bitvu o holý život. Jejich žalozpěv byl strašlivý. Žalostná píseň pod tisícero hvězdami jasného nebe.

A Dachau. Dachau to sledovalo z povzdálí. Každičký jeho cíp jistě slyšel ten ukrutný, srdceryvný žalozpěv. Jako by jej slyšeli i mrtví, jež byli v hromadách poskládáni v márnici za spalovnou. Jejich vypouklé oči již dávno vyhasly. Pokrouceně se povalovali ve spletencích nahého lidského masa.

A žal pohřbívaných zaživa rezonoval i o železný nápis: ARBEIT MACHT FREI na hlavní táborové bráně.

Za několik okamžiků čněly z hlíny toliko pokroucené paže udušených vězňů. Avšak i ony byly zakrátko zasypány.

K neúplně zasypanému masovému hrobu přistoupil nejvyšší důstojník SS. Chladně pronesl: „Zbytek popravte.“

Myslel tím šest zbývajících ubožáků. Teď přišla jejich chvíle. Nemělo cenu vzdorovat. Naděje z nich vyprchala zcela. A výjimkou nebyl ani samotný kápo, jenž smutně a zklamaně sklopil hlavu a prověsil ramena.

Dav heftlinků sestoupil do polozasypané jámy.

Na povel esesmana, jenž měl popravu na starost, zalehli všichni vězni, včetně kápa, hlavou do bahna, jehož hlubiny je zvolna pohlcovaly.

Nacistický kat pak vyňal svůj luger a jednoho po druhém střelil do zátylku.

„Dodělejte to!“ poručil pak důstojník a zahodil cigaretu do bahna, mířeje zpátky k táboru. Akci po něm převzal druhý hodnostně nejvyšší důstojník. Práci museli teď dodělat samotní SS, kteří se chopili lopat a jali se zarovnat jámu s terénem.

Velící důstojník se vrátil do tábora, kde navštívil krematirum s hromadami dokumentace, která byla zpopelňována v tlamách pecí, a prohlížel některá lejstra, jež se chystal vhodit do ohně. Na jednom z nich kladl zvláštní pozornost jménu: MUDr. Sigmund Rascher a následující zprávě:

Nyní pracuji na tom, abych pokusy na lidech dokázal, že člověk, jenž je podchlazen suchým chladem, může být stejně tak rychle zahřát, jako ten, který byl podchlazen setrváním ve studené vodě. Říšský lékař SS, SS- Gruppenführer Dr. Grawitz však o této možnosti silně pochyboval a je toho mínění, že nejprve budu muset tento pokus provést na 100 případech. Doteď jsem asi 30 vysvlečených lidí nechal na volném povětří po dobu 9-14 hodin, a jejich teplota klesla na 27°- 29°. Po nějaké době, která odpovídá hodinovému transportu, jsem položil pokusné osoby do horké lázně. Dosud byl v každém případě, přes částěčně doběla zmrzlé paže a nohy, pacient do nanejvýš jedné hodiny opět plně ohřát. U některých osob jsem se setkal den po pokusu s únavou a lehkým zvýšením teploty. Následky smrti jsem v tomto případě mimořádně rychlého zahřívání ještě nepozoroval. Přikázané zahřátí pomocí sauny jsem zatím ještě nemohl provést, jelikož v prosinci a lednu bylo příliš teplé počasí a nyní je v táboře karanténa kvůli tyfu, a tak jsem pokusné osoby nesměl do sauny přivést. Nechal jsem se však mnohokrát očkovat a provádím pokusy v táboře, přestože je tu tyfus, i nadále. Nejjednodušší by bylo, kdybych byl co nejdřívě převelen k Waffen-SS a mohl tak jet s Neffem do Osvětimi, kde bych otázku zmrzlých na zemi osvětlil velkým řadovým pokusem. Osvětim je pro takový řadový pokus v každém ohledu vhodnější než Dachau, jelikož je tam chladněji a díky velké rozloze táborového území vyvolá menší pozornost (pokusné osoby řvou (!), když příliš mrznou).

Dr.Sigmund Rascher

Velící důstojník vhodil listy do ohně, kde je pomalu stravovaly plameny. Černé cáry ohořelého papíru, jenž byl teď lehčí, stoupaly k nebi s žhnoucími okraji, jejichž záře výrazně pulsovala, přisycována čerstvým povětřím. Pak důstojník odkráčel do přistaveného vozu a s několika dalšími kolegy opustil tábor. Nechtěl padnout do rukou Američanů, kteří hrozili být tu každým okamžikem.

Během rána jednoho z dalších dnů se ozvaly hromadné výstřely. Vězni, dosud natěsnáni v blocích na trojposchoďových pryčnách, se zvedali a seskakovali dolů do uličky, aby zjistili, co se to děje.

Venku šmejdily paprsky světlometů ze strážních věží a bylo slyšet řev pobouřených SS. Vězni si stále mysleli, že se osvoboditelů živí nedočkají. Měli mezi sebou deportované z jiných táborů, které již byly osvobozeny. Teď přišla řada na Dachau. Kolik lágrů však ještě ve skutečnosti zbývalo? Auschwitz padl do rukou Sovětů již v lednu, Majdanek v červenci 1944, avšak kolik jich ještě zůstávalo nesvobodných? Cožpak SS chtějí poslat i dachauské vězně na pochod smrti? Mnoho vězňů trpělo strašlivými chorobami a vyčerpáním. Bloky byly přeplněné k nesnesení. Vězni působili zbědovaně. Nespali jen na napresovaných pryčnách, ale i na podlaze, na táborových ulicích. Dachau byl jedním z posledních táborů, který ještě měli v moci nacisté.

Kam se poděly ty časy, kdy byl blok vybaven stoličkami a stoly, kdy postele nebyly zdaleka tak přecpané jako nyní a podlahy zely čistotou? Ty časy, kdy byl součástí každého bloku obývák na každou ze čtyř štub? Vězni tehdy vlastnili své skříňky, židličky, prostorné stoly. To však byla dachauská minulost. Léta, kdy měl vězeň na pryčně jasně vyznačené své místo, slamník a dokonce povlečení; ta léta minula. Nyní byl rok 1945 a vězni se tu tísnili v nesnesitelných podmínkách v páchnoucích a přeplněných místnostech. Tak nějak, ba mnohem hůře, našli Angličané před několika dny strašlivě zubožený Bergen-Belsen. Na nejstrašlivější koncentrák všech dob, na Mauthausen v Rakousku, osvobození však teprve čekalo, stejně tak, jako na Dachau!

Sebevražda! blesklo hlavou vězňům naslouchajícím hromadným výstřelům. Někdo se vrhl na dráty, pomysleli si. A měli pravdu. Vězeň, jenž se už nemohl dočkat příchodu americké armády, jeden z těch, který nevěřil, že je nacisté nechají naživu, se uchýlil k beznadějnému činu. Teď se kolem něho sbíhala směčka nacistů, kteří vykřikovali německá gesta. A vězeň ležel v pavučině ostnatých drátů nad příkopem. Jeho pohled ještě nevyhasl a zračila se v něm nenaplněná touha po svobodě. Stačilo, aby k němu nyní přispěchali druzi v neštěstí a vynesli jej za bránu, kde by se naposled nadechl svobody. Nemrzelo jej, že umíral, trýznil jej fakt, že umíral jako vězeň. S vytékající krví z úst a z nosu vytékala i jeho poslední naděje. Zemřel s vytřeštěným výrazem, pln dachauských hrůz.

SS jej nechali pro výstrahu ostatním na drátech. Heftlinci tak na něj pohlíželi během ranního apelu, jenž se odehrával na apelplacu. Když pochodovali seřazeni v desetistupech, vynášeli s sebou z bloků mrtvé, kteří nepřežili noc. I mrtví tu byli počítáni. Kamarád tak bral kamaráda, jenž se osvobození nedočká. Zubožená těla mrtvých nebyla těžká, avšak ti, kteří je vynášeli, měli pramálo sil. Hrůzná to scéna, pohlížet ráno na zbědované kostlivce, kteří se vláčí s mrtvými těly bratrů, jen aby je složili na apelplacu k přepočtu. Jaké to asi bylo usínat s tím, že soused na pryčně právě skonal a že dotyčný, jenž to zaregistroval, bude ráno nucen odnést mrtvolu na apel?

Na apelplacu se seřadila šachovnice heftlinků, kteří pohlíželi na hromadu mrtvých. Blokoví, vězeňští funkcionáři, přepočítávali živé i mrtvé ze svých bloků a čísla pak nahlašovali Rapportführerovi.

Dachauští vězni se obávali právem. Začaly pochody smrti, jež se staly stinnou stránkou při evakuaci Osvětimi v lednu 1945. Tyto pochody smrti měly za cíl vzdálit co největší počet vězňů od přibližujících se spojenců. V samotných táborech pak zůstávali zpravdila ti vězni, kteří byli staří či nemocní, zkrátka nezpůsobilí pochod smrti absolvovat. Takoví zůstávali v táboře v obavě z okamžiku, kdy budou popraveni. Kordony vězňů, hlídané vojáky, opuštěly Dachau. Táborová posádka SS byla snížena. Vězni v pruhovaných mundúrech se plahočili po silnicích města Dachau, vzdalujíce se od americké armády. Nejeden z nich pomýšlel na vzpouru. Vždyť osvobozenecká vojska byla tak blízko. Navíc, jaký byl cíl jejich cesty? Smrt? Nejpravděpodobněji ano. Nikdo však neměl sílu riskovat svůj život v této rozhodující chvíli. Svoboda byla přece na dosah ruky. Jenomže vězni si uvědomovali, že všechny cesty nakonec povedou k osvobozeneckým vojskům. Bylo jen otázkou času, kdy se s nimi setkají. Ať s Američany, Brity, či Sověty, na tom nezáleželo.

Třaskl první výstřel. Zástupům se ztratil tábor z dohledu. Vězňům zvolna ubývalo sil k pochodu. Zákopy vedle silnice byly zakrátko zaplněné množstvím zastřelených vězňů. V obličejích heftlinků se odrážel vzdor, naděje, touha po svobodě. Každého držela při životě jediná myšlenka: však my se svobody dočkáme! Padnete do rukou Spojencům. Vy se z těch zločinů zodpovíte! Dostanete to, co si zasloužíte. My budeme svobodni. My!

Další výstřel. A další. Cesta za pochodujícími evakuačními skupinami byla posetá zastřelenými vězni. Někdy stál za výstřelem pokus o útěk, jindy únava vězně, nebo jen esesmanský rozmar.

Proboha! Proč, proč nás nepustíte! spílali vězni. Proč se tu s námi vláčíte? Cožpak to po tom všem máte ještě zapotřebí? Snažte se prchnout, prchnout od těch hrůz, které jste napáchali! Jak se budete tvářit, až pohlédnete do tváře americkým židům v uniformě osvoboditelského vojáka? Co mu řeknete, až spatří hrůzy, jakých jste se dopustili na evropských židech? V Dachau a na jiných místech?

A o tomhle nepřemýšleli jen vězni, ale i ti, jimž byly výzvy určeny – vojáci SS.

Přišel konec dubna. Den D. Neděle 29. dubna 1945. Na dachauských pláních se objevily černé šněrované kanady, jejichž podrážky se bořily do udusané trávy. Byly ošuntělé. Zřejmě již mnohé prožily. Nad svěšeným jazykem vysokých bot vystupovaly ohrnuté zelené kapsáčové kalhoty. U jejich opasku visela brašna a množství vojenské výstroje a výzbroje. Límec vojenského žaketu byl ohrnut a zmuchlán za krkem. Tvář vojáka tesaly znavené rysy. Jeho pohled civěl kamsi před sebe. Helma potažená zelenkavou síťovinou s páskem, za kterým byla zastrčena krabička cigaret Marlboro, se nedbale skláněla k levému uchu. Voják třímal pušku. A nebyl tu sám. V ústraní se plížilo několik dalších amerických vojáků. Vzájemně se spolu dorozumívali posunky. Jeden z nich signalizoval rukou těm vzadu a naznačoval rozmístění. Žádný nevydal byť jedinou hlásku. Vše probíhalo v naprosté tichosti.

Bylo dopoledne. Vojáci probíhali přikrčeně podél lesíku, mezi jehož kmeny prosvítaly objekty města. Opasky měli obtěžkány vojenskou výstrojí a dřevěná násada na lopatce tloukla do jejich levých kolen. Blížili se k několika dobytčím a uhelným vagonům, které stály osamoceně na železniční bočnici. Vojáci ze 45. peší divize 7. americké armády, které velel Sparks, vstanuli před vagony hrůzy. Byli to otrlí muži, kteří si už lecčíms prošli, avšak to, co před sebou viděli nyní, je nanejvýš pobouřilo. Někteří z nich se křižovali a líbali náboženské symboly, které jim visely na krku.

„Jesus Christ,“ pravil nejeden z nich.

Z polootevřenýh dobytčáků trčela na kost vyhublá těla mrtvol. Soupravu však tvořily i otevřené uhelné vagony. Když se američtí vojáci vyhoupli na jejich korby, ocitli se u vytržení na koberci nahých, polonahých a oblečených skeletonů potažených kůží. Pruhované cáry látky z vězeňských oděvů se mísily s trochou slámy, kterou bylo pokryto dno vagonu. Zápach rozkládajících se těl prosycoval ovzduší. Ve tvářích vojáků se objevovalo znechucení a hnus.

„The Nazis´re animals.“

To, nač právě narazili, byl transport mrtvých z evakuovaného koncentračního tábora Buchenwald v Durynsku. Ve všem spěchu se jej nacisté již nedokázali zbavit, a tak nechali vagony i s nákladem mrtvých těl odstavené na této železniční vlečce v Dachau.

Nedaleko transportu mrtvých se vynořili čtyři esesmani, kteří se vztyčenýma rukma kráčeli provinile k Američanům. Třaskly výstřely a všichni čtyři padli v kaluži krve na zem.

„No mercy,“ hlesl jeden z vojáků.

Do města mezitím dorazila 42. pěší divize vedená zástupcem velitele této divize, generálem Lindenem. Také její členové se vydali na pomoc při osvobozování tábora. Vojáci jeli v pěti džípech. Zakrátko se k nim připojily další dva džípy s vojenskými novináři. Nikdo z nich však nevěděl, jaká je přesná poloha tábora, který měli za rozkaz osvobodit. Tu však spatřili, jak jim mává jakýsi lidský ztroskotanec. Zastavili u něho a zjistili, že je Franzouzem, kterému se podařilo z tábora uprchnout. Nabídl se, že je zavede do tábora.

Vojáci pod Sparksovým vedením, kteří mezitím opustili strašlivé místo transportu mrtvých, vstoupili na území uhelného dvora. Tu se střetli s dalšími esesmany. Bez váhání jich na místě kolem patnácti zastřelili.

Na obzoru plantáže v sousedství samotného tábora zvolna kroužilo malé průzkumné letadlo. Náhle se ozvala salva z těžkého kulometu, jež neustávala v ostřelovní žúrhausu, táborového velitelství. Dva z vězňů se rozhodli pro hrdinský a nebezpečný kousek. Proběhli k týlové stěně žúrhausu a vystoupali do jeho prvního patra, kde vyvěsili bílé prostěradlo. Trvalo to jen několik okamžiků a štěkot těžkého kulometu ustal.

V bráně s nápisem ARBEIT MACHT FREI se objevil americký voják, jenž se rozpačitě rozhlížel kolem. Prošel branou asi dvacet metrů a zastavil se na apelplacu. Jakmile si jej vyčkávající vězni všimli, houfně se k němu rozběhli. Voják se jim vydal naproti. Ledva se s tisícovou vřavou šťastných vězňů setkal, neubránil se jejich „hromadnému obětí“. Vězeňský tlum jej do sebe pohltil a osvoboditelský voják se ocitl ve vzduchu. Vězni jej vyhazovali do výše a radovali se.

Náhle však zarachotila dlouhá kulometná salva, jejíž ohnisko bylo na strážní věži „B“, jedné ze sedmi, jež byly označeny písmeny od „A“ po „G“. Byl zastřelen polský vězeň.

Sedmá U.S. Army vtrhla do nejstaršího koncentračního tábora Dachau u Mnichova. Do tábora vstoupili další američtí vojáci. Jejich prvořadým úkolem bylo pochytat zbývající esesmany, kteří se v táboře stále zdržovali. Největším nebezpečím byli esesmané na strážních věžích, kteří tu zůstali údajně proto, aby zabránili rozprchnutí se pološílených vězňů..

Vždy čtyři až pět vojáků přistoupilo ke strážní věži a její posádku nechali vyjít s rukama nad hlavou ven. První odzbrojenou strážní věží byla věž „G“. Jakmile se vojáci dostali ke strážní věži, z níž byl zastřelen polský vězeň, neměli pro její posádku žádné slitování a všechny SS na prahu věže postříleli. K ostnatým drátům se seběhly také děti. Jásaly štětím a zdravily americké vojáky. Děti v pruhovaných mundúrech vyhazovaly do vzduchu čepice a byly štěstím bez sebe. Vojáci jim přes oplocení podávali kusy jídla, konzervy, žvýkačky.

Zajatí esesmani byli odváděni za bránu tábora, kde byli seřazováni před průčelím žúrhausu. Vězni stáli na druhé straně brány a sborově vykřikovali k zajaté skupině esesmanů: „Mützen ab! Mützen auf!“ Dělali jim přesně to, čím je nacisté ještě před několika okamžiky trápili. Museli smekávat čepice a zase si je nasazovat.

Jakmile se Američanům naskytl pohled na vězně vyhublé až na kost, kterým už ani nezbývaly síly na to, aby se s osvoboditelskými vojáky přivítali, nejednomu z nich se skanula slza z oka. Odhodlaní Američané, pohnutí krutostí nacistů, se pak navraceli k zajatým SS a nejeden z nich chtěl nacistům vystřelit díru do hlavy. Ostatní osvoboditelští vojáci mezitím vstupovali do zamořených bloků. Vcházeli s kapesníky na ústeh, nacházejíce neuvěřitelné množství mrtvol. Nejedna z nich k nim vzhlížela mrtvolně vypouklýma očima.

Sotva vězni zjistili, že plot již není nabit elektřinou, přelézali jej a sami se pouštěli do honby na zůstávající esesmany. Některý z vězňů skočil do příkopu v sousedství vnějšího táborového oplocení a s roztaženýma rukama výsměšně mával na strážní věže, odkud by jej ještě před chvílí zastřelili esesmani. Teď byly strážní věže obsazeny samotnými vězni, kteří se ozbrojovali.

Skupinka vězňů dopadla esemana, kterého povalili na zem a surově jej ztloukli. Řvali na něj a plivali mu do tváře.

Před samotným vstupem do tábora však vojáci obsadili krematorium s plynovou komorou a pecemi o čtyřech retortách. Jícny pecí byly zahlcené spálenou dokumentací. Nenacházely se v nich ostatky mrtvol, protože krematorium již několik týdnů mrtvoly nespalovalo. Za plynovou komorou, u jejíchž železných dveří postával jeden z Američanů, stáčeje čas od času pohled k namalované lebce se zkříženými hnáty, byla objevena místnost, druhá Totenkammera. V budově krematoria byly dvě. Jedna se nacházela za plynovou komorou, druhá byla situována za spalovnou. Obě byly až ke stropu vyskládané tlejícími mrtvolami. Některé byly oděné do pruhovaných mundúrů.

Zakrátko se v táboře objevilo i civilní obyvatelstvo. Jeho zástupci měli co dělat, aby se z hrůzostrašného pohledu nezklátili. Nejedna žena si držela u úst kapesník a hořce plakala.

Na apelplacu vlála americká vlajka a kolem ní se radovala spousta osvobozených vězňů. Seřadili se tu jako kdysi, přestože nyní tu stáli svobodně. Naslouchali proslovu. Z davu bývalých vězňů se třepotaly vlaječky všech národností, jež tu byly uvězněny.

A tam, kdesi za táborem, kde byla oné bouřkové noci zakopávána „tajuplná rakev“, tam bylo celé místo zapomenuto, nedotčeno. Jako by z hlubi masového hrobu sténal žal, nenaplnění, opomenutí. Nikdo z těch, kteří se nyní radovali v táboře z osvobození, neměl o onom místě ani potuchy. Nikdo z nich netušil, co se skrývá pod povrchem.

Začalo se s odklízením mrtvých. I krematorium bylo vyklízeno. Mrtvoly byly vyrovnávány na obří hromady nedaleko cihlové zdi krematoria, nad níž se zlověstně tyčil vysoký čtyřhraný komín s očouzeným vrcholem. Jeho chřtán již nedýmal.

Na silnici ve městě Dachau projížděly koňské povozy s mrtvolami. Vedle koňů kráčely osoby v plynových maskách a s proutkem, jímž čas od času popoháněli švihem koně. Mrtví vězni byli odváženi do masových hrobů na Leitenbergu.

Konzentrationslager Dachau byl osvobozen. Heftlinci se dočkali. Dachauské peklo bylo uhašeno.

Avšak z té hlouby nedaleké planiny, ve stínu bývalého koncentráku Dachau, vycházel žal, opomenutí, beznaděj...