Himmelfahrtswagen - Vůz nanebevzetí z pekla Dachau

Kapitola II. : Dachau v roce 2050. Nález v podzemí. Berlínský institut a jeho terénní sekce v Alpách. Tým. Rozmrazit či ne?

Dachau 2050. Rovných 105 let po konci druhé světové války a po hrůzách páchaných v tomto bývalém koncentračním táboře, jenž upadl do zapomnění. Společnost od té doby prošla velkou změnou. Sotva kdo by v této době dokázal říci, co koncentrační tábor Dachau ve skutečnosti byl. Za těch 105 let se udála spousta politováníhodných situací, avšak ani jedna z nich se nedá srovnávat s hrůzami kdysi páchanými v nacistických táborech. Přesto lidstvo zapomnělo a v učebnicích dějepisu se kapitola druhé světové války propadla o několik stupňů níže. Zbývá jen poskrovnu publikací, jež opisují historii nejstaršího koncentráku SS, a na většinu z nich padá prach v antikvariátech. Už není nikoho, kdo by z vlastních prožitků mohl líčit zážitky z druhé světové války, a dávno tu nechodí žádný pamětník koncentračního tábora Dachau. Je to období, kdy se všechny zprávy staly zprostředkovanými, ač z druhé, či třetí ruky. Toliko hrstka historiků se zabývá dějinami této kapitoly z první poloviny minulého století. Je to doba, kdy umírají poslední svědci komunistického režimu v Evropě, a ti se stávají hlavním bodem zájmu mnoha historiků. Téma druhé světové války se zdá vyčerpané, unavené.

Gedenkstätte Dachau, tedy pamětní místo tohoto bývalého tábora, zdobil toliko jediný pomník, pro nějž se stal předlohou pomník z konce dvacátého a ze začátku jednadvacátého století. Na mramorovém podstavci se k nebi vzpínal zlatý spletenec vyzáblých lidských torz. To bylo vše. V mramorovém podkladu byl vyryt nápis: Zde stál v polovině minulého století nacistický koncentrační tábor Dachau.

To bylo vše! Žádné zrekonstruované bloky, žádné strážní věže, nic víc, než tento mrzký pomník. Ani krematorium tu nebylo, všechny dřívější pomníky ustoupily pokrokovým stavbám a objektům, a to výměnou za jediný zlatý pomník, jenž se nyní tyčil na bývalém apelplacu. Tehdejší hlavní táborová budova s bunkrem, jejíž interiéry zdobily před několika desetiletími výstavy s tématikou tábora, se proměnila ve variaci kulturního domu pro dachauskou mládež. Byla tu knihovna, kulečníkové stoly, bar, 3-D kino a spousta dalších zábavných věcí, jež měly krátit chvíli sociálně slabším dětem z města. Které z těch dětí vlastně vědělo, co znamenala tato budova před 105 lety? Jistěže žádné! A sotva to věděly sociální pracovnice, jež měly omladinu na starost. Sporadicky sem zavířili někteří novináři, či spíše žáci filmových škol, kteří si vybrali historii Dachau v kontrastu se současností za svůj střed zájmu.

S kamerami pak obcházeli okolí a interiéry dachauského sociálního střediska a náhodně se vyptávali klientů - jak zde byli sociální případy nazývány - co všechno ví o historii tohoto místa.

Výmluvný byl nejeden případ polapeného děcka, jež se stydlivě, či naopak arogantně, naparovalo před objektivem v zátiší bývalé hlavní budovy koncentráku.

„Jak se ti tu líbí?” tázal se skrytý hlas reportérky za kamerou.

„Dobrý.”

„Ty jseš odtud, že?”

„Z Dachau? Jo, to jsem.”

„Víš, co bylo toto místo dříve zač?”

„Kdy? Kámoš mi říkal, že dřív to byl pasťák, nebo co.”

„Pasťák to nikdy nebyl, já myslím dobu před sto pěti lety,” uvedla reportérka na pravou míru.

„Před sto pěti lety?!” vysmál se jí snědý výrostek, dodávaje: „Na historii jsem nikdy moc nebyl!”

„Víš vůbec, že tu byl nacistický koncentrační tábor?”

„Něco jsem o tom slyšel, ale řekněte mi jednu věc…”

„Ano?”

„Co si za to dneska koupím?”

Ty a podobné odpovědi charakterizovaly vědění současné generace o tom, co se v těchto místech dělo před sto pěti lety. A nebylo se čemu divit, vždyť společnost od té doby prošla velkou proměnou. Za tu dobu se událo mnoho jiných, aktuálnějších, a taktéž politováníhodných konfliktů. Přestože žádný z těchto konfliktů nedosahoval zrůdnosti tohoto místa, byly současné generci bližší.

Z historie koncentráku Dachau se stávala spíše atrakce. Velkou plochu dřívějšího tábora okupovala honosná budova superkamrektu, jenž nesl výsměšný název: Supermarket u tábora. Bylo však málo těch, kteří si dokázali domyslet skutečný význam tohoto obludného názvu. A snad ani majitel supermarketu se nepídil po přesné historii pozemku, který odkoupil. Stačilo mu jen, že tu byl kdysi nějaký tábor. Nevěděl, jestli pionýrský, či koncentrační. Kdysi tu byl zkrátka tábor a to mu stačilo. Snad také sázel na dvojznačnost tohoto spojení, protože v němčině název zněl: Supermarket bei Lager. To si mohli návštěvníci vyložit všelijak. Zejména jako: supermarket u zdroje, u skladu, u zásob. Avšak málokdo si „lager” spojoval s táborem, a to ještě koncentračním!

Několik desítek metrů od malebného rodiného domku, kde zelený trávník zavlažovaly rotující vodní rozprašovače, si hrála skupina dětí. Některé z nich obklopovaly dětskou zónu, kde se sklouzávaly po skluzavkách, prolézaly prolézačkami, či se houpaly na houpačkách, hrály si se psy, smály se, radovaly se. Opodál se zdvíhal obří šroub masivního stroje, jenž byl plně automatický. Stříbřitá spirála šroubu se zakusovala do zeminy, kde hloubila štoly pro pilíře. Kolem popojíždělo mnoho dalších, odhlučněných strojů, které patřily firmě stavebních prací: Braun und Sohn.

Patnáctiletý chlapec, jenž seděl na parapetu za oknem malebného rodiného domku, a jenž si nechodil hrávat s ostatními dětmi, smutně přihlížel práci strojů. Byl jimi fascinován. V tomto pohledu, jenž se mu naskýtal pod okny, našel zábavu. Dělával to tak vždy, když se vrátil ze školy. Stejně tak tomu bylo i dnes. Byl to syn zámožných rodičů, něboť na zahradě se čeřila voda hned ve dvou bazénech a byla tu jak parní sauna, tak budova, v níž klesala teplota několik desítek stupňů pod bod mrazu. Chlapcův pokoj měl všechno vybavení, přes domácí kino až po akvárium s perleťovými rybyčkami. Interiér zdobila vodní postel, bodová světla, pohodlné křeslo, rozsáhlá audioaparatura atp. Oknem přihlížel, jak pokračuje stavba na rozlehlém staveništi. V uších měl sluchátka a poslouchal hudbu. Přes její hlasitost neslyšel žádné okolní rušivé faktory. Sledoval toliko kmitající se dělníky, kteří vycházeli a zacházeli do chřtánu podzemního tunelu, aby zkontrolovali stroje, které za ně odváděly všechnu práci. Na nich zůstávala jen jejich kontrola a částečná údržba.

Náhle se z tunelu vyřítil jeden z nich a předběhl všechny ostatní. Neobvykle gestikuloval, až z toho chlapci přeběhl mráz po zádech. Rozrušený dělník ukazoval významně do tunelu, odkud právě vyběhl. Tu se vyřítili další dva dělníci, smekávajíce si helmy z hlav. I ti gestikulovali a vysvětlovali cosi ostatním.

Žeby se udála nějaká nehoda? pomyslel si přihlížející hoch. Zasypal snad tunel někoho? napadlo jej.

Tunel opustila celá směna. Dovnitř naopak vstoupili jen jedinci. V čele této skupiny kráčel stavbyvedoucí. Společně s dalšími pobočníky vzhlížel k vysokému tunelnímu stropu. Tu se muži zastavili pod čímsi velice zvláštním. Jakási obří larva, zaklíněná mezi kořeny, trčela z vykotlané klenby tunelu.

„Bože můj,“ pokřižoval se stavbyvedoucí zíraje na podivný předmět. „Co je to jen zač?“ tázal se sám sebe.

„To kolem té věci nejsou kořeny, že?“ otázal se pobočník.

„To nevím,“ pokrčil stavbyvedoucí rameny.

„Jsou to kosti, vypadá to tak,“ tajemně pronesl další.

„Kosti?“ podivil se stavbyvedoucí.

Předměty kolem „larvy“ trčely ze stropu jako krápníky v obří jeskynní síni.

„Tady, pohleďte!“ upoutal jejich pozornost průzkumník.

„Co se dějě?!“ seběhli se k němu ostatní.

„To je lidská kostra. Pozůstatky,“ ukázal průzkumník na zem tunelu, kam se ze stropu sesul lidský skelet.

Za několik okamžiků se stala situace pro chlapce, jenž sledoval oknem zmatené dělníky, nevěda, co v tunelu objevili, ještě zajímavější. Na stveništi právě přistával vrtulník, jenž kolem sebe vířil mračna písku, která se zvedala v malá tornáda. Do rozplývajícího se prachu se zakrátko vnořily tři postavy v černých uniformách. Na hlavách měly speciální přilby a v rukou držely elektronická zařízení. Všichni tři se nechali odvést k tunelu. Až tu si chlapec všiml, že z vrtulníku vystupují další dva černooděnci, kteří nesli jakousi nádobu.

Za hodinu se ti muži objevili opět na povrchu. Tentokrát nesli nádobu čtyři. Chlapec si všiml, že víko, jež bylo předtím odklopené, bylo nyní zavřené.

Posádka černooděnců s obrovskou nádobou, jakýmsi kontejnerem, nastoupila zpátky do vrtulníku, který se tryskově vznesl a odlétal pryč.

Chlapcův pohled na něm lpěl, dokud se mu neztratil z dohledu.

Zdáli, ze směru, kde kdysi stával koncentrák Dachau, jako by bylo cítit slabé zachvění...

Ústředí sekce B III – Berlín

Jednací místnost tohoto berlínského vědecko-výzkumného institutu, působila jako místnosti artušovských rytířů, kteří zasedali za velkým dubovým kulatým stolem. Židle kolem velkého stolu se zase podobaly královským trůnům. Nad stolem visel obrovský křišťálový lustr, jenž svítil indigovou modří. Za stůl zasedlo šest jednatelů, kteří před sebe položili otevřené notebooky. Z místnosti se otvíral velký prostor, jenž vyúsťoval na balkóně s mramorovými sloupy. Svěží povětří proudilo dovnitř, unášeno náladou nažloutlého podvečera. Několik mramorových sloupů se tyčilo i v samotném interiéru místnosti. V protější zdi byla zasazena robustní dubová vrata s dřevorytem. Díky velké rozloze místnosti zůstávalo několik jejích zákoutí pohrouženo do šera.

Jeden z přísedících pokuřoval doutník, odklepávaje popel do křišťálového popelníku na stole. Mužovu tvář pokrýval dlouhý sněhobílý plnovous. Podobal se starým čínským mudrcům. Všichni ostatní jej netrpělivě sledovali.

„Nuže...“ prolomil muž napjaté ticho a zadusil v popelníku oharek doutníku.

Ostatní muži zpozorněli.

Muž pokračoval: „Svolal jsem tuto radu, neboť nastala mimořádná situace. Zatím vám nemohu sdělit podrobnosti, avšak domnívám se, že jsme narazili na cosi velkolepého. Na něco, co nemá v historii našeho institutu obdoby.“

Všem shromážděným se rozzářily nadšením a vzrušením oči.

„Anebo se pletu,“ dodal pesimisticky tentýž muž. „To se však teprve dozvíme. Prozatím vás seznámím s přístupnými fakty. Předem však musím zdůraznit naprostou utajenost této věci. Je nepřípustné, aby se cokoliv dostalo ven. Ani pobočné sekce se nesmí nic dozvědět. Tento projekt je přísně tajný a plně je podřízen sekci B III. Nejvyšším představeným jsem, jak jinak, já. To mně se budou všichni zodpovídat a na mně budou všechna rozhodnutí. Mým přímým podřízeným jmenuji doktora Schwartze...“ ukázal na brýlatého muže ve středních letech. Měl nakrátko střižený plnovous a stejně dlouhé vlasy.

Schwartz pokynul na důkaz jmenování představenému hlavou.

„Doktore Schwartzi, budete velícím zřízencem v terénní sekci výzkumu B III. S touto terénní sekcí se dosud nikdo z vás ještě nesetkal. Je přísně tajná. Jde o jeskyni ve vysoké nadmořské výšce, jež je vykotlána do skály v Tyrolsku nedaleko ledovce Hintertux. Odtud také její krycí název. Ve skalních laboratořích se dosud prováděly ty nejtajnější operace. Nachází se tam nejmodernější vybavení a vzhledem k poloze i nejčistší prostředí. Právě tam byl dopraven objekt, jenž je středem našeho zkoumání. Zatím víme, že se jedná o jakousi nádobu kokonovitého tvaru. Na délku měří přes dva metry. Je nutné postupovat s nejvyšší opatrností, jelikož nevíme, s čím máme tu čest. Může jít o mimořádně křehkou věc a jejím poškozením bychom mohli vše zmařit. Víme však s jistotou, že uvnitř se nachází jakási forma života. Prozatím nevíme, oč jde, avšak brzy to zjistíme. Objekt byl nalezen jednou ze stavebních firem ve městě Dachau u Mnichova. Doktor Schwartz, jak jsem již řekl, bude hlavním vedoucím v terénu, tedy v Hintertuxu. Neprodleně nastoupíte do letadla a odletíte do Tyrolska. To, co od vás chci, je, abyste mi podával pravidelné informace o průběhu operace. Vždy chci hovořit toliko s vámi a vy žádejte totéž naopak. Vkládám ve vás plnou důvěru, doktore Schwartzi,“ upřel na něj pohled.

„Jistě, spolehněte se, pane Blau,“ poslušně přikývl Schwartz.

„Takže, veliteli Schwartzi, další členové vašeho týmu, kteří tu s námi sdílí místnost, jsou: doktor Stadie – specialista v oblasti kryogeniky, doktor Hitreiter je špičkou v oblasti medicíny, doktor Hofmann je psycholog. Nu a pan Mützberger bude zajišťovat bezpečnost. Věřím, že si budete rozumět a společně najdete co nejeefektivnější využití vašich jednotlivých předností a schopností.“

Terénní sekce ústředí B III – Hintertux, Tyrolsko

Rozlehlá otevřená jeskyně zívala svou tlamou jako by byla roztaženým plátnem v biografu, na nějž je promítán romantický a okouzlující obraz zapadajícího slunce za vrcholky zasněžených štítů skalistých hor. Do lůna skalní jeskyně právě přistávalo luxusní letadlo, naváděné na přistávací plochu - jež byla přímo ve skále - smaragdově zelenými světly. Kolem světélek stály v pozoru zástupy lidí v jednotných unifromách oranžovočerné barevné kombinace. Jakmile letadlo dosedlo na kamennou přistávací plochu, otevřely se se zasyčením dveře v trupu a na zem se snesly schody, které jako by právě vyrostly z dokonale hladkého letadlového trupu. V nachovém východu z letadla vstanul Schwartz. O podobném místě neměl ani potuchy. Ohromeně stál a rozhlížel se kolem. Působilo to tu na něj neopravdově; jako by se stal součástí jakéhosi surrealistického světa, jakési Gigerovské fantazie. Skalní stěny jeskyně byly polity blíže neidentifikovatelnou hmotou, černým skeletem, který vytvářel „organické” žebrování. Schwartz začal ohromeně scházet po schůdcích dolů, následován ostatními členy týmu.

„Herr Schwartz?“ vytrhl jeden z mužů Schwartze z okouzlení.

„Ano?“ odvětil vzrušený Schwartz.

„Jak to tu na vás působí, hm?“

„Neopravdově,“ přiznal Schwartz.

„U mne to bylo stejné,“ uklidnil jej muž a dodal: „A teď mě, prosím, následujte, neztrácejme ani vteřinu času.”

„Jistě,“ pokynul Schwartz svým podřízeným a poblouzněně následoval muže, jenž se ani nepředstavil.

„Myslím, že jsme na stopě velkého objevu,“ začal vysvětlovat muž.

„Jak to myslíte?“ zajímalo Schwartze.

„Je to staré přes století,“ uvědomil jej muž a pokračoval: „Živé, jen je to zmražené. Nechápeme, jak to mohl někdo dokázat. Právě dokončujeme důkladné očištění od podzemních nánosů. Zatím jsme zjistili, že skořápka je z nějakého magmatu. Dokonale izoluje a je takřka nepoškoditelná.“

Nastoupili do prostorného proskleného výtahu v kamenné šachtě, po jejíchž stěnách stékaly vodopády vody, propadajíce se kamsi do hlubin Alp. Výtah se pohyboval neobvyklou rychlostí dolů.

„Domnívali jsme se, že něčeho takového bychom byli schopni až dnes, avšak, jak se ukázalo, někdo toho byl schopen už před stoletím.“

Tu se ve štole objevila změna. Do stěny šachty se zakusovala prosklená stěna obří podjeskyně, jež byla vybavena technikou, kterou obsluhovali lidé v černooranžových uniformách.

Schwartz se zprvu lekl, avšak záhy byl vystaven další zkoušce svých emocí, a to, když pohlížel na indigově ozářenou jeskyni o podlaží níže, jejíž stěnu tvořila padající voda. Pak se jeskyně ztratila někde nad nimi a Schwartze se zmocnily pochyby, zda nesní.

„Možná, že je ta věc stará více než sto let, ale i kdyby jen století, je to něco neuvěřitelného. Před sto lety se nikomu nemohlo podařit zmrazit žijící bytost bez poškození. A tihle ji zahrabali do země, kde přetrvala neporušená. A s ní i obsah, živoucí obsah!“ podotkl muž se vztyčeným ukazováčkem.

Stěnu šachty narušil prostor další jeskyně a výtah znatelně zpomalil.

„A jsme tu,“ uvědomil průvodce členy Schwartzova týmu.

Výtah klesl do krvavě ozářeného tunelu a zastavil. Ozvalo se zasyčení a dveře vklouzly nahoru.

„Prosím,“ pokynul muž Schwartzovi, který váhavě vyšel do tunelu, na jehož druhém konci se otevřely další dveře. Za nimi se objevil interiér rozlehlé jeskynní místnosti.

„Za okamžik vám dám uniformy. Je tu trochu chladněji. To víte, jeskyně...“

Místnost byla asi dvacet metrů vysoká a šedesát metrů dlouhá. Široká byla padesát metrů. Stěny byly vlhké a místy po nich stékala voda, jež se tříštila o četné drobné kaskády. Světla, vyzařující indigovou barvu, byla rozmístěna jako hvězdy na noční obloze po stropu celého prostoru. Ostrá světla se naproti tomu nacházela pouze na jednotlivých pracovištích.

„Následujte mě,“ předběhl je průvodce.

Ostatní jej mlčky sledovali a pohledy si vyměňovali dojmy z tohoto pohádkového místa.

Schwartz si na stěně jeskyně povšiml jakési obrazovky.

„Tam!“ ukázal průvodce k pracovišti, které obsluhovalo několik pracantů s rouškami přes obličej. Cosi okrašlovali a přeměřovali speciálními měřidly. Jejich těla zakrývala skutečnou podobu objektu, jemuž kladli nejvyšší pozornost. Když pak jejich řady prořídly, odhalila se návštěvníkům jedna z lidských koster, která byla nalezena v tunelu.

„Našli jsme celkem třicet koster. Zvláštní na tom je, že šest jich bylo tesně pod povrchem. Dvacet dalších pak bylo nejníže a čtyři se nacházely poblíž ve vertikální poloze. Jejich paže směřovaly vzhůru. Těch šest koster tuž pod povrchem leželo jedna vedle druhé. Lebku mají prostřelenou v temeni. Někdo je střelil do týla. Kulky se nám bohužel nepodařilo nalézt.“

Průvodce se zastavil u několik metrů dlouhé vitríny, v níž bylo uschováno třicet skeletů.

„Tady jsou,“ informoval je.

„Pane Langu, tohle byste měl vidět!“ ozvalo se z dálky.

Muž, jenž si právě sundal roušku, se dožadoval Langovy pozornosti. Lang byl muž, jenž dosud prováděl Schwartzův tým.

„Pojďte!“ vyzval Lang Schwartze a ostatní z jeho týmu.

Obrovská obrazovka se zažehla a objevila se na ní našedlá, průhledná hmota s boulemi a nádory. Barva zalila celou plochu monitoru.

Lang se zatím prodral skupinou pracovníků k originálu věci, jež byla snímána na obrazovku.

Schwartz sledoval roztřesený obraz na obrazovce, jenž slídil po nějakém detailu. Nakonec sklopil nedočkavě hlavu a pohlédl na organickou larvu z našedlé želatiny. Spatřil ji na vlastní oči.

V Langově pohledu se odrazila hrůza, děs. Civěl na cosi hrůzunahánějícího. Teď se mu konečně dostalo odpovědi na to, kdo byl strůjcem tohoto futuristického objevu.

A nakonec se detail ustálil i na obrazovce, k níž vzhlédla většina ostatních. Ti, kteří měli dosud nasazené roušky, je smekli a udiveně se bok po boku blížili k obrazovce na stěně.

Na želatinovém podkladu se objevilo zlověstné:

1945

„Oh, mein Gott,“ pokřižoval se Schwartz.

„Kristepane,“ pokřižoval se Lang.

Ústředí sekce B III – Berlín

V zasedací místnosti s dubovým kulatým stolem řinčel telefon. Tu se rozletěly mohutné dveře a do místnosti vtrhl Blau, muž s bílými vousy. Nejkratší cestou došel ke starobylému aparátu a bleskově zvedl sluchátko.

„Sylším!“

„Pane, hovoří Schwartz,“ ozvalo se ze sluchátka.

„Mluvte!“ úsečně rozkázal Blau.

„Pane Blau, už jsme zjistili, odkud to pochází,“ tajemně jej uvědomil Schwartz.

„Nuže?!“

„Také jsme zjistili, co je uvnitř...“ jako by se Schwartz vyhýbal tomu, aby Blauovi sdělil původ té věci. Jako by se bál to slovo vyslovit.

„Mluvte, mluvte !“ horečně jej vyzýval Blau.

„Uvnitř je člověk, jde o člověka, pane. Ale...ale...,“ zadrhával se mu hlas. „Je to od nacistů, pane, od nacistů!“

Blauův výraz strnul.

„Přijeďte, rychle, celý váš tým!“

„Jawohl.“

Když Blau položil sluchátko, urychleně jej znovu zvedl a spojil se se svou sekretářkou.

„Freulein Gratz, sežeňte mi někoho, kdo je odborníkem na nacistické koncentrační tábory z druhé světové války. Potřebujeme někoho, kdo se vyzná v historii koncentračního tábora Dachau. A potřebujeme jej sem dopravit ještě dnes, rozumíte?“

Terénní sekce ústředí B III – Hintertux, Tyrolsko

Nad zasněžené vrcholky Alp se zvedlo letadlo se Schwartzovým týmem. Kurz: Berlín. Schwartz shlížel dolů a obdivoval krásu Hintertuxského ledovce, jenž se rozpínal ve skalní průrvě. Na okamžik se odprostil od sžíravých, ale přesto vzrušujících myšlenek na to, co právě zjistili.

Ústředí sekce B III – Berlín

Osobní letadlo přistálo na letišti berlínského ústředí krátce před sedmou hodinou ranní. Schwartzův tým se urychleně odebral bezprostředně do zasedací místnosti ústředí. Tu je již očekával Blau, tentokrát však ve společnosti dalšího muže, jenž nebyl nikomu ze Schwartzova týmu znám. Neznámý muž seděl naproti Blauovi, nepřetržitě se rozhlížeje kolem a podivuje se nezvyklému prostředí a napjaté atmosféře, která tu panovala.

„Už na vás čekáme, pánové!“ zvolal k posádce Schwartzova týmu Blau.

„Guten Tag,“ pozdravil Schwartz.

„Guten Tag,“ tiše, sotva slyšitelně vyslovil neznámý mladý muž, na němž spočinuly pohledy všech přítomných.

„Račtě zaujmout svá místa!“ pobídl Blau členy Schwartzova týmu.

Schwartz se svými podřízenými nedůvěřivě zkoumal neznámého mladíka. Bývalo pravidlem, že ústředí směli navštívit toliko vyvolení.

„Das ist Herr Nowak, původem z Čech. Nyní žije v Mnichově. Je historikem v oblasti nacistických lágrů.“ Blau konečně nastínil osazenstvu, s kým mají čest.

Novák pokyvoval hlavou a zdravil přísedící.

„Žádám od všech členů Schwartzova týmu posudek, na jehož základě se rozhodneme, zda přijmeme pana Nováka do našich řad pro náš současný projekt,“ sdělil jim Blau. „Dosud jsem pana Nováka neseznámil s podrobnostmi, ani s podstatou projektu,“ dodal pro pořádek.

„Projektu?“ rozpačitě se usmál Novák.

„Zatím nepředbíhejme, Herr Nowak,“ přerušil jej Blau.

„Omlouvám se.“

„Herr Nowak...?“

„Ja?“

„Co víte o historii koncentračního tábora Dachau?“ přešel Blau ihned k věci.

Ostatní na Nováka upřeli své zvědavé pohledy.

„Inu...“ pousmál se Novák a odkašlal si. „Co byste chtěli přesně slyšet? Je toho mnoho,“ uvědomil je.

„Dobrá...“ přejel si Blau dlaní po čele a upřesnil: „Tak tedy: co víte o zmrazování?“

Doktor Stadie věnoval této části rozhovoru obzvláštní pozornost. Byl přeci kryogenikem.

„O zmrazování?“ zarazil se Novák.

„Jistě.“

„V Dachau byly prováděny pokusy na lidech, ktěří bývali podchlazováni.“

„Pokusy na lidech?“

„Ano, byly to pokusy pro Luftwaffe – vzdušné síly.“

„Proč Luftwaffe?“

„Byly to pokusy, jež měly zprvu za cíl oživit silně podchlazené piloty, kteří by byli sestřeleni nad oceánem, či by se katapultovali. Pak následovalo podchlazení v mrazivých vodách, v nichž čekal pilot na záchranu. Na vězních v Dachau bylo podchlazení simulováno různými způsoby. Poté se prověřovaly rozličné možnosti vzkříšení podchlazeného jedince. Doktor Sigmund Rascher byl vedoucím těchto pokusů. Doporučila jej jeho manželka Nini, jež se znala s Himmlerem. Tato série pokusů započala v srpnu 1942, avšak Rascher nebyl jediným, kdo pokusy prováděl. Měli na nich zájem kupříkladu i doktoři Holzlöhner či Fink. Vězni bývali ponořováni do kádě s vodou, jejíž teplota se pohybovala v rozmezí od dva a půl stupňů Celsia do dvanáct stupňů Celsia. Rektální teplota pokusných osob klesala až na dvacet šest a půl stupňů Celsia. Poté byly oběti v bezvědomí vytaženy ven a zabaleny buď do speciální elektricky vyhřívané přikrývky, či následoval zpětný proces s teplou vodou. Himmler měl však zvláštní zájem o podrobnosti oživování pomocí animálního tepla. Následovaly pokusy se suchým chladem...“ nedopověděl.

„Pane Nováku!“ přerušil jej Blau.

„Ano?“ polekal se Novák.

„Jak dlouho se zajímáte o tuto problematiku?“

„Od mých jedenácti let.“

Ostatní se podivili. Bylo zvláštní, jak mladý přišel do styku s takovouto tématikou, jež jej nepochybně uchvátila. Musel jí být nesporně zcela pohlcen a oddán.

„Zajímavé...“ nijak zvlášť to Blau nekomentoval, toliko shrnul: „Takže o tom víte své, že?“

„Ano, ale stále nechápu, proč jste mne sem pozvali. Jedná se snad o mé knihy?“

„Ne, o knihy tu skutečně nejde,“ cynicky se usmál Blau.

„Tak mně to už řekněte!“ naléhal Novák.

„Pane Nováku,“ uklidnil jej Blau, „bylo by možné, aby některý z oněch pokusů na lidech, o nichž jste nám právě poreferoval, sloužil i k čemusi jinému?“ přimhouřil Blau zaujatě obočí.

„Nevím, co máte přesně na mysli?“ pokrčil Novák rameny.

„Abyste rozuměl, myslím tím k něčemu zcela jinému... Řekněme kupříkladu ke kryospánku, k hibernaci...“ tajemně pronesl Blau.

Novák se rozpačite pousmál a pravil: „K hibernaci? Omlouvám se, ale to je absurdní. O ničem podobném jsem neslyšel.“

„Takže toho víme za jeden den více, než vy za mnoho let studií,“ stroze odvětil Blau.

„Prosím?“ nepochopil jeho sarkasmus Novák.

„Doktore Stadie...?“ dal Blau pokynutím hlavy prostor kryogenikovi, aby se vyjádřil.

„Poblíž bývalého koncentračního tábora Dachau jsme nalezli podivuhodnou věc, mohu-li to tak stroze nazvat. Ona věc má původ v době, kdy tábor ještě fungoval...“ vysvětloval Novákovi. „Ta věc pochází od nacistů. Jde o jakýsi druh želatiny, o skořepinu, do níž je zmražen člověk!“

Nováka to naprosto fascinovalo.

„Kde to je? Musím to vidět!“ hekticky naléhal.

„Klid,“ uvědomil jej Blau.

„Ten člověk žije!“ vítezoslavně dodal k ještě většímu Novákovu ohromení doktor Stadie.

„Cože?!“ Novák zkameněl a s pootevřenými ústy civěl na kryogenika.

„Fakta jsou vám jasná. Musíte se zavázat absolutním mlčením a my vám nabídneme účast na tomto projektu. Odborník z oblasti historie Dachau by nám totiž mohl být nápomocen.“

„Samozřejmě, jistě, beru to, co ještě říct: jdu do toho!“ vzrušeně vyhrkl.

„Herr Schwartz?“ významně zvolal Blau.

„Ja, mein Herr?“ reagoval Schwartz.

Blau ukázal na Nováka a informoval jej: „To je nový člen vašeho týmu. Pusťte se do práce.“

„Děkuji a rád bych se zeptal, zda-li jsme schopni tu věc, o níž hovořil doktor Stadie, otevřít...?“ padla Novákova otázka.

Blau dal slovo Stadiemu.

„S nejnovější technologií bychom toho měli být schopni, ano,“ rekapituloval Stadie.

„Pak to ale musíme udělat co nejdřívě,“ naléhal Novák.

„Ne tak zhurta. Musíme zvážit všechny pro a proti,“ zchladil jej Blau. „Vy sám jste řekl,“ upřel pohled na Nováka, „že nevíte o žádných kryogenických zkouškách v táboře. I když ještě nedokážeme pochopit, jak mohli nacisté dosáhnout něčeho takového, fakt zůstává ten, že se jim to povedlo. Nepochybné je, že museli vyložit mnoho úsilí, aby něco takového dokázali. Teprve dnes, sto pět let po druhé světové válce, jsme schopni něčeho podobného. Proč si myslíte, že by tohle všechno podstupovali? Museli mít důvod. Proboha! Nerad bych tu vzkřísil Hitlera, Göbbelse či Himmlera, nebo jiného nacistického pohlavára.“

„Ale ti jsou přece mrtví,“ mávl rukou Novák, nespokojen s Blauovými hypotézami.

„Jistě, ale někdo jiný, jim podobný, zřejmě musel stát za to, aby jej zmrazili. Co když nakonec zmrazili někoho mnohem schopnějšího ke znovurozpoutání teroru, teroru vyššího než celá druhá světová válka? Možná, a to popravdě řečeno, je tam jejich nástupce. Nerad bych tu rozvířil pokračování druhé světové,“ argumentoval Blau.

„Ale pak nám to jen prospěje, tedy ne k rozpoutání dalšího konfliktu, ale k setkání se s někým takovým. Můžeme se toho hodně dozvědět, mnohé se naučit. Nemyslím si, že je to nebezpečné. Vždyť toho dotyčného můžeme kontrolovat,“ vyřkl Stadie.

„Našli jste tam pouze jednu TU věc?“ zajímalo Nováka.

„Ano, avšak oblast je zajištěna. Provádíme tam průzkumy a pokoušíme se odhalit případné dlaší věci podobné této.“

„A to je další důvod, proč musíme TUTO rozmrazit. Odtud se dočkáme odpovědi na naše otázky.“

„Z lékařského hlediska je to bezpečné. Člověk po tak dlouhé hibernaci bude moci být bez větších problémů přemístěn kamkoli si zamanete,“ nechal se slyšet bezpečák ze Schwartzova týmu, Mützberger.

„A co si o tom myslíte vy, doktore Hofmanne?“ dal Blau prostor k vyjádření Schwartzovu zástupci.

„Jsem toho názoru, že bychom TO měli rozmrazit,“ přiklonil se Hofmann k ostatním.

„Je to přece v zájmu celého lidstva. Co když nám hrozí nějaké nebezpečí, o němž ještě nevíme? TATO věc nám jej pomůže odhalit, varovat nás před ním. Co kdyby se některá z dalších TĚCH věcí, tedy za předpokladu, pokud nějaké další jsou, což je ovšem nanejvýš pravděpodobné, dostala do nepovolaných rukou? Co pak? O projektu, jenž stvořil něco takového, netuší ani ti nejortodoxnější historici, jak se můžeme přesvědčit ze slov pana Nováka. Kdoví, za jakým účelem se nacisté uchýlili k něčemu tak, řekl bych...futuristickému,“ pokrčil Schwartz obočí.

„Nuže, souhlasíte všichni s rozmrazením?“ přejel Blau pohledem po shromážděných.

Ani jeden z nich nebyl proti.

„Tím se to celé stává ještě nebezpečnějším a tajnějším. Utajení především. Pokud na svět přivedeme nového Hitlera...“ nenašel pro to Blau slov.

„Na druhou stranu je naší povinností tu věc rozmrazit. Jestli je uvnitř nacistický zločinec, podrobíme jej spravedlivému rozsudku.“

„Z věděckého hlediska je to Archa úmluvy. O něčem takovém se nám mohlo jen zdát,“ vyřkl Schwartzův zástupce.

„Nuže, předběžně odsouhlaseno! Avšak, nechám si ještě čas na rozmyšlenou. Vyčkejte na má poslední slova. Schwartzův tým odlétá ihned, a vy s ním, pane Nováku,“ ohlédl se Blau významně na poněkud zmateného Nováka.

„Cože, tak narychlo?“ zaskočilo to Nováka.

„Jistě,“ chladně odsekl Blau.

„Dobrá tedy,“ už raději nic nenamítal, zchlazen Blauovým přísným pohledem.

„Vaším přímým nadřízeným je pan Schwartz.“

„Jen malou poznámku...“

„Ano?“

„Nemám s sebou vůbec nic,“ poznamenal Novák.

„Tím se netrapte. Na stanici se vám dostane všeho potřebného.“

„Na stanici...?“

Do osobního luxusního letadla nastupoval šestičlenný Schwartzův tým. Novák vystupoval po schůdcích jako poslední.

Letadlo stálo na několik metrů dlouhé letištní ploše, vedle níž se nacházela budova ústředí, jež se podobala baroknímu zámku.

Uvnitř letadla se Novák přiznal: „Abych řekl pravdu, ještě nikdy jsem letadlem neletěl.“

„Všechno je jednou poprvé. Máte snad strach z výšek?“ otázal se jej doktor Hofmann.

„To ještě nevím.“

Pilot zamkl zavazadlový prostor v trupu letounu.

„A to mi máma vždycky říkala, že ze mě nic nebude,“ pronesl Novák, sedě v koženkovém křesle na palubě letadla.

„Připoutejte se, budeme odlétat,“ zazněl mužský hlas z mikrofonu.

Letoun zažehl trysky a Nováka se zmocnilo vzrušení. Usadil se hlouběji do křesla a pronesl: „A to jsem si myslel, že se na vrchol dostanu pomocí nějaké své knihy...“

„Co to vlastně píšete?“ otázal se jej Hofmann.

„Zpravdila romány.“

„Tak tohle je námět, co stojí za to, nemyslíte?“ zažertoval Hofmann.

„To ano.“

„Kolik románů jste už napsal?“

„Sedm.“

„Sedm?“

„Ano.“

„Možná si od vás nějaký přečtu.“

„Popravdě řečeno, publikoval jsem jenom tři. Téma nacistických táborů už prý není populární.“

„Teď ano,“ přidal se do rozhovoru Stadie.

„Jistě, teď ano.“

Letadlo se dalo do pohybu.

„Povězte mi něco o těch pokusech na lidech, které se prováděly v táboře,“ vyzval jej kryogenik.

„Myslíte podchlazování?“

„Jistě. Kryogenika je mým oborem.“

Novák sledoval ubýhající rozletovou plochu a začal být poněkud nervózní.

„Jak jsem řekl, nejprve se jednalo o pokusy pro Luftwaffe. Vedoucím byl doktor Rascher...“ vyprávěl a sledoval, jak letadlo nabírá výšku a berlínské domy pod nimi se zmenšují. Nakonec je pohltila mračná clona.

„Takhle vysoko jsem ještě nikdy nebyl,“ konstatoval Novák, přerušuje tím svůj referát.

„Zvyknete si...“ uklidnil jej Stadie. „Pokračujte, vaše vyprávění je velmi zajímavé.“

„Rascherova manželka Nini byla velmi dobrou Himmlerovou přítelkyní. Doporučila mu Raschera, jenž se tak jako zástupce Luftwaffe dostal do koncentráku Dachau. Himmler byl v jeho pokusech velice zainteresován. Dachau se nakonec ukázalo pro pokusy nevhodným, a tak Rascher zažádal o vstup k SS a transfer do Osvětimi, jež se jevila pro pokusy vhodnější. Do Osvětimi však nakonec neodjel, protože podmínky v Dachau se pro pokusy zlepšily. Rascher byl se svou ženou kvůli jistým podvodům zatčen a nakonec byl, již jako vězeň, přesunut zpět do Dachau, kde byl popraven. Jeho žena Nini se dostala do ženského koncentráku Ravensbrück, kde byla také popravena. Z historického hlediska byl Rascher společně s Carlem Claubergem označen za nejbrutálnější doktory, kteří páchali pokusy na vězních koncentračních táborů.

Rascher započal s pokusy v Dachau v únoru devatenáct set čtyřicet dva. Podchlazovací pokusy byly však zahájeny až v srpnu. Himmler měl zvláštní zájem ve znovuzahřívání podchlazených osob pomocí animálního tepla. K tomu bylo využíváno čtyř prostitutek přivezených za tím účelem z Ravensbrücku. Podchlazená osoba s nimi v některých případech absolvovala pohlavní styk. Rascher hovořil o dvou prostitutkách, které se nejprve k vězni přitulily a pak následovala soulož. Himmler si v tom vysloveně liboval. Kdoví, zda se při tom sexuálně neukájel.“

„Kdo to byl ten Clauberg, o němž jste se zmínil jako o dalším nejbrutálnějším lékaři?“ zajímalo Hofmanna.

„Byla to zrůda. Netvor. Šel z něj strach. Byl to obtoustlý chlap s brýlemi jako popelníky. Prováděl pokusy v Osvětimi, ale i v Ravensbrücku. Jednalo se o sterilizaci, jež spočívala v zanicování ženských vejcovodů.“

„A co Mengele, kdysi jsem o něm slyšel. Jmenoval se tak, mám pravdu, ten slavný nacistický doktor?“ ozvalo se od dosud mlčícího Mützbergera. Novák se podivil, že je vůbec někomu toto jméno ještě známo.

„Josef Mengele, ano, máte pravdu,“ potvrdil a začal o něm povídat: „Byl to mladý voják, vcelku pohledný a sympatický. Nejprve působil jako lékař na frontě. Pak byl však raněn a následně převelen do Osvětimi. Tam se dostal v květnu roku devatenáct set čtyřicet tři. V cikánském podtáboře B zwei e prováděl mimo jiné pokusy na cikánech, ale specializoval se ve vyhledávání dvojčat z transportů, které dorazily na rampu. Jeho oborem byly genetické pokusy. Neblaze však proslul zejména tím, že se účastnil selekcí deportovaných na rampě. Jezdeckým bičíkem či hůlkou ukazoval vlevo nebo vpravo. Links znamenalo smrt v plynových komorách, rechts práci v táboře.“

„Pane Nováku, přežil někdo podchlazovací pokusy, o nichž jste se zmiňoval?“ zajímalo Schwartze.

„Říká se, že z obětí podchlazovacích, jinak také známých vodních pokusů, které byly v táboře nejpopulárnější, se nikdo nedostal zpátky! Existovaly pouze dvě výjimky: jakýmsi opomenutím došlo k tomu, že jistý slovinský a polský vězeň ušli plánované likvidaci všech těch, kteří pokusy v pokusné stanici přestáli, aby pak byli posláni do tábora a tam zlikvidováni jako nepohodlní svědci. Oba však byli ve zbědovaném stavu. Ten Slovinec byl po osvobození předán spojencům, kteří po něm chtěli, aby jim o podchlazovacích pokusech poreferoval. Nedostali z něj však zhola nic. Slovinec se z pokusu zbláznil. Byl dementní a nedokázal s nikým spolupracovat.“

Novákovo vyprávění zapůsobilo na všechny ze Schwartzova týmu. Hovořil velmi zajímavě.

„Víte, co nedokážu pochopit?“ řekl si o slovo Hofmann.

„Copak?“

„Jak jste se k tomuto tématu vůbec dostal?“

„Na to se mě ptala už spousta lidí.“

„A?“ naléhal dále Hofmann, dožaduje se odpovědi.

„Vlastně už sám nevím...“ pohlédl z okénka a dál už nic neříkal.

Terénní sekce ústředí B III – Hintertux, Tyrolsko

Když se otevřely dveře do tunelu hlavní jeskyně, stál v tunelu Schwartzův tým obohacený o Nováka. Všichni již byli oděni do jednotných červenooranžových uniforem. Novák se nestačil divit. Vše kolem bylo tak nezvyklé. Za několik posledních okamžiků prožil tolik vzrušení, až se mu z toho motala hlava. Připadal si jako Alenka v říši divů. Na velkou obrazovku byla snímána lebka v polorozkladu.

„Co to má znamenat?“ otázal se Novák Hofmanna, jenž kráčel po jeho pravici.

„To je část kostry, jež byla nalezena společně s dalšími u té nádoby.”

„S dalšími?“ pozastavil se nad tím Novák.

„Jistě, bylo jich tam celkem třicet.“

„Třicet!“ ohromilo jej to.

„Ano. Několik jich bylo nalezeno bezprostředně u TÉ věci a další pak byly ve svislé poloze. Pod povrchem jich ležely dva páry s prostřelenými lebkami a břichem na zem.“

„Poprava heftlinků,“ rezolutně prohlásil Novák, přistoupivše k vitríně s kostrami.

„Nerozumím...“ přiznal se Hofmann.

„Byli to vězni z tábora,“ ukázal Novák na kostry.

„Jak si tím můžete být tak jist?“ vložil se do jejich rozhovoru Stadie.

„Jak hluboko v zemi jste TO našli?“ neodpověděl mu Novák a namísto toho položil otázku.

„Několik metrů,“ sdělil Lang, jenž se k nim připojil.

„Ty, co byli ve svislé poloze, pohřbili zaživa. Ty nahoře popravili. Říkal jste, že leželi pod povrchem?“ pohlédl Novák na Hofmanna.

„Prý ano,“ odvětil Hofmann.

„Šlo o popravu, ne zastřelení při práci. Byli to poslední dělníci, kteří zahrabávali ten nacistický skvost.“

„Nemůžete přece tvrdit, že šlo přímo o vězně,“ namítl Schwartz.

K tomu se Novák nevyjádřil. Obcházel kolem „rakve“ a potichu, avšak výrazně vyřkl: „Schutz-Staffeln, Hakenkreiz, lebka a rok devatenáct set čtyřicet pět... Nic víc tam nebylo?“ pohlédl na Langa.

„Ne,“ pevně se ohradil Lang.

„Dokážete určit přesné stáří TÉ věci?“ zajímalo Nováka.

„Máte tam letopočet,“ ironicky podotkl Schwartz.

„Myslím na měsíc přesnou dobu,“ upřesnil Novák.

„Ne, to se nám zatím nepodařilo, proč?“ podivil se Lang.

„Určitě jde o vězně. Po dubnu čtyřicet pět by se nacisté na nic podobného nezmohli. Do té doby mohli využít vězňů, a to také udělali. Proč by stříleli vlastence, když k tomu mohli použít vězňe? Vycházím totiž z předpokladu, že tento nacistický rozmar byl přísně tajný. Jistě nepotřebovali svědky. To, že jde o vězně, je takřka jisté. Své lidi by zaživa nepohřbili. Takto by s nimi rozhodně nenaložili.“

„Nevíme přesně, co je uvnitř té rakve. Co když bylo všechno zcela jinak? Co když se jednalo o dílo vzbouřených vězňů?“ polemizoval Schwartz.

„Na něco takového nemohli mít vězni čas, proboha,“ trochu se rozčílil Novák. „Měli co dělat sami se sebou, natož, aby se pak pouštěli do něčeho tak bláznivého.“

„Teď mě tak napadá...“ vložil se do debaty Hofmann. „Kdo vlastně osvobodil Dachau?“

„Američané. Proč?“ pohotově odvětil Novák.

„Co když v tom mají prsty oni? Doopravdy nevíme, co se tam odehrálo.“

„To je nepravděpodobné,“ nelíbilo se toto vysvětlení Novákovi. Snad je uvnitř nějaká zpráva, vysvětlení, rozluštění této hádanky. Něco...“ nenacházel Novák slov.

„Možná, že za tím vším vězí skutečně cosi velkého. Dokud tu věc nerozmrazíme, tak se to nedozvíme. Možná jde o nějaký druh msty,“ zvažoval Schwartz.

„Stejně tak, jako nacisté utápěly své poklady do Toplitzkého jezera, aby je skryli před nepřáteli, mohlo se i v tomto případě jednat o něco podobného. A jelikož byl otevřen každý trezor vylovený z Toplitzkého jezera, musíme otevřít i toto. A neříkám to jen proto, že je uvnitř to nejcennější, a sice lidský život!“ poučil je Novák.

„Upřímně, kdo si myslíte, že bude uvnitř?“ zajímal Langa Novákův názor.

„S největší pravděpodobností nějaký nacistický pohlavár,“ upřímně odpověděl.

„A pokud dojde příkaz z ústředí, abychom to rozmrazili a výsledek bude uspokojivý, znamená to snad, že pohlédneme do tváře masovému vrahovi?“ zajímalo Hofmanna.

„Možná to tak bude – spousta nacistických pohlavárů nebyla nikdy dopadena.“

„A co pak? Bude soud? Co na to řekne lidstvo? Sto pět let po válce budeme soudit válečného zločince?“ divil se Schwartz.

„Zasluhuje spravedlnost. Vzhledem k tomu, v jaké bude situaci, se stanou jeho svědectví stejně tak cenná, jako svědectví osvětimského ředitele Hössa či Gersteina, nebo dokonce Eichmanna.“

„Neodbíhejme však od vědeckého hlediska věci,“ upozornil Lange Nováka.

„Víceméně, za několik hodin se to můžeme dozvědět. Čekáme jen na souhlas z ústředí. Mimochodem, jak by to v případě úspěchu vypadalo s jeho pamětí?“ obrátil se Lange tentokrát na doktory Hofmanna a Hitreitera.

„Musíme počítat s amnézií, avšak jen přechodnou,“ ujal se slova Hitreiter.

„Vyčkejme tedy pokynů z ústředí,“ navrhl Schwartz.

Nad štíty hor se vyhupovalo slunce. Schwartz celou noc probděl čekaje na Blauův telefonát.

Když se Blau konečně ozval, dal Schwartzovi zelenou.