Himmelfahrtswagen - Vůz nanebevzetí z pekla Dachau

Kapitola III. : Rozmrazení. Novákovo přemýšlení. Tehdejší návštěva Dachau. Schůze.

Projekt se konečně dočkal svého schválení. V několika hodinách dorazil do Hintertuxu sám Blau. Při tak důležité věci nemohl pochopitelně chybět. Když sestupoval hrdě po schůdcích letadla do smaragdového stínu jeskyně, přihlíželi mu všichni ze Schwartzova týmu.

Za několik okamžiků se objevili v hlavní jeskyni, dějišti nejvelkolepějšího okamžiku, jenž měl přijít. Shromáždění obestoupili “želatinovou rakev”, jež čekala na rozmražení. Jejich pohledy doslova dychtily po odhalení, kdo se ukrývá uvnitř. Interiérem jeskyně se rozléhal sborový tlukot jejich napjatých a vzrušených srdcí. Hrdý Blau stál v čele. Mützberger byl v pohotovosti. Očekávalo se od něj, že v případě potíží zasáhne.

Jeskyní se vznášela ponurá mlha, jež se plazila z otvorů ve stěnách. V kontrastu se světly, jejichž záře se vpíjela do mlhy, to působilo, jako by se celá jeskyně nacházela pod hladinou barevného jezera, na jejímž dně postávali nadšenci ve stejnokrojích. Stěny jeskyně se leskly zledovatělou dření. A na hladině “jezera” se třpytilo tisícero „hvězdných světel”. Tu, jako by dno puklo a z jeho pukliny začala vystupovat plošina.

Šedavá želatina v pevném stavu, tvarem a vzezřením připomínající larvu lišaje smrtihlava. Její zlověstné obliny a záhyby se odrazily na obrosvké obrazovce zavěšené na jeskynní stěně.

Bylo ticho. Všichni naslouchali zvukům hydrauliky, pomocí níž se larva zvedala do výše. Tu se z mlhy vynořil další předmět, jenž v sobě měl vyhloubeny přesné kontury protikusu ke spodní části larvy, která v něm byla zasazena.

Ze stropu klesal horní protikus jako by se snášel na pavoučím vlákně. Zvolna klesal k larvě, když tu se k ní přisál a spojil se s dělící rovinou spodní části formy. Nastala reakce a okolí larvy se rozvířilo v mracích páry, které zahalily přihlížející. Tu se oblakem páry prodral Novákův očekávající výraz. Zračilo se v něm mnoho tajemného, odhodlaného, očekávajícího. Ani nemrkl, možná nedýchal, toliko vyčkával, stejně tak, jako ostatní.

Kdo bude uvnitř? Povede se to? Jaká budou v tom případě jeho nebo její první slova, zda-li vůbec nějaká vysloví? Jak bude dotyčný vypadat, v jakém bude stavu?

Doktor Stadie byl vedoucím rozmrazovacího procesu. Asistoval mu doktor Hitreiter, jenž za složitými přístroji kontroloval tělesné funkce zmrazeného člověka. Schwartz stál opodál nedaleko Blaua a čas od času kontroloval vzrušené výrazy ostatních členů, ale zejména Mützbergera. Nejen Novák však doufal, že jeho zásah nebude zapotřebí. Nikdo si však nemohl být jist tím, kdo se skrývá pod bodem mrazu.

„Rozmrazovací fáze zahájena!” zahřměl Stadiův hlas a pod skořepinou formy zapraskalo. Pohyblivá ramena začala klesat, až se z poloviny ztratila opět v mlze.

„Tělesné funkce stabilní!” nechal se slyšet Hitreiter.

Schwartz úkradkem pohlédl na Blaua.

„První fáze ukončena za tři vteřiny!”

„Tlak stoupá!”

Teď se Novákovi zastavil dech skutečně.

Z předmětu, jenž plul na pomezí mlhy a čirého prostoru, vycházely hluboké a rezonující ohlasy. Chvílemi zahlučnělo cosi jako žalozpěv. Všem z toho přebíhal mráz po zádech.

„Tep se zrychluje!”

„Přechod na druhou fázi zahájen: teď!”

„Tlak stále stoupá!” dramaticky komentoval Hitreiter to, co ukazovaly přístroje.

„Přechod na třetí fázi: teď! Rozmrazení za té minus deset vteřin! Zahájen odpočet: Zehn…!”

Larva sebou začala zmítat. Žalozpěv sílil. Nemohlo však jít o skučení uvězněného v larvě.

„Tlak nebezpečně stoupá! Puls zrychluje!” snažil se Hitreiter překřičet Stadieho.

„Neun!” výrazně pronesl Stadie.

Skořepina larvy začínala řetězově praskat, jako by byly rozervávány kartony papíru.

„Tělesná teplota stoupá!”

„Acht!”

Novák pocítil třes vlastního těla.

„Tělesné funkce ohroženy!!!” naléhal Hitreiter.

Schwartz a Blau se na Hitreitera ustrašeně ohlédli.

„Sieben, sechs, fünf…!”

Nyní se ozvalo dunění a bušení vycházející z nitra larvy.

Novák z ní nespouštěl oči. Larva se kymácela na plošině.

„Vier, drei, zwei…!”

Každým okamžikem měl být konec!

„Tělesné funkce nestabilní!”

„Einz!” odsekl Stadie a zvdihl ruku.

Nastalo hrobové ticho.

Pak se ozvalo silné křupnutí.

Novákův dech se propůjčil vášnivému rytmu. Srdce mu tlouklo jako katedrální zvon, a on, hledě na zdvíhající se horní protikus, čekal, co se objeví pod jeho příkrovem.

„Přežil. Žije! Je živý!!!” ozval se nadšeně Hitreiter, jenž si v tom vzrušení ani neuvědomil, že nyní prožívá cosi, co prožíval v románu Marry Shelley doktor Viktor Frankenstein, když oživil Bytost!

Před pohledy shormážděných se otevřela rozmrazená larva, kterou pokrývalo cosi jako placenta, nějaký druh blány. Žádnou postavu však vidět nebylo.

Každý zvědavě civěl na to, co se jim objevilo před očima. Vtom se placenta násilně prothla a její cáry se rozlétly na všechny strany. Z rosolovité hmoty se vzepřely kontury lidského skeletu potaženého kůží. Do vzduchu vystřelily špičaté prsty, jež se třásly na tenounkých pažích. A pak se objevily oči. Promodralé oči bez duhovky a bělma, jako by byly tvořeny namodralu smetanou. A ta živoucí kostra, ten kostlivec, tam sěděl a lapal po vzduchu, jako by strávil dlouhou dobu pod vodou.

Hlava porostlá štětinami strniště, vypouklé lícní kosti, svěšená kůže, všude samá kost, jablkovité klouby, vystouplá žebra a černá jáma úst, potažená lepkavou hmotou.

Většina přihlížjících byla potřísněna rosolem, jenž na nich ulpěl z protržené placenty. V Novákových očích se odrazila hrůza. Připadal si tak malý, bezcenný. Ale tak se necítil jen on, ale všichni ostatní, kteří pohlíželi na přízrak z jiného světa.

Novák se stáhl do ústraní. Musel o všem důkladně popřemýšlet. Zatím si stále plně neuvědomoval, čeho se stal svědkem. Našel si klidné místo určené pro relaxaci zdejších pracovníků. Nyní tu nikdo nebyl. Malá jeskyně s křišťálově čistým a hlubokým jezerem, do jehož břehů byly vysochány lavičky, mu posloužila znamenitě. Seděl na jedné z kamenných laviček a civěl do prázdna. Jeho nepřítomný pohled ulpíval na tříštící se vodě vodopádu, jenž stékala kolmo přímo doprostřed hladiny temného jezera. Vodopád sem protékal svislou štolou, jež procházela celou výškou stropu skály, na jejímž hřebeni se rozléhalo pleso, v jehož dně byl druhý konec štoly. Tato štola tak působila jako přírodní odtok a reguovala stálou hladinu plesa vně jeskyně. Odtok štoly se nacházel několik desítek metrů nad dnem plesa, téměř u jeho hladiny, takže do nitra štoly stékala toliko přebytečná voda, jež napájela jeskynní jezírko této odpočinkové jeskynní síně.

Příliš světla tu nebylo. Jediným zdrojem osvětlení byla odtoková štola, která sem s vodou přiváděla též poskrovnu denního světla. V noci býval inetriér jeskyně ozařován umělými světly. Na Novákově tváři se odrážel zlomek slunečního parsku, jenž lechtal zčeřenou hladinu jezírka.

Napadaly jej chmurné myšlenky, které nemohl vypudit z hlavy. Vtíraly se a nechtěly pryč. Pomýšlel o smyslu bytí, o životě, o tom, co před okamžikem viděl, a měl hrozný strach, žlučovitý strach. Přepadla jej beznaděj. Ještě před okamžikem byl toho názoru, že snese mnohé, ale nyní si připadal tak podvedený. Jako by jej zradilo vlastní tělo a mysl.

Zíral na hladinu jezera a ani se nepohnul. Seděl tu celé hodiny se zasmušilým pohledem. Vtom se zezadu ozvalo zasyčení hydrauliky. Ani se neotočil. Přišel Hofmann, jenž vypadal poněkud vyrovnaněji než Novák.

„Napadlo vás totéž,” uznale přikývl Novákovi.

Novák jen pokývl na souhlas hlavou.

„Mohu?” chtěl si k němu Hofmann přisednout.

„Ale jistě,” úkradkem na něj Novák pohlédl.

„Ani já jsem to tam už nemohl vydržet.”

Hofmann vyňal z kapsy zapalovač a zapálil si cigaretu. Pak nabídl i Novákovi.

„Děkuji, ale nekouřím,” odmítl Novák.

Hofmann do sebe natáhl prvního šluka, dlouze vydechl a pak se otázal: „Čekal jste něco takového?”

„Abych se přiznal, vůbec ne.”

„Ani já ne,” přitakal se Hofmann.

„Vždycky nás něco překvapí.”

„To ano,” pokývl Hofmann hlavou a znovu si potáhl z cigarety.

„Dáte mi tu cigaretu?” náhle změnil Novák názor.

„Myslel jsem, že nekouříte,” připomněl mu Hofmann.

„Nekouřil jsem. Doteď,” významně pronesl Novák a vyňal si z nabídnuté krabičky cigaretu.

„Ničí to zdraví,” podotkl Hofmann a oba se na okamžik zasmáli.

Novák si strčil cigaretu mezi rty a Hofmann mu připálil. Potáhl, ale nešlukoval. Rychle vydechl nosem, zakašlal a vcelku mu byl kouř příjemný.

„Takhle vám bude pálit jazyk a nos…” varoval jej Hofmann, dodávaje, „pokuste se to šlukovat.”

„Jak?” zajímalo Nováka.

„Vtáhněte to zvlona a plynule do plic.”

Novák to zkusil a ihned se rozkašlal.

„Raději toho nechte,” poradil mu se smíchem Hofmann.

„Líbí se mi to. Příjemně se mi po tom motá hlava,” pochvaloval si Novák.

„Vy jste doopravdy nikdy nekouřil?” podivil se Hofmann.

„Nikdy, tahle je má první,” pochlubil se Novák.

„Tak to tomu zakrátko propadnete. Mimochodem, pijete?”

„To ano, chcete snad zajít na pivo?”

„Myslím, že tady žádná hospoda není,” ironicky procedil Hofmann.

„Možná na nějakém štítu,” sarkasticky pronesl Novák a jeho nucený úsměv se propadl v chmurný výraz, což nemohlo Hofmannovi uniknout.

„Stalo se něco?” otázal se jej starostlivě.

„Doktore…” pronesl tajemně Novák.

„Ano?”

„Vzpomínáte, jak jste se mě ptal, proč jsem se začal zajímat o koncentrační tábory?”

„Jistě.”

„Už vím proč,” smutně pravil Novák, jako by se mu chtěl vyzpovídat.

„Proč?” zajímalo Hofmanna.

„Protože jsem jedním z těch, kteří nejméně chápou. Nahlížel jsem na to chybně. Nedokázal jsem odhalit podstatu. Stále jsem v tom hledal jen jakési vzrušení a to mě doteď nepustilo. Zakoušel jsem jej již při prvních návštěvách bývalých táborů. Nejprve jsem o nich jenom četl a představoval si, jak to tam asi vypadalo. A pak, když jsem navštívil první z nich…” na okamžik přestal hovořit a pohroužil se do vzpomínek. „Víte, velmi jsem se těšil, až navštívím některé z těch míst. Nemohl jsem se dočkat. A pak, když jsem tam stál, emoce se vytratily. Už to nebylo jako při četbě. Ani jako v historických filmech. Ten pohled, syrový pohled, nedoprovázela hudba, žádné kulisy. Místo vzrušující hudby, při níž by mi běhal mráz po zádech, jsem slyšel jen hrobově tíživé a skličující ticho. Zmocnila se mne deprese, beznaděj. Najednou jsem chtěl odtamtud pryč. Plánoval jsem si, jak si tam vše důkladně prohlédnu, ale když jsem tam stál, vyprchala ze mě všechna energie. Bylo to vše tak skličující, strohé, jednoduché, opravdové. Ty pryčny, všechno. Ale žádná hudba. Za táborem se procházeli lidé a vedli své běžné životy. Lágr se prostíral v zátiší jejich rodiných domů a oni chodili na procházky se psy. Když vyhlédli z okna, před zraky se jim objevily koňské stáje, do nichž byli kdysi nacpáni vězni v nelidských podmínkách. A pro ty lidi to bylo něco, jako kdyby vyhlédli z okna a uviděli tam louku, park. Hovořím o Majdanku. Než jsem ten tábor navštívil, mé podvědomí mi nalhávalo, že všechno, o čem čtu, je jen výmysl. Četl jsem o plynových komorách, viděl je na obrázcích, ale jakmile jsem v nich stál opravdu, civěl na skutečná světla, cihly, beton, na normální stavbu, jež mi připomínala sklep, kůlnu, ale v níž umírali lidé, sebezapřel jsem se. Nebylo na tom pranic vzrušujícího. Všude jen smrt. Kolem trčely skutečné stromy, dýchal jsem vzduch, vzduch bývalého tábora a i ten byl skutečný. Stejný vzduch, jaký jsem dýchal doma. Nade mnou se klenula skutečná obloha. A když jsem opustil jednu z plynových komor, viděl jsem lidi, kteří procházeli za plotem, lidi, kteří šli do práce a těšili se, až jim skončí směna. Táborové kreamtorium pro ně představovalo jen jakýsi zámek, historickou pozůstalost. Kolem se vznášela rutinní smrt, ničím zvláštní, bez hábitu tajemna. Tak jednoduchá smrt. Sevřel se mi žaludek a chtělo se mi pryč.

Jednou, bylo to při výpravě do Dachau, jsem šel v Mnichově na toaletu. Stál jsem sám nad pisoárem a pozoroval zabouchnuté plechové dveře. Byl jsem unavený a sužovala mě žízeň. Kdyby někdo chtěl, mohl by mě tam zadusit stejně, jako v plynové komoře. A já bych se nikoho nedovolal. Čekárna byla daleko. Dveře bych nedokázal vyrazit. Umřel bych daleko, daleko od domova. Všude byly dlaždičky. Vypadalo to tam, jak ve skutečné plynové komoře. Kdyby náhle začal odkudsi unikat plyn, začal bych se dusit a nakonec bych tam zahynul ve vlastní moči. Nikdo by se neozýval. Slyšel bych jen svůj vlastní nářek. Proč by se mi to nemělo stát? Proč by mě to nemělo překvapit? říkal jsem si v tu chvíli. Vždyť ti lidé v táborech tím byli překvapeni zrovna tak. Doufali, že projdou desinfekcí, nebo koupelí. Čekali vodu a namísto toho se proti nim vyvalil plyn. Já bych si tam zoufal stejně tak, jako oni, ale bylo by mi to málo platné. Denní svělo bych již nikdy nespatřil. Když jsem se pak zapnul, stál jsem tam ještě dlouho a přemýšlel jsem o tom všem. Pak se ozval syčivý zvuk a já se polekal. Než jsem si uvědomil, že se ozývá splachování, strnul jsem v strašlivé tísni.”

Novák si během zpovědi za celou dobu z cigarety ani nepotáhl. Celá zpopelnatěla a dlouhý kus popela teď odpadl na kamennou podlahu jeskyně.

„Tak se na to vykašlete. Sekněte s tím,” radil mu Hofmann.

„Nejde to, je to jako droga. Jsem na tom závislý. Pořád se musím v tom nezměrném utrpení štrachat. Nedokážu to vypudit z hlavy. Musím jít dál a dál. A čím jsem dál, tím znatelněji pociťuji, že jsem spíše blíže začátku, než konce.

„Kdysi jsem četl takovou studii o psychiatrovi, jenž žil na sklonku našeho století, na sklonku nového tisíciletí. Jmenoval se Lapický. Jednoho dne dostal do péče nového pacienta. Desetiletého chlapce. Ten chlapec trpěl představou, že byl v minulém životě vězněm Treblinky...”

Vtom jej Novák přerušil: „Znám ten příběh. Chlapec zemřel a nechal psychiatra napospas vlastním myšlenkám. Lapický zašel tak daleko, až spáchal sebevraždu, neboť se nedokázal vymanit z hrůz, které mu vylíčil jeho pacient, desetiletý chlapec. Znám ten příběh velice dobře, doktore Hofmanne, však pochází z Čech.”

„Ano, ano, víte tedy, na co narážím. Nerad bych, abyste dopadl jako ten psychiatr.”

Novák se nad tím slepě zamyslel, ale neodpověděl. „Tak třeba dneska…” potáhl si z cigarety a zjistil, že mu už hoří filtr, a tak ji odhodil. „Vše vypadalo tak fantasticky, jako v nějakém románu z budoucnosti. A pak ta samotná věc, zařízení na rozmrazení. Bylo to naprosto úchvatné…” odmlčel se a vyžádal si od Hofmanna další cigaretu. „Když jsem jej spatřil...,” na okamžik se opět odmlčel, „byla to hrůza. Nepřeběhl mi z toho mráz po zádech, jak jsem opět mylně očekával. Bylo mi z toho na zvracení. Pocítil jsem závrať. Ten člověk v tolik zuboženém stavu. Jako bych pohlížel na někoho, kdo právě umírá,” nevěřícně zakroutil hlavou.

„Kdo si myslíte, že to je?” upřel se Hofmann na cizince, jehož před několika hodinami rozmrazili.

„A já se vás zas ptám, je ještě vůbec naživu?”

„Je, ale dosud se nachází v bezvědomí. Je na umělé výživě.”

„Podle mě je to vězeň, vypadá tak.”

„Vězeň?” podivil se Hofmann.

„Ano, vězeň.”

„Proč by ale nacisté zmrazovali právě vězně?” nešlo to Hofmannovi do hlavy.

„Možná máte pravdu. Byl by to paradox. Pak se tu ovšem naskýtá jediná možnost: vypadá takto zbědovaně kvůli hibernaci? Je něco takového možné?”

„Ještě nikdy nebyl žádný člověk tak dlouho hibernován. Avšak přesto je tu velká pravděpodobnost, že jeho zuboženost je důsledkem hibernace. Ale nyní bych se rád zeptal vás, pokud v něm někoho nepoznáváte, přestože jsem si vědom, že má otázka může znít velice naivně. Mám na mysli některého z nacistických pohlavárů.”

„Proboha, jistěže v něm nikoho nepoznávám.”

„Je obřezaný!” stroze prohlásil Hofmann, jako by to chtěl říct od samého začátku a nedokázal k tomu z nějakého důvodu najít odvahu.

Novák se na něj beze slova otočil.

„Směl bych se na něj jít podívat?” otázal se.

„Zamítnou vám přístup. To by nebyl nejlepší nápad,” rozmlouval mu to Hofmann.

„Moc mě zajímá, kdo to je. Pokud je však obřezaný, ukazuje to jasně na Žida. Na Žida, rozumíte, co to znamená? Nemůže být nacistou.”

„Obřezání však není výsadou pouze Židů. Také jej mohli obřezat záměrně, jakožto součást kamufláže.“

„Myslíte si, že se nás bude pokoušet obelhat?“

„Těžko říct,“ tápal nad tím Hofmann. „Nesmíme udělat chybu a musíme k tomu přistupovat s rozmyslem, s jasnou hlavou. Nezapomínejme na to, že ten, kdo nyní leží nahoře, nebude vůbec tušit, kde se ocitl. Musíme se vydávat za jeho přátele, abychom jej nepolekali hned zpočátku. Jeho obřízka se nesmí stát pretekstem k tomu, abychom jej začali automaticky považovat za obět nacismu a našeho přítele. Nesmíme mu dát najevo, že by pro nás moha být jeho obřízka zásadním rozpoznávacím znakem, kterým ve skutečnosti vůbec nemusí být.“

„Ano, to jistě,“ souhlasil s ním Novák.

„Nemyslím, že by bylo vhodné mu sdělit, jaký je ve skutečnosti rok.“

„A co mu tedy chcete říct?“

„Nevím, jak bych se tvářil, kdyby mi někdo řekl, že jsem byl sto pět let v kryospánku. Snad bude lepší, pokud se budeme držet trochu stranou. Zakrátko bude svolána porada, kde by se měl probrat celý postup.“

„Doktore?“ neočekávaně si vyžádal Hofmannovu pozornost.

„Ano?“

„Byl jste se někdy podívat v Dachau?“

„Nebyl,“ stroze odpověděl Hofmann.

„Proč ne?“

„Nikdy jsem o něm neslyšel.“

„Neslyšel jste o Dachau?“ udivilo to Nováka.

„Ne.“

„Takže tady jste se poprvé dozvěděl, že byl někdy nějaký koncentrační tábor Dachau?“

„Přesně tak.“

„Já byl v Dachau poprvé... už ani nevím, kdy to přesně bylo, ale je to hodně dávno. Přestěhoval jsem se do Mnichova, abych to měl k bývalému táboru blíž. Jenže dnes už tam nic není, nic z původních čtyřiatřiceti dřevěných bloků. Je tam toliko zlatý pomník. Avšak dodnes, když se tím místem procházím, snažím se představit si, jak to tam vypadalo za nacistů, v době, kdy stály strážní věže, ploty, baráky, bunkr, krematorium, kdy vězni v pruhovaném kráčeli v desetistupech na apelplac. A teď tu máme někoho, kdo tohle všechno nepochybně viděl, kdo je očitým svědkem, přestože dodnes jsem si myslel, že se s takovým člověkem již nikdy nesetkám, neboť nikdo z pamětníků Dachau již není naživu. Ale on ano. ON!“

Vtom začalo vzadu ve tmě blikat červené poplašné světlo.

„Co se to děje?“ vzrušeně se otočil Novák.

„Poplach, byl vyhlášen poplach,“ sdělil mu Hofmann.

„Jistě se stalo něco s naším hostem.“

„Nepochybně ano,“ souhlasil s ním Hofmann.

Oba se vrhli do výtahu, jenž je bleskově vyvážel nahoru.

Výtah zastavil o několik pater výš. Novák s Hofmannem vystoupili do podlouhlé, klaustrofobicky vyhlížející chodby. Naproti sobě spatřili zbylé členy Schwartzova týmu.

„Co se stalo?“ zajímalo hned Hofmanna.

„Probral se,“ příkře odvětil Schwartz.

„Řekl něco?“ vyzvídal Novák.

„Zatím ne. Dostali jsme přísný zákaz s ním o čemkoliv hovořit. Nejprve se musí na schůzi prodiskutovat úplný postup,“ vysvětlil Schwartz.

„A kdy bude schůze?“

„Blau s několika dalšími již zasedl. Čeká se jen na můj tým, na nás.“

Jednací místnost se nacházela v otevřené jeskyni ve štítu skály. Otvor byl zasklen kouřovým sklem, takže bylo vidět na panorma Alp. Zvenku bylo sklo maskováno dokonalou kamufláží, díky čemuž působilo jako součást skály. Interiér haly byl ostře ozářen. Uprostřed se nacházel kulatý stůl.

„Svolal jsem tuto schůzi pro jeji naprostou nezbytnost a aktuálnost,“ začal hovořit Blau. „Jistě jste seznámeni s tím, že se náš objekt probral z bezvědomí. A na nás je, abychom jednali. Sumarizuji, že nevíme, s kým máme tu čest. Nesmíme nic pokazit. S největší pravděpodobností stojíme před nacistickým zločincem, jenž byl pro nacisty samotné natolik cenný, že jej uchovali tímto způsobem pro další generace, pro budoucnost. Nevím, pokud se nám podaří s ním navázat kontakt. Dal jsem přísný zákaz, aby se k němu kdokoliv přibližoval, či se s ním pokoušel komunikovat. Nevíme, nač si pamatuje. S největší pravděpodobností byl zmražen před definitivním koncem války. Tudíž před porážkou třetí říše. Těžko říci, s jakými představami ulehl ke kryospánku. Pokud jde o bývalého člena NSDAP, můžeme to zjistit pouze tak, pokud se budeme pokládat za jeho společníky. Pane Nováku, nechtěl byste mluvit spíše vy...?“ vyzval jej neočekávaně Blau.

Novák byl v rozpacích, ale jako by četl Blauovy myšlenky, navázal: „Pokud je to tak, a v tom má pan Blau naprostou pravdu, ten člověk neví o objevených plynových komorách a o odhalených nacistických zvěrstvech, jež se páchala nejen v táborech smrti, v koncentračních táborech, ale i jinde. Netuší, že se jeho kolegové podrobili válečným soudům a mnohý z nich byl popraven. Nemá ponětí, jaká je tu vláda.“

„Děkuji,“ přerušil jej Blau a pokračoval: „Pokud zjistí, že ve skutečnosti nejsme jeho sympatizanty, nic nám neprozradí a my nikdy nepřijdeme na jeho skutečnou totožnost. Jestliže se budeme chovat opačně, je zde naděje, že nám odhalí podstatu celé své minulosti. Proč jej zmrazili, kdo jej zmrazil, kde, kdy a zejména, jak se to podařilo! Budeme tak čelit improvizaci. Požádal bych proto psychologa Hofmanna a pana Nováka, pokud by se ujali první rozmluvy. Novák je znalcem minulosti, z níž náš objekt vzešel a psycholog tu bude nezbytný také. Pane Nováku, ptám se vás, jste schopen nést takovou zodpovědnost?“

„Ano, jistě, samozřejmě.“

Sotva však tato slova vyslovil, zarazil se. Uvědomil si důležitost, jež na něj byla uvalena. Nikdy nic podobného nedělal. Kým ten člověk bude? Skutečně nezklame a zvládne to? Zvládne to dle představ Blaua a ostatních? Dosud psal toliko romány a navštěvoval bývalé tábory, ale teď, teď je postaven před tak velkolepý úkol. Bude muset vést rozmluvu s člověkem nejpovolanějším a ještě k tomu jej bude muset obelhávat! Jak se nad tím tak zamýšlel, bylo mu najednu mdlo. Proč raději neřekl, že to nezvládne? Ale vždyť on to musí zvládnout. Nastal čas, kdy se konečně otestují jeho znalosti a schopnost improvizace z toho pramenící.

„Budeme vás snímat kamerou a celý rozhovor bude zaznamenáván. Vaším prvořadým úkolem je neprozradit skutečnost o přítomnosti, rozumíte? Vydávejte se za jeho přátele a pokuste se, aby si co nejpřesněji vzpomněl na to, kým je. Postupně vám budeme signalizovat další pokyny. Nováku, psycholog Hofmann vám bude plně k službám. Nuže, dejme se do práce, pokud nemá někdo z vás námitek.“

Nováka se zmocnila tréma. Když opustil místnost, musel si soukromě promluvit s Hofmannem. Vyžádal si od něj další cigaretu.

„Máte z toho strach, že ano?“ vypozoroval to na něm Hofmann.

„Trochu,“ přiznal Novák.

„Také jej mám...“ svěřil se Hofmann, ale poplácal Nováka po ramenou a zůstal s ním v chodbě, jejíž stěny jako by byly tvořeny jakýmsi druhem biomechanické hmoty z říše H. R. Gigera.

Novák zuřivě vychutnával cigaretu. Už ani nekašlal. Dumal o tom, jaké budou následující okamžiky. Ostatní jej chápali, zvláště psycholog Hofmann. Novák přece nebyl žádný profesionál vycvičený k něčemu podobnému. S lidmi se obvykle nebavil, ale disponoval vědomostmi, a proto mu byla přidělena tak klíčová role, na níž se samozřejmostí přistoupil. Dokouřil cigaretu, zašlápl ji na kamenné podlaze a ve společnosti Hofmanna následoval ostatní.

Ti čekali před ubikací s „pacientem“. Toho Novák poprvé a zatím naposledy spatřil po rozmrazení. A neměl na to právě nejlibější vzpomínky! Ten pohled, který mu stále trčel v hlavě, byl dokonce tak hrozný, až byl nucen rozmrazovací místnost spěšně a předčasně opustit.

A nyní přicházela chvíle, kdy mu měl znovu pohlédnout tváří v tvář. Co když mu ten neznámý nějak ublíží?

„Pacientova“ kobka se utápěla v nachové uklidňující záři. Uprostřed bylo lehátko s množstvím přístrojů a hadic, jež do těla „nemocného“ dodávaly umělou výživu. Pod mírně zduřelou pokrývkou se chvělo nebohé tělo. Nad jejím horním okrajem se rýsovaly ostré kontury hlavy s vytřeštěnýma očima. Novák viděl až odtud, jak jej oči sledují. U postele bylo přistaveno křeslo. Jak tak pohlížel do smutných očí z pod pokrývky vykukující hlavy, postupně v něm strach a nervozita slábly. Vystřídal je hluboký smutek, jenž vyvrcholil, ledva přistoupil těsně nad postel a shlédl na prázdný výraz, jenž na něm visel. V očích již nechyběla duhovka, nyní byly smutné, smutné jako oči štěněte. A třesoucí se okoralé rty již nepotahovala nechutná blána. Novák se náhle divil sám sobě, jak mohl mít k tomuto „stvoření“ tolik neoprávněné předsudky. Litoval je. Z tváře toho ubožáka vyzařoval neskonalý žal. Novák pocítil nutkání jej obejmout a uklidňovat jej, konejšit. Ani zpola mu nepřipadal nacistického zločince. Tento výraz mu byl znám z obrázků historických knih.

Dveře se zavřely. Byl tu jen Novák, Hofmann a zubožená lidská bytost na lehátku, jež Nováka nepřestávala pozorovat zkoumavým a vystrašeným pohledem. Jako by jej jím žádala o pomoc. Bylo to tak dojemné, až se Novák na okamžik v duši rozplakal. Když pak opatrně, nespouštěje z vysláblé osoby oči, usedal do křesla, Hofmann si stoupl do ústraní. I on litoval tíživě smutného „pacientova“ výrazu.