Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Anglie, 1487

Brenna se s tlumeným výkřikem vztyčila na prostém, řeholním lůžku. Třásla se po celém těle. Chvějícími se prsty přejela orosené čelo a snažila se uklidnit. Srdce jí bilo zděšením. Po chvilce úlevně vydechla.
Byl to jenom sen, špatný sen - nic víc.
Dívka vklouzla zpět pod pokrývku a snažila se usnout. Matka představená přece říkala, že zlo je slabé pouze tehdy, pokud ho nevidíme. A když zavře oči, nemůže se jí tak nic stát.
Brenna se neklidně převalovala, až znovu otevřela oči. Dlouho přivykala šedi pokoje, pomalu však začala rozeznávat hrůzostrašné stíny na stěně tmavého pokoje. Došlo jí, že se jedná o pokřivené větve stromů, které ohýbá skučící vítr. Dešťové kapky narážely na okno pokojíku, děsivé ticho jen občas pročísl ohlušující hrom.
Brenna se zachumlala ještě víc pod tenkou deku a smutně sledovala bouření živlů, jejichž odlesky se rýsovaly na ztmavlém stropě.
Bylo jí do pláče. Pokolikáté už ji vyděsil ten sen? Po sté, po tisící?
Rozplakala se.
„ Ach, tatínku“, zavzlykala.
Viděla to tak jasně, jako by od oné události uběhla sotva chvilinka. Její otec zaburácel šíleným řevem. Matka ječela zděšením. Odette a Raul a Babu, prostě všichni… A potom ten oheň. Obrovský oheň - plameny olizující celý hrad - a ona. Ona, schoulená v náručí mladé Josephine…
Brenně se koulely slzy po tváři přímo závratnou rychlostí.
Kdo zavinil smrt jejího otce? Proč přežila pouze ona - malá Brenna? Kdo ji vlastně ukryl
v pustém klášteře a tím jí zachránil život? Kdo, kdo, kdo???
Pamatovala si pouze to, že ji odmalička vychovávaly zdejší jeptišky. Klášter v Abbelow jí poskytl dokonalou ochranu - ale před čím? Matka představená mlčela, Genevieve mlčela, všichni jen mlčeli…
Náhle osvětlil okno další blesk. Brenna se zarazila. Měla pocit, jako by se na ni někdo díval. Ale ne - to je přeci nemožné. Pokoj je v druhém patře… Přesto však spustila chodidla na studenou podlahu, vystlanou jen zatuchlou slámou, a neslyšně proplula okolo Fiony. Ještě té tak vysvětlovat, kam se v tuhle noční hodinu žene…
Brenna seběhla kamenné schody téměř závratnou rychlostí a nebojácně proplula kolem pokoje matky představené. Ta by jí teď dala…
Projít okolo sestry Kláry bylo o něco složitější. Pro Brennu však žádný problém.
Mladičká novicka dostala náhle neobyčejnou chuť otevřít bránu kláštera, vyběhnout ven, do deště, a s rozpřaženýma rukama zachytávat kapky crčící vody. Milovala vůni deště, dobu bouřek a plískanic. Slibovalo to něco víc než jen to, co doposud znala. Nevěděla přesně co, ale chtěla to za každou cenu zjistit. Možná dnes večer…
Když sundávala dřevěnou závoru z klášterních vrat, nevědomky se otřásla. V dalším okamžiku se však zuřivě rozeběhla podél klášterních zdí a bláznivě se přitom smála. Svoboda! Konečně! Svoboda!!!
V nasáklé noční košilce, upnuté až ke krku, vesele tančila v trávě a stále se smála, smála… Nebe křižovaly blesky a déšť sílil čím dál tím víc. A čím víc sílil, tím víc se Brenna smála.
Náhle však strnula. U stromů nedalekého lesa někdo stál a upřeně ji pozoroval. Když se odlepil od stromu, ani se nepohnula. Nevydala ani hlásku. Netušila proč, cítila jen jakýsi podivný klid a mír.
Pomalu začala rozeznávat postavu v lesklém brnění. Choulila se do tmavého pláště a pohybovala se podivně houpavým krokem.
V dalším okamžiku Brenna pochopila. Ten člověk je zraněný!
Černý rytíř se bezmocně skácel do dívčina náručí. Brenna jen tiše zavzdychala.

*

Plamen svíčky se divoce zatřepetal v chladném průvanu. Brenna poděšeně zvedla hlavu, matka představená však jen tiše pokynula a tak se dívka dál věnovala raněnému. Když se před necelou půl hodinkou setkala s tajemným rytířem tváří v tvář, málem se jí zastavilo srdce hrůzou. Nebyla zvyklá na cizí lidi. Kromě řádových sester a matky představené nebyl v klášteře nikdo jiný. Čas od času k branám zabloudila bláznivá Markéta nebo starý tulák. Nikdy však neviděla někoho tak - jak to jenom říct…
Brenna se zachvěla. Měla sto chutí pokřižovat se za tak hříšné myšlenky. Ach Bože, odpusť… Ten muž byl tak svůdný! Svůdný, ano. A …
Když ošetřovala jeho zranění nemohla si nevšimnout četných jizev na jeho snědém těle. Byly všude. Tedy - téměř všude. Samozřejmě, že se nedívala úplně všude - to je přeci nesmysl… Málem se opět pokřižovala.
Úplně stačilo, že pod drátěnou košilí našla tělo tak drsné, tuhé a svalnaté. Co bylo níž, na to nechtěla ani pomyslet. Když pokládala léčivý obvaz k jeho poraněnému boku musela klopit oči, aby nepodlehla pokušení zjistit něco víc. Z omamné vůně jeho pokožky se jí až zamotala hlava…
I jeho tvář byla dokonalá. Brenna v životě neviděla tak zajímavou tvář. Byla opálená od palčivého slunce jihu a ošlehaná od horského větru severních plání. Ten muž musel zažít moc zlého, což naznačovala i malá vráska, trochu křivící jeho smyslné rty. Jemně tvarovaný nos pravidelně oddechoval a ani přivřená víčka nemohla prozradit nic víc. Dívka se však stále nemohla zbavit pocitu, že toho muže už někdy viděla.
Matka představená vždycky tvrdila, že každý muž působí ženě jedině bolest. Jenže tenhle muž nebyl jako ostatní. Tenhle muž přece nemohl být zlý…
„ Jděte si odpočinout, dcero“, vybídla dívku všudypřítomná matka představená.
Brenna stiskla rty.
„ Matko“, zaváhala…
„ Ano dcero? Poslouchám tě…“
Má se odvážit???
„ Matko, chtěla jsem vás požádat…“
„ Nu, dcero?“
„ …zda bych tu nemohla ještě chvilku zůstat.“
A bylo to venku!
Jeptiška potřásla hlavou.
„ Ale jste jistě unavená…“
„ Zdržím se jenom chviličku…“
„ Dobrá, pošlu sem Rowenu o něco později“, přikývla laskavě stará žena.
Brenna se nenechala rušit a dál věnovala svou plnou pozornost zraněnému rytíři. Musel to být rytíř, tím si byla jistá. Sestra Klára znala pár příběhů o jejich životě. O bitvách, úkladných vraždách, o zradě i lásce. Jestli pak tento muž prožil všechno to, co Klára povídala?
Dívčiny oči nevědomky zabloudily k tepanému krunýři a drátěné košili. Helmici, meč a ostatní hrůzy raději schovala ve stáji, aby sestry zbytečně nevyděsila. Byl tak tajemný… Černý rytíř…
Málem se skácela, když ucítila na své dlani lehký stisk. Poděšeně ucukla. Rytířovy oči pomalu rozeznávaly okolní prostředí. Ostřížím zrakem přelétl celý pokoj v jediné vteřině a nakonec spočinul na osobě sedící na okraji prostého lůžka.
Musel být v nebi - jinak si to nedovedl vysvětlit.
„ Anděl“, vydechl přidušeně.
Na dívčině tváři se objevil plachý úsměv. Pomalu k němu přistoupila a starostlivě mu sáhla na rozpálené čelo.
„ Horečka“, zabrumlala zamyšleně.
Upřeně ji pozoroval. Nedaleko stojící svíčka ozařovala její půvabnou tvář a změkčovala tak její rysy. Rudé vlasy tvořily s odlesky plamene dokonalou souhru. Cítil jak hoří.
Jemné dlaně se posouvaly po jeho těle a prsty citlivě prohmatávaly okolí rány.
Tiše zaklel.
„ Promiňte“, špitl anděl a dál se soustředil na svou práci.
Rytíř se snažil posadit, ale nenechala ho.
„ Kde to jsem?“, zasípal vysíleně.
„ Klid, uklidněte se…“, zašeptala dívka a přiložila na ránu nový obklad.
„ K čertu“, zasyčel.
Dívka se pokřižovala.
„ Nerouhejte se v domě božím“, vyjekla zděšeně.
Přikývl.
„ Jste u jeptišek v Abbelow“, procedila koutkem úst.
„ A co tady dělám?“
Ó - byl tak neodbytný!
Pokrčila rameny.
„ Nevím… Našla jsem vás v lese.“
Její tón zněl nezúčastněně. Bylo znát, že se na něj stále zlobí za jeho protivné kletby.
„ Aha… Tak to vás tedy nebudu dál zdržovat“, vyštěkl zlostně.
Když se však pokusil vstát, málem upadl. Poděšeně ho zachytila.
„ Mohl jste si ublížit, vy hloupý“, zadurdila pohněvaně.
Neodpověděl.
Pomohla mu zpět na lůžko, vyměnila všechny obvazy a dala vypít bylinkový nápoj. Ani nemukl.
Cítil se trapně. Byla tak nad všechno povznešená, tak dokonalá… A to ho pobuřovalo!
„ To je Rowena, postará se o vás“, prohodila jenom, když odcházela.
„ Počkejte…“
Překvapeně se otočila.
„ Ano?“
Nevěděl, co říct.
Co se to s ním jenom děje? Zase ho přemohla… Ty její oči, ten hlas, … Takové věci by se přece měly zakázat. Služebnice boží nemůže být tak svůdná. A ani nesmí!
„ Jak se jmenujete?“, zavzdechl téměř prosebně.
„ Brenna - Brenna Spaldingová!“