Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Anglie, 1487

Brenna přikrčila svůj pihovatý nosík. Stávalo se tak většinou jen tehdy, když byla pořádně nahněvaná. Ale teď tedy rozhodně byla!
„ Řekněte to ještě jednou?“
Její jindy tak příjemně melodický hlas nyní vylétl do závratné výšky. Někdo by možná řekl, že hraničí s hysterií. Dívka opravdu neměla v této chvíli k tomuto stavu příliš daleko.
„ Roz-maz-le-ná“, hláskoval jí v ústrety druhý hlas.
„ Ó“, vyjekla nepříčetně Brenna a rozzuřeně si dupla. V tu chvíli si uvědomila, jak ji sestra Klára vždycky poučovala, že pouze malé a umíněné děti dupou jako králíci. Mladá dáma musí zůstat v klidu za všech okolností - ať se děje, co se děje. Maličko zčervenala.
Když se probudila, bylo ještě šero. Nemohla však spát. Stále myslela na rytíře, který o několik pokojů dál vzdychal v horečném blouznění. Jak předpokládala, Rowena místo hlídání dávno počítala ovečky. Schoulená na malé židličce věnovala svou pozornost více svému spánku než spánku raněného muže. Brenna ji probudila a poslala ji pryč, aby si odpočinula.
Jen však za Rowenou zapadly těžké dveře, rytíř otevřel oči. Byly černé jako uhel a žhnuly jako rozdmýchaná výheň. Brenna původně myslela, že rytíř opět blouzní, ale naopak – tentokrát byl při smyslech. Možná až příliš…
„ Co tady chceš?“, zavelel tvrdě.
Brenna překvapeně vydechla. Jak to s ní, proboha, mluví?
„ Prosím?“, vykoktala zmateně.
„ Tak co chceš?“, vyštěkl rytíř nanovo.
Málem se jí podlomila kolena. Sebrala však veškerou svou sílu - přece se jen tak nevzdá - a zaútočila. S hulvátem si ruce špinit nebude.
„ Drahý pane“, začala vcelku trpělivě svůj proslov. „ Dovolte mi, abych vám sdělila, že …“
Nenechal ji však domluvit.
„ Nezajímá mě tvůj názor!“
Zasípala. Ale přece se nenechá vyvést z míry!
„ Pane, nikdo vám nedovolil, abyste mi tykal!“
Cítila tuto větu jako triumf.
„ Ptal jsem se tě na něco???“
A bylo po radosti. Rytířův ledový hlas a orlí pohled ji na okamžik popletly.
„ Proč mi stále tykáte?“
Zamračil se.
„ Vždycky tykám malým holkám. Víc si ani nezaslouží!“
„ Malým holkám?“
V první chvíli jí nedocházel pravý význam jeho slov.
„ Chcete tím snad říct, že…“
„ Chci tím pouze říct, že jsi jen malá, rozmazlená holka v klášterním hábitu. Ještě něco?“
Dívala se na něj jako na blázna. Proč je najednou tak hrubý?
„ Tak co chceš?“
Už nevzdorovala. Poznala, že s ním nic nenadělá, ale nemohla se na něho zlobit. Bible přece říká, že láska k bližnímu je na prvním místě. Tak mu alespoň vymění obvazy, než zase půjde.
„ Stát“, přikázal, jen co se přiblížila.
Tázavě zamrkala.
„ Chci jen vyměnit obvaz…“
„ Nic od tebe nechci!“
Sklonila hlavu, aby neviděl její rozzuřený pohled. V tuhle chvíli by ho nejraději vzala něčím pořádným po jeho dubové palici.
„ Dobrá“, přikývla poslušně a otočila se k odchodu. Přece s ním nebude zbytečně ztrácet čas.
„ Počkej!“
Potřásla hlavou.
„ Ano?“
„ Zavolej mi matku představenou… A běž už!“
Brenna zlostí stiskla dlaně, až jí zbělely klouby. Chová se k ní jako k poslední děvečce!
Pomalu vyklouzla z cely. Stále však cítila v zádech rytířův pohled - jako by jí právě vypaloval svůj cejch.
Jako nějaké krávě - odfrkla si v duchu.
Rytíř ztěžka vydechl. Musel to udělat. Musel - jinak by se neudržel a vrhl se na ni ještě tady, v domě božím. Lepší je být zlý a krutý, dokud je čas. Dřív, než se do ní zamiluje. Pokud už se nezamiloval…

Brenna se opřela o klášterní zeď.
Nenávidí ho. Nenávidí!!!
Ale proč na něj pořád tak myslí? Co se to děje v jejím srdci???