Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Anglie, 1475

Duncan měl sto chutí chytit Ysobel za ramena, pořádně s ní zatřást a konečně z ní dostat všechna ta její sladká: Proč???
„ Proč tady není maminka?“
„ Proč mi tatínek nic neřekl?“
„ Proč nemůžu vidět Odette a Raula?“
„ Proč pro mě babička poslala?
A konečné:
„ Proč máš tak veliký nos?“
Dopalovala Duncana každou chvilku. Myslel si, jak to s ní bude jednoduché, ale donutit ji k tomu, aby alespoň na pět minut zmlkla, byl přímo nadlidský výkon.
Když konečně usnula, úlevně si vydechl.
Přemýšlel, co bude dál. Nemůže s ním zůstat, to je přece jasné. Matka však nebyla natolik ctnostná, aby mohla dohlížet na její výchovu a něco ho už předem varovalo, že ani strýc Roderic nebude tím nejlepším řešením. Duncan měl pocit, že už mu nevěří jako dřív.
Little Mary lehce klouzala po zpěněných vlnách Atlantiku. Větřík slabě profukoval sněhově bílé plachty a drobná bárka mířila směr severoseverozápad. Malá Ysobel, zachumlaná v černém plášti, oslintala Duncanovo brnění. Mírně ohrnul ret.
Vážně nepočítal s tím, že s ní bude tolik starostí. Ale byla rozkošná… Nejspíš se jí něco zdálo, protože se spokojeně usmívala.
Přítel Cole MacManus mu kdysi vyprávěl, že jeho sestra Ilein byla jmenována novou abatyší kláštera v Abbelow. Byla to taková divočina - samý les a jezero, nikde ani živáčka - ale pro Ysobel ideální úkryt… Ano, úkryt. Protože už teď je zcela jasné, že někomu stál mladý de Lamballe v cestě. Proto musela být celá jeho rodina pobita jako nakažený leprou. Celá rodina - kromě ní - Ysobel.
Dívenka hlasitě zívla a rozkošnicky se protáhla. Očka barvy nebroušených smaragdů putovala po rytířově tváři. Konečně se zdálo, že ho poznala.
„ Kde to jsme?“, zamumlala ospale.
„ Za dvě hodiny budeme na pobřeží“, broukl Duncan a přitáhl jí pokrývku blíže k tělu.
„ Spi!“
Znělo to skoro jako rozkaz, a tak Ysobel radši ani neodporovala. Stále nechápala, co se to s ní děje. Něco ji však varovalo, aby rytíři nevěřila.
Chvilku mlčela, ale jak bylo obvyklé, dlouho to nevydržela.
„ Jak se jmenuješ?“, zeptala se, stále ještě v polospánku.
„ Duncan“, frkl rytíř a zdálo se, že se poprvé za celou tu dobu alespoň trošičku usmál. Ale bylo to nejspíš jen zdání…
„ A dál?“, vyzvídala Ysobel.
Zakabonil se.
„ MacPherson.“
Nejspíš si nerad povídá, napadlo Ysobel.
Duncan MacPherson - zvláštní…
„ Ty jsi Angličan?“
Duncan zaťal zuby. Přísahá, že ještě chvíli a hodí ji přes palubu!
„ Ne - jsem Skot!“
Už mu pomalu bělely klouby.
„ A jaký je mezitím rozdíl?“, zajímala se dívenka.
Neodpověděl.
Ysobel zmlkla. Vypadalo to, že se zamyslela, a bude na chvíli klid.
Chyba lávky!
Když pomalu otevřela svá něžná ústa, myslel, že ji rozkuchá hned na místě.
„ Skot - to je jako Angličan“, zafilozofovala. „ A tatínek neměl rád Angličany“, dodala potom.
„ Nepovídej“, ušklíbl se Duncan.
Ysobel vážně přikývla.
„ Zabíjel je… Prý všichni páchli jak prašiví psi…“
Duncan vyskočil na nohy v takovém mžiku, že se Ysobel málem skutálela na podlahu. Naštěstí ji stačil včas zachytit.
Dýchal jak šílený. Být to muž, prořízl by mu hrdlo hned tady na místě. Ale ona - ona byla jenom malé dítě. Jeho láska…
Vykulila na něj svá zelenkavá kukadla, podobná mořským chaluhám.
Měla pocit, že se zlobí kvůli tomu, co právě řekla. Sklopila řasy.
„ Promiň“, špitla tichou omluvu.
Přikývl a přisedl na lavici těsně k ní.
Bude s ní ještě hodně práce…

Štval svého Araba jako o závod. Studený vítr svištěl Ysobel kolem uší - dívenka měla co dělat, aby se při tak divoké jízdě udržela v sedle. Nechápala, proč její průvodce žene koně, jako by jim šlo o život. Strachovala se o ušlechtilé zvíře - musí být strašlivě unavené…
Neměla ale odvahu požádat rytíře, aby na chvilku zastavil. Od posledního rozhovoru na Little Mary spolu prohodili jen pár základních frází, jinak po celou dobu mlčeli. Ysobel bylo líto, že se mladého muže dotkla. Vypadalo to však, že by rytíř její omluvu ani nepřijal - jeho výraz nedával poznat, co se právě odehrává v jeho mysli. Dívenka se raději ještě víc přitiskla k jeho mužné hrudi. Její teplo jí dělalo tak dobře…
Duncan cítil, jak pravidelně oddechuje. Strašně rád by jí dal alespoň na chvilku odpočinout, ale nemohli si dovolit zastavit. Bůh ví, kdo je jim teď v patách. Měl nepříjemný pocit.
Do Abbelow to bylo ještě něco přes třicet mil. Ne příliš mnoho, ale ani dost málo na to, aby mohl být v klidu. Teprve až dorazí do kláštera, zhluboka si vydechne.
Nedokázal si představit, jak bude bez té malé žít. Každý den na ni bude myslet, nezapomene na ni. Ó ne, to ne - na tu už nikdy nezapomene.
Netušil, jakým kouzlem si ho podmanila. Byla ještě příliš malá na to, aby se mohla pochlubit dívčími půvaby a ženskou krásou. Přesto ho hned při jejich prvním setkání dokázala zaujmout natolik, že neměl na jinou ani pomyšlení.
Léta utečou jako voda a až nastane ten pravý čas, vrátí se pro ni. Odvede si ji sebou - pryč - a začne pěkně od začátku. Jenom s ní může zapomenout…
Mezitím se pokusí zjistit, kdo vyvraždil její rodinu. Musí mít jistotu, že v tom nečekaném útoku nemá prsty nikdo z MacPhersonů. Nikdo!
Uvědomil si, že nechal otcův hrad bez dozoru. Vlastně - teď je to jeho hrad. To on je novým lairdem MacPhersonů…
Zakabonil se. Strýc Roderic se snad za jeho nepřítomnosti postaral o jeho bratra Seana. Co je s matkou netušil. Elizabetha se nejspíš utápí ve svých modlitbách a prosí o záchranu otcovy i bratrovy duše. Ach Bože - jak to jenom dopadli…
Ysobel se ve spánku zavrtěla. Musí teď spát - hodně spát - aby zapomněla na všechno to zlé, co se jí přihodilo.
Duncan zahlédl v dálce rozcestí. Abbelow - 24 mil.
Přitáhl si Ysobel blíž k sobě.
Neboj se, maličká, šeptal v duchu. Neboj se…
Stiskl ostruhy tak, až Arab zaržál. Stříbrné podkovy zvířily prach. Za chvíli byla cesta prázdná. Jako by tu nikdy nikdo nebyl.