Himmelfahrtswagen - Vůz nanebevzetí z pekla Dachau

Rascherova kariéra v Dachau se ocitla ve vážném ohrožení na jaře roku 1944. Ohrozila mu ji tatáž osoba, která se za něj přimluvila u Himmlera, aby mohl Rascher do Dachau nastoupit a jako lékař Luftwaffe zde provádět pokusy na vězních. Nebyl to nikdo jiný než o šestnáct let starší Rascherova družka Karoline Diehlová, později známá spíše pod jménem Nini Rascherová.

Jak se totiž ukázalo na jaře roku 1944, narodil se jí již čtvrtý syn. A protože byla Nini v pokročilém věku, začalo být jejímu známému, Himmlerovi, divné, jak může být v takovém věku stále natolik plodná. Obrátil se proto na jisté lékaře SS, mezi nimi i na říského lékaře SS Grawitze, aby se mu pokusili objasnit pravděpodobnost tak četných porodů u padesátileté ženy.

Nakonec se ukázalo, že si Rascherovi obstarávají děti zcela nepřístojným způsobem. Svého čtvrtého syna ukradla Nini na mnichovském hlavním nádraží. Podobným způsobem si obstarala i „své“ ostatní děti, protože sama je mít nemohla.

A jelikož se stal Himmler v této věci využívaným hlupákem, když častokrát posílal květiny a jiné dary právě narozeným dětem, rozhodl se Rascherovým pomstít. Nini Rascherovou dal uvěznit do ženského koncentračního tábora Ravensbrück, kde byla nakonec popravena, a Raschera odvolal z Dachau a posadil jej také za mříže. Zatím však nad svým oblíbencem, kterým pro něj Rascher byl, nehodlal zlomit hůl. Nechal jej z vězení propustit a měl v úmyslu jej začlenit do výzkumu rakoviny v jistém institutu vedeném profesorem Blomem.

Rascher se však pokusil překročit švýcarské hranice, přičemž byl zatknut gestapem. Tentokrát už mu Himmler nepomohl. Ani nechtěl. Rascher neputoval do vězení, nýbrž přímo do koncentračního tábora, kde tak měl stanout bok po boku vězňům v pruhovaném. Prošel bránou s nápisem JEDEM DAS SEINE (Každému, co mu patří). Ocitl se totiž v koncentračním táboře Buchenwald v Durynsku, jenž spadal do tzv. II. kategorie Himmlerových směrnic, co do tvrdosti „vazby“ v jednotlivých koncentračních táborech. Existovaly celkem tři stupně. I. stupeň patřil táborům s lehčím režimem. Sem se řadil kupříkladu Dachau. II. stupeň diktoval ostřejší režim pro tábory jako Buchenwald, kam byl uvězněn Rascher, Ravensbrück, kde byla uvězněna a posléze popravena Rascherova žena, Gross-Rosen, či Auschwitz-Birkenau. III., nejtěžší stupeň, si přivlastnily tábory Mauthausen u Lince, či Stutthof v Pomoří na severu Polska.

V rámci ranných evakuací vězňů z koncentračního tábora Buchenwald, který byl osvobozen v 11. dubna 1945, byl Rascher přemístěn do Dachau, kde jej vsadili do bunkru na celu č.73. V posledních dubnových dnech jej navštívil esesman Bongartz, který Raschera zastřelil ranou do týla, aby se tak podle Himmlerova rozkazu zbavil nepohodlného svědka strašlivých dachauských experimentů, díky nimž vstoupil Rascher do kroužku těch nejbestiálnějších nacistických lékařů, kteří dělali pokusy na vězních koncentračních táborů.

Rascher byl mrtvev. Zemřel král podchlazovacích a výškových pokusů, po nichž zbyly toliko videozáznamy a snímky, spolu s několika dalšími dokumenty, v nichž se obrážela zrůdnost těchto experimentů.

Jeho pokusy však měly pokračovatele a informace a zkušenosti, kterých Rascher nabyl, se staly základem pro mnohem důležitější pokus, který měl být proveden na Hansovi Kurgovi, vězni s telepatickými schopnostmi, který měl být jako poslední naděje pro nacisty uchován pro pozdější sled událostí. Rascher se jej snažil přetáhnout na svou stranu, aby tak pracoval pro nacisty ve výzvědné službě, jenže to se mu, jak jsme si přečetli, nepodařilo. Své poslední dny v Dachau trávil Hans v cele bunkru. Jak se paradoxně ukázalo před koncem války, a tedy před Rascherovou popravou, byli oba vězněni ve stejné budově, v obávaném dachauském bunkru.

Hans Raschera naposledy viděl v době, kdy se mu zmiňoval, že by rád odcestoval do Polska, kde by v Osvětimi nebo na Majdanku pokračoval v podchlazovacích poksech se suchým chladem. Tehdy chtěl, aby jel Hans s ním, a to v roli jeho pomocníka a objevu, který by mohl nacionální socialismus v mnohém posílit. Hans však odmítl, a tak bylo jejich setkání v Hansově cele dachauského bunkru tím posledním, kdy se nacházeli v osobním kontaktu.

Jak se ukázalo, Rascher nakonec do Polska neodcestoval. Přestože byla zima 1942/1943 v Dachau mírná, a Rascher tak nemohl provést pokusy se suchým chladem podle svých představ, ještě v bubnu roku 1943 se dočkal a bavorský chlad se stal společníkem jeho nových pokusů, na základě nichž zůstal v Dachau. Po tuto dobu se však s Hansem již nikdy nesetkal. Hans cítil, že je stále v Dachau a že řeči o výpravě do Polska, se nenaplnily. Cítil jeho přítomnost.

V roce 1944 duševní konakt s tímto člvěkem vyhasl. Rascher byl odveden a zatčen. A vrátil se až krátce před koncem války, kdy kráčel chodbou bunkru jako vězeň. Jakmile míjel dveře Hansovy cely, pocítil Hans obrovské vzrušení. Rascher se vrátil, byl tu znovu, avšak tentokrát již ne jako doktor, nýbrž jako vězeň. Teď byly na stejné lodi.

Hansovi se na rtech protáhl úsměv sotisfikace.

Kapitola VI. : Druh telepatie. Poznávání se s nynějšími lidmi. Porovnávání smýšlení.

Jak se cítíte?“ vstoupil Novák do Hansovy místnosti.

„Je mi lépe, děkuji,“ přátelsky odvětil Hans.

„To mne těší.“

„Ale vás něco trápí, je to tak?“ pokrčil Hans obočí při pohledu na unaveného Nováka, kterému se přitížilo.

„Kdepak, to je jen tím prostředím tady. Nejsem na to zvyklý,“ snažil se Novák skrýt pravou příčinu svých obav, které se týkaly právě Hanse a jeho osudu.

„Chcete důkaz. Důkaz, že jsem skutečným telepatem, že ano?“ usmál se na něj Hans.

Přestože Novák v zásadě po ničem podobném neprahl, zvláště pak, lpěl-li na tom Schwartzův tým s Blauem v čele, nebylo od věci se nepřesvědčit, zda mluví pravdu. Zvláště v tuto chvíli, kdy něco podobného sám navrhl, aniž by jej do toho musel nutit. Podřizoval se Blauovi a ostatním již jen proto, aby mohl zůstat po boku Hanse. Věděl, že kdyby se nechoval podle jejich pravidel, propustili by jej a on by Hanse ztratil. A nikdy by jej již neviděl. Tato myšlenka byla tíživá a chmurná. Nechtěl si ji připustit. Skrytě doufal, s nadějí vzhlížeje k Hansovi, že pokud je telepat, odhalí jeho skutečné úmysly, které byly přece přátelské.

„Přesně proto jsem přišel,“ pokývl Novák hlavou.

„Já vím a nemusíte se za to vinit. Jste jako já. Vlastně jen z jistého pohledu na věc. Sice je posloucháte, ale protiví se vám to, viďte? Nemusíte odpovídat, čtu to z vaší hlavy,“ konejšivým pohledem se na něj usmál Hans.

„To snad není možné,“ odfrkl si Schwartz u monitoru. „Nemyslíte, že nám ten Novák již nemůže poskytnout další pomoc? Cožpak není na čase, aby se jeho pozice ujal někdo z našich?“ dožadoval se Schwartz.

„Ale on je jedním z nás. Zapomněl jste?“ připomněl mu Blau.

Jenže s tímto faktem se Schwartz nechtěl smířit. Novák mu nikdy nepřirostl k srdci a od prvního okamžiku, kdy se s ním potkal v Berlíně, mu byl proti srsti. Jenomže vůči Blauovu rozhodnutí nezmohl ani Schwartz vůbec nic. Blau měl vždy poslední slovo.

Snad víte, co děláte, pomyslel si Schwartz a svůj pohled upřel zpět k monitoru, jenž snímal místnost s Novákem, Hansem a všudypřítomným Hofmannem.

„Cožpak tato má slova nejsou dostatečným důkazem. Uhodl jsem přece, proč jste přišel a co si myslíte. Není liž pravda?“ šibalsky se uculil Hans, ale byla to spíše jen řečnická otázka. „Myslíte si, že bych vám mohl ublížit? Cítíte obavu, nejste si mnou jisti. Teď myslíte na lidi, kteří jsou za stěnou a pozorují nás.“

„Bože...“ nenacházel Novák slov.

„Nejsem z řad mých trýznitelů. Neohrozím vás. Nikdy jsem nikomu nechtěl ublížit.“

„Hansi, v čem spočívá vaše schopnost?“ udiveně se otázal Novák.

„Vždyť jsem vám o tom řekl. Mluvil jsem pravdu, tak jako v každém bodě. Teď ve vás cítim, že se bojíte, abyste neztratil cíl své cesty.“

„Jaké cesty?“

„Vy to víte sám nejlépe. Něco hledáte. Jděte správnou cestou, nesejdte z ní. Pochopte, co chápu já! Nechte se tím hnát dál a dál. Ale musíte vidět cíl. Musíte vědět, za čím se to ženete.“

„Ale to já vím,“ odvětil Novák.

„A co je to?“ zajímalo Hanse.

„Chtěl bych zmírnit utrpení, jež se v dnešním světě rozmahá.“

„Jistě.“

„Zasvětil jsem tomu život. Zasvětil jsem vše tomu, abych alespoň v nástinu pochopil, jak strašně jste tam museli trpět. Nedokážu se od toho oprostit. Stále vidím heftlinky. A nyní, nyní pohlížím na jednoho opravdového. NA VÁS!“

„Vy se mě nebojíte?“ zarazil se Hans, jako by to pro něj znamenalo cosi nepochopitelného.

„Ne,“ pevně prohlásil Novák.

„Avšak oni se mě bojí,“ podotkl Hans.

„Koho máte na mysli?“

„Mám tím na mysli svět. Máte ze mě strach, jakožto lidé této doby, jakožto lidé současnosti. Co mám udělat, aby mi všichni uvěřili? Co? Poraďte,“ žadonlivě se obrátil k Novákovi.

„To záleží na nich, ne na vás. Musí uvěřit.“

„Vy stále svádíte vnitřní boj, a to jste mi nejblíže. Jak pak budou moci uvěřit oni?“

„Nevím.“

„Jste zvlášní, pane Nováku.“

Tu jej Novák přerušil, aby doplnil své křestní jméno: „Jmenuji se Jakub, říkejte mi tak, prosím.“

„Chcete, abychom si tykali?“ otázal se nepředvídaně Hans.

„To bych rád.“

„Dobrá tedy. Teď myslíš na Dachau, že je to tak, Jakube?“

„Jak to víte...tedy promiň, víš?“

„Myslíš na to...představuješ si, jak to tam ve skutečnosti vypadalo, že?“

„Stále, nepřetržitě to mám v hlavě. Nevím, co mám dělat, abych se těch představ zbavil,“ zoufale se svěřil Novák.

„Chceš rodinu, ale bojíš se někoho milovat.“

Na to Jakub Novák nic neřekl. Strnule civěl na Hanse, jenž mu kradl myšlenky.

„Bojíš se do někoho příliš zamilovat?“ zazněla další Hansova řečnická otázka. „Bojíš se, že budeš někoho opravdu milovat. Bojíš se lásky. Bojíš se toho, že se jednoho dne probudíš a ztratíš milovanou osobu.“

„Hansi, prosím...“

„Ale to se nemusí stát,“ snažil se jej Hans přesvědčit.

„Nechci se o tom bavit,“ odvrátil Novák hlavu.

„Dobře, to chápu,“ pohlédl Hans za stěnu, jako by viděl celý Schwartzův tým, jenž je sledoval.

„Ten člověk je snad skutečně telepat,“ ozval se Hitreiter.

„Asi bychom měli Nováka odstavit. Stává se to pro něj osobní,“ navrhl Schwartz.

„Ale jak jste si to představoval?“ osočil se na něj Blau.

„Postupujme vědecky. Tohle mi připadá jako hra na koču a na myš. Ať nám řekne víc o zmrazování. Bude to přínosem pro vědu. Myslím, že teď je ta pravá chvíle,“ nechal se slyšet Schwartz.

„Neopomínejme však jeho telepatické schopnosti. On vycítí, s jakým záměrem k němu přicházíme. Zdá se, že Novákovi jako jedinému věří,“ vyřkl Blau.

„Naučme se tedy myslet tak, aby nás nerozpoznal. Pusťte mne tam?“ dožadoval se Schwartz.

Blau se na několik vteřin odmlčel. Pak řekl: „Dobrá tedy. Mützbergere, dbejte větší opatrnosti, kdyby...“ nedořekl.

„Nemyslím si, že je nebezpečný,“ odvětil Schwartz.

„Zde myslet nestačí!“ okřikl jej podrážděný Blau.

Hans si mezitím stále promlouval s Jakubem. Vtom se otevřely dveře a v nich se objevil poněkud zmatený Schwartz, oplívaje špětkou arogance. Přese vše se snažil alespoň na Hanse působit příjemně.

„To je vedoucí týmu. Herr Schwartz,“ osvětlil Novák překvapenému Hansovi.

„Jsem Nová...Jakubův kolega,“ úlisně se k nim přidal Schwartz, jenž se cestou otřel o nepovšimnutého doktora Hofmanna.

„Opravdu?“ se zájmem se Hans obrátil ke Schwartzovi.

„Chěl bych se vás otázat na několik věcí,“ vysvětlil Schwartz Hansovi.

„Já vám však nemohu povědět o tom, jak mne dokázali zmrazit,“ výsměšně upřel Hans oči do Schwartzova pohledu.

Schwartz se zatřásl. Netušil, že mu přečte myšlenky, s nimiž sem přišel. Přesto se snažil zachovat si pozici, kterou si vybojoval u Blaua, jenž mu dal šanci vystřídat Nováka.

„Dobrá, dobrá. Pomohlo by nám, kdybyste se pokusil vzpomenout si na podrobnosti procesu vašeho zmrazení. Co mu předcházelo.“

„Vy si nedokážete představit, co to je, když vás po několika měsících vytáhnou z kobky bunkru. Když si myslíte, že vás vedou na popravu, že již nikdy neuzřete denní světlo. Myslel jsem si, že mě chtějí zabít. Nezajímal jsem se o TY VAŠE vědecké nesmysly, jež mne obklopovaly. Úkradkem jsem si všiml jen hadiček, přístrojů, jejichž detaily vám však nedokážu popsat. Jednalo se mi o život, rozumíte?“ rozkřikl se Hans na Schwartze.

Novák Hanse litoval. „Uklidněte se, Hansi,“ snažil se mu dodat odvahu, ukázat mu, že on je na jeho straně.

„Ženete se za úspěchem. Neberete ohled na jedince, a to je chyba. Já takový nejsem a nikdy jsem takový ani nebyl. I jedinec má duši. Právě jedinec. Když jsem byl v lágru, četl jsem myšlenky těch nejbestiálnějších lidí na světě. Lidí, kteří mysleli jen na to, aby se na úkor druhých měli lépe. Na úkor těch, kteří setrvávali v menšině. Jim nezáleželo na jedinci. I kdyby sešel tou nejhrůznější smrtí, nezáleželo na tom. Hlavně, že se ti druzí měli lépe. Nejdůležitější bylo, aby se strůjce našeho utrpení cítil skvěle. Byl to boj o postavení. A takoví jsou, milý Schwartzi, lidé. A vy jste jedním z nich. Lidi jsou bestie. Toužím být sám, daleko od nich.“

„Srovnáváte mě s nacistickými doktory?!“ rozčileně zaútočil Schwartz na Hanse.

„Cítím ve vás jednoho z nich. Ale v každém z nás je kousek TOHO DOKTORA. Nevěřím, že se odsud kdy dostanu. Nevím, kdo jste a nevím, jak to vypadá tam venku. Ještě stále jsem v zajetí. Tolik let jsem strávil v táboře, pak v chladném spánku a nyní jsem tady. Co když budete mnohem horší, než byli oni? Rascher a jeho lidé! Kdo všechno tu je? Proč se neukáží? Ať se ukáží všichni mí veznitelé!“ vyzval Hans Schwartze.

„Jsme vědci, ne barbaři,“ vyštěkl na něj Schwartz, jehož tvář se zarděla a na čele mu naběhly žíly.

„To už jsem slyšel v Dachau. Oni říkali to samé,“ zabodl Hans chladný pohled do Schwartzových očí.

Novák se cítil bezbranný.

„Cožpak si myslíte, že vás chceme zabít?“

„Ne, jen mě chcete využít pro vědu. Bude to věda, co mne zabije.“

„Jestli jste skutečně telepat, jakto, že o něčem takovém pochybujete? Musíte si být přece jist. Musíte vědět, že vám nechceme ublížit.“

„Jste jako zrnko v moři,“ odvětil Hans opovržlivě.

„Jak to myslíte?“ dožadoval se Schwartz, který byl již klidnější, odpovědi.

Hans jen pozvedl skálopevný a odhodlaný výraz, ale neodpověděl.

Krátce po bouřlivé debatě s Hansem, jež Novákovi připadala téměř jako křížový výslech, se Schwartzův tým s Blauem tradičně přesunul do zasedací místnosti.

„Pacient se zotavuje, jak jste si jistě všichni všimli. Těší se dobrému zdraví. Otázka, kdo ve skutečnosti je, se tím však jen stává naléhavější,“ sumarizoval formálně Blau.

„Jak dlouho ho tu chcete držet? Má svá práva,“ namítal Novák.

Schwartz na něj upřel nenávistný pohled.

„Herr Nowak. Uvědomte si, že tu v tomto směru nemáte žádné slovo. Přistupujete k případu zaujatě a to nás může ohrozit,“ vytkl mu Blau.

„Co nás může ohrozit? Myslel jsem, že tohle je výzkumná stanice a ne vězení,“ ani za mák se to Novákovi nelíbilo.

„Věděl jste, do čeho jdete. Stejně tak, jako jsme to věděli my. Buďte, proto, profesionální, prosím!“ přísně zvolal Schwartz na Novákovu adresu.

„Předejte jej vládě,“ ignoroval Novák Schwartze a apeloval přímo na Blaua.

„Co si myslíte, že by s ním udělali oni?“

Novák se zamyslel. Ano, co by s ním udělali? pomyslel si. Možná by s ním zacházeli hůře než tady. Na okamžik se proto odmlčel a tonul ve vnitřním zmatku. Děsil se myšlenky, že Hansovi vlastně není pomoci. Již zřejmě nikdy nespatří svobodu. A při tom by stačilo tak málo. Vždyť má právo na svobodný život, pokud se ničím neprovinil. Pokud!

„Jak byste se tvářil, kdybychom jej nechali jít a on rozpoutal něco tak obludného, jako byl holocaust?“ polemizoval Shwartz.

„Vím, že není zločincem. Nehraje si s námi. Musíme mu věřit!“

„Získal si vás, Herr Nowak?“ rýpavě se otázal Blau, jenž přešel na Schwartzovu stranu.

„Jen chci, aby konečně poznal, co je to svoboda, když byl tak dlouho za ostnatým drátem?“ vysvětlil Novák.

„Nebudu vám tu nic namlouvat, avšak vzhledem k tomu, co jsme o něm dosud zjistili, co jsme zvěděli o jeho schopnostech, si nemůžeme výhledově dovolit jej propustit a dělat, jako by se nic nestalo,“ vysvětlil Blau.

Novák se zděsil. „Bože můj...“ Cožpak Hans již nikdy nepřičichne ke svobodě? Už to tak vypadalo.

„Je mi to líto, ale musíme se držet jistých předpisů a pravidel. Vyhlídky na to, aby zahájil normální život, jsou zatím mizivé. Můžeme mu to tu však všelijak zpříjemnit, ale propustit jej nemůžeme.“

Novákovi z toho bylo do breku. Litoval jej.

„Přece mezi lidi, mezi současnou společnost, nepustíme potencionálního génia zla se snahou ovládnout a terorizovat svět. Génia zla, jenž by se činil ve stínu nacistické svastiky, kterou jsme našli při jeho vzkříšení.“

„Musíme mu dát šanci,“ nevzdával to Novák. Ucítil, jak se mu oči plní slzami. Rozhořčeně se rozhlížel po ostatních, ale u nikoho nenacházel podporu, teď už ani u doktora Hofmanna, který před Novákovým prosebným pohledem sklopil poraženě hlavu.

„Seznámíme jej osobně s každým členem našeho týmu. Již brzy. A pak se jej budeme vyptávat. A vy, pane Nováku, se držte zpátky,“ uzavřel Blau.

Následující den se již Hans dokázal postavit na nohy. Byl přiveden do zasedací místnosti, oděn do černé uniformy. Uvnitř na něj čekal celý Schwartzův tým s Blauem, ale byl tu i Lang. Všichni si jej se zájmem prohlíželi. Jen Novák měl hlavu sklopenou. Cítil se provinile. Litoval, že byl jedním z nich, jedním ze žalářníků Hanse Kurga.

Hans vypadal neobvykle. Všichni si jej důkladně prohlíželi, zkoumali jej. Ledva vstoupil do místnosti, zaraženě se rozhlédl po zvědavých obličejích. Nepozdravil.

Blau se ujal prvního slova: „Vítáme vás, pane Kurgu. Zaujměte, prosím, místo,“ nabídl mu místo mezi Schwartzem a Hitreiterem.

Hans se váhavě posadil a nespouštěl oči z Nováka. Jako by tu nebyl nikdo jiný, než on. Hans vycítil, že nechce mít nic společného s ostatními, že se stydí za to, že tu musí sedět. Situace byla napjatá. Hans cítil, že není něco v pořádku. Sotva dosedl opatrně do křesla, vyrušil jej Blauův hlas: „Pane Kurgu? Jmenujete se tak, že?“

Hans pokývl souhlasně hlavou.

„Je mi ctí vám představit tým, jenž se zasloužil na vašem vzkříšení.“

Hans klouzal pohledem z jedné tváře na druhou, jako by se nyní všichni ostatní vynořili z temnoty.

„Já jsem vedoucím celého projektu, jenž se zabývá vámi a technologií, jež souvisí s vaším zmrazením. Jmenuji se Blau. Mým přímým zástupcem a současně vedoucím operačního týmu, je pan Schwartz...“

Hans jej přestal vnímat. Blauův hlas se mu rozplýval kdesi v dáli. Připadal si jako ve snu. Ve zlém snu. Tenkrát v lágru prožíval sice peklo, ale přivykl mu. Avšak co si má nyní myslet o tomto místě? O místě, v němž je mu znovu odepřena svoboda, po níž tak strašně toužil? Tak si přál, aby se odtud dostal ven a mohl uskutečnit svůj odvěký sen odcestovat daleko od lidí.

„Pane Kurgu!“ probralo jej.

Všichni sledovali Hansův zasněný výraz.

„Posloucháte mě, pane Kurgu?“ rozpačitě se přesvědčoval Blau.

„Poslouchám,“ zalhal Hans.

„Pokouším se vám tu vysvětlit, jak se věci mají.“

„A jak se věci mají?“ mimoděk se zeptal Hans.

„Snažte se pochopit, že bychom vás rádi propustili co nejdříve na svobodu. Jenže to nebude v dohledné době možné. Je to pro nás přílišným rizikem. Vím, že tím nic nezměním, když vás požádám, abyste zdejší pobyt bral jako karanténu, ale snažte se s tím smířit.“

„Herr Blau, vy dobře víte, že mne odtud nikdy nepustíte. Tohle není karanténa. Mám pravdu, že?“

„Neberte to tak skepticky. Jistěže vás propustíme, až nebudeme mít důvod vás tu držet,“ přesvědčoval jej Blau.

„Lžete!“ rezolutně prohlásil Hans.

Nováka Hansova jistota fascinovala. On byl totiž stejného názoru, a sice, že odtud Hanse nikdy nepropustí. Hansova přímost mu na tváři vyvolala výsměšný úšklebek všem shromážděným, všem, kteří stáli proti jemu a Hansovi.

„Jednáme s vámi slušně. Máte tu nejlepší péči,“ konejšil jej Blau.

Vtom se Hans strašlivě rozkřikl. „Seru na vás. Jděte do hajzlu. Táhněte k čertu. V Dachau nás aspoň neopíjeli falešnými nadějemi. Jednali s námi na rovinu. Zkuste to i vy!!!“

„Uklidněte se, nebo budete vyveden!“ varoval jej Schwartz.

„Nechystáte se mě pustit na svobodu. Co kdyby se náhodou přihodilo něco ošklivého vaší rodině? Co kdybych je zabil, nebo mí podřízení, které bych do toho naverboval, jak si tu nalháváte! Nemůžete to přece riskovat. To mě tu radši necháte. Stačí vám pouhá myšlenka na mé potencionální nebezpečí, a je pro vás dostatečným důvodem, abyste mě tu nechali izolovaného od okolního světa. Já tam byl. Byl jsem v Dachau, ty jeden zkurvenej dědku!“ vyštěkl přímo na Blaua, který byl Hansovým výstředním a vulgárním jednáním šokován. „Pusť mě odsud ven, ty hajzle jeden. Víš ty vůbec, co je to vstávat denně ze zavšivené pryčny, dřít v robotě od úsvitu do soumraku a při tom stále pohlížet smrti do tváře? Bát se jí vteřinu za vteřinou, vstávat jen pro ni? Co? Co ty o tom můžeš vědět? Kdes byl ty? Byl jsi v nějakém lágru? Já nevím, řekni. Pověz mi, co je tohle za místo. Avšak, kdybys byl tam, co jsem byl já, pochopil bys mě. Tolik let jsem strávil za drátem, prožíval tam muka a když se odtamtud dostanu, ocitám se znovu v zajetí. Proč jen jsem nezemřel tam, v Dachau? Proč mě jen zmrazovali? Abych musel zase trpět,“ odpověděl si Hans sám. „Vy hajzlové, vy svině, vy prokletí bastardi!!!“ vykřkoval dokola a obviňoval všechny přítomné, do nichž zapichoval nenávistné a bezvýchodné pohledy.

Tu do místnosti vtrhla ochranka. Dva muži v jakémsi brnění se vrhli na vzpouzejícího se Hanse a povalili jej na podlahu. Konečně měl Mützberger příležitost k akci, kterou teď vzrušeně dirigoval. Všichni přítomní u vytržení sledovali, co se bude dít dál. Hans kolem sebe kopal, svíjel se jako had a vysmekával se jim. Při tom prskal, vrčel a řval. Nakonec byl zdolán a vyvlečen za paže z místnosti. Schwartzův tým se za ním nevěřícně díval. Sledovali, jak se zvolna ztrácí za rohem v chodbě.

Novák v sobě při tom pohledu jen stěží potlačoval vztek vůči věznitelům a lítost pro Hanse. V hlavě se mu začínala jasně rýsovat kostra jakéhosi plánu. Nabýval odhodlání. Kousl se do rtu a silně pod stolem zaťal pěst. Už měl jasno! Pomůže mu. Pomůže Hansovi se odtud dostat. Za každou cenu.

Hans se uzavřel sám do sebe. Ve všech kolem sebe, snad s výjimkou Nováka, viděl nepřítele. Pokud tu někomu věřil, byl to jedině on. Sice se směl po určitých sekcích oblasti pohybovat svobodně, ale stále byl vězněm, hlídán některou z kamer, které se otáčely na každém rohu. Záznamy o Hansově pohybu bedlivě sledovali členové ochranky, kteří jej měli pod neustálým dohledem. Hans tak neměl žádné soukromí. Zvolna rezignoval a poddával se stále intenzívnější apatii. Téměř nejdel a vnitřně se cítil prázdně. Propadal depresi. Čas od času pozřel skrovný příděl chleba a zapil jej vodou, jinak nic. Do společné jídelny, kam chodili všichni ostatní, nezavítal ani jednou. Platil pro něj přísný zákaz pohybovat se ve výzkumných částech sekce. Nesměl tudíž ani do ústřední jeskyně, v níž byl před časem vzkříšen. Většinu svého času trávil schouleně na posteli a přemítal v uklidňující záři červeného světla. Myslel stále jen na svobodu, která pro něj byla vším.

Novák se s ním častokrát pokoušel navázat nějaký rozhovor, ale Hans mu to dovolil jen zřídkakdy. To Nováka trápilo. Trápilo jej, že Hans, zástupce heftlinků nacistických lágrů, hnije v takovémto místě, v díře, do níž neproniknou ani sluneční paprsky. Tolik let byl za ostnatým drátem, a teď to pokračuje. I on cítil potřebu být sám. Vysedával tak na kamenné římse u břehů jeskynního jezera, kde o samotě přemítal.

Jednoho podvečera, tedy pokud se tu uvnitř vůbec dalo rozlišit, jaká je právě část dne, za sebou uslyšel příchod společnosti. Ozvalo se zasyčení dveří, v nichž vstanula postava. Novák si právě zapaloval. Naučil se to v den, kdy rozmrazili Hanse a on tu vedl temný rozhovor s doktorem Hofmannem, jenž ho zásoboval cigaretami.

„Kouříš?“ ozvalo se známým hlasem.

Novák se zarazil. Čekal kohokoliv, jen ne Hanse.

Ten navštívil toto odpočinkové místo poprvé.

„Pustili tě až sem?“ ironicky se otázal Novák, potěšen Hansovou přítomností.

„Ano, jací dobrodinci!“ s nemenší špetkou ironie odvětil Hans, jehož oči ulpěly na mystické kráse tohoto místa. Nikdy nic podobného neviděl. Nedokázal skrýt svůj úžas. „Tady odtud jim nemohu utéct.“

Novák se pousmál. Měl radost, že za ním Hans přišel. Věděl, že důvěřuje jen jemu. Přesto si neodpustil nepodoknout: „Odnikud tady nemůžeš utéct.“

„Podívej na tu nespoutanou krásu,“ unešeně pronesl Hans.

„To proto sem chodím.“

„Nevěděl jsem, že je v Alpách něco podobného.“

„Ani já ne,“ přiznal Novák a pohled opřel o hladinu jezera, do níž se zabodával proud skalního vodopádu propadající sem zhora.

„Jakube?“ otázal se Hans znenadaní, když si přisedl vedle Nováka.

„Ano?“

„Byl jsi někdy na Novém Zélandu?“

„Na Novém Zélandu?“ překvapeně zopakoval Novák.

„Ano, na Novém Zélandu.“

„Ne, ještě ne. Zatím jsem neměl potřebu se tam vydat, avšak spousta mých známých tam již byla. Proč se ptáš zrovna na Nový Zéland?“

„Je to tam ještě tak krásné, jako kdysi? Co ti říkali tví známí?“

„Snad ano. Je tam panenská příroda, spousta rezervací. Zřejmě je to nejkrásnější místo na světě,“ připustil Novák.

„Vždycky jsem se zajímal jen o Nový Zéland. Psal o něm Jules Verne,“ svěřil se zasněně Hans.

„Líbí se ti?“

„Moc bych tam chtěl odcestovat. Odplout. Toužím po tom již odmala. Je to můj sen. Nic jiného nechci, po ničem jiném netoužím. Chci se tam dostat, víš? Založit si tam malou osadu, pěstovat dobytek, být pánem svého domu. Kolem je tak krásně, ta příroda, ach bože. Jezera, hory, oceány, vše, co si jen člověk může přát. Být tak daleko od lidí, to bych chtěl. Žít tam sám. Necítit zlobu, nenávist. Pohádkový svět. Myslíš, že je tam ještě stále aspoň kousek takového místa?“ zapochyboval však.

„Snad, možná,“ pokrčil Novák rameny a podivil se, jaký jasný, a jednoduchý cíl ten chlapec má. Jenže si jej zřejmě nebude nikdy moci splnit. On ne. Kdokoliv jiný z Německa by jistě mohl na Nový Zéland odcestovat, avšak, cožpak on se kdy vůbec dostane za skalní stěny tohoto tajného zařízení, vězení?

„Nemám rád lidi. Nemám rád jejich myšlenky,“ svěsil Hans zoufale a provinile hlavu.

„Já je zase nechápu,“ nechtěl jej v tom Novák nechat samotného.

„Nechápeš?“ zarazil se Hans.

„Ano, nechápu. Nepatřím mezi ně, nepatřím mezi tuto společnost, mezi lidi této doby.“

„Povídej mi o tom,“ vyzval jej Hans zvědavě.

„Neuznávají mne, nesympatizují se mnou. Nerozumí tomu, oč se zajímám. Berou všechno jinak.“

„Jak ses vůbec dostal k tématu nacistických táborů?“

„Už jako kluk. V jedenácti letech jsem si přečetl první román o jednom z těchto táborů.“

„Proboha, román. Jsou o tom romány? Jako bych teprve včera čekal na osvobození a teď už jsou o tom dokonce romány!“ zakroutil Hans nevěřícně hlavou.

„Už je to tak,“ přikývl Novák.

„Dachau tedy určitě není tím, čím bývalo, že?“

„Rozhodně ne. Teď je to tam docela jiné.“

„Mrzí mě, že jsem se nedočkal osvobození,“ vzdychl Hans.

„V dokumentárních materiálech o Dachau jsem toto osvobození viděl,“ přiznal Novák.

„Skutečně? A jaké to bylo? Mysli na to, vzpomínej!“

„Američané v přilbách, v zelených unifromách a ve vysokých šněrovacích botách. Rozdávali jídlo vězňům, kteří zůstali v táboře a prohlíželi si všechna ta zvěrstva, která za sebou Němci zanechali. Děti a ostatní vězni vyhazovali radostí čepice do vzduchu, jásali, radovali se, vítali osvoboditele.“

„Bože můj. Mohl jsem tam být také,“ litoval Hans. „Měl jsem tam být,“ dodal zklamaně.

„Mrzí mě, jak tu s tebou zacházejí, Hansi.“

„Ty za to nemůžeš. Oni nedokážou rozenat, co je správné,“ zvedl se Hans a odkráčel blíže k hranici vody a skály. Novák jej smutně sledoval a obdivoval se jeho odvaze, všemu, čím musel projít. Byl s ním hodinu od hodiny více spjat. Už bylo na čase, aby se odtud Hans dostal. A on mu v tom musí pomoci! Bezpodmínečně. Tady Hans nezůstane. Tady ne!