Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Anglie, 1487

„ Nathanieli, ty ďáblův synu, jaká náhoda mi tě, krucinál, přivedla do cesty?“
Duncanův hlas byl za normálních okolností slyšet na míle daleko. A co teprve tady, v uzavřené místnosti, v hostinci Na půli cesty?! Hrnce na plotně se div neroztřásly.
Hostinský si potají mnul ruce. Vypadá to, že dnes večer zase jednou udělá pořádnou tržbu.
Mladý muž za stolem vesele vstal od okousané prasečí kýty a bujaře objal nově příchozího.
„ Duncane, k čertu, mohl bych se tě zeptat na to samé“, vyrazil ze sebe rytíř upřímně. Byl to rytíř, o tom nemohlo být pochyb.
Duncan se chraplavě rozesmál.
„ Ale tebe bych tu vážně nečekal“, vykuckal ze sebe, když se posadil k rytířově stolu. Pečínka krásně voněla.
„ Dva poháry vína“, poručil mladík jménem Nathaniel. „ A ať je stejně tak červené, jako tvoje tvářičky“, dodal tišeji k právě procházející šenkýřce.
„ Jak poroučíte, milosti“, šeptla dívčina a sklopila své dlouhé řasy.
Duncan se rozesmál nanovo.
„ Ty lišáku! Vypadá to, že na dnešní noc máš o společnost postaráno…“
„ Pst“, klidnil ho Nathaniel. „ Ať mi tu slepičku nevyplašíš…“
Duncan raději ponořil ret do právě přineseného poháru.
„ Povídej brachu - jak dlouho jsme se to neviděli? Dva, tři…“
„ … dny“, doplnil Nathana Duncan.
„ To už je vážně tak dlouho?“, zatvářil se mladík naoko nechápavě.
Duncan pobaveně přikývl.
„ Zbavit se tě je horší, než se zbavit štěnice“, zabručel potom.
„ Díky za poklonu“, ušklíbl se Nathaniel.
„ Jak se má Hannah?“, zajímal se Duncan dál.
„ Znáš ji - zamkla se v ložnici a nechce vycházet. Cole jí řekl, že vypadá jako kulička, tak se urazila…“
„ Ani se nedivím“, kývl Duncan chápavě.
Hannah, Nathanova mladší sestřička, byla právě v sedmém měsíci těhotenství. A Cole ji ještě popichoval… Cole MacManus - bratr klarisky Ilein…
„ A jak jsi vůbec dopadl?“, vyzvídal Nathan.
Duncan se zachmuřil.
„ Nekřič - za chvilku je tady!“
Nathan se ztišil.
„ Počkej - aha - tak ona to ještě neví? No to bude švanda…“
Málem se rozchechtal, ale Duncan do něj dloubl loktem. Právě v tu chvíli se rozrazily dveře hostince a do místnosti vešla ztrhaná a poněkud zablácená Brenna.
„ Tak to je ta tvoje…“, broukl Nathan poněkud zklamaně. Duncan byl ale raději, než kdyby ji pochválil. Ještě by se mu zalíbila a on by mu musel, nedej bože, alespoň propíchnout nohu, aby mu napravil hlavu. Nebylo by to ostatně poprvé…
„ Vždyť je to malá holka“, popichoval svého přítele Nathan.
Brenna ani nepozdravila, sesunula se na židli naproti Duncanovi a bez vyzvání vyprázdnila Nathanielův pohár burgundského až do dna.
„ Hej - to je moje“, ohradil se Nathan uraženě.
Brenna se ušklíbla.
„ Bylo“, opravila mladíka. Sice se mračil, ale dívka poznala podle zářivých jiskřiček v jeho očích, že to nemyslel zase tak vážně.
„ Další džbánek“, poručila si Brenna a bouchla jemnou pěstí do dřevěného stolu. Zajímavý kontrast…
Nathan se dobře bavil. Výdrž teda má, holčička…
Duncan stále mlčel. Na jednu stranu byl rád, že je Brenna tady, ale přece to nepřizná! Na to byl až příliš ješitný. Raději ji trošičku podusí…
„ Neříkal jsem ti, aby ses vrátila zpátky?“, zahřměl hrozivě. Vypadal v tu chvíli tak strašně smyslně, až Brenna zatajila dech.
Á je, uvědomila si vzápětí - zase pouští bubáky.
Vykouzlila na své tváři úsměv, který by musel odzbrojit snad úplně každého.
„ A já jsem ti řekla, že jdu s tebou.“
Nathan překvapeně nadzvedl jedno obočí. Mladá dáma, právě propuštěná z kláštera, a tyká hradnímu pánovi? To ještě nezažil… Ale - Duncan přece říkal, že je jiná - a v tom měl tedy absolutní pravdu!
Ve skutečnosti však jen Brennu přestalo bavit být jen Hej ty a Hej ty tam a rozhodla se, že je na čase, aby i Černý rytíř pochopil, co je zač. Nadarmo jí v klášteře neříkali Mrška -hadimrška.
„ To jste šla celou cestu pěšky?“, podivil se Nathan. Ta mladá osůbka ho začínala zajímat čím dál tím víc.
„ Dovolte pane?“, urazila se málem Brenna. „ Samozřejmě jsem se vezla!“
„ Samozřejmě“, přikývl Nathan a měl co dělat, aby udržel vážný výraz.
„ Cože???“, zařval Duncan.
„ Co se divíš - ty bys snad nechal jít slečnu pěšky, či co?“
Duncan Nathanovy vtípky nevnímal. Otočil se na Brennu.
„ Jak - vezla?“, nechápal.
„ Jak jsem řekla“, škytla Brenna a započala oďobávat Nathanovu pečínku.
„ Jak - vezla?“, opakoval Duncan zarytě.
„ Mám hlad!“
Ta holka ho vyloženě provokuje!
Sebral jí podnos i s voňavým pokrmem a zaskřípal zuby:
„ Jak - vezla?“
Brenna vylítla jako by ji štípla vosa.
„ To je moje…“
To už bylo i na Duncana příliš. Zaburácel tak, až se Nathan raději přikrčil.
„ Krucinál - nech to jídlo a řekni mi, kdo tě přivezl!“
Brenna pokrčila nosík.
Á je - začíná tu být pěkně horko…
„ Neklej“, zaječela pronikavě - možná až přespříliš. Potom se překvapivě klidně posadila zpátky ke stolu a zřetelně odsekávala:
„ Přivezl mě starý mastičkář - pan Waterby.“
Na slovo starý dala zvláštní důraz.
Duncan na ni nechápavě civěl.
„ Potkala jsem ho na cestě do Doncasteru.“
„ Mimochodem - je mu nejméně šedesát“, dodala po chvilce ticha.
Tentokrát Nathan nevydržel a vyprskl smíchy. Ta kočička se zelenýma očima moc dobře ví, kde je Duncanova Achillova pata…
„ Co je mi do věku nějakého potulného kejklíře“, zaskřípal Duncan. „ Co kdybys potkala někoho jiného?“
„ Třeba?“, vystrčila Brenna provokativně bradu.
„ Co já vím - nějakého potulného rytíře…“
„ A co jsi potom ty?“, zamrkala Brenna.
„ To je něco jiného…“
„ Bojíš se, že by mě mohl někdo znásilnit nebo co?“
Ani nevěděla jak blízko je pravdě.
Nathaniel už se vyloženě řezal smíchy. Musí to nějak ukončit, jinak tady budou až do soudného dne.
„ Nechte toho“, zarazil oba zuřivce a nalil do pohárů nové víno.
„ Moudřejší ustoupí“, prohlásila Brenna a chopila se své číše. Duncan jen otráveně frkl.
„ Tak tedy - na to, že jsme se tu tak sešli“, zahalekal Nathaniel vesele.
„ A na všechno to, co nás teď společně čeká…“