Himmelfahrtswagen - Vůz nanebevzetí z pekla Dachau

Kapitola VII. : Novákova pomocná ruka. Plán útěku.

Hans se cítil jako labuťák, jemuž právě zahynula družka. Cítil, jak vnitřně umírá. Cítil smrt. Zahyne jako vězeň. Nikdy už neokusí svobodu! Cítil se strašně. Možná ještě hůře, než kdysi v lágru. Tam měl aspoň nějakou naději. Nikdo mu to tu nechtěl urychlit, nikdo s ním nejednal na rovinu. Byl tu jako pohřbený zaživa. Ani výlet mu nedopřáli, a to chtěli, aby se tu cítil svobodně! Jediným, ke komu ještě něco cítil, byl Jakub Novák. Jenže ten měl zakrátko odcestovat. Už jej nepotřebovali, jak se Hans dovtípil. Jeho služba byla u konce. Měl odcestovat z Tyrolska a zapomenut na projekt, zapomenout na Hintertux. Vždyť se zavázal naprostým mlčením, které bylo podmínkou přijetí do Schwartzova týmu. Poslední dny tu Novák jen čekal. I on byl svým způsobem vězněm. Jako by dlel v jakési „ochrané vazbě“, o níž by mohl nejlépe vyprávět Hans. Ve vazbě proti vyzrazení tajemství. Blau si nepřál, aby byl příliš rychle „vpuštěn“ do normálního života. Novák toho věděl příliš a bylo nežádoucí jej vystavovat pokušení prozrazení. Přesto si byl Blau vědom toho, že jej tu nebudou moci držet napořád. Stejný názor se naopak netýkal Hanse. Ten tu měl v případě potřeby zůstat na doživotí! Na doživotí! Jak strašně to znělo.

Novák se snažil věnovat svůj veškěrý čas přesvědčováním vlivných osob, aby Hanse propustily. Všechny snahy však končily stějně. NE!

„Copak nevidíte, jak se trápí?“ apeloval Hans na Blaua.

„Nemůžeme jej pustit. Nevíme o něm nic. Snad za čas, ale teď ne, odpověď je tatáž, pane Nováku: NE.“

„Ale vy jej tím zabíjíte!“

„Kukněte, snažíme se mu to tady co nejvíce zpříjemnit. Víc pro něj udělat nemůžeme.“

„Má právo na svobodu. Je to člověk. Občan Německa!“

„Toto téma uzavřeme, Herr Nowak. Už se o tom s vámi nehodlám dále bavit. Mám na starosti mnohem důležitější věci. NE. NE a NE! Je zcela bezpředmětné, abychom o tomto tématu dále diskutovali. Navíc odlétám zpět do Berlína. Opouštím to tady a nemyslím si, že vám můj zástupce, pan Schwartz, vyjde v něčem vstříc. Víte, jaké o vás má mínění. Řekl bych, že nejste zrovna v přátelském rozpoložení, nemýlím-li se. Zkuste se ponořit zpátky. Zapomeňte na to tady. Stal jste se součástí velkého experimentu a neunesl jste to. Radím vám, více se do ničeho podobného nepouštějte. Berete si to moc osobně. Vraťte se ke psaní. Nad knihami vám to jistě sluší lépe. Tady to pro vás není to pravé. Nedokážete jednat vědecky. V tomto ohledu jste naprosto nezralý. Lituji, že jsme vás kdy oslovili. Zamyslete se nad sebou. Děkujte, že jste mohl být členem čehosi tak velkolepého, jako je náš projekt. Co by za to dali ostatní? Nejste nikdo, pane Nováku. Jste jen obrovský omyl. O něčem podobném se nesní ani těm největším badatelům a my jsme vám to přinesli na zlatém podnosu. Probuďte se a děkujte nám.“

„Ale...“ nenašel Novák slov. Snad měl Blau pravdu. Ale ne, neměl. Věznili tu člověka. Nevinného člověka. Cožpak je Blau bůh, když rozhoduje o jeho svobodě?

„Brzy vás transportujeme domů. My se dnes vidíme naposledy. Nechci o vás už nic slyšet. Buďte si jist, že o vaši případnou další spolupráci již nikdy nepožádám. Jsem opravdu rozčilen z toho, jak neprofesionálně jste se nakonec zachoval. Dám patřičné rozkazy k tomu, abyste mne zakrátko následoval do Berlína. Dva dny, dávám vám maximálně dva dny, tak tu neztrácejte čas orodováním za někoho, koho jste neměl vůbec vidět, a jděte se rychle balit. Aufwiedersehen, Herr Nowak.“

Novák nebyl schopen ani slova. Stál uprostřed zasedačky jako přimrazený a hleděl za odcházejícím Blauem. Teď už věděl, že nejdéle za dva dny bude po všem. Už zřejmě neuvidí Hanse. Nakonec si bude o všem myslet, že to byl jen pouhý sen. Ale on to sen není? Ne, není, ale brzy bude. Hans zůstane v rukou těchto monster. Zemře tady. V Dachau by buď zakrátko zemřel, anebo by se dočkal osvobození. Avšak zde bude třeba do konce života. Do konce života v zajetí. Na doživotí! Lidé jsou skutečně krutí. Hans měl pravdu.

Za několik okamžiků kouřil cigaretu, aby se uklidnil. Odebral se na známé místo k jeskynnímu jezeru. Z jeskynního šera se náhle vynořila postava. Novák se polekal. Teprve, když se postava přiblížila, poznal v ní Hanse.

„Hansi?“

„Tohle je jediné místo, kde si dokáži aspoň trochu odpočinout,“ svěřil se Hans.

„Hansi. Dali mi dva dny. Za dva dny odlétám pryč, zpátky do Berlína.“

„Jistě, muselo to přijít,“ nebyl tím Hans nijak zvlášť překvapen.

„Oni tě odtud nikdy nepustí, Hansi.“

„Vím.“

„Jak to víš?“ zarazil se Novák.

„Od začátku jsem to věděl. Cožpak stále pochybujete o mých schopnostech?“

Novák sklopil hlavu.

„Nevydržím to tu dlouho. Připadám si, jako bych umíral.“

„Co mám dělat, Hansi? Řekni, co mám dělat, abych ti pomohl?“

„Nemůžeš udělat nic.“

„Musím ti pomoct. Musím tě dostat na svobodu. Přece tě tu nenechám. Mohou si myslet, že jsi nacistický zločinec, ale já si to nemyslím, vím, že se mýlí.“

„Vím, že mi věříš,“ přátelsky na něj pohlédl Hans.

„Řeknu těm venku o tom, co se tu děje. Řeknu jim o tobě. Budu mluvit.“

„A co tím změníš? To oni jsou ti zvenku. Nikdo ti neuvěří. Neudělají nic,“ byl si tím Hans jistý.

„Jistě,“ poraženě pronesl Novák.

„Kam teče ten proud?“ ukázal Hans na hladinu jezera k místu, kam dopadal vodopád.

„Proč se na to ptáš?“ zarazil se Novák.

„Myslíš, že by se tamtudy dalo proplavat?“

„Proboha, Hansi, ta voda je ledová. I kdyby se někam proplavat dalo, zmrzl bys, než bys zjistil, kam to ústí.“

„Vím, že je ledová...“

„To bys nedokázal. Netuším, jak je ten proud dlouhý. Pokud bys však nezmrzl, nebo se neutopil, z hor se nedostaneš. Jsou všude kolem,“ zrazoval jej od jediného plánu Novák.

„Ale za pokus to stojí, nemyslíš?“

„To nemůžeš, zabil by ses,“ osočil se na něj Novák.

„Stejně tu zemřu. Takhle se aspoň pokusím to zvrátit. Raději se naposled nadechnu svobody, než abych tu zemřel jako vězeň,“ prohlásil Hans a rozešel se k jezeru.

„Hansi!“ zvolal na něj Novák a zvedl se z kamenné lavice. „Neblázni a podívej se na tu vodu. Je to sebevražda.“

„Na tom nezáleží. Jde mi jen o svobodu. Už se tam nahoru nevrátím. Můj pokoj je jako kobka v bunkru Dachau. Tak moc si přeji vidět oceán, delfíny, teplo. Proč je mi tu taková zima?“ zahlděl se na hladinu, jako by chtěl do jezera skočit.

„Hansi, proboha!“ vrhl se k němu Novák.

„Vím, že to tu nezvládnu. Déle již ne. Až budu tou vodou klesat, budu blíž a blíž ke svobodě, přestože ji třeba nakonec nedosáhnu.“

„Hansi, uděláme to jinak!“ náhle vyřkl pevně Novák.

„A jak?“ otočil se na něj překvapený Hans.

„Na něco přijdeme, jen to, prosím, nevzdávej. Prosím tě!“ žadonil.

„Nech toho a zapomeň na mě, Jakube. Máš svůj život. Nechtěj si jej zničit. Můj už stejně nemá žádnou cenu.“

„Co bys řekl na to, kdybychom přišli na plán, jak tě odtud dostat?“

„Dostat?“ zaujalo to Hanse.

„Do večera něco vymyslíme, uvidíš. Důvěřuj mi.“

„Vůbec to tu neznám, mě nic nenapadá,“ pokrčil Hans rameny.

„Budu přemýšlet.“

Ať to mělo celé dopadnout jakkoliv, Novák se rozhodl, že si pro každý případ udělají s Hansem snímek na rozloučenou. Pokud se jim nějaký plán vydaří, anebo ne, na každý pád museli počítat s tím, že se potom už nemusí nikdy vidět. Navíc i on mohl být každou chvílí odtransportován, neboť dvoudenní lhůta na odlet byla tou nejzazší lhůtou. Co když se Blau nakonec rozhodne, že Novák odcestuje ještě dnes večer s ním?

Digitální fotoaparát měl Novák ve své ubikaci v horním podlaží. Řekl Hansovi, aby na něj počkal u jezera, že se zakrátko vrátí. Jakmile se ztratil ve výtahu, Hans nervózně obcházel kamenitý břeh jezera a civěl do křišťálově průzračných vod jezerní hlubiny. Představoval si, jak by odtud vypadalo jeho tělo, kdyby se vrhl do hlubin, zvolna by klesalo ke svobodě, kterážto by musela nejpravděpodobněji znamenat smrt.

Novák vyjel výtahem nahoru. Rychle vstoupil do své ubikace a sáhl po foťáku, který ležel vedle postele. Tento fotoaparát dokázal udělat snímek na počkání. Byl to digitální Polaroid. Na ledabile pohozených snímcích vedle fotoaparátu, se vyjímaly interíéry odpočinkové jeskyně a několik dalších úchvatných prostor zdejšího jeskynního komplexu. Novák se zavázal, že tyto snímky nikdy neopustí zdejší prostory. Teď se jimi však vůbec nezabýval. I s přístrojem se rychle vracel k Hansovi. Když opouštěl jeskyni, aby se vydal pro foťák, neuniklo mu, jak Hans žádostivě pohlíží do ledových vod jezera. Nerad by, aby jej napadlo něco hloupého. Chvatně nastoupil zpátky do výtahu. Když se dole otevřely dveře a odhalily prostor klenby jeskyně, o níž se odrážela jezerní hladina, zčeřená světelným odrazem vlnek, které dodávaly kameni život, jako by jej nadouvaly a dýchaly jím, zarazil se. V zoufalství zvolal, obávaje se toho nejhoršího: „Hansi?!“

Nic, nic se neozvalo. Hans tu už nebyl!

V sekci vypukl poplach. Quí, quí, quí, quí!!! U jeskynního jezera panoval shon. Kamery tu nebyly. Ta nejbližší se nacházela ve výtahu. Poplach způsobil zmatený Novák, jenž nyní stál na břehu jezera a nepřetržitě civěl do zčeřených vod.

„Hansi! Proboha, vytáhněte jej, najděte jej!“ nabádal členy Schwartzova týmu a ochranky. „K čemu jste jej to dohnali?“ vyčítal jim. Pak klekl na kamenný břeh a dlaněmi bušil do hladiny ledové vody. Nebylo pochyb, že Hans skočil do ledových vod. Na hladinu vyplaval žaket jeho černé unifromy, jenž smutně plaval ke břehu.

„Uklidněte se, pane Nováku!“ uklidňoval jej Hofmann.

„Co se tu sakra stalo?“ rozkřikl se na Nováka Schwartz.

„Vy zatracení bastardi. Podívejte se, co jste udělali,“ ukázal Hans na žaket uniformy. „Zabil se, zabil se kvůli vám!“

„Cože?“ nemohl tomu uvěřit Blau, jenž sem právě dorazil.

„Tak toužil po svobodě a vy jste mu ji odepřeli. Vy nevíte, kdo to byl. Nedokážete si představit, čím musel projít. Dachau přežil, ale vy jste ho zabili. Vy jste jeho vrazi.“

„Uklidněte se!“ varoval Nováka Schwartz.

„Ty parchante, ty arogantní svině!“ vrhl se na Schwartze Novák a vystřelil mu levý direkt přímo do obličeje, následovaný pravým hákem a zakončený zvedákem.

Schwartz se nestačil bránit. Prohnul se jako luk a nakonec zakolísal a spadl do jezera.

Mützberger se Nováka duchaplně zmocnil a několik lidí pomohlo Schwartzovi, aby se dostal z ledové vody. S ústy od krve se Schwartz zlověstně podíval na Nováka, který byl stále v delíriu.

„Jak se to mohlo stát?“ vyzvídal Blau, který tonul v šoku, takže Novákova agresivita jej příliš nezaměstnávala. Spíše se zamýšlel nad tím, jak mohli být tak neopatrní, že jej nechali prostě skočit do ledových vod jezera, kde Hans spáchal sebevraždu. Jenže, kdo mohl vědět, že se ten hoch bude chtít zabít? To přece nikoho ani v nejmenším nenapadlo.

„Vy nevíte, co je to touha po svobodě! To na vás dráty, vy zmrdi zasraní! Na vás lágr, na vás všechny ty hrůzy! Nezasloužíte si tenhle život. Říkal jsem vám celou dobu, že jej tím zabíjíte, ale vy jste mě neposlouchali. Tak teď to máte. Máte, co jste chtěli!“ doznívala Novákova slova, když jej členové ochranky vláčeli do výtahu, aby jej odtud odvedli.

„Počkejte!“ zadržel je Blau.

Členové ostrahy s Novákem v závěsu se zastavili.

„Jak se to stalo? Nováku, teď není čas na hysterii. Řekněte nám, co víte!“ vyzval jej Blau.

Novák se náhle zcela uklidnil, jako by čekal právě na tuto výzvu. Pak klidně řekl: „Byl jsem tu s ním. Na okamžik jsem odešel, abych si přinesl fotoaparát. Chtěl jsem si s ním udělat snímek na rozloučenou. Řekl jsem mu, že zakrátko musím odletět. Byl to můj přítel. Když jsem se však vrátil...“ nedopověděl a rozplakal se.

„Vylovte někdo tu blůzu,“ otočil se Blau na Schwartze, jehož oči sálaly nenávistí vůči Novákovi.

„Ano pane.“

„Možná jsme mu neměli dávat tolik prostoru,“ nechal se slyšet Hitreiter.

„Prostoru? Drželi jste jej tu jako zvíře,“ osočil se na něj Novák.

„Klid,“ zarazil jej Blau.

„Po tělu není nikde ani stopy!“ ozval se velitel pátrací čety. „Zřejmě jej odvlekl spodní proud odtokového kanálu.“

„Jaká je šance, že jej potapěči najdou?“ chtěl slyšet Blau.

„Podobná akce bude však velice nebezpečná.“

„Na to jsem se vás neptal!“ odbil jej Blau.

„Velice malá, pane.“

„Říkal mi, že to chce zkusit podplavat. Věděl však, že by zahynul,“ v pláči rekapitulovat Novák.

„Takže jste jeho komplicem!?“ vzkřikl na něj Blau.

„Rozmlouval jsem mu to! Řekl, že to neudělá,“ bránil se Novák.

„Prohledejte to, hned!“ poručil Blau a zaklel: „Zatraceně, jak jsme mohli udělat takovou chybu? To snad není možné.“

„Třeba to přežije, když si pospíšíte. Přežil zmrazení v Dachau, třeba přežije i tohle,“ polemizoval Novák.

„Nechte toho,“ zchladil jej jinak vlídný Hofmann.

„Odveďte jej!“ pohlédl Blau na Nováka.

„Pane Schwartzi, zkomplikovalo se to!“ rozlobeně se Blau otočil tentokrát ke Schwartzovi. „Musím neprodleně do Berlína. Jste tu opět nejvyšším velícím členem. Vezměte si na starost vyšetřování případu. Máte veškeré pravomoci. Až se vrátím, chci výsledky. To, co se tu stalo, je nehorázné. Prohledejte celou sekci, píď po pídi. Zeptejte se všech, kdo mohli s objektem přijít do styku, pokud neviděli něco podezřelého. Zkontrolujte všechny kamerové záznamy. Prohledejte spodní vody a chci, abyste tělo našli. Zajistěte všechny výtoky, všechno. Chci lidi tady i venku. Za vše mi osobně ručíte. A toho Nováka pěkně skřípněte. Říkal, že byl posledním, kdo jej před skokem do jezera viděl.“

„Ano pane,“ se zadostiučiněním si Schwartz otřel zaschlou krev pod nosem a škodolibě se usmál. Měl neskonalou radst z toho, že si to bude moct s Novákem konečně osobně vyřídit.

„Teď mne doprovoďte k letadlu. Musím neprodleně odletět.“

Když Blau vystupoval po schůdcích letadla, mnul si dlouhé bílé vousy. Schwartz za ním vzrušeně pohlížel a už si přál, aby byl pryč a on se tu stal nejvyšším pánem. Pilot obešel letadlo a zajistil zavazadlový prostor, který byl dnes zcela nevytížený. Blau si s sebou nic nebral. Odlétal nalehko.

Zakrátko se letadlo vzneslo a nabralo kurs na Berlín.