Himmelfahrtswagen - Vůz nanebevzetí z pekla Dachau

Kapitola VIII. : Poutník Berlínem. Návštěva Dachau.

Nočním Berlínem se procházela silueta podivného a tajemného mládence. Jeho shrbená postava se odrážela mezi kmeny místního parku. Podivný poutník se blížil k berlínské ulici, na níž vládl noční provoz. Udiveně se zastavil na krajnici a přes světélkující svodidla se upřeně díval na rychle ujíždějící auta futuritických tvarů. Auta jezdila tak rychle, jako by létala vzduchem jen několik centimetrů nad hladkou jízdní plochou vozovky. Proudy vozovky mu připomínaly magmatické řečiště, jež hýřilo smaragdovými, nachovými, blankytnými a jinými barvami, z nichž mu zakrátko začínaly bolet oči. Připadal si jako hypnotizovaný. Nedokázal odtrhnout od aerodynamických vozů zrak. Nikdy nic podobného neviděl. Nehlučné vozy připomínaly duhové bubliny, jež se rychlostí větru vznášely v pravidelných proudech silničního provozu. Překvapený poutník se zahleděl do nedalekého podloubí, jež k sobě lákalo světélkujícími stužkami, vlajícími nad zemí. V dáli na něj zívala ozářená ústa jakéhosi tunelu.

Poutník se vydal k jeho ústí a náhle si připadal jako Alenka v říši divů. Stěny tunelu světélkovaly všemožnými duhovými barvami, jako by žily svým vlastním životem. Duhová hmota byla protkána žilkami hekticky se prohánějícíh světélek, která jako by si na hladkých a oblých stěnách pohrávala na schovávanou. Tu mizela a onde se opět vynořovala. Poutník se nechal světly doslova pohltit. Všiml si, že stojí na pohyblivé podlaze, jež směřovala několik set metrů dopředu. Nad hlavou se tu a tam materializovaly všemožné nápisy. Berliner Hauptbahnhof zwei minuten anebo München: Abfahrt aus dem Gleis No. 25. Poutník stál u vytržení na plochém eskalátoru a vnímal svěží povětří, jež sem vháněly větrací šachty. Z neviditelných repráků se ozývaly libé hlasy reklam. Byl jimi rozrušen. Nechápal význam slov, jež blahořečila jedinečným omlazovacím kůrám, prostornému vnímání filmů, pozvánkám do kin vybavených pachovými buňkami, v nichž si mohl návštěvník vychutnat filmový zážitek tak, jako by byl součástí nabízené scenérie. Bylo toho na něj příliš. Než se stačil vzpamatovat z jednoho kulturního šoku, byl mu před zraky naservírován další. A co teprve, když se ocitl uvnitř obrovské kupole, jejíž střecha splývala s jasným nočním nebem posetým tisícero hvězdami!

Kolem obcházela spousta futuristických cestujících, kteří připomínali astronauty chystající se na daleké cesty do vesmíru. Eskalátory a výtahy, které cestující dopravovaly do různých výšek, dokonale splývaly v homogennost s noční oblohou, jež zdobila vnitřek haly.

„München – zweite Tor!“ ozvalo se příjemným hlasem, jenž v uších zanechával mrazivé a uklidňující vibrace.

Poutník byl okolím omámen. Připadal si tu cizí. Nepochybně odtud nepocházel.

Tu, jako by zaslechl nevyřčenou větu: Rychle, zakrátko odjede vlak do Mnichova!

Otočil se a pohledem utkvěl na mladé dívce, která chvátala k zářivé bráně eskalátoru.

Mnichov! To město znal, nebylo mu cizí. Teď mu záleželo na jediném, dostat se odtud, z Berlína. A Mnichov by mohl být řešením. Jenže, jak se tu vyznat? Jak to ti lidé kolem dělali, že se tu v tom zdánlivém chaosu neztratili? On si tu připadal jako v jiném světě, ve zhmotnělém Vernově románu. Nevěřil, že je stále ještě naživu.

„Poslední upozornění. Vlak do Mnichova odjíždí za dvě minuty. Pospěšte si, prosím, k druhé bráně!“

„Promiňte, slečno?!“ zvolal poutník k dívce, jež nepochybně spěchala na vlak do Mnichova.

„Ano? Co si přejete? Nemám čas, pospíchám na vlak do Mnichova?“ odvětila dívka.

„Nevyznám se tu. Rád bych také odcestoval do Mnichova, ale nevím jak.“

„Tak mne následujte. Je to druhá brána, ale pospěšte si.“

Poutník se přilepil dívce na paty a oba zamířili k bráně, jejíž okraje se začínaly zabarvovat plamennou září. Byly tvořeny jakýmisi skleněními trubicemi, v nichž plápolal umělý oheň, jehož jasná záře rudla.

„Pojďte, rychle, nebo vlak zmeškáme!“ vyzvala jej dívka, prošla branou a ztratila se neznámému za mlžnou oponou. Jako by prošla tekutým zrcadlem, za jehož hladinou zmizela.

Poutník byl zmaten. Neváhal však a zkusil totéž. Opatrně se přiblížil k „zrcadlu“ a botou projel jeho měkkou vrstvou. Pak se do zrcadla ponořil celý, když tu rázem před sebou spatřil robustní schodiště vznášející se v prostoru.

„Tak pojďte!“ ozval se známý naléhavý dívčí hlas.

Před poutníkem se objevila další brána. Konec tunelu, jenž na sebe bral podobu všemožných zelených odstínů od té nejsvětlejší zelené, po temnou zeleň.

„Co mám dělat?“ rozpačitě se otázal, když si všiml, že dívka stojí opět před ním a chystá se do dalšího vchodu.

„Přiložte kartu k terminálu. Mnichov stojí dva říšské kredity,“ vysvětlila mu dívka zaraženě. Zřejmě v něm viděla blázna, který byl většinu času zavřený doma a ven vůbec nechodil.

„Říšských kreditů?!“ zarazil se poutník.

„Cožpak nemáte dva říšské kredity?“

„Víte?“ odezřel poutník smysl její otázky: „Okradli mne o kartu. Mám tu jen hotovost,“ zanořil ruku do kapsy podivného pláště a vyňal z ní balíček tyrkysově modrých bankovek.

„Proboha, pojďte, nebo to nestihneme. Koupím vám tiket do Mnichova na mou kartu. Ale už nezdržujte.“ Vrhla se k terminálu, jenž hýřil všemožnými barvami a na monitoru nabízel spoustu číselných kombinací. Zakrátko se v rohu monitoru zažehla zelená záře a dívka cosi odebrala z nitra té podivné věci.

„Tumáte,“ vtiskla mu do ruky zvláštní papírek.

S ním se zmatený poutník pustil vchodem do hadovitého a vypolstrovaného prostoru se spoustou pohodlných křesel, z nichž každá vedle sebe měla vlastní stolek s občerstvením a nápoji. Na opěradlech visely velké sluneční brýle. Poutník se ani neodvážil domnívat, k čemu by mohly sloužit.

Tyto brýle byly projekčním médiem prostorové reklamní reprodukce těch nejnovějších kinematografických počinů, ale i zábavných pořadů, počítačových her, hudebních kanálů a reklam.

„Doufám, že vám nebude vadit cestovat druhou třídou?“ otázala se jej dívka, jež stále nevycházela z úžasu nad mužovou zmateností. „Jste v pořádku?“

„Prosím? Och, ano, ano,“ ohromeně si všiml dívčina starostlivého a zejména znepokojeného výrazu.

„Tak už si vyberte místo,“ pobídla jej a chěla jej opustit. Na okamžik na něj ještě civěla. Co si to asi vzal za opium, že je tak zatraceně mimo? pomyslela si.

Poutník se konečně rozkoukal dostatečně na to, aby se svalil do nejbližšího pohodlného sedadla. Přestal vnímat okolí a ponořil se do svých myšlenek. Myslel na Dachau. Na koncentrační tábor Dachau. Tam, kde je Mnichov, musí být i Dachau, které důvěrně znal. Děsil se jej a zárověň cítil vzrušení z toho, že znovu vstoupí na jeho půdu. Na půdu toho prokletého místa, jež mu sebralo mládí.

Ano! Ten poutník byl Hans Kurg, který teď seděl ve svištícím vlaku, jehož cílová stanice byla Mnichov. A jak to, že se neutopil v jezeře v Tyrolsku, a jak se vůbec dostal až sem, do Berlína, odkud cestoval do Mnichova, nikým nerozpoznán?

Hans se pohroužil do vzpomínek na předešlé okamžiky plné dobrodružství. Myslel na Nováka a představoval si, zda dokázal utajit jejich plán, díky němuž se dostal až sem, na svobodu, kterou si ještě plně neuvědomoval, ohromen okolními vjemy, které byly příliš intenzívní.

Po tom, co Novák prodělal hysterický záchvat u jeskynního jezera v Tyrolském výzkumném středisku, odebral se do své cely, kde byl zadržen. Jakmile se ocitl o samotě, v jeho obličeji se odrazilo uspokojení. Jako by mu náhle z nervového vypětí otrnulo a v očích se mu zableskla jiskra. Pochvaloval si, jak skvělým hercem by musel být, kdyby se někdy dal na hereckou kariéru. Přesto se mohlo vše ještě pokazit. Přes prvotní pocit zadostiučinění jej zachvátila obava, strach z toho, že Hanse dopadnou a on se nikdy nedadechne kýžené svobody.

Než se před několika okamžiky vydal do výtahu, aby přinesl do jeskynního jezera fotoaparát a nechal si udělat s Hansem snímek na rozloučenou, dohodl se s ním na přesném postupu akce, plánu na Hansovu záchranu. Ve skutečnosti byla výprava pro foťák pouhým zastíracím manévrem. Novák věděl, že se žádný snímek na rozloučenou konat nebude. Odevzdal Hansovi svoji přístupovou legitimaci a poradil mu, aby se vysvlékl z blůzy. Tu pak Hans hodil do jezera na motivy svého zoufalého sebevražedného plánu, jenž nyní přišel vhod jako další kamufláž jeho zmizení. Nebyl čas, a tak se Novák rozloučil s Hansem jen letmým pohledem. Pak se sám rychle vrhl k výtahu, v němž poškodil pohybové ústrojí snímací kamery. Trhl jejím tělesem vzhůru, tak aby zabránil snímání podlahy výtahu. Neučinil to však nijak zvlášť násilně, aby ochrance nezavdal okamžitou příčinu k tomu, že se děje něco špatného. Ostatně, koho bude zajímat, kdo je ve výtahu? Kamera tu byla spíše proto, aby snímala prostory, jež byly obnaženy po ustoupení výtahových dveří. Pravda, naivní plán hodný školáka, avšak, co mohli dělat jiného? Tohle byla jediná šance. Pokud by Hans zmeškal Blauovo letadlo, nemusela by se další šance k útěku naskytnout. Novák instruoval Hanse, aby přivolal výtah zpátky hned, jak on vystoupí na podlaží ubikací, předstíraje, že si jde pro fotoaparát. Hans tak učinil a proplížil se podél kamenných zdí do prázdného výtahu, kde se pro jistotu přikrčil a snažil se vyhnout hledí už tak hendikepované kamery, která naštěstí dosud neupoutala ničí pozornost. Na Novákovi záviselo, aby nastoupil opět do téhož výtahu a sjel zpátky dolů, tentokrát již s fotoaparátem v ruce. To také udělal a v duchu se vysmíval pobíhajícím údržbářům, kteří nedokázali polapit výtah v ten správný čas, když jim začalo být konečně divné, proč se pohybové ústrojí kamery nehýbá v plném rozsahu. Co se stalo po tom, když Novák dorazil zpět k břehům jezera, už víme. Jeho první starostí bylo spustit všeobecný poplach, aby tak zalarmoval pokud možno co nejvíce osazenstva této skalní pevnosti. To mělo Hansovi poskytnout jedinečnou možnost vplížit se do zavazadlového prostoru osobního letadla, které bylo připraveno pro transport Blaua do Berlína. Hans se plížil jako kočka. Bál se, aby jej nezpozorovala některá z kamer, které však byly instalovány toliko u vchodu do výtahu. Tento úsek byl z celého plánu tím nejkritičtějším. Nakonec se však ukázalo, že je vše v pořádku. A bylo. Zaměstnaní členové ostrahy, kteří se věnovali rozruchu v nejdolnějším patře sekce, který vyvolal Novák, se ani úkradkem nevšimli toho, co se právě odehrávalo na letištní ploše. Nákladový prostor se vždy zamykal až při odletu. Hans se v něm krčil a čekal. Teď přišlo na řadu další kritické období. Vše vlastně záleželo na Novákovi a jeho teorii o sebevražedném Hansově skoku do ledových vod jeskynního jezera. Stále zbývalo mnoho času a nebylo vůbec jisté, pokud se Blau nerozhodne po takovéto tragédii zůstat, což by pro Hnase znamenalo udusit se v nákladovém prostoru letounu. Novák však nebyl na podobné situace a vymýšlení bojových plánů zvyklý. Byl spisovatelem, nic víc. A Hans zase nebyl seznámen se současnými obyčeji a technikou, mentalitou, nevěděl nic o tom, do jakého šíleného plánu se vrhá a nebyl ani schopen vymyslet alternativu, takže se nakonec Novákovu plánu podřídil a nezbylo mu nic jiného, než doufat, že bude mít štěstí. Novák mnohdy čítal o hrdinských skutcích dobrodružných románů, ale nikdy by si nebyl pomylslel, že bude muset čelit něčemu podobnému osobně. Hans během čekání vzpomínal na heftlinky z Dachau, kterým se přes veškerou absurditu někdy přihodilo takové štěstí, jaké nebylo onomu místu hodno. Nakonec se to podařilo. Blau se přes domnívanou Hansovu sebevraždu odebral do letadla, s kterým odletěl do Berlína. A Hans tam byl s ním. Blau příliš nedůvěřoval tezi, že se Hans utopil, avšak ani ve snu by jej v tu chvíli nenapadlo, že jej má přímo pod sebou, v zavazadlovém prostoru.

Zbývalo jediné! Jak se dostat po přistání letadla ven. Co když nákladový prostor neotevřou, což bylo logické, když do něj nebylo nic uzavřeno.

Na to samé myslel i Novák krátce po tom, co letadlo odlétlo. V tu chvíli věděl, že se plán povedl, ale stále tu visel nedořešený problém, a sice, jak se Hans po přistání dostane z letadla na svobodu?

Hansovy myšlenky naproti tomu patřily Novákovi. Co když jej odhalí? Jak ho potrestají?

Letadlo doletělo nad Berlín. Zvolna se připravovalo na přistání na letištní ploše ústředí výzkumného institutu.

Jakub Novák zatím pobýval ve své kobce. Dosud pro něj nikdo nepřišel. Přál si jediné: aby to Hansovi Kurgovi vyšlo. Tak moc mu to přál. Bylo by strašné přihlížet, jak kráčí zpět, veden v okovech! To by se musel vrhnout na Hnasovy žalářníky a do jednoho je povraždit. Pobít je holýma rukama, dokud by i jej neumlčeli. Nesnesl by pohled na Hansovu utrmácenou tvář bez naděje. Musí to vyjít! Musí!

Začal velmi pošmurný ranní rozbřesk, když se Hans s ostatními cestujícími prodíral ven z mnichovské nádražní haly, jejíž interiér tonul v prazvláštní mlze. Na podivné a futuristické prostředí, jež jej stále obklopovalo, si pozvolna zvykal a snažil se je ignorovat. Apatický byl i vůči reklamám a hlasům, které se ozývaly odevšaď, aby informovaly o nejnovějších zprávách z domova či ze světa. V jeho mysli se zhmotňoval jediný plán, jediný cíl, za kterým si nyní toužil neoblomně jít. Navštívit místo, kde jej zmrazili. A to místo se jmenovalo Dachau. Přestože znal Mnichov velice dobře, dnes tu nepoznával vůbec nic. Jeho šestý smysl a úkradkem zachycené myšlenkové informace od kolemjdoucích cestujících jej přivedly ke krásné virtuální mapě bezprostředního okolí. Plocha mapy se prostírala na obrovské desce nad ovládacím panelem se spoustou tlačítek. Z této důvěrné mapy, která spíše připomínala věrnou maketovou zmenšeninu mnichovského centra, nebyl problém rozpoznat místo, na němž se právě nacházel. Velká hala mnichovského železničního nádraží na Marienplatzu se tyčila přímo v srdci mapy. Hans přejel pohledem její sousedství a pak se nedůvěřivě zahleděl na ovládací panel, kde svítilo políčko s otazníkem.

„Promiňte, ale mohl bych si posloužit?“ ozvalo se náhle za Hansovými zády.

„Prosím,“ vylekal se Hans a spatřil jakéhosi muže v obleku, který vypadal netrpělivě.

„Chtěl bych si zadat příkaz, pospíchám,“ sdělil muž Hansovi.

„Ale jistě,“ pochopil Hans a poodstoupil. Muže však nepřestával sledovat. Neponechal mu takřka žádné soukromí, civěje na něj jako dítě, které poprvé vidí, jak se kupuje lístek na terminálu.

Muž v obleku přistoupil k ovládacímu panelu virtuální mapy a roztančil své prsty na klávesnici písmenek. Tu se v políčku, kde byl dříve otazník, objevil název destinace, který však Hansovi nic neříkal. Mapa ožila a jako by nad ní letěl pták, sledoval zákazník z jeho perspektivy ubíhající bloky a městské čtvrti přímo pod ním. Nakonec se mapa zastavila a kolem požadované destinace se rozzářila mřížka, po jejíchž stranách se rozlily odstavce všemožných údajů, jak se nejlépe dostat na požadované místo kdesi na periferii obrovského Mnichova.

Hans pochopil, že stejným způsobem si bude moci zjistit i cestu do Dachau.

„Děkuji,“ poděkoval muž v obleku a odkráčel.

Hans dychtivě předstoupil před panel a pomalu vyťukával jedno písmenko za druhým. V políčku s otazníkem se pomalu objevovalo: D-A-C-H-A-U.

Mapa ožila a pádila do strany. Hansovi se rozbušilo srdce. Cíl byl dosažen. Zatím sice jen na mapě, ale jednalo se o TO místo. V informacích vedle se příliš neorientoval. Vyčetl z nich, že do Dachau se lze dostat jakýmsi podzemním vlakem s označením S2. Neváhal proto, a požádal hned prvního člověka, na kterého narazil, o vysvětlení.

„Promiňte, nejsem odsud. Mohl bych se optat, co znamená zkratka S2?“

„Ale jistě,“ usmál se nepochybně nějaký student. „S zwei znamená druhá linka S-Bahnu. Je to vlastně kombinace podzemního metra s nadzemkou.“

„Aha, děkuji. Ale jak se k tomuto vlaku dostanu?“ rozpačitě se otázal Hans.

„Projděte přímo touto bránou,“ ukázal student o několik metrů dál, kde se otevírala osvětlená brána, vedoucí do podzemí.

„Dobře,“ odvětil Hans a ještě jednou poděkoval.

Bránou prošel do osvětleného koridoru eskalátoru, jenž jej svezl až do podzemí. Tu se nacházelo několik perónů. Hans byl jako obvykle zmatený a nevěděl, kudy kam. Jako na zavolanou uslyšel ženský hlas, který nabádal cestující ke zvýšené opatrnosti při příjezdu S2 na kolej přímo před Hansem. Všiml si moderních tvarů nízkého vlaku se zatemnělými skly na bocích, který se jako had plazil k čekajícím cestujícím na tomtéž perónu, jako stál on. Na čele vlaku svítil smaragdový nápis: Dachau.

Hans se spokojeně usmál. Stojím na správném místě? pomyslel si. Vlak nehlučně zastavil a stejně tiše se rozevřely i jeho dveře.

„Prosím, nastupujte!“ ozval se ženský hlas a cestující spořádaně vstupovali do luxusních prostor vlakového interiréru. Hans nastoupil také a po vzoru cesty z Berlína do Mnichova se usadil do pohodlného křesla. Odtud se úkradkem všímal několika cestujících, kteří přikládali karty k terminálu u dveří a na jiných místech podél sedadel. Neklad tomu však zvláštní pozornost. Ani si neuvědomil, že jakmile se dal vlak do pohybu, stal se černým pasažérem, neboť on žádnou podobnou kartu, kterou měli ostatní, nevlastnil, a tak se vezl zadarmo. Tento neopatrný risk jej však mohl stát ztátu svobody, protože jakmile by jej oslovili revizoři, neměl by žádné doklady, jimiž by se mohl prokázat. Pak by jej nepochybně odvedli na policejní stanici, kde by byl prozrazen. Nebylo jasné, zdali po něm již bylo vyhlášeno pátrání, nebo ne, avšak na každý pád by měl problémy, jelikož pro Němce byl cizincem bez dokladů a identity.

Jakmile se souprava vřítila na příští zastávku, interér zalilo denní světlo, které sem prostupovalo z proskleného lobby dalšího nástupiště v řadě. Hanse se zmocnilo vzrušení. Zakrátko vstane na místě, kde byl ještě před několika dny, tedy spíše léty, desetiletími, a vlastně před více než stoletím, zmražen, pomylslel si. Jenže z jeho pohledu mu to připadalo skutečně jen jako několik dní. Jak bude asi Dachau vypadat dnes, přemýšlel. Byl tak vzrušený, že přestal vnímat okolí. Naslouchal jen názvům zastávek, kterých přibývalo.

Za pár minut se ozvalo: „Stanice Dachau, prosíme, vystupujte vpravo ve směru jízdy!“

Hans jako na povel vystřelil na rovné nohy. Zavrávoral, ale rychle získal rovnováhu. Pohlédl ke dveřím v rohu vagonu a vrhl se k nim. Jako pes, dychtící po vyvenčení, čekal, než se dveře otevřou. Jakmile se tak stalo, vystoupil na krásném venkovním nádraží. Všiml si řady jízdních kol, jež byla vyrovnána na kraji nádraží. V dlážděných chodnících zely otvory podchodů. Vstoupil do jednoho z nich. Tu se nechal vést cedulemi, navádějícími k východu do města Dachau. Chvěl se. Čekal, že každou chvíli uzře strašlivé místo jeho osudu: koncentrační tábor Dachau.

Vyšlo to. Vyšlo! Hans byl na svobodě a chystal se navštívit místo svého osudu! Novák trčel kdesi na místě vzdáleném odtud několik set mil a nevěděl o tom, zda se Hansovi podařilo dostat se po přistání z letadla ven. Jenže jemu se to podařilo! A jak? Po tom, co letadlo přistálo v ústředí institutu na berlínském soukromém letišti, obehnaném vysokým plotem, otevřel pilot letadla zavazadlový prostor, aniž by z něj cokoliv vyndaval, neboť uvnitř se nenacházely žádné Baluaovy věci. Všechno, co Blau potřeboval, měl s sebou na palubě. Nákladový prostor byl tak připraven pro další let. Pro věci těch, či onoho, kteří dále pocestují. Toho Hans využil, aby se vykradl ven. Přes různé zabezpečovací systémy se mu pak podařilo přeběhnout přistávací plochu a přelézt nedaleký plot, který dělil území institutu od svobodného světa. Proto mohl nyní stát v Dachau a očekávat, co uzře.

Pohled, jaký se Hansovi otevřel v klenbě východu z podchodu, byl vyzdoben skelnými baráky, tyčícími se do výše. Jejich věže se vzpínaly k olověnému nebi a město působilo, jako by bylo vyrobeno z křišťálových krystalů, ze zmrzlého ledu.

Tohle město jistě není Dachau. Spletl jsem se, pomyslel si Hans.

Jenže on se nespletl. Takto vypadalo Dachau dnes. Pohádkové město plné přepychu.

Hans se dlouho vzpamatovával z toho, co viděl a zmateně bloumal pohledem kolem, snaže se zachytit nějakou stopu, jež by mu potvrdila domněnku, že se ocitl ve zcela jiném městě, než v tom, kde stával první koncentrák SS.

Jako na zavolanou se všude vynořovala ta stejná písmena, jež dohromady vytvářela název města. Dachau. Bylo to Dachau. Omyl byl vyloučen.

Hans se připojil k davu několika školáků, kteří pospíchali k malebné školní budově, připomínající aztéckou pyramidu. Ve vhodnou chvíli předskočil před loudající se studentku, která ostatním nestíhala a vyděšeně se jí optal: „Kde je koncentrační tábor Dachau?“

Dívenka na něj vyvalila oči a polekala se. Jenže Hansův výraz přesto působil více vystrašeně, než ten její. Ostatní žáci se otočili a přimhouřili obočí. Mysleli si, že jejich kamarádku obtěžuje cizí člověk, a tak jej obestoupili. Šlo vesměs o žáky mezi deseti a jedenácti lety.

„Co se děje, pane?“ zeptal se Hanse slušně jeden z chlapců.

„Kde je kacet Dachau? Víte někdo, kde je to místo?“