Himmelfahrtswagen - Vůz nanebevzetí z pekla Dachau

„Podívejte se: co si vyděláte, to si vyděláte, záleží jenom na vás. Pokud se dneska vosvědčíte, můžu vám tu zařídit i nocleh. Samozřejmě za stržení patřičnýho podílu z vaší mzdy. Jinak: chlapi se skládají a jeden z nich pak vždycky jde ven pro jídlo.“

„Dobrá.“

„Tak jo,“ ukázal na jednu ze skříněk, otevřel ji a vyndal z ní modráky, které pohodil na podlahu se slovy: „To si voblečte, vidím, že nemáte ani pořádný hadry. Vodkuď jste sakra přišel, z tanečních?“ podíval se na Hansovu černou uniformu, kterou si přivezl z institutu. Zbyla mu už pouze kombinéza, protože oddělený díl žaketu vhodil během útěku jako návnadu do ledových vod jeskynního jezírka a jiné oblečení neměl.

„Díky,“ shlédl Hans k modrákům, k nimž se pohotově sehl a začal je instinktivně ohmatávat, jako by v nich něco hledal. Jemně hladil rukou kabátec, přičemž soustřeďoval pozornost na levou klopu žaketu.

Ne, žádný vinkl tu není!

„Něco snad není v pořádku?“ podivil se jeho počínání stavbyvedoucí.

„Ale ne, naopak,“ usmál se na něj Hans.

„Dobrá tedy. Počkám na vás venku, tak sebou hněte,“ vyšel ven z buňky, ponechávaje uvnitř Hanse samotného.

Na zápraží si zapálil cigaretu v domnění, že si ji vykouří, než se ten nový převleče. Jenže, než si stihl pořádně potáhnout prvního šluka, rozrazily se dveře a jako vítr před něj přiskočila oděná Hansova postava v modrácích, které mu byly přiděleny. Na hlavě měl Hans posazenou čapku.

„Proboha, chlape, jste docela rychlík,“ polekal se jej stavbyvedoucí, jehož se zmocnilo zachvění údivu.

Hans stál několik metrů před ním. Na nic nečekal a vzorově si sundal čapku z hlavy, aby s ní pleskl o stehno.

„Zatraceně, co to děláte?“ podivil se znovu stavbyvedoucí.

„Promiňte,“ uvědomil si Hans své neobvyklé chování, neobvyklé pro současné lidi.

Stavbyvedoucí zakroutil nevěřícně hlavou.

„Tak pojďte,“ vyzval Hanse po chvilce a rozešel se k mohutným, poloautomatickým strojům, které obsluhoval jeden člověk, sedící v kabině zavěšené několik desítek metrů nad zemí, odkud měl skvělý přehled.

„Máme nedostatek strojů a nový nám nedají. Nemůžeme ani přibírat zaměstnance na plnej úvazek. Nemáme peníze. Tadle proklatá firma je před krachem. Nevím, jak jste zvyklej makat, ale tady se bude dělat výhradně rukama. Budete muset zvládnout práci za stroje.“

„To je v pořádku. Jsem na to zvyklý.“

„Copak i v Dachau měli takovýdle pracovní postupy? Vždyť todle se už jen tak nevidí,“ podivil se stavbyvedoucí.

„Tam se to dělalo ještě hůř.“

„Hůř?“ rozesmál se stavbyvedoucí.

Hans úsměv opětoval, i když jen vyumělkovaný, takový, aby se stavbyvedoucímu zavděčil, a dál se k věci nevyjadřoval.

„Tam dole, koukněte!“ ukázal stavbyvedoucí na dno velké jámy.

Hans se tím směrem podíval.

„Potřebujeme rozdělat správnej beton. Ale ne tolik, abychom sem museli stěhovat turbínovou míchačku vod vedle. Musíme to zvládnout s tou starou malou míchačkou. Dělal jste to vůbec někdy? Je to docela historickej kousek.“

Pro Hanse to však historický kousek rozhodně nebyl. Naopak, i ta malá míchačka, které se každý vyhýbal, mu připadala moderní.

„Pojďte,“ začal stavbyvedoucí sestupovat na dno jámy po vykotlané hliněné římse.

Když byli u cíle, Hans se spokojeně podíval na zařízení, jemuž byl předurčen navzdory pochybám.

„Tak todle je vaše stanoviště. Dejte se od toho. Porozhlídněte se, kde je co, abyste věděl, ale moc se nezdržujte. Za chvilku bude tma a my po tmě neradi děláme.“

Ano, tmy by se dalo využít k útěku, vzpomněl si Hans na táborový režim.

„Jmenuju se Andreas. Můžeme si tykat,“ potřásl mu stavbyvedoucí hrubě rukou, až se Hans zatřásl.

Jen přikývl hlavou a už se začal rozhlížet kolem. Chopil se lopaty a zapnul míchačku, jejíž motor začal chrochtavě příst. Hans bořil jako zběsilý ostří lopaty do hromady písku s plnými dávkami se pak obratně otáčel ke chřtánu míchačky, jejíž útroby krmil pískem. Přestože se slunce již schovalo za obzor a staveniště se ponořilo do jemného oparu záře velkých reflektorů, které osvětlovaly jádro stavby jako reflektory velkých fotbalových stadionů, začal jej smáčet pot. Tempo, které při práci vyvíjel, bylo dechberoucí. Pracoval ze všech sil. Ani na okamžik si nenašel chvilku pro odpočinek. Nevšímal se ničeho, než samotné práce. Nabíral písek a cement na lopatu a vše sypal do jícnu stroje, aby pak stoupající a rozvířený prach uhasil proudy vody. Litý beton vyléval do radvánce a vozil jej do šalunků, které mu stavbyvedoucí ukázal. Pracoval jako ve zrychleném filmu. S radváncem běhal a ani na okamžik se nenechal vidět, že by jen nečinně postával, či se opíral o lopatu. Tu si vzpomněl na jednu historku, kterou kdysi slyšel v Dachau. Upřel zrak na rotující těleso míchačky, a tu jako by slyšel slova veteránského spoluvězně, s nímž se kdysi setkal, a který mu řekl: „Ještě v roce devatenáct set třicet sedm, v době, kdy táboru velel Nero, jak jsme mu přezdívali, novopečený velitel Dachau, který vystřídal mírného Deubela, vlastním jménem Hans Loritz, přišel do tábora židovský vězeň. Byl to advokát. Jmenoval se Reinsenfeld, nebo tak nějak. Esesman se jej otázal, jak dlouho už nejezdil na kolotoči. A advokát odpověděl, že už dobrých čtyřicet let. A tak se na něj sesypali a vtlačili ho do míchačky, které se používalo při budově nového tábora. Nechali jej v jícnu míchačky tak dlouho, dokud z něj nezbyla kaše.“

Hans se oklepal nad těmito slovy, jež přicházela jako ozvěna z nebes. Nic naplat, i on musel dělat. Musel dělat u míchačky, aby přežil. Teď už tam přece nebyl, nebyl v Dachau. Tady jej snad do míchačky nehodí, pomyslel si. Přesto se mrazivě zachvěl nad paprsky reflektorů, jež jej na vracely do tábora. Jako by skrze snopy jejich hutné záře viděl obrysy strážních věží.

Když už neměl co dělat, upravoval hromadu písku, přehazoval ji z jednoho místa na druhé, jen aby stále vyvíjel nějakou činnost. Pracoval rychleji a rychleji. Nevnímal okolí. Ztratil pojem o čase. Šalunky byly již plné struh krásného šedého litého betonu.

Jakýsi dělník, který se procházel nahoře po okraji jámy a spokojeně si vykuřoval cigaretu, se náhle pozastavil a u vytržení civěl na lopotícího se Hanse, div mu cigareta nevypadla z úšasem pootevřených úst. Nevěřícně zakroutil hlavou. Nedokázal pochopit, kde se v klukovi bralo tolik energie. Čím to bylo, že měl stále dostatek sil, když jiní by byli na jeho místě dávno padli vyčerpáním?

„Andreasi, hej!“ zvolal dělník na okraji jámy na stavbyvedoucího.

„Co se děje?“

„Pojď se podívat na toho kluka! Kdes ho zatraceně vyhrabal. Maká jako šroub!“

„Zatraceně...“ nedopověděl Andreas, civěje na zaplněné šalunky. „Jak to mohl stih...“ opět nedořekl a nedokázal si v hlavě srovnat, jak to ten kluk dokázal dokončit tak rychle.

„Co to tam máte? Ňákou babu?!“ ozvalo se za nimi chraplavým hlasem dalšího dělníka.

„Todle musíš vidět,“ doporučil mu kolega.

A tak přistoupil další dělník a jako ze zvýšeného hlediště přihlížel na figurku mladého chlapce, který dřel a dřel.

Teprve o několik chvil později zavadil Hans periferním viděním o okraj jámy, kde se už stihlo shluknout více než dvacet dělníků. Až nyní v pracovním tempu ustal. S upocenou tváří a potem promáčeným mundúrem civěl na dělníky, kteří jej sledovali, jako by byl na pódiu. Pomalu z něj stékaly čůrky potu, které se překlenovaly přes rty a obočí. Když mu pot naplnil mezeru mezy rty, vyfoukl jej a otřel si předloktím čelo. Jako by si uvědomil, že tu zřejmě není zvykem pracovat na maximální obrátky. Přece už nebyl tam, v Dachau.

Budu si muset zvyknout. Ale podaří se mi to po tom všem? Tak dlouho do mě vštipovali maximání pracovní nasazení, a teď se to někomu zdá divné? Pokud se však budu chtít stát součástí této doby, budu se muset přizpůsobit i v tomto. Mám se ještě mnohé co učit, pokud jde o současné mravy, řekl si.

A tak sklopil pohled a zmírnil pracovní tempo. Šlo to ztěžka. Každou chvíli čekal úder kápovské hole, či dokonce zastřelení esesmanem, jemuž se bude zdát jeho pracovní tempo příliš pomalé. Zvláštní, že si nemusel sahat až na dno svých sil.

„Jídlo!!!“ rozlehlo se pracovištěm.

Hans vypnul míchačku a vylil ji vodou, aby na stěnách nezaschl beton. Pak vystupoval po hliněné římse nahoru. Tu se setkal s jedním z dělníků, který se blížil do jídelny odzadu. Nechal jej předejít a pokračoval v jeho stínu. Šel těsně za ním, soustředě se na udržení stejného kroku a rytmu chůze. Hlavu měl při tom stále sklopenou a pohled upíral do země. Pot z něj doslova crčel.

Poblíž obytné buňky se skříňkami se prostírala další budka, která byla o něco větší. Na jejím zápraží se shlukovalo několik dělníků, kteří z Hanse nespouštěli pátravé pohledy. Někteří vcházeli dovnitř.

„Co chceš k jídlu?“ ozvalo se za Hansovými zády Andreasovým hlasem.

Hans se otočil a stoje tváří v tvář Andreasovi, vzorově si sejmul z hlavy čapku. Pak odpověděl: „Brot a trochu zupy.“

„Cože?“ podivil se Andreas.

„Trochu kávy...?“ zaznělo pochybovačně. Hans si myslel, že byl jeho původní návrh příliš.

„Ptám se, co budeš jíst,“ upřesnil Andreas.

Hans pokrčil rameny.

„Pojď,“ chytl jej Andreas za rukáv a zavedl jej do místnosti s podlouhlým stolem, za kterým sedělo několik stravníků, kteří doslova hodovali.

Na desce stolu se vyjímaly talíře plné masa, omáček, sýrů, zeleniny, konvice s mlékem a nealkoholickým pivem. Bylo tu prostě vše, co hrdlo ráčilo. Hans si připadal jako v jiném světě. Takové množství jídla nikdy neviděl. A navíc to tu nepáchlo shnilými potravinami jako v táboře. Žádná hniloba, žádné páchnoucí slupky. V institutu sice jedl „normální“ jídlo, avšak zdejší práce jej ponořila zpět do vzpomínek na zajetí v lágru. Jaksi instinktivně čekal, že s tvrdou prací přijde i nuzné jídlo hodné koncentračního tábora.

Jenže tak tomu nebylo a on tam stál jako přimražený.

„Nechal jsem ti udělat guláš s knedlíkem. Zatím ti ale vystydnul. Zpozdil ses. To víš, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí,“ ušklíbl se Andreas. „Ale jestli chceš, tak si to ohřej v parovlné troubě.“

Hans nevěděl, co říct. Posadil se na kraj stolu nad svou porci teplého, ještě ne zcela studeného guláše a začaly se mu sbíhat sliny. V jeho očích se bleskla dravost, divokost. Jako by se kolem něj zatáhla opona, neviděl nic jiného, než svůj příděl. Ani se nenadál, a už měl celou porci v sobě. Chvatně vytíral posledním kouskem knedlíku zbytky omáčky, kapičky, šmouhy, až se talíř leskl jako právě umytý.

„To sis měl dát do mikrovlnky,“ šťouchl do něj soused, který věděl, že Hans snědl jídlo studené, když přišel tak pozdě.

Mikrovlnky? Hans netušil, co to slovo znamená. Pomyslel si, že je to nějaká zednická hantýrka, která představovala ekvivalent pro ponechání si poloviny jídla na ráno.

„Myslíš schovat na ráno, jo?“ zeptal se provinile spoluvězně...ne: spolupracovníka!

On přece žádným vězněm není, nikdo tady!

„Vohřát,“ pokrčil spolupracovník nechápavě rameny. „Cožpak nevíš, co je to taková mikrovlnka? Tak já říkám tej parovlnej troubě, nebo co je to zas za vynález. Stará dobrá mikrovlnka, ale tu už si ty nemůžeš pamatovat, že ne? Seš moc mladej.“

„Hm,“ pokorně přikývl Hans, aniž by měl sebemenší tušení, o čem to ten člověk mluví. S rozpaky se podíval po ostatních. Jejich pohledy se od něj zapichovaly. Cítil, jak z nich vyzařuje kolektivní neporozumění, nechápavost.

Přesto se zdejší době přizpůsoboval rychle. Díky své telepatii dokázal snáze pochopit nynější mravy a zvyky.

Dělníci se po jídle rozešli do svých domovů a on tu zůstal jen s Andreasem. Cítil se spokojeně. Naplněný žaludek jej příjemně hřál a on si nemohl na nic stěžovat. Teď na něj navíc čekal odpočinek. A nikdo na něj nebude dělat kvalt a v noci jej nebude nikdo budit výkřiky hrůzy, únavy, zoufalství a lágrové pomatenosti. Čekal na něj skutečný odpočinek. A žádný apel. Teď nebude muset stát po tvrdé celodenní práci na apelu a celé hodiny vyčkávat, až najdou toho uprchlíka, jemuž se podařilo utéct! Ne! Nic takového tu nehrozilo.

Seděl odpočatě na lavičce na zápraží buňky se šatnami a vychutnával si pohled na jasnou noční obohu posetou tisícero hvězdami. Jak by si přál, aby tu mohl sedět třeba celou noc.

Z rozjímání jej náhle vytrhl Andreasův hlas: „Překvapils mě. Zůstaneš tu nějakou dobu?“

„Jistě, pokud mě tu necháš.“

„Beze všeho. Jen mě mrzí, že tu není pořádná postel, kde bys mohl přespat. Ale myslím, že bych ti mohl něco vobstarat zejtra, třebas ňákou ubytovnu.“

„To ne, nedělej si starosti. Budu spát tady na lavičce, je krásná noc.“

„Proboha, to ne! Vevnitř je topení a spacáky, deky. Jenom tam není žádná matrace. Ale je tam jeden spacák, co je pořádně silnej. Na dnešní noc by ti to moho stačit, co říkáš?“

„To určitě,“ zajiskřily Hansovi oči.

„Jsem rád, že se mezi mladejma najde ještě pořád takovejdle pracant,“ podal mu Andreas uznale ruku.

„Díky, už to tak je. Mám za sebou pořádnou průpravu.“

Andreas byl muž ve středních letech. Vedle Hanse vypadal jako jeho otec, přestože by Hans mohl být jeho prapradědečkem.

Oba zašli do interiéru buňky. Andreas se vydal k jedné skříňce, ze které vytáhl spacák a nějaké deky, které byly vyrobeny z podivného, lesklého materiálu. Takové deky Hans nikdy předtím neviděl.

„Je tu i rádio. Jestli budeš mít ráno chuť, uvař si kafe a ve skříni jsou ňáký sušenky.“

Hansovi to tu teď večer připadalo velice útulné. U stropu svítila lucerna s modrým ohněm, jehož záře prolévala interiér uklidňující atmosférou.

Jsem to ale šťastlivec, pomyslel si Hans upřímně.

Cítil, že je k němu Andreas férový, což bylo jedině dobře. Nemusel se tak bát podrazu.

„Andreasi?“ vyslovil náhle a tajemně, rozhlížeje se při tom po vnitřku, kde se na skříňkách odrážely záblesky modré lucerny, jako by tu a tam poskakovaly plaménky neznámého, tyrkysově modrého ohně.

„Co je?“

„Zítra večer bych si potřeboval ve městě něco zařídit. Bude to možné?“

„Ale jasně, jakpak by ne! Můžu ti snad nějak pomoct?“

„Ne, ne, to je v pořádku, jenom bych se potřeboval na okamžik vzdálit.“

„Jasná zpráva, neměj péči, hochu. To víš, že tě pustím.“

„Díky,“ upřímně poděkoval.

„Teď tě tu ale zamknu. Záchodový kabiny jsou vzadu v rohu. To abys nemusel chodit ven.“

Jakmile Andreas odešel, vydal se Hans k okénku, kterým vykoukl přes plot stavení vstříc v dáli se tyčícím mnichovským věžákům, jejichž osvětlná okna se třpytila na jasném nočním nebi. Pomalu sklopil pohled a upřel zrak na podivnou schránku, kterou Andreas označil jako rádio. Nakonec pohlédl na spacák, který byl připravený v rohu, kam ho Andreas položil. Zvlona se k němu rozešel a sundal si potem promáčené modráky. Zůstal nahý a v rouše Adamově se nasoukal do spacáku. Při tom nespouštěl pohled z uklidňující modré záře. Hleděl přímo do jejího ohniska a při tom se mu zvolna zavírala víčka. Těžkla a těžkla, až se nakonec setkala a on se propadl do říše poctivého spánku. Vzdáleně si užíval ozvěn krásné a příjemné únavy, jež vibrovala celým jeho tělem. Přestože nechtěl spát, neubránil se tomu. Rád by tuto chvíli prožíval donekonečna, avšak tělo si vyžádalo své.

Co když je to jen sen, krásný sen, ze kterého se probudím? A probudím se na pryčně, na táborové pryčně kacetu Dachau?

A v té chvíli začal Hans znovu milovat život!

Kapitola X. : Sbohem. Opuštění Hintertuxu. Heller Zukunft.

Novák prožíval muka. Nikdy by jej nebylo napadlo, že dokáže Schwartzův tým dojít až tak daleko. To, co prožíval po „Hansově zmizení“, bylo něco nepopsatelného. Teď byl vězněm on. Vězněm tyrolských Alp. Nikdo nevěděl, kam odjel, a on byl tady, daleko od domova. Blau a Schwartzův tým si s ním mohli dělat cokoliv, přestože by stačilo málo, a on by mohl být zpátky v Berlíně. Doma. Jenže tak tomu nemělo být. Hans se ztratil a Blau nedokázal přiznat porážku.

Několikrát denně byl podrobován nepříjemným výslechům, které se stávaly velmi trýznivými.

Hned po incidentu v jeskynní komnatě byl uzavřen do speciální kobky na samém dně Hintertuxu. Vyptávali se jej na všechno, chovali se k němu tím nejhorším způsobem.

Jakub Novák se stal vězněm.

Přestože nebyl v koncentračním táboře, toto tyrolské vězení mu připomínalo věznice gestapa.

Co bude dál? Pustí mě? Určitě ne. Něco vědí, něco tuší. Mé dny se krátí! Nemám snad říct pravdu? Ale zbavím se tím tohoto strašného utrpení nevědomosti o tom, co se mnou bude dál? Mohou se mne zbavit, beze stopy zbavit a neštěkne po mně ani pes.

Ano, tak tomu skutečně bylo.

Když se přiznám, že jsem Hansovi napomohl k útěku, podepíšu si tím rozsudek smrti. Ne, ještě ne. Musím mu dát čas. Musím mu nechat naději. Doufám, že to za to stálo a že je v bezpečí.

To jediné Jakuba uklidňovalo.

Proč jen jsem se nechal naverbovat? Jak naivní jsem byl. Co jsem si od toho sliboval? Vězní mě tu nepochybně ti nemocnější muži světa. Jsou vládci nad světem. Nikdo neví o tom, že tu mají takovéto místo. A i kdyby, nikdy by se nikdo nedozvěděl, že mě tu vězní. Mě, obyčejného romanopisce a částečného historika, který se jako malý naivní kluk chopil příležitosti, jež ve skutečnosti žádnou příležitostí nebyla. Pozdě, je pozdě. Konečně ochutnávám pocit, o němž jsem dosud jenom čítal a psal. Teď vše zakouším na vlastní kůži. Kdo by si byl pomyslel, že dopadnu takhle? Matka měla pravdu. Říkala, že ze mě nikdy nic nebude. A je to horší. Umírám...

Hans, jak se zdálo, zatím dopaden nebyl. Jakub Novák nepochyboval o tom, že po něm přese všechnu nepravděpodobnost pátrají jako po uprchlíkovi. Blau byl dost tvrdohlavý na to, aby prověřil a vyzkoušel všechny možnosti. On nebyl tím, kdo by si nechal proklouznout tak unikátní objev skrz prsty jen kvůli tvrzení nějakého Nováka. Ať to však bylo jakkoliv, zatím Hanse zřejmě nedopadli. Avšak, dozvěděl by se o tom Novák? Byl přece zavřený dole v kobce. Nestýkal se s nikým jiným, než s tím odporným Schwartzem, který si na něm teď smlsával při trýznivých výsleších. Když už se zdálo, že Novákovi věří, chtěli jej utrápit. Pustit jej nemohli. Věděl příliš a Blau by si nikdy neodpustil, kdyby zjistil, že jej nechal jít a za čas by se ukázalo, že se setkali s Hansem kdesi na svobodě. Jaká by to byla pro Blaua porážka, jaké ponížení!

Jakub na sebe byl v koutku duše hrdý. Cítil, že Hansovi pomohl. Pomohl heftlinkovi z koncentračního tábora Dachau ke svobodě. I když možná za cenu vlastního života. A když ne přímo života, tak svobody ano.

Jak rád by se s ním setkal na svobodě. Třeba za pár let. Jenom vědět, že jsou oba v pořádku, nebo aspoň, že je Hans v pořádku! Jestlipak už není na Novém Zélandu, o kterém básnil?

Už jako malý kluk sedával v pohovce svého pokoje a celé hodiny dokázal být ponořený do stránek literatury s tématikou nacistických táborů. Rodiče si mysleli, že trpí nějakou duševní chorobou, neboť pro dítě jeho věku nebyl podobný zájem obvyklý. Jakub byl jiný. Čpěl neskutečnou energií, kterou plně soustředil do psaní kratičkých povídek. Léta plynula a on si na konto připisoval stále více literárních děl, jichž byl autorem. Vzpomínal na Čechy, na krásnou Plzeň, kde se narodil. Přes svoji literární plodnost se mu však stále nedařilo přesvědčit některého vydavatele, aby mu vydal byť jediný z jeho románů. Už nešlo jen o krátké povídky. Psal romány. Aby si vydělal peníze na živobytí, začal pracovat v továrně. Procházl nějtěžším obdobím svého života. Když mu bylo devatenáct let, spáchal jeho otec sebevraždu. Trpěl depresemi, kterým podlehl. Neviděl jiného východiska. Jakub tak našel jednoho dne dopis na rozloučenou. Otec se zastřelil ve své pracovně. A on se ještě hlouběji ponořil do tématu, kterému zasvětil dosavadní život. Tábory pro něj byly vším. Toužil po tom, aby je mohl všechny navštívit, ačkoliv na cestování mu nezbývaly finance. Našel si proto druhé zaměstnání.

Svou první výpravu podnikl ve dvaceti letech. Odcestoval do Polska, kterým se sám potloukal celý týden. Navštívil hned několik památníků na území bývalých táborů smrti. Belžec, Sobibur, Treblinku, Majdanek, všechna ta místa, která toužil spatřit na vlastní oči.

V jednadvaceti mu vydali první knihu. Získal tak finanční zdroje pro další cestování. Bylo jen otázkou času, kdy se stane profesionálem ve své práci.

A ten den přišel. Jakub se odstěhoval do Německa a brzy se stal nejuznávanějším historikem v oblasti nacistických táborů. Časy, kdy mu matka říkala, aby se raději věnoval normální práci a vykašlal se na nějaké koncentráky, byly tatam.

Byl na sebe hrdý.

A byl na sebe hrdý i zde, v tyrolském zajetí, v zajetí ledovce Hintertux. Cítil, že se blíží konec. Jediné, v co vedle Hansovy svobody doufal, bylo, zda prožil hodnotný život, pokud udělal opravdu vše, co mohl.

Ano! Pomohl jsem mu, pomohl jsem Hansovi. Teď už na ničem nazáleží. Je se mnou konec. I když jsem chtěl před samotným koncem sepsat memoáry, nebude čas. Konec mne zastihl nečekaně. Smrt přichází tajemně a znenadání.

„Herr Nowak!“ ozvalo se Schwartzovým hlasem. Stál ve dveřích od žalářní cely.

Jdou si pro mě, napadlo Jakuba.

„Pojďte se mnou, pane Nováku,“ vyzval jej Schwartz poněkud mírumilovným hlasem, v kterém Jakub vycítil hrůzu z nadcházejícího okamžiku. Takhle se k němu Schwartz nikdy nechoval. On jej nesnášel nejvíce. Liboval si ve výsleších, které měl pod svou kontrolou. Cožpak se najednou vše obrátilo k lepšímu?

Ne!

„Pane Nováku, no tak, pojďte přece,“ pokynul mu znovu.

Jakub si všiml, že v ruce, kterou schovával za zády, třímá černou látku. Zmocnila se jej tíseň. Přestože Schwartz působil přátelsky, Jakub cítil, že se za tím skrývá podraz. Choval se, jako by jej chtěl vlákat do pasti.

„Kam půjdeme? Řekl jsem vám všechno. Nic víc nevím,“ ohradil se Jakub. Věděl, že slova, která řekl, byla poslem pudu sebezáchovy. Nechtěl odtud odejít. Ještě chtěl žít. Přece ho nezabijí! Nejsou chladnokrevnými vrahy.

Ne, ale jsou pány světa, mohou všechno. Zradil jsi je. Pokazil jsi celý jejich projekt, zmařil největší objev, který kdy učinili. Je čas.

„Pane Nováku, bude lepší, když se nebudete ptát. Vezměte si tuto kuklu, prosím,“ podal mu Schwartz černou látku.

„Proč, proč si to mám vzít?“ rozklepal se.

Mnohokrát si představoval, že pokud bude kráčet smrti vstříc, půjde s hlavou vztyčenou.

Nemělo to tak být, cítil to.

Jako přízrační strážci, vynořili se za obrubou vchodu dva vojáci, kteří dali hlavněmi svých plně automatických zbraní najevo, že to Schwartz myslí vážně.

„Tak už si to vezměte. O nic nejde,“ uklidňoval jej Schwartz, jenž se choval jako Jakubův kamarád, který zorganizoval oslavu jeho narozenin, jež měla být zahájena velkým překvapením za účasti tmy a náhlého rozbřesku světla, kdy se na něj vyhrnou všichni ostatní přátelé, budou vyřvávat na trubky a házet po něm barevné stuhy.

Jakub v černé kukle nekráčel s hlavou vztyčenou. Byl ponížen. Kráčel chodbou se spoutanýma rukama za zády. Těsně za ním šel hlídač s puškou, jejíž hlaveň zarýval Jakubovi do zad a popoháněl jej k rychlejšímu tempu.

Jakoby Jakub odkudsi slyšel slova: „A když půjdu údolím smrti...“ Na to, jak to pokračovalo dál, si nedokázal vzpomenout. Viděl jen tmu a cítil podivný zápach látky, jež mu přiléhala na tvář. Slyšel jak hluboce a težce oddychuje. Cítil, že materiál není příliš prodyšný, neboť se mu na nos a rty přilepovala látka promočená vlhkostí jeho dechu.

„Halt!“ zaznělo Schwartzovým hlasem.

Eskorta se zastavila.

Jakub vůbec netušil, v jaké části sekce se právě nachází, avšak výtah nepoužili, to by poznal. Museli být někde dole, na samotném dně.

„Dovnitř!“ padl další Schwartzův rozkaz.

Jakub klopýtl, jak jej postrčila hlaveň pušky. Záhy však našel ve tmě rovnováhu.

„Nahoru!“ zaznělo stejným hlasem.

Narazil do schodu. Opatrně nahmatal nohou jeho roh a zjistil, že schod přechází ve schodiště, v rovnoměrné schodiště. Tak snadno odhadoval ve tmě správnou délku kroků, až se sám sobě divil.

„Kam to jdeme?“ ozval se jeho dutý hlas.

„Nemluvit!“ vyštěkl v odpověď napomínavý Schwartzův hlas.

Když chtěl Jakub nakročit na další schod, pocítil pod sebou prázdno. Instinkt jej nutil předpažit, avšak jeho zápěstí bylo spoutáno za zády. Ve stejném okamžiku pocítil tlak na záda, kterým byl mrštěn do prostoru. Ocitl se v nicotě. Letěl volným pádem. Viděl jen tmu, hlubokou tmu vnitřku své kápě, kterou mu dosud nesundali. Letěl a padal. Ale kam? Byl konec. Tmou se prokrádaly vzpomínky na celý jeho život, které běžely jako ve zrychleném fimu, zanechávajíce v sobě útržky těch nejdůležitějších a nejemotivnějších okamžiků, které kdy prožil.

Pád ani necítil. Byl mrtev, pohlcen skalní průrvou. Nestačil říct ani sbohem.

V království monitorů stál celý Schwartzův tým. Mlčeli. Nikdo z nich nemluvil. Všichni upírali své zadumané pohledy k jedné obrazovce, na níž běžel zpomalený záznam z výtahu, který vedl do jeskynní haly. Obraz byl náhle zmražen. V chvějících se sekvencích se objevila rozmazaná tvář Hanse Kurga, jenž nebyl natolik opatrný, jak si myslel. Tento záběr jej usvědčil. Hans Kurg žije!

Z temnoty místnosti vstupil do modravého oblaku monitorů muž s dlouhými bílými vousy. Muž, který vypadal jako starý čínský bojovník. Blau.

Se zájmem hleděl na obrazovku. Neřekl ani slovo. Snažil se na tváři udržet chladný pokerový výraz, avšak své prsty zaťal vztekem v pěst.

„Musíme jej najít. Jak k tomu mohlo dojít?!“ byl zlostí celý bez sebe, když promlouval ke svým podřízeným v zasedací místnosti berlínského ústředí, kde se setkal se Schwartzovým týmem, jenž opustil po Novákově popravě Hintertux.

Mlčeli.

Náhle zařinčel telefon. Blau sáhl dravě po jeho sluchátku a zachroptěl do něj: „Co je?! Řekl jsem, abyste mne vyrušili jen v nejkrajnějším případě. Modlete se, aby mne vaše zpráva donutila z této místnosti odejít, protože jinak vás nechám vyhodit, rozuměl jste?!“

„Pane, ano, pane,“ ozvalo se mužským hlasem na druhém konci.

„Tak o co jde?“

Členové Schwartzova týmu se cítili jako děti početné rodiny, kteří naslouchají výtkám rozzuřeného otce.

„Pane, našli další, pane,“ ozvalo se ne zcela srozumitelně.

Blau se uklidnil. „Co našli? Jakou další?!“ nerozuměl tomu.

Schwartz přejel pohledem členy svého týmu.

„Ti z Heller Zukunft s vámi chtějí mluvit.“

„Proč, proč oni? Nechci s nimi jednat a nic na tom nezměním. Převedli si na svou stranu mé nejlepší zaměstnance. To se neozývají právě v nejvhodnější chvíli. Jsem rozčilený, rozčilený, rozumíte?“

„Ale pane. Myslím, že byste si s nimi měl promluvit. Prý mají v rukou něco, co by vás mohlo zajímat. Hovoří o jakémsi nálezu z druhé světové války...“

Blauův výraz zmrzl.

„Přepojte mě,“ rezignovaně a poraženecky prohlásil.

„Jawohl!“

Blau spustil ruku i se sluchátkem dolů a vyčerpaně pohlédl na Schwartzův tým.

„Odejděte, hned,“ vydal jasný a rezolutní rozkaz.

Schwartz na něm zůstal viset zoufalým pohledem. Neodvážil se však na nic zeptat.

Blau měl místnost celou pro sebe. Byl tu jen on a telefon, jehož sluchátko si opatrně přiložil k uchu.

Ozval se ženský hlas s erotickým podtónem.

„Zdravím Vorkämpfer.“

„Zdravím Heller Zukunft, jak se daří?“ formálně a s velkým přemáháním řekl Blau. Nikdy neměl nikoho od Heller Zukunft v lásce. Tyto dvě společnosti, Blauův Vorekämpfer a Heller Zukunft, byly vždy největšími rivaly. Jenže, jak se nyní ukázalo, Heller Zukunft měli něco, co by zrovna teď Blaua velice zajímalo.

„Předejděme paběrkování, příteli,“ ozvalo se s ironií v hlase.

„Nuže, co mi chcete sdělit, navrhnout, co máte?“

„Vy víte, co máme, že? A my zase víme, jakého objevu se vám dostalo nedaleko bývalého koncentráku v Dachau. Něco tak velkolepého jsme si nemohly nechat ujít. Ale nechme zbytečných řečí. Získaly jsme hibernační schránku s výrobními iniciály. Je na ní svastika, umrlčí lebka, a znak SS. Také je tam rok 1945. Vím, že vy jste našli tu první. Stejnou, jako máme my.“

„První?“ zhrozil se Blau. Znamenalo to, že jich tam bylo opravdu víc a tahle mrcha z HZ mu ji vyfoukla, přestože si myslel, že má nad danou oblastí kontrolu? Anebo blafovala? Jak by k ní však mohly prosáknout informace o přísně tajném projektu? A jaký užitek by z toho HZ měl, kdyby si vymýšleli?

„Podařilo se nám schránku rozmrazit. Jste zván do našich labratoří, Herr Blau. Pojďte se podívat na NÁŠ objev. Třeba nám pak povíte o tom VAŠEM.“

Nikdo nemohl vědět, že jim Hans utekl. Nikdo. Oh, jistě. Chlapíci, nebo spíše dámy, protože HZ byl proslulý převahou žen, chtěly dát oba „objevy“ dohromady, aby se dozvěděly víc. Proto chtějí spolupracovat, o to jim jde! kápl na to Blau. Jenže on JEJ už nemá. Nemůže nabídnout nic. Avšak ony mají. Mají někoho dalšího. Nemusí jim přece říkat, že s Vorkämpferem plýtvají čas. Naopak, využije jejich pozvání, a pak se teprve ukáže.

„Přijímám vaše pozvání...“ oznámil pevně Blau.

„Hans Kurg vás jistě ohromí.“

„Cože?!“ vykřikl Blau.

„Ten, jehož jsme vzkřísily, se jmenuje Hans Kurg.“