Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Anglie, 1487

Brenna pomalu zvedla hlavu. Tížila ji jako střep. Mlhavým pohledem přeběhla zšeřelou místnost. Chvilku jí trvalo než si uvědomila, že sedí u stolu v začouzeném hostinci, kde společně se svými druhy vypila včera večer snad sud vína. A kdyby jenom jeden…
Pokusila se zvednout, ale bránila jí v tom něčí ruka. Brenna přidušeně vykřikla když zjistila, že prospala celou noc na klíně Černého rytíře. Zdálo se však, že muž tvrdě spí a nevnímá směšnou tíhu jejího drobného těla. Odhodila ze sebe jeho chlupatou paži a narovnala zkřivený hřbet. Rytíř jen něco zabrumlal.
Snažila se vzpamatovat. Nemohlo být víc jak šest hodin ráno, protože sluníčko si se svým východem dávalo dost na čas.
Brenna šťouchla prstíkem do mladíka, jehož hlava spočívala na desce dřevěného stolu. Matně si vybavovala, že s ním večer pila nejdříve na zdraví, potom na lásku a pak…
„ Hoj - krásná děvo - cítíte se lépe?“, vyhrkl mladík zcela nečekaně a vyskočil od stolu, jako by ho snad uštkl had. Potom se zakymácel a padl zpátky na rozskřípanou židli.
Brenna vykulila oči.
„ Ano, cítím se lépe“, vydechla, když se trochu vzpamatovala.
„ To je dobře“, kývl rytíř a něco si pobrukoval. Brenně došlo, že z něj ta opilost ještě ani zdaleka nevyprchala. Co teď?
„ Promiňte pane, ale my se známe? Neměla jsem tu čest…“
„ Dovolte, abych se tedy představil“, zaburácel opilec. Brenna se polekala. Nechtěla probudit Černého rytíře.
„ Jmenuji se Nathaniel MacArlain, drahá slečno“, dodal s pitvornou grimasou a snažil se políbit Brenně ruku. Místo toho ji ale spíš oslintal.
„ Pardon“, omluvil se poněkud nedbale. Vzápětí zabrýlil na plavovlasou dívku a upřímně se rozesmál.
„ Ale my už se přece seznámili…“
Brenna zvedla překvapením obočí.
„ No večer - vzpomeňte si přece…“
Brenna tedy zavřela oči a kupodivu jí do sebe najednou začalo všechno dokonale zapadat. Možná až příliš.
Nathan doléval číše vínem každou chvíli a tak nebylo divu, že se všem o trochu později pomotal jazyk. Venku se smrákalo a zlatavé selátko na rožni krásně vonělo. Odkudsi se zjevil chlapík s mandolínou a maličký pasáček s dřevěnou píšťalkou. Společnost se dobře bavila a hudba jí byla k duhu.
„ K čertu madam“, zahalekal Nathaniel. „ Nehleďte na mě tak těma svýma zelenýma očima nebo vám ukážu, jak se my Skoti umíme krásně mstít něžnému pohlaví!“
Brenna se zakuckala.
„ To bych opravdu ráda viděla“, ohrnula provokativně dolní ret.
„ Řekla jste si o to“, rozchechtal se divoce Nathan a strhl Brennu do svého pevného náručí. Dvakrát se s ní zatočil a potom poručil:
„ Clynelish, a pěkně z ostra!“
Muzikanti se uklonili a spustili rejdovák.
Brenna se v klášteře naučila několik společenských tanců, ale takovéhle natřásání v životě nezažila. Trochu se lekla, když si ji Nathan přitáhl k sobě a pas jí ovinul svými chapadlovitými pažemi. Po třetím tanečním kousku dívce pomalu docházel dech. Nathan se vesele smál a Brenna se také dobře bavila. Možná to způsobila přemrštěná dávka vína, ale když mladíkovy ruce sklouzly na dívčiny boky, Duncan se netrpělivě vklínil mezi ně.
„ Tak to by snad stačilo“, zahromoval, až se Brenna zakymácela.
„ Ale Duncane, nebuď takový suchar“, klidnil ho mladý Nathaniel.
„ Pusť ji!“, přikázal Duncan rozčileně.
Nathan se přestal smát.
„ Ne!“
„ Říkám ti - pusť ji“, zařval Duncan nanovo.
Brenna se začala třást po celém těle. Přece se o ni nebudou prát!
„ Jak chceš“, frknul Nathan nasupeně. V dalším okamžiku však jeho pěst přistála na Duncanově tváři.
„ Nechte toho“, rozbrečela se Brenna. Hostinský a pasáček raději zalezli do vedlejší místnosti.
„ Slyšíte? Nechte toho!“
Brenna skočila po Duncanovi. Chtěla zabránit tomu, aby i další rána dopadla na Nathanův obličej, ale Černý rytíř ji odstrčil prudce ke zdi. Brenna takový tlak nečekala a narazila proto plnou silou na dřevěné obložení. Pak už si nic nepamatovala.

Když si Duncan všiml Brenny, kácející k zemi, nechal Nathana Nathanem a vrhl se ke své lásce. Bože - snad jí neublížil!

Brenna se začervenala. Nathanův pohled ji propaloval až na dno její duše.
„ A to vás nezabil?“, zeptala se konečně.
Nathaniel z McArlainů se krátce usmál.
„ Na to se až příliš dlouho známe“, zabrumlal. „ Ostatně - nebylo to poprvé, co jsem chtěl okusit jablíčko z jeho rajské zahrádky. A vždycky se to nějak vyřešilo.“
Brenna se zachmuřila. Tak ono to nebylo poprvé?
Zdálo se, že i Černý rytíř pomalu přichází k sobě.
Snad si na nic nepamatuje, modlila se v duchu Brenna. Musela bych se hanbou propadnout.
Rytířův pohled byl poněkud zakalený ještě nevyprchaným alkoholem, přesto však vstal, mírně se uklonil a políbil Brenně konečky prstů.
„ Duncan MacPherson“, zamumlal chladně.
„ Ale tu rvačku při představovaní, doufám, už nemusíme opakovat“, dodal vzápětí.
Brenna na sucho polkla.
Takže si to pamatuje - úplně všechno!