Himmelfahrtswagen - Vůz nanebevzetí z pekla Dachau

Andrea tam stála a hleděla za ním, než se jí ztratil z dohledu. Stejně tak, jako za ní civěl on, když se setkali poprvé a prožívali svoje premiérové loučení.

Když se vrátil na stavbu, nešel pochopiteně spát. Místo toho probděl celou noc na lavičce na zápraží šaten, v kterých přespával. Dlouhé hodiny dokázal civět do jednoho místa a při tom v ruce žmoulal útržek papírku s Andrejčiným číslem. Přese vše si ve chvíli, kdy mu jej dala, poručil, že si její číslo nesmí nikdy zapamatovat. Jedině tak, pokud jej zničí, bude jejich vztahu nenávratně konec, neboť se s ní již nebude moci spojit. A ta chvíle nastala. Dilema bylo strašlivé. Přestože to vypadalo, že se po jejich rozloučení již rozhodl, nyní tento bělavý papírek v jeho ruce byl posledním mostem, který musel spálit. Seděl na lavičce pět hodin a nakonec papírek rozcupoval na malé kousíčky, které padly lehce jako sněhové vločky do štěrku, kam je ještě zašlapal pro případ, že by jej snad přepadlo nutkání je slepit.

Pak šel spát, ale neusnul. Stejně již svítalo.

Poslední, čtrnáctý den, pracoval jako náměsíčný.

Večer měl jít za Josefem vyzvednout si pas.

Pak se chtěl vrátit, až tu nikdo nebude, rozloučit se tu s tím a nadobro odjet.

Když mu Andreas dával poslední peníze, aniž by tušil, že jsou posledními, pokynul Hans formálně hlavou a obdařil jej uctivým pohledem se sevřenými rty, v němž se mělo odrážet poděkování. Andreas, neboť netušil, že Hanse vidí naposledy, se nechoval nijak zvláštně a jako obvykle opustil stavbu.

Večer se Hans vypravil do PUBu, kde pracovala Gitta. Jak se dohodli, setkal se tu s Josefem a vše proběhlo až podezřele hladce. Josef mu bez jakéhokoliv slavnostního gesta předal doklad a Hans mu stejně chladně dal výměnou peníze.

„Nashle,“ pronesl Josef a zmizel z baru.

Hans se vrátil na stavbu asi o hodinu déle. Konečně měl pas. Vrátil se jen proto, aby udělal všechno přesně tak, jak si předsevzal. A vrátil se také pro zbytek peněz, které měl uzamčené ve skříňce. Určitě se mu budou hodit, než si obstará práci na lodi plavící se na Nový Zéland. Vešel do maringotky. Cítil smutek, protože věděl, že tímto okamžikem se loučí se vším, co tu prožil. Až odejde, už neuvidí nikoho, Andrase, ani jiného pracovníka.

Uvnitř si pustil rádio. Jako na zavolanou se z jeho repráků linula smutná árie. Pohlédl na místo, kde strávil ve spacáku tolik nocí. Bylo mu úzko. Vzdychl a zašmátral ve skříňce, odkud vytáhl několik nezbytných věcí, které mu obstaral Andreas. Vesměs šlo o postředky ke každodenní hygieně.

Co asi teď dělá Andreas? Až vstane a přijde sem, do práce, bude si myslet, že mě tu opět potká, ale já tu již nebudu. Místo Hanse tu potkají pusté pracoviště. Už nebude nikoho, kdo by dělníkům před začátkem směny připravil nářadí, jak to Hans s oblibou dělával.

Sáhl po balíku peněz a pečlivě si jej schoval do kapsy. Před zavřením skříňky se pozastavil nad čímsi, kvůli čemuž dvířka nezavřel a naopak je otevřel ještě více. Loučil se s pracovním oblekem, který osamoceně visel na ramínku. Zavzpomínal na svůj první den, kdy sem přišel, na to, jak před Andreasem smekával čapku – Mützen ab -. Interiér maringotky tonul v temné modré záři, jež Hanse vždy uklidňovala. Nakonec dvířka zavřel a přistoupil ke stolku. Na čistý papír začal psát vzkaz:

Andreasi, je mi moc líto, že se s vámi se všemi musím rozloučit. Nemám však na vybranou. Pracovat s vámi mi bylo ctí. Našel jsem ve vás skutečné přátele. Teď na mě však čeká dlouhá cesta. Musím dál. Nemohu tu zůstat napořád. Vždy na vás budu pamatovat.

Sbohem, Hans

Vzkaz na rozloučenou zatížil klíčem od skříňky. Vyšel ven a klíč od vchodových dveří položil na parapet. Zastavil se u lavičky, ze které mnohokrát pozoroval noční oblohu před tím, než šel spát. Pak svůj zrak upřel na vykukující části nočního Mnichova, jež se vypínaly na horizontu.

Odešel. Opustil svůj nový domov, útulek, v němž mohl po několik dní nerušeně bydlet. Ale neopouštěl jen toto místo, opuštěl Německo, zemi, kam se nechtěl již nikdy vrátit.

Sehnal si taxi.

„Kam to bude?“ otázal se jej taxikář v beztrvarém klobouku.

„Na centrální autobusové nádraží,“ stroze odvětil Hans.

Sledoval ubíhající ulice a vůbec nevnímal lehkost jízdy, s jakou se futuristický vůz vznášel jen několik metrů nad zemí. Neměl při tom žádnou oporu o vozovku. Ta sloužila pouze jako vytyčená trasa pro „nízký let.“ Loučil se s ulicemi, které, jak doufal, už nikdy nespatří. Vzpomněl si také na Andrejku.

Co asi dělá? říkal si.

Milovala jej a on miloval ji, ale teď odjíždí. Věděl přece, že to jednou skončí! Musí jít za svým snem a nesmí se nechat zlákat ničím, co by jej z cesty na Nový Zéland svedlo. Raději na to nechtěl myslet, avšak myšlenky si nedaly poroučet. Vzdaloval se. Byl dál a dál. Mířil k autobusovému nádraží.

Osvětlené ostrůvky autobusového nádraží se vznášely ve vzduchu jako malé doky. Nad nimi visely cedule s čísly.

Hansi Neubergere, kam teď, které nástupiště? zaslechl vnitřní hlas.

Hamburg, ano, to bylo ono. Jeho nástupiště. Spoj odjížděl za několik minut. Již teď věděl, že bude snadné pořídit si jízdenku pomocí pasu, který byl multifunkční.

Ploužil se k nástupišti, aby odjel do Hamburgu. Opět si vzpomněl na Andrejku. Jak jí to jen mohl udělat? Takhle odejít, prostě se ztratit. Navždy! Věděl, že jakmile se za ním zavřou dveře autobusu, k němuž se loudal, bude konec. S ubíhajícími mílemi bude ubývat touha po ní, snad, možná. Nakonec vyhasne zcela. Sejde z očí, sejde z mysli. Zatím byl však stále tady, v Mnichově, ve městě, kde bydlela jediná holka, ke které kdy něco cítil. Jako by ji viděl, jak někde sedí a pláče nad jeho ztrátou. A co když ji žal dožene k tomu nejhoršímu a ona si sáhne na život?! Nedokázal se zbavit pocitu viny. Ublížil jí, a co pro něj bylo v tuto chvíli horší, ublížil i sobě. Trápil se, trápil se kvůli ní.

Andrea Neumayerová. To bylo její jméno.

Znělo mu v hlavě dokola, pořád a znovu.

Najednou udělal naprosto nečekanou věc. Obrátil se a zamířil k telefonní budce, kde se nacházel elektronický seznam všech obyvatel Mnichova. Byl přesvědčen, že bude muset obvolat všechny Neumayerovi, jen aby ji naposled slyšel. Bylo rozhodnuto. Autobus do Hamburgu odjel bez něj.

Aby mohl vstoupit do zvukotěsné budky, musel pro vstup použít svou kartu, svůj pas, který vsunul do terminálu. Pak zvedl sluchátko, zajištěné tenkým zlatým vláknem, jenž nešel přetrhnout, leda přepálit koncentrovaným ohněm. Na interaktivní obrazovce klepl na tlačítko: telefonní seznam. Uprostřed obrazovky se rozblikalo políčko, kam Hans pomalu vyťukal: Neumayer.

V seznamu se objevilo několik sloupců. Hans se zhrozil.

To ne! Je jich tu tolik. Jak poznám, které je to správné? zoufal si. Na svou telepatii se nemohl spolehnout. V tomto ne, ne v číslech a seznamech.

A tak začal pěkně od začátku. Byl ochoten provolat tolik peněz, kolik si bude vyžadovat její nalezení. Během každého vyzvánění očekával Andrejčin libý hlas. Najednu mu bylo do breku. Stále jen omyly. Co když nemá jiný, než mobilní telefon! Proč jen se tehdy zbavoval jejího čísla! Vůbec si jej teď nedokázal vybavit, a tak se musel spoléhat na pevnou linku. Bude tu stát celé hodiny a nakonec se jí stejně nedovolá.

Hodiny plynuly, peníze, kterými krmil automat, ubývaly. Nic, zatím jen samé omyly, velká zklamání, jež byla každým dalším telefonátem hlubší.

Teprve k ránu, celý upocený a zoufalý, vysílený, skoro jako kdysi v lágru, uslyšel její hlas.

„Prosím ?“ ozvalo se ospale.

Hans zbystřil. Věděl, že je to konečně ona.

„Andrejko, tady je Hans,“ vyhrkl vítězoslavně.

„Hansi?!“ zvolala radostně.

„Andrejko!“

„Hansi, prosím tě, kde jsi, přijeď ke mně, přijeď. Prosím tě o to. Jesli ti na mně jen trochu záleží, přijeď,“ začal se jí zadrhávat hlas. Nežádala jej, naříkala.

„Andrejko, musím se s tebou rozloučit. Chci odjet pryč,“ se sebezapřením vyslovil a kousl se do rtu.

„Nesmíš odjet, proč mi tohle děláš?“

Slyšel, jak se rozplakala.

„Myslím na tebe každou vteřinu, nedokážu bez tebe být, moc mi chybíš, a teď mi říkáš, že mi chceš odjet?“

„Také na tebe myslím, proto ti volám, abych se s tebou naposled rozloučil.“

„Zblázním se bez tebe. Přijeď, prosím tě. Kde jsi?“ dožadovala se hystericky odpovědi.

Hansovi to rvalo srdce. Nikdy nic podobného necítil.

„Musíme na sebe zapomenout.“ Sám nevěřil, že něco takového vyslovil. Udělalo se mu do breku.

„Neříkej to, prosím tě o to. Jen tohle neříkej. Byla jsem tak šťastná, žes zavolal, a ty mi teď říkáš tohle. Nemůžu spát, nejím...“

Hans byl podrážděný. „Andreo,“ prohlásil pevně, „nikdy mne nedokážeš pochopit. Nikdy, to mi věř. Bede lepší, když na tu chvíli, kdy jsme se potkali, zapomeneme.“

„Hansi, bez tebe nemá cenu žít. Ublížím si, když mě opustíš.“

Věděl to! Přesně toho se bál.

„Jen to ne, teď tě prosím já!“ vykřikl zoufale. „Miluju tě, ale...“ ztratil slova, vyschlo mu v ústech.

„Ale...“

Slyšel jak popotáhla.

„Nevíš, kdo jsem.“

„Tak mi to pověz, řekni mi, kdo jsi. Můžeš mi věřit. Je mi jedno, kdo jsi, Hansi, jen buďme spolu. Ani ty mne pořádně neznáš, ale dej mi šanci, abych se ti otevřela.“

„Znám tě, Andrejko,“ zasmušile pravil.

„Hansi, neodjížděj. Můžeme si o všem promluvit.“

„Nikdy bych ti nedokázal říct, kdo jsem. Nemohu tě zasvětit do své minulosti. Je tak bolestná a temná. Nepochopila bys to.“

„Tak mi o své minulosti neříkej. Jen přijeď. Musím tě vidět. Dnes odjíždí rodiče pryč. Budu doma úplně sama. Nechci tu být sama. Chci tu být s tebou. Představovala jsem si, jak by to bylo krásné, kdybys přijel. Připravila bych večeři... mohli bychom spolu povečeřet při svíčkách,“ plakala.

„Andrejko...“ chtěl ji aspoň slůvkem naznačit, kdo je.

„Prosím, nic neříkej a nenech se prosit. Přijeď. Miluju tě.“

„Přijdu!“ rezolutně prohlásil.

Kapitola XII. : Síla lásky. Nejkrásnější chvíle života. Nalezení štěstí.

ndrea bydlela v malebném rodinném domku na předměstí Mnichova. Hans se k němu dostal ještě ráno. Byl unavený, ale vědomí, že zakrátko opět spatří její tvář, jej naplňovalo příjemným nadšením.

Jakmile otevřela dveře, skočila mu kolem krku a objali se. Stáli tam celé minuty a vroucně se objímali.

„Ahoj,“ zašeptala mu do ucha a stále si ho k sobě tiskla. Byla tak ráda, že tu je.

„Ahoj,“ odpověděl radostně. Hladil ji po zádech. „Jsem tak unaven, ale šťasten, že tě znovu vidím,“ upřímně se jí svěřil.

„Ano?“ podívala se mu se slzami v očích do očí.

„Celou noc jsem nespal.“

„Rodiče tu nebudou dva dny. Jestli chceš, pojď si oddechnout. Vyspi se. Byla bych moc ráda, kdyby ses tu cítil jako doma. Zatím bych připravila slibované jídlo, hm?“ navrhla.

To neznělo vůbec špatně.

„To by bylo fajn.“

„Tak jen pojď dál,“ uchopila ho něžně za ruku a vtáhla jej dovnitř.

Vstupní hala byla zařízena v luxusním stylu. Ostatně tak vyhlížely i zbylé části domu, s nimiž se Hans zakrátko seznámil. Nikdy neviděl tolik pohodlí pohromadě.

Andrea ho nakonec zavedla do svého pokoje.

„Moc se mi tvůj pokoj líbí,“ překvapeně se rozhlížel po útulném interiéru.

„Děkuju. Chtěl bys spát v mé posteli?“ sladce mu navrhla.

„Samozřejmě, když ti to nebude vadit.“

„To víš, že ne,“ rezolutně prohásila a dodala: „Naopak.“

„Už tě nebudu rušit, hezky si odpočiň, hm?“

„Dobře.“

„Kdy tě mám vzbudit, řekni!“ pobídla ho.

„Stačí mi jen chvilka spánku, víc nepotřebuju.“

„Jen se pořádně vyspi,“ pustila jej a dodala: „Chovej se tu jako doma.“

Nad tím se Hans zamyslel.

Jako doma? Vždyť on žádný domov nemá. Toliko z mlhavých vzpomínek si připomněl svůj domov, v němž bydlel před zatčením. Pak už nebyl nikde doma.

„Hezké sny,“ popřála mu, usmála se na něj a pohladila jej po tváři.

Hans tam stál dobrých pět minut, než se vysvlékl a opatrně se posadil na roh měkké postele. Ucítil libou vůni svěžích pěřin a povlečení, provoněných vůní, krásnou vůní, kterou voněla Andrejka. Peřiny byly jako z vaty. Nemohl se ubránit vzrušení, jak se do nich ponářel a představoval si, že v nich spává krásná blondýnka. Pocítil neskonalou úlevu. Zmocnila se jej euforie.

Usnul překrásným spánkem.

Snilo se mu o osvobození tábora, které sice nezažil, ale jako by tam teď byl s vězni, kteří vyskakovali z oken ubikací na táborové ulice a zběsile běželi na apelplac, kam vstoupili američtí vojáci.

„Jsme volní, jsme volní, Američané jsou tady, zabíjejí SS. Je po všem, jsme konečně volní, hurá, hurááá!!!“ slyšel sborové výkřiky. Křičel i on; však tentokrát tam byl s nimi.

Hans procitl až v podvečer. Andrea jej nechala spát dlouho. Vůbec jej nebudila. Litoval toho, že ji nechal tak dlouho čekat, avšak jak se mohl vzdát tak krásného a vydatného odpočinku? Rychle se oblékl a šel za ní. Vyšel z jejího pokoje a nechal se vést skomíravou září, která vycházla z útulné místnosti naproti, odkud se linula překrásná vůně připravovaného jídla.

Andrea se jako anděl objevila ve dveřích. Z místnosti se linuly tóny něžné melodie.

Měla na sobě dlouhé černé šaty vysázené křišťálovým prachem, jenž na nich zářil jako tisícero hvězd na jasné noční obloze.

Hned, jak jej uviděla, usmála se na něj a přivítala ho slovy: „Vyspal ses hezky?“

„Promiň, že jsem...“ nedopověděl.

„Neomlouvej se,“ přerušila ho přívětivým hlasem.

„Jseš překrásná. Moc ti to sluší,“ nedokázal od ní odvrátit pohled.

Byla krásně nalíčená. Blonďaté vlasy si sepnula do ohonu, jehož konečky ji polechtávaly na obnažené šíji.

„Děkuju,“ rozešla se k němu a pohladila ho po tváři.

Jakmile se jej dotkla, zachvěla jím vlna vzrušení. Ucítil sladkou vůni jejího ovocného parfému.

„Máš hlad?“ starostlivě se zeptala.

„Ano,“ rozrušeně polkl, div se nezakuckal.

„Tak se pojď posadit,“ ukázala k prostřenému stolu s porcelánovým nádobím a stříbrnými příbory. Plála na něm vysoká svíce, jejíž ohnivá záře se vpíjela do rubínově červeného vína ve dvou vysokých křišťálových sklenkách na slabých nožičkách.

Andrea slavnostně nandala na stříbrný podnos chobotnici na víně, kterou sama připravila a naservírovla ji na stůl. Dala oběma.

„Dobrou chuť,“ popřála.

„Dobru chuť,“ odpověděl s rozpaky, neboť takovéto jídlo ještě nikdy neviděl. Byl zvědav, jak bude chutnat. Každopádně vonělo líbezně.

Pustil se do jídla. Každičké sousto se mu příjemně rozvalovalo na jazyku. Chutnalo to božsky.

On, bývalý vězeň kacetu Dachau, jedl chobotnici na víně. To si nepředstavoval ani v těch nejzazších snech. Tatam byly doby, kdy se živil shnilými slupkami, kořínky, shnilou zeleninou, kdy pil z kaluže zkaženou vodu. Teď tu seděl a jedl chobotnici na víně, kterou zapíjel sladkým červeným vínem vyvážené chuti.

Když dojedli, Andrea odešla z kuchyně. Ledva se vrátila, zůstala na Hanse upřeně a žádostivě hledět.

Byla tak krásná!

„Pojď,“ pobídla jej a chytla ho za ruku.

Měla na sobě stále ty krásné černé jednodílné šaty.

„Kam jdeme?“ utonulo v rozrušeném polknutí plném očekávání.

„Jen pojď,“ prohlubila svůj úsměv, jímž byl Hans naprosto okouzlen.

V rozpacích se zvedl a následoval ji. Náhle pocítil, že se chystá něco vemi příjmného. Jeho schopnost mu napovídala příslib čehosi něžného. Bylo v tom tolik vzrušení. Dráždilo jej.

„No tak,“ jemně mu tiskla paži.

Zamrazilo ho. Cítil, jak mu hluboko v hlavě zabrnělo.

Vedla ho zpátky do chodby. Nemluvila, jen jej vedla.

Tu se před Hansovým pohledem začal zvolna objevovat interiér Andrejčina pokoje, jenž se utápěl v třepotavé záři několika svíček.

Stál na prahu a zíral na postel, jež zdánlivě připomínala oltář v obětí spousty svíček vydávajících všemožné aromatické vůně, příjěmně se doplňující a vytvářející nezapomenutelný aromatický zážitek.

Chvilku s ním stála na prahu a čekala, až se pohledu nabaží. Pak za nimi zavřela dveře.

Pozoroval její ladnou chůzi, když kráčela k posteli. Sedla si na její okraj a svůdně si jej k sobě přivolávala pomalými a vybízejícími pohyby ukazováčku.

Hans se k ní opatrně rozešel.

Uchopila jej za ruku a posadila si ho vedle sebe.

„Co se děje?“ nezkušeně se otázal.

Poznala, jak velmi je rozrušen, a tak se ho snažila uklidnit.

„Neboj se přece. Všechno je v naprostém pořádku.“

„Stalo se něco?“ ustaraně se otázal, přestože věděl, že vše je skutečně v naprostém pořádku, jak jej přesvědčovala.

„Klid,“ pozvedla dlaň a jemně mu jí sklouzla po tváři.

Úkradkem sledoval její pohyby. Nakonec mu ruka sjela po třpytivých šatech, až spočinula na jejích stehnech. Sklopil hlavu a jako badatel se zakoukal na křivky jejích hebkých nohou.

„Můžu?“ dotkla se jeho hrudi.

„Ano,“ nebránil se. Stále ji však častoval udiveným pohledem.

Pomalu mu kroužila dlaní po nahé hrudi.

Nevěděl, jak by se měl chovat. Bylo mu to tak příjemné. Vyvinula na něj jemný tlak a povalila ho zpátky do peřin, odkud před chvílí vstal, aby povečeřel. Ucítil její krásnou vůni. Její tvář se k němu sklonila. Téměř se dotýkali rty. Byla blíž a blíž. Konečně se jejich rty setkaly.

Hans polekaně ucukl.

„Promiň,“ omluvila se.

„To nic.“

„Líbím se ti, Hansi?“

„Samozřejmě, moc se mi líbíš,“ přiznal.

„Tak mě přece polib,“ vyzývala jej.

„Rád bych...“ nedořekl. Nedokázal vyslovit své pocity. Ještě nikdy nebyl kvůli nikomu tak rozrušen.

„Ale?“

„Jsi krásná, tak krásná,“ nespouštěl z ní oči.

„Obejmeš mě?“

„Jistě,“ přitiskl ji k sobě a pak ji křehce objal.

„Miluju tě,“ zašeptala mu do ucha.

„Já vím. I já tě miluju, strašně moc.“

„Chtěl by ses se mnou pomilovat?“

Tu se Hans polekal. Ano! To bylo to, co chtěla. A to, co chtěl on? Nevěděl. Jak rád by se s ní miloval, ale jak? Jak jí má říct, že ještě nikdy žádnou dívku neměl?

A tu si vzpomněl na táborový bordel, který se nacházel v nejzazším táborovém cípu, ve speciálním ohražení, kde esesmani pěstovali angorské králíky, a kde byl bordel s prostitutkami přivezenými z ženského koncentračního tábora Ravensbrück? Ano! Ony prostitutky, s nimiž měl leckterý vězeň nechtěný poměr, když se jej pokoušely oživit animálním teplem po dalším podchlazovacím pokusu. I on by s nimi souložil, kdyby jej Rascher podroboval dalším podchlazovacím pokusům. Jenže tomu, jak jsme se již dozvěděli, se vyhnul.

Jak měl Andrejce vysvětlit, že nikdy žádnou holku neměl, a že má „milování“ spojené s resucitací po něčem tak brutálním, jako byly Rascherovy pokusy? Ale vždyť tam, v hlubinách a temnotách lágru, nešlo o milování, o lásku, ale o sex, o sex pro přežití.

Přežít!

Tak jej její žádost zaskočila. Jako by poprvé nedokázal odezřít její záměř, ačkoliv to byla jeho nejsilnější vlastnost, díky níž žil dodnes.

Toužil po ní. Toužil po ní dokonce více než kdysi po svobodě. Přece jí nemůže vyznat lásku slovy: „Toužím po tobě jako po svobodě v lágru, kde jsem byl svědkem těch nejstrašlivějších zvěrstev, kde jsem prožil peklo Himmelfahrtswagenu, podchlazování, kde jsem byl v moci zrůdy jménem Sigmund Rascher.“

Kdo ví, zda by to dokázala pochopit.

„Ještě nikdy jsem žádnou holku neměl,“ vyřkl prostě, jako by to ani neřekl on.

Andrea z toho měla radost, upřímnou radost. Věděla, že bude tou první. Těšilo ji to. Odměnila jej tím nejkrásnějším úsměvem.

„Ale no tak...“ konejšla ho.

„Opravdu.“

„Takový krásný kluk. A žeby ještě neměl žádné děvče? To snad není ani možné,“ nedokázala tomu uvěřit.

„Říkám pravdu,“ přesvědčoval ji.

„Ještě jsi s žádnou holkou nespal?“

„Ne,“ prostě odvětil.

„Ne?“ líbezně se usmála.

„Ani jsem se s žádnou nelíbal.“

„Tak jen klid. Zavři hezky oči a uvolni se.“

Hans se chvěl. Zuby mu drkotaly vzrušením. Cítil příjemný kolotoč v hlavě. Pak pocítil vůni jejích rtů a vlasů, jejichž konečky jej překásně lechtaly po holých ramenou. Instinktivně přivřel oči, by si tento božský okamžik naplno vychutnal. Pod víčky mu těkaly oči jako zběsilé. Ucítil ve svých ústech její mrštný jazyk, jenž se uvnitř zmítal ve vášnivém tempu.

„Líbilo se ti to?“ odtáhla se na okamžik, očekávaje jeho reakci.

„Ano,“ byl z ní docela mimo. Nemohl odtrhnout pohled od její tváře.

„Nečekal jsem to.“

„To nevadí. Podívej se na mě,“ vyzvala ho.

Vzájemně si prohlížely své tváře.

„Jsi tak krásná,“ neubránil se těmto slovům.

„Děkuju,“ obdařila jej sladkým polibkem.

„Děkuju? Já děkuju.“

„Nemusíš děkovat.“

„Toužím se s tebou líbat,“ svěřil se a dlouze polkl.

„Nebuď tak nervózní. Vše je v nejlepším pořádku,“ uklidnila jej, když si všimla jeho třesu.

Hans jí začal třít nos o tvář. Andrea jej zatím hladila na temeni, šimrala jej ve vlasech a třela mu holé lopatky, což mu bylo velice příjemné. Připadal si jako v sedmém nebi. Dosud takový blažený pocit nezažil. Měl za sebou peklo, a teď prožíval nebe.

Pocítil, jak Andrejčina hlava klouže po jeho nahém těle zvolna dolů. Ucítil její studenou paži, jež se vkrádala pod jeho spodní prádlo.

Ucukl.

Andrea se polekala a pohlédla na něj se slovy: „Uvolni se!“

„Nejde to!“

„Proč?“ cítila se dotčeně, jako by udělala něco špatně.

„Nevím proč.“

„O všechno se postarám, slibuji.“

„Ne!“ převalil se ke stěně.

„Nepřitahuju tě?“ posadila se smutně vedle něho.

„Já nevím,“ zmocnily se jej smíšené pocity.

„Nevíš?“ dotčeně opakovala.

„Mám strach,“ svěřil se.

„A z čeho? Z čeho máš strach?“

„Andrejko...“ dušně oddechoval. Zuby mu drkotaly ještě zběsileji.

„Hansi?“ pohladila ho po tváři. „Bude se ti to líbit.“

A její ruka se znovu ztratila pod peřinou a zajela pod jeho spodní prádlo.

Hans pochopil, že jakýkoliv odpor je marný. Oči mu utkvěly na dřevěném stropu.

„Andrejka se o všechno postará...“ šeptala. „Nemusíš dělat nic, neboj.“

Tu se v její dlani, už ne zdaleka tak studené, utopil jeho ztuhlý úd, který začal chvatně pulsovat. Hanse zaplavilo horko. Vypínal pánev výš a výše. Zaklonil hlavu. Cítil, jako by mu měl penis prasknout.

Znovu jej políbila. Svou dlaní stále držela penis. Hans jí přjížděl špičkou nosu po tváři. Líbilo se mu to. A konečně cítil, odezíral, že se to líbí i jí.

Andrejka si nad něj chouchla. Ucítil, jak se kraj její sukně otřel o ztopořený penis. Byl obřezaný, ale to Andree nepřekáželo, ba naopak. Zvolna mu začala stahovat spodní prádlo, které nakonec odhodila stranou. Pocítil poryv mírného vánku, jenž uchvátil jeho obnažený nástroj, plný pulsujícího napětí.

„Andrejko...“ utonulo ve vzrušení.

Dívka se sklonila nad jeho trčící penis a pevně jej uchopila do dlaně. Pak na něj přitiskla své hebké a jemné rty.

Hansovi se do očí vhrnuly slzy štěstí.

Tu Andrea polkla celý jeho úd a vášnivě a divoce začala rychlými pohyby klouzat nahoru a dolů. Pak se zastavovala nahoře a olizovala jeho slzy lásky, jež ronil ten můžský nástroj, Hansův krásný nástroj. Jak jí chutnal! Umně rejdila špičkou jazyka po celé jeho výšce. Pumpovala a sála.

Hans se zmítal v extázi. Byl na pokraji blaha. A pak, netrvalo to dlouho, a gejzír úlevy vytryskl přímo do Andrejčiných úst.

Takovou úlevu nikdy nepocítil. A Andrejce to chutnalo, nemohla se toho nabažit. Olizovala jej a sála jej do poslední kapičky.

V Hansově mysli, zatopené přívaly blaha, se začaly náhle objevovat staré, a přece nové obrazy. Viděl Rascherovu tvář, viděl Raschera s ukradeným dítětem, kterého měl za vlastní, viděl tyčící se komín starého i nového krematoria, a nad vším tím se zlověstně vznášel nápis: ARBEIT MACHT FREI. Náhle nebyl schopen myslet na nic jiného, než na dávno ztracené spoluvězně. Myslí mu probleskovaly vize o osvobození tábora, o amerických vojácích. Kolik spoluvězňů, mladých spoluvězňů, nikdy neokusilo tento pocit?

Proč? Proč to muselo všechno být?

„Líbilo se ti to?“

„Jistě,“ odpověděl jí.

„Na okamžik tě tu nechám samotného, ano?“ jemně jej informovala, zvedla se a odešla z pokoje.

Hans ležel uvolněně na posteli. Jak moc ji miloval! Nic tak krásného mu nebylo nikdy dopřáno. Až teď. Miloval život. Přál si, aby tu mohl navěky jen tak ležet po boku Andrey. Té, která se stala jeho spasitelkou.

Dívka se zakrátko vrátila zahalena v hedvábném županu. Mokré vlasy měla zabalené v ručníku. Sedla si na postel a ukazováčkem přejížděla kolem Hansova obočí. Sledoval ji a byl jí zcela okouzlen. Župan jí sklouzl po oblých křivkách k bokům a on spatřil dívčina nahá záda. Vzala župan a odhodila jej na podlahu. Pak vklouzla úplně nahá k Hansovi pod peřinu. Přitulili se k sobě.

„Zfoukneš svíčky?“ zašeptala.

Hans ani na okamžik nezaváhal a silnými poryvy svého dechu zhasil romantické plameny svíček v pokoji.

Oba vedle sebe blaženě usnuli s úsměvy na rtech.

Uprostřed noci Hans procitl. Všiml si, že je vzhůru i ona. Do hlavy se mu vtíraly myšlenky jejího chtíče. Pochopil, že chce to samé, co mu dopřála ona, než vedle sebe ulehli ke spokojenému spánku. Přála si to tak moc a on to věděl. Uměl přece číst myšlenky. To její myšlenky jej vzbudily. Nebyla náhoda, že vstali současně uprostřed noci.

„Andrejko...“ zašeptal jí vášnivě do ucha.

Nic neřekla. Cítil, jak moc se s ním chce milovat. Četl v jejích neskrytějších tužbách. Věděl o všem. Věděl, co a jak má ráda. A to byla jedinečná příležitost, jak jí oplatit, co mu dopřála ona. Jemně ji položil na záda do peřin. Naklonil se nad ni a prstem jí kroužil kolem bradavek. Při tom pozoroval, jak zavírá oči a mírně si skousává spodní ret. Její dech sílil, byl plný chtíče.

Ano! To, co mělo přjít nyní, po tom dívka toužila snad ze všeho nejvíce. Uchopil kolena jejích pokrčených nohou a nenásilně je rozevřel. Pokrčené nohy se zvolna položily do stran a Hansovi tak vznikl prostor pro vyplnění Andrejčiných nejskrytějších přání. Poklesl hlavou dolů a ponořil ji do království slasti, do království sladké vanilkové vůně, kterou začal hltat. Rejdil jazykem sem a tam a cítil, jak se Andrea propíná v zádech jako luk, nadzvedává bedra a zadeček a zase jej nechává volně klesnout dolů.

Věděl přesně, jakým pohybem má navázat, kam zajet, kde přitlačit, kdy zrychlit. A tato jeho nádherná práce uváděla Andreu do hluboké extáze. Bílé kruhy impulzívního světla jí kmitaly v hluboce temné černi zavřených očí.

Sténala čím dál hlasitěji. Přesně tak si kdysi představovala své první milování s chlapcem. To byly její nejkrásnější sny, které se nyní uskutečňovaly. Vzdychala, sténala a zmítala se blahem.

Hans cítil její vlhkost. Byla tak vlhká. Obdařoval ji symfonií těch nejžádanějších pohybů. Byl hotovým virtuózem.

A výbuch rozkoše. Andrea se rozkřikla po celém pokoji. Trhala sebou, zarývala nehty do Hansova nahého těla a prožívala svůj nejkrásnější orgasmus.

Když bouře rozkoše utichla, vyšplhal se Hans svou tváří až k jejím rtům. Slastně si vychutnával chuť jejího teplého dechu a sametových rtů. O několik okamžiků později se posunul opět dolů a tváří spočinul nad dívčiným pupíkem, v jehož hlubině začal rejdit špičkou jazyka.

Andrea si plně vychutnávala každičký coul jeho počínání.

Však si to zasloužila. To, co předvedla Hansovi, jej uvedlo do pochybností, nenachází-li se v ráji. Nevěřil, že by něco tak krásného mohlo pocházet z tohoto světa.

A teď jí všechno oplácel a sám při tom prožíval slast. Nevěřila, že nesní. Nebyl jejím prvním chlapcem. Byla velmi krásná a přitažlivá. Měla nádhernou postavu, tvary a neodolatelný úsměv. Její pohled uváděl Hanse na pokraj šílenství. Nebyl to její první milostný zážitek, avšak s žádným předešlým to nemohla srovnávat. Díky svým telepatickým schopnostem ji Hans dovedl za kresy poznaného, do hlubin naprostého blaha. Dokázal vycítit každý detail její touhy. Své myšlení propletl s jejím a vytvořil tak okamžiky neskonalého blaha, jehož se nemohla nabažit.

Obkročil ji a jemným, teplým stiskem ji uchopil za boky. Otočil ji tváří k sobě. Seděli naproti sobě a vzájemně se laskaly nedočkavými pohledy. Uchopila Hansův tvrdý úd, chouchla si nad jeho vrchol a pomalu jej do sebe nechávala vnikat. Extáze z nepopsatelného pocitu byla vzájemná. Když dosáhl dna její vlhké a teplé chlouby, vydala Andrejka spokojený sten. Zvolna klouzala nahou a dolů a regulovala si tempo, mezičímž se Hans zapíral dlaněmi o prostěradlo za svými zády, žmoulaje jej v návalech extáze. Nejprve se pohybovala pomalu, zvlona zrychlujíc, až se sama zapřela za zády a rajtovala na Hansovi jako pominutá. Rozhazovala při tom vlasy do stran a sténala.

Hans hluboce oddechoval.

Netrvalo to dlouho a vybuchl v orgasmus. Ucítil, jak se mu tělem rozlévá vlna horka.

Oba byli dokonale uspokojeni. Andrejka z něj sesedla a položili se vedle sebe. Na dívčině tváři se protahoval překrásný úsměv, na který se Hans nedokázal vynadívat. Přemýšlel o štěstí, které jej tak znenáhla potkalo. Věděl, že je dívkou, pro kterou musí žít. Pochopil, že jsou si souzeni. Veškeré plány s odjezdem byly tatam. Nemohl by ji tu nechat, po tom všem už ne.

Sbohem vysněná zákoutí světa. Mé místo je tady. Tady je můj domov.

Byli šťastní. On byl šťastný poprvé v životě. Cítil, že je šťastnější, nežli by byl někde na Novém Zélandu. Zůstane tady. Vezme si ji. Budou manželé. Jeho vlastní rodina mu dopomůže zapomenout na Dachau. Brány k novému životu měl otevřené. Měl novou identitu. Začně žít odznovu. A začne žít s někým tak krásným, jako byla Andrejka. Pochopil, že kdyby ji ztratil, dostal by stejnou ránu, jako kdyby byl znovu zavlečen do koncentráku Dachau, kde by jej čekala tatáž zvěrstva, jakých se kdysi stal svědkem.