Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Skotská vysočina, 1482

Duncanův Arab se vláčel z posledních sil. I mladý rytíř se na svém koni pohupoval sem a tam - zdálo se, že je naprosto vyčerpaný - přesto však pevnou rukou držel otěže svého překrásného hřebce. Náhle však sebou prudce trhl a jediným pohybem přikoval ohnivého Araba na místě. Mladík po Duncanově levici zvedl hlavu.
„ Co se děje, Duncane? Slyšíš něco…?“
Duncan přiložil prst k ústům, což si jeho společník vyložil tak, že má zmlknout.
MacPherson špicoval uši a ostřil zrak. Projíždět touto krajinou bylo vždy nebezpečné. Ne snad, že by měl strach, ale potulných zlodějů a vrahů bylo v poslední letech všude dost. Pakáž, která otravovala nejen vzduch, ale i samotný život poctivých pocestných.
„ Asi se mi něco zdálo“, prohodil po chvilce soustředění. Nespouštěl však oči z tmavnoucího obzoru. Slunce v této roční době rychle zapadalo a Duncan neměl v úmyslu cestovat i v noci. Už aby byli doma…
„ Jen klid, brachu“, zahalekal rytířův druh. „ Za chvíli jsme na místě.“
„ Cole má pravdu“, přisvědčil druhý muž z Duncanova doprovodu. „ Abigail nás už jistě čeká.“
Duncan tiše přikývl, přesto však dál cítil jakýsi podivný neklid.
„ Neříkal jsem to?“, zasmál se vesele ten, co mu říkali Cole.
„ Asi už z toho všeho blázním“, přisvědčil Duncan a pobídl koně.
„ No tak nezdržuj. Copak nevidíš, jak se Nathan na tu svoji křepeličku těší?“
Světlovlasý Nathan, který se až do této chvíle držel stranou, v odpověď pouze přidrzle zkřivil obličej.
„ Závidíš“, frkl. Cole se jen dál smál.
„ Tak dost“, rozsoudil je Duncan. „ Jedeme.“
Oba přátelé pobaveně přikývli. Po cestě se však nepřestávali pošťuchovat.
„ Jak to ale vysvětlíš Abigailině manželovi? Ten asi nebude moc rád, že spíš s jeho krásnou ženuškou“, popichoval Nathana Cole. Byl už prostě takový.
„ O to se nestarej“, odsekl mladík nakvašeně.
„ Já to naprosto chápu“, nedal se zastavit Cole. „ Jak je to staré pořekadlo? Stará postel nerezaví?“
„ Že to říkáš zrovna ty…“
Duncan MacPherson, Cole MacManus a Nathaniel MacArlain - největší proutníci kraje. Nenechali napokoji jedinou sukni. Byla sice pravda, že už to Duncan se svými přáteli netáhl tak jako dřív (prý mu uloudila srdce malá Víla z Bretaně), to však neznamenalo, že by se mladíci přestali stýkat. Jak se říká - jeden z kola ven, zbyde víc pro nás…
Abigail Corleyová, půvabná tmavovláska, byla dávnou láskou mladého Nathana. Pak se ale provdala a se svým nynějším mužem žila ve šťastném manželství s kupou poněkud baculatých, ale jinak vcelku spokojených dětí. Pokořený Nathaniel tehdy propil dvě noci - ne snad zoufalstvím nad ztracenou láskou, ale zlostí, že mu jeho milenku odloudil někdo jiný. Obyčejný kupčík… Ještě ten večer však na svůj žal zapomněl v náručí ochotné děvečky. Ach, ta láska…
Strnuli. Byla už tma, ale na hvězdnatém podkladu večerního nebe se rýsovalo až příliš viditelné světlo. Co to…? Oheň!!!
„ Hoří! Hořííí!“
Duncan zbledl jako smrt. Připomnělo mu to jinou událost - tu, která se udála před sedmi lety. Bretaň. Ysobel tehdy přežila…
Nathan si zaclonil rukou uslzené oči, jako by ho oslepovala zář letního slunce a ne rudé plameny, olizující nedaleký statek. V další chvíli však zařval jako raněné zvíře:
„ Abigail…“
Zaryl stříbrné ostruhy do boku hnědého hřebce, na jehož hřbetu procestoval již mnoho zemí, a s šíleným výkřikem vyrazil k dřevěnému stavení - Duncana a Colea, své přátele, v patách.
„ Nathane…“
Rozlícený rytíř však nic nevnímal. Hnal koně s větrem o závod.
Duncan až příliš dobře chápal jeho vztek.
Nathan seskočil z koně a vrhl se k hořícímu domu.
„ Abigail, Abigail!!!“
Zčernalé trámy již začaly opadávat a kouř nepříjemně štípal do očí a dusil suché hrdlo.
Abigail, u které chtěli přenocovat, už neodpoví…
Hospodářství Corleyových se nacházelo nedaleko panství MacPhersonů a Duncan nemohl za žádnou cenu pochopit, kde jsou všichni lidé, kteří by alespoň pomohli hasit.
Před půl rokem odjel Duncan společně se svými přáteli hájit zájmy svého nového pána, Richarda Lancasterského, do Irska. Rodinný hrad i okolí měl v jeho nepřítomnosti střežit strýc Roderic a bratr Sean. Co se proboha stalo - proč tu nikdo není???
Nathan se dlouho nevracel a Duncan se o něj začínal pomalu bát. Vběhl proto přes plameny do hořícího domu, v přízemí však přítele nenašel. Teprve v patře uviděl dusícího se Nathana a s vypětím všech sil ho vytáhl ven, na vzduch. Všiml si, že svírá v náručí nějaký balíček - malé dítě?!
„ Co se to stalo?“, nechápal Cole a snažil se přitom vzkřísit polomrtvého rytíře Nathaniela. Ten se zakuckal. Z očí mu stékaly potoky slz a Duncan ani na chvilku nezapochyboval, že to není ze štiplavého kouře.
„ Je… je mrtvá. Všichni jsou mrtví…“, vyhrkl mladík a skácel se zpátky do chladné trávy. Nejspíš omdlel.
„ Musíme dál,“ rozhodl Duncan. „ Na hrad to není daleko.“
„ Ty chceš jet teď - v noci?“, zašeptal nevěřícně Cole.
„ A chceš snad čekat, až nás tady taky někdo zapíchne?“
Cole jen tiše přikývl a uchopil poplakávající děcko do náruče.
„ Postarám se o něj.“ Poté nasedl na koně a cvalem se vydal k MacPhersonovým statkům.
I Duncan přehodil zemdlelého Nathana přes svého Araba a pobídl zvíře k tak pozdní jízdě. Dohonil Colea na hranici svého panství.
„ Co se to děje, Duncane?“, zeptal se smutně Cole. „ V jaké době to vlastně žijeme?“
Duncan místo odpovědi trhl opratěmi. Cora již čeká!!!