Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Skotská vysočina, 1487

Brenna se teď sice napřímila, ale přitom stále nespouštěla oči z cesty, která se před nimi klikatila. Hleděla upřeně do země a opravdu neměla ani v nejmenším úmyslu zvednout hlavu a pohlédnout na svého společníka.
Po Duncanově ranním představování Nathaniel vyprskl smíchy - asi mu to všechno připadalo velice zábavné - ale Brenna se nezmohla na jediné slovíčko - tolik se styděla za předchozí večer. Hned po snídani se proto tiše a bez okolků vyhoupla do sedla Duncanova Araba a čekala, co bude dál. Pokud si však myslela, že jí Černý rytíř svého koně jen tak zapůjčí na zbytek cesty, hluboce se mýlila. Duncan se ani trochu nezdráhal a než se Brenna nadála, sedl si přímo za ni. Pohodlně se usadil, pak si ji poněkud drsně přitáhl na svůj klín a pobídl Araba krátkým trhnutím otěží k jízdě.
Brenna byla rudá jako pivoňka. Nevěděla co rytíři MacPhersonovi říct a tak raději mlčela. V klášteře ji sice učili, jak se má chovat pravá dáma, ale jen co dívka opustila brány svého dosavadního útočiště, pomotala co se dalo. Byla na svůj věk až příliš impulsivní, až příliš divoká… A právě to k ní Duncana tak přitahovalo!
Rytíř zatnul zuby. Krucinál - na to teď nemůže myslet. Bude ještě dost času, až dorazí domů.
Brenna neměla ani ponětí, kam ji Duncan veze. Původně se chtěla dostat dolů na jih, do Londýna, a konečně zjistit, kdo byl její skutečný otec. Měla v úmyslu dostat se až k samotnému Jindřichovi, a pokud by to bylo nutné, padla by před králem dokonce i na kolena… Co by však teď zmohla pomatená bosorka před nejmocnějším mužem Anglie???
Prozatím bude lepší svěřit se Duncanovi - on se o ni postará. A až bude čas, vydá se do hlavního města a přinutí trpět vraha svých rodičů!
Měla zvláštní pocit, že směřují čím dál tím víc na sever. No jistě - už včera večer se jí Nathan svěřoval, že se těší domů na Vysočinu - a Vysočina - to je Skotsko!
Vytřeštila oči. Probůh, on ji veze do Skotska!!!
Měla pocit, že se dusí. Tiše zaúpěla.
Duncan si Brenny celou dobu kupodivu nevšímal. Ale bylo to jen zdání. Ve skutečnosti sledoval každý její pohyb. Čekal, zda si mladá dáma nezačne stěžovat na hrbolatou cestu, ale Brenna se jen mlčky tiskla na jeho chlapskou hruď a ani nepípla.
Zanedlouho minou základy domu, kde kdysi bydlela Abigail. Duncan měl v úmyslu místo kvůli Nathanovi raději objet.
Nathaniel otevřel oči a zjistil, že v dálce se rýsuje Duncanův hrad. Zamyslel se. Dnes večer raději přespí u přítele a teprve až zítra ráno bude pokračovat dál na svou tvrz, kde už ho jistě netrpělivě očekává jeho drahá Alyx.
Mezitím se Brenna přimkla k Duncanovi ještě těsněji - děsil ji tmavý hrad na obzoru. Duncan jen spokojeně zamručel.
„ Už můžeš dolů“, vybídl Brennu, jen co zarazil koně uprostřed nádvoří.
Dívka se zatvářila zmateně.
Nathan, který kdysi pochytil pár lekcí slušného chování, ochotně seskočil z koně a chystal se nabídnout Brenně pomocnou ruku. Duncanův pohled ho však přikoval na místě - ještě nezapomněl na včerejší noc. Nevybíravě proto postrčil Brennu do zad a ta jemně sklouzla ze sedla dolů na zem.
Duncanovi se Brenna nějak nelíbila. Od dnešního rána neřekla ani slovíčko a to bylo v jejím případě víc než krajně podezřelé. Rytíř však neměl čas o tom dál uvažovat. Na dvoře se objevil Warth, pánův podkoní.
„ Vítejte zpět, lairde“, vydechl stařík a posvítil si usmolenou loučí na vyděšenou Brennu. Zvědavě si ji prohlížel.
Podle něj nemohlo být dívce víc jak dvacet let. Něčím se však lišila od všech ostatních dam, které kdy navštívily tohle pusté, Bohem zapomenuté místo uprostřed skotské divočiny - byla totiž nesmírně špinavá a on nemohl za žádnou cenu pochopit, proč zrovna ji si jeho pán vybral. Duncan mu však beze slova hodil opratě a majetnicky si dívku přitáhl ještě blíž k pasu. Warth jen chápavě pokýval hlavou - takže další lairdova milá. V duchu litoval mladou slečnu Coru.
„ Kde je strýc a Sean? Proč nás nikdo nevítá?“, zahromoval Duncan hněvivě.
Warth se pomalu belhal ke stájím, v mžiku stál však zpět před svým velitelem a hlásil:
„ Pan Roderic s vaším panem bratrem odjeli dnes ráno na lov. Mají se vrátit pozdě k večeru…“
Duncan netrpělivě mávl rukou.
„ A Cora?“
„ Je uvnitř, můj lairde“, přikyvoval Warth.
Duncan popadl Brennu za zápěstí a poněkud hrubě ji před sebou vtlačil do kamenné tvrze. Byl rozčilený na nejvyšší možnou mez. Kde jsou k čertu všichni, když si konečně přivezl svoji nevěstu?!
Podkoní jen nad pánovým chováním pokrčil rameny. Za třicet šest let služby na tomto místě viděl a slyšel už dost prapodivných věcí.
Nathan, který meškal na nádvoří, doběhl Duncana právě ve chvíli, kdy s Brennou vcházeli do vstupní haly. Usměvavý rošťák nechtěl přijít o nic z toho, co se tady ještě bude dít.
„ Jsi unavená?“, zeptal se Duncan promrzlé Brenny, přičemž zcela ignoroval Nathanovu přítomnost. Dívka jen s obtížemi přikývla. Nečekala, že k ní bude Černý rytíř tak něžný. Neznatelně se ušklíbla.
Duncan ji však zcela nečekaně uchopil do náručí a než se vzpamatovala, vyšel s ní po kamenném schodišti až do prvního patra. Potom kopnutím otevřel jedny z mnoha dveří a hodil ji jako kus slámy na mohutnou dubovou postel. Nebylo pochyb, že jsou v pánově ložnici.
„ Dám ti sem donést káď vody a něco k jídlu. Odpočiň si.“
Zabouchl za sebou dveře tak prudce, až Brenna nadskočila. Ještě jí zcela nedocházelo, co se to vlastně děje, ale začínala mít pomalu vztek. Kdo si vlastně myslí, že je, hulvát jeden! Vzdorovitě trhla hlavou.
Možná by našla další chyby v rytířově chování, ale v té chvíli se ozvalo rázné zaklepání a do místnosti se vřítila jako velká voda buclatá žena, za kterou se krčili dva čeledíni se škopkem plným horké vody. Jen co mladíci položili káď, tiše se z pokoje vytratili.
„ Tak děvenko - dáme se do toho, ne?“, vybídla Brennu tělnatá služebná.
Brenna vůbec netušila, co po ní ta obrovská hora sádla chce, ale ženština nebrala její námitky na vědomí, během okamžiku z ní stáhla ušmudlané šaty, posadila ji do kádě a nemilosrdně z ní začala dřít všechnu špínu, co se na ni nabalila za celou cestu. Brenna ječela jako pominutá, ale nic ji nemohlo zachránit. Služebná si spokojeně odfrkla, až když dívčina kůže zářila zdravou, růžovou barvou a její plavé vlasy voněly po heřmánku. Pak ji zabalila do osušky a přikryla až po bradu kožešinami, které se rozvalovaly po panském loži.
„ Kam jdete?“, vyhrkla znepokojeně Brenna když viděla, že se žena chystá k odchodu. Ani za mák se jí totiž nelíbilo, že by měla zůstat v tak ohromném pokoji sama. Navíc to, že ležela v posteli, jí moc kuráže nepřidalo.
„ Pryč“, odpověděla prostě služebná a balila si dál svá fidlátka.
„ A co mám potom dělat já?“
„ Ležet děvenko“, odsekla baculka už ode dveří. „ Ležet a čekat na hradního pána!“