Himmelfahrtswagen - Vůz nanebevzetí z pekla Dachau

Kapitola XIV. : Ubytovna. V uhelné pasti. Supermarket.

Hans se vydal poohlédnout se po nějakém novém bydlení, protože u Andrey mohl zůstat jen do té doby, než se nevrátili její rodiče. Nejprve si chtěl najít ubytovnu, nebo něco v podobném stylu, a potom se bude muset porozhlédnout po zaměstnání.

Snad se vrátím na stavbu, přemítal.

To však zatím nebylo aktuální, protože peněz měl dost, peněz, které chtěl použít pro nový život na Novém Zélandu. Z tohoto sna se však probudil a teď netoužil po ničem jiném, než tu žít jako spořádaný občan. Falešné doklady se k tomu budou jistě hodit. Nechtěl však už pracovat načerno, tak jako pracoval u Andrease. Už kvůli Andree se nehodlal vystavovat zbytečným rizikům.

Toho dne se spolu měli setkat večer. Hans jí slíbil, že jí poví, jak mu vše dopadlo a jestli pochodil či ne. Zatím jí řekl, že má domov v Hamburgu, odkud odcestoval do Mnichova, protože jej tamní život začal nudit a on chtěl zkusit něco nového. Jenže, když to s Mnichovem nevyšlo, měl se znovu vrátit. A nakonec zůstal jen kvůli ní.

Hans louskl prstem a přivolal si taxi.

„Odvezte mě do nějaké ubytovny, ale aby to bylo blízko,“ řekl řidiči.

„Jistě, pane.“

Taxík projel podél několika bloků, načež zabočil do těsné uličky.

Hans si všiml skromného, sotva zářícího nápisu: Ubytovna.

„Dobrý den,“ pozdravil, jakmile se ocitl u zasklené přepážky na recepci.

„Dobrý den, přejete si?“ začala se mu věnovat drobná blondýnka ve středních letech.

„Chtěl bych se tu ubytovat, pokud máte volné pokoje.“

„A na jak dlouho?“

„Zatím na pár dní, ale vyhovovalo by mi, kdyby se dal pobyt eventuelně prodloužit.“

„Zajisté, to nebude problém,“ ujistila jej.

„Kolik stojí noc v jednolůžkovém pokoji?“

„Šest říšských marek, pane.“

„Dobře, zatím si zaplatím sedm nocí.“

„Jistě, prosím váš doklad totožnosti.“

„Tady,“ podal ji Hans cestovní pas.

Žena si opsala jeho číslo. „Tak to bude čtyřicet dva říských,“ naklonila se ke skleněné přepážce a z pultového žlábku odebrala hotovost, kterou Hans připravil předem.

Čekal.

„Tady je přístupová karta. Pojedete výtahem do čtrnáctého patra. Na kartě je číslo pokoje,“ podala mu stejným žlábkem zelenomodrou kartu s čárovým kódem a několika čísly.

„Děkuji mnohokrát,“ uctivě poděkoval a rozešel se do osvětleného lobby, nijak zvlášť luxusně vybaveného, ale čistého. Před ním se otevřely dveře do výtahu.

Nastoupil dovnitř a nahlas řekl: „Čtrnácté patro.“

Výtah se nehlučně dal do pohybu, až to Hansovi připadalo, jako by stál na místě.

Pokoj ve čtrnáctém patře měl skvělý výhled na město. Přestože měla být místnost jednolůžkového pokoje malá, Hansovi připadala prostorná ažaž. Francouzská okna vyplňovala celou protější stěnu. Hans k ní přistoupil a dlouhu dobu zamyšleně hleděl na nažloutlý opar nebe nad Mnichovem. Ve žlutavé záři se koupaly věže městských věžáků, které zdálnlivě připomínaly komíny futuristické továrny, či obří termitiště, kolem nichž se mihotaly malé tečky vznášedel, která útočila na jícny těchto lidských obydlí. Vznášedla houfně nalétávala do nitra masívních staveb, některá je naopak opouštěla, aby pak brázdila nebe a ztratila se ve spleti ulic městského koberce. Na Hanse působil tento pohled pohádkově. Dosud vše sledoval jen z malých výšek. Tentokrát se mu poprvé dostalo možnosti si futuristický pohled na Mnichov vychutnat z vyhlídkového bodu.

Jako by se město pod ním proměnilo v město plné ohňů a nepokojů, město s ulicemi posetými kobercem roztříštěného skla! Vzpomínky na Křišťálovou noc, Kristalnacht, byly zpátky...

Stalo se to 9. listopadu 1938. První velký hon na židy. Hansova rodina v té době již zámožná nebyla. Už dávno ne. Poté, co se dostal Hitler k moci, vše se obrátilo. Ale byli tací, kteří měli ještě stále hodně majetku. A byli to také židé. A právě na ně byl uspořádán hon, hon jenž si v mnohém nezadal se středověkými hony na čarodějnice. Během té listopadové noci vyšli do ulic pobouření Němci s pochodněmi a zapalovali vše židovské, mlátili do výloh židovských podniků a obchodů. Rabovali a majitele vytahovali na temnou ulici, kde je tloukli ve spršce rozbíjeného skla, ve spršce ničeného a „konfiskovaného“ majetku.

Co však chtěli od Hanse? Vždyť neměl ani vyndru. Nemohl přispět svým dílem k naplnění říské pokladny, a přesto se jej Křišťálová noc týkala jako nikoho jiného. Od té noci už neměl nikdy spatřit svobodu, a také ji nespatřil, až do útěku z Hintertuxu. Bylo pozatýkáno mnoho židů, kteří putovali do koncentračního tábora Dachau. Postupně však byli všichni propuštěni, buď po podepsání, že se vzdávají svého majetku, po výkupném, které za ně vyplatili příbuzní, po jistém druhu dachauské kauce, nebo prostě jen tak. Říšská pokladnice se díky nim naplnila po okraj. NSDAP zatím neměla v úmyslu zabírat v Dachau místo židy, když byl tábor v tomto období využíván především k „ochranné vazbě“ politických odpůrců režimu a „nerasových nepřátel státu.“

Jenže Hans nikdy propuštěn nebyl. Však on po Křišťálové noci neputoval do Dachau, jako ostatní. Dostal se za zdi mnichovské věznice. Do Dachau byl převezen teprve o tři roky déle.

Té osudné noci byl venku se svým kamarádem. Když propukly nepokoje, chtěl vědět, co se děje. Cestou natrefili na skupinku pěti německých výrostků s řetězy a pálkami v rukou. Hans i jeho kamarád byli jednoznačně označeni žlutou šesticípou hvězdou s černým nápisem Jude uprostřed. Nešlo si je splést.

„Židovší pacholci!“ uvítali je árijci nelibými posměšky.

Hans si všiml, jak si významně poklepávají pálkami do rozevřených dlaní. Na rtech se jim rozšklebovaly posměšné úsměvy.

„Raději bychom měli jít, Hansi,“ zašeptal mu kamarád do ucha, nespouštěje vystrašený pohled ze skupiny výtržníků před nimi.

„Neuteču jako zbabělec!“ vyřkl Hans rezolutně, aby to slyšeli i árijci.

„Tak zbabělec?“ vysmál se mu jeden z nich.

„Všichni židé jsou zbabělci!“ dodal druhý.

„Pojď,“ naléhal Hansův kamarád.

„Eli, zůstaneme, kde jsme. Pokud se něco semele, budeme chránit naši čest.“

„Hansi, dávno už žádnou čest nemáme.“

„Tak co, židovská prasata, hm?“

Ano, už žádnou čest nemáme, ale přece se nenecháme beztrestně a bez odporu ponižovat, pomyslel si Hans, ale nic neřekl.

Pětice árijců přikročila těsně k nim. Nejvyšší z nich zvedl paži a strčil do Hansovy hrudi. Hans zavrávoral a udělal úkrok dozadu.

Ozval se cinkot řetězů, které třímali dva z útočníků.

„Padáme,“ vykřikl Hansův kolega a dal se na útěk.

Hans hrdě stál dál.

„Zbabělec!!!“ volali za ním výsměšně árijci a propukli v hromadný smích.

Hans zůstal.

„A co ty, také utečeš jako zbabělá svině?“

Hansem projela vlna vzteku. Cítil vztek jak k nim, tak ke svému kamarádovi, který zmizel v šeru ulice a nechal jej tu samotného. Zničehonic vymrštil sevřenou pěst a dobře mířeným úderem uhodil vší silou do nosu nejvyššího útočníka, který se zajíkl a zaskočeně si přiložil ruku ke krvácejícímu nosu.

Ostatní neváhali a pustli se do něho. Hans ucítil tvrdou kolbu, jež jej uhodila do ramena. A následovala další a další. Přidaly se i řetězy, které se řezavě zakusovaly do Hansova těla. Sotva stačil zvednout předloktí, aby zabránil úderu na obličej. Řetěz se mu přitom omotal kolem něj. Útočník trhl a svalil Hanse na zem, kde do něj začali ostatní kopat.

„Ty židovská svině!“ kopl jej do trupu výrostek s krvácejícím nosem.

Když se o to pokusil znovu, Hans duchaplně vymrštil ruku a chytl útočníka za kotník. Povalil jej na zem a využil chvilkového chaosu, aby se zvedl a skrčeně se pokusil odbelhat do úkrytu.

Pustili se za ním.

„Zabijeme tě!“ volali.

A tu Hans pocítil, vyčetl to z jejich zášti, že jej skuteně chtějí zabít!!!

Zrychlil, přestože se mohl jen stěží hýbat. Skočil za roh, kde zpozoroval sklepní okno. Byl to jen otvor, kterým se vsypávalo uhlí. Nasoukal se do něj a ve tmě dopadl na brikety uhlí, které se s ním valily po úbočí hromady dolů.

„Tam je, zalezl dolů jako krysa!“ zaslechl zvenku.

Věděli o něm. Šli si pro něj!

„Rychle, ať nám neuteče!“

Ve tmě sklepení se Hans vůbec neorientoval. Zvedl se, když tu pocítil zatmění a v temnotě spatřil jiskření. Uhodil se o dřevěný trám, který se táhl nad úpatím uhelné hromady. Chytl se za hlavu. Pud sebezáchovy jej vedl dál. Snažil se nahmatat dveře. Nemohl je najít. Nebyly tu! Slyšel zvuk sunoucího se uhlí. Byli uvnitř!

„Zabijeme tě, neutečeš, ty židovské prase!“

Nevěděl, co má dělat. Byl v pasti.

Hans procitl ze svých vzpomínek. To hlad o sobě dal vědět. Stál klidně před okny vě čtrnáctém patře budovy a ve městě již nehořely plameny, ulice nepokrývalo řečiště rozbitých výloh. Nažloutlý opar okusovala blankytná modř a nad obzor se vyhoupl kotouč slunce.

Vydal se na nákupy. Byly to jeho první nákupy od dob temna. Dosud jedl jen jídlo, které mu obstarával Andreas na stavbě, no a včera se najedl u Andrey. Teď to bylo poprvé, kdy si měl jídlo obstarat sám. S novodobými obchody se zatím nesetkal. Čelil své malé premiéře.

Vyšel na rušnou magistrálu, kde se promenovaly houfy lidí, jimiž se dokázal sotva prodrat. Všude kolem se nalézalo množství výloh a novodobých butiků, specializovaných obchodů, restaurací, pohostinství a všeho možného. Tísnil se tu jeden obchod vedle druhého. Na štítech budov visely reklamy. Některé z nich byly natolik realistické, až se Hans zastavoval a dlouhou dobu civěl do jejich trojrozměrného provedení. Upoutala jej zejména reklama na zájezd do Jižní Ameriky. V „propadlišti“ velkého plátna se zelanaly košaté koruny pralesních stromů, do jejichž království se zakusovalo povodí Amazonky. Jako by kdosi vyřízl část pralesa a přenesl ji sem, aby ji tu pověsil na stěnu. Nechyběl charakteristický zvuk amazonské džungle se všemi ptáky, s exotickými pazvuky tamní fauny, se vším, co k pralesu patřilo.

Kupole supermarketu byla zasazena v malebném parku, jenž se prostíral na obrovské ploše svěže zeleného trávníku protkaného sítí umělých potoků s průzračně čistou vodu, nad nimiž se klenuly dřevěné lávky s vyřezávaným zábradlím. Hans si to spokojeně vykračoval přes jednu z nich. Při tom se zastavil a neodolal pohledu do hlubin potočních vod, jimiž líně proplouvaly zvláštní ryby. Tvarem připomínaly obyčejného kapra, avšak zbarvením byly naprosto výstřední. Bílí kapři s oranžovými kresbami. Někteří byli celí bílí, jiní zase třpytivě oranžoví. Hans sledoval jejich malátné pohyby ploutví a montónní špulení tlamy, kterou vháněly vodu do žáber.

Tuž za protějším břehem potoka vyúsťovala palisádami orámovaná stezka, která vedla k velkému parkovišti s množstvím vznášedel, plujících ve vzduchu jen několik centimetrů nad plochou parkoviště. Některá „plavidla“ měla otevřené nákladové prostory, ke kterým mířili lidé se vznášejícími se plošinami naplněnými hromadami zboží.

Vchod do supermaketu působil jako obrovské chrámové okno z mozajky barevných sklíček. Tato však neustále měnila barvu a záleželo na tom, z jakého úhlu se na ně zákazník díval.

Křídla vchodu se otevřela a lákala Hanse dovnitř. Nejprve se zdráhal, ale nakonec vešel.

Ocitl se v prostorném vestibulu s řadou pokladen a procházejícími zákazníky, kteří buďto přicházeli, nebo odcházeli s nakoupeným zbožím na parkoviště. Hans šel v patách jakéhosi muže, který přistoupil k jedné z plošin, aktivoval cosi na elektronickém panelu vedle madla a lehkým pohybem k sobě plošinu přitáhal, otočil ji ve vzduchu jako by hýbal kusem papíru a pak ji tlačil před sebou vstříc menší brance. Na jejím panelu se rozvítilo zelené světlo a muž vešel dovnitř.

Hans se zarazil před plošinami, které do sebe byly zaklíněné, aby se ušetřilo co nejvíce místa. Okamžik civěl na elektronické zařízení vedle madla, na němž svítilo červené světlo. Pokoušel se přitáhnout plošinu k sobě, tak jak to udělal muž před ním, ale nešlo to. Zkusil to ještě několikrát, načež se za ním ozval mužský hlas: „Mohu vám nějak pomoci?“

Hans se otočil a uviděl před sebou muže v kšiltovce a uniformě, na jejíž hrudi bylo napsáno: Ostraha.

„Ano, nějak nemohu dostat ven ten...“ zamyslel se a uvědomil si, že nemůže najít správný výraz pro vznášející se plošinu. Použil proto prostý výraz: „...vozík.“

„Máte přístupový kód?“

„Přístupový kód?“ zarazil se Hans a pokrčil rameny.

„Copak jste na nákupech poprvé?“ pokrčil muž z ochranky obočím.

„Na takovýchto vlastně ano,“ přiznal Hans.

Muž se ještě víc zachmuřil.

„Pokud nemáte zákaznický přístupový kód, použijte platební kartu,“ navrhl mu.

Ani z toho nebyl Hans příliš moudrý.

„Víte co?“ muž poznal, že ani tento způsob není Hansovi po chuti, a proto se uchýlil k nejjednoduššímu řešení: „Stačil by vám malý košík?“

„Ano,“ přikývl Hans hlavou.

„Tumáte,“ sehl se muž ke sloupci naskádaných nákupních košíků a jeden Hansovi podal.

„Děkuji,“ vzal košík a vrhl se s ním k brance.

Muž z ostrahy za ním ještě okamžik hleděl, než se začal rozhlížet po dalších zákaznících.

Hans natěšeně prošel brankou a ocitl se v království „nekonečných“ regálových chodeb, vyplněných všemožným zbožím. Jako by kráčel bludištěm, muzeem, výstavou bohatství, učarovaně procházel uličkami a pohledem se lepil na zelené melouny, na ovoce, ovoce, které ani neznal. Byla toho tady spousta. A těch druhů jogurtů, co zde viděl, těch druhů sýra a uzenin, ryb...

Ach bože, vždyť tohle je chobotnice, přistoupil k mrazícímu boxu, z jehož ledové tříště na něj vykukovala naaranžovaná velká chobotnice s chapadly lekle ležícími kolem.

V protější stěně bylo zasazeno obrovské akvárium s živými malými žraloky, s olihněmi a chobotničkami. Jako by ani nestál v nákupním středisku, ale ocitl se přímo uprostřed děje Vernova románu Dvacet tisíc mil pod mořem.

Supermarketem se procházel dobrou hodinu, obdivuje se nezvyklému prostředí. Teprve, když ucítil malou únavu, uvědomil si, že sem nepřišel jen se dívat, ale nakoupit si jídlo. Vybíral podle vzhledu. Košík začal nejprve zaplňovat salámy, přidal i několik klobás a sýrů. V oddělení nápojů se všiml výběru piv. Chopil se dvou lahví německého piva a vše přidal k vybranému zboží. Nakonec se zastavil u pečiva. Protože neznal bílý chléb, sáhl po kulatém bochníku s temnou a lesklou kůrkou.

Pochopil, že teď musí se vším k jedné z kas, na kterých se plazily gumové pásy. Po vzoru zákazníka, jenž stál před ním, vyložil svůj nákup také na pás. Ten pak pokračoval k pokladní. Teď přišla řada na něj. Pokladní vzala všechno do roukou a se zbožím přejela přes červené světlo. Vždy se ozvalo pípnutí. Když „zapípl“ poslední kus Hansova nákupu, zvedla k němu oči a řekla: „Dvanáct říšských, padesát feniků, prosím.“

Hans vyndal z kapsy peníze.

Sotva to prodavačka viděla, osočila se na něj: „Pokud platíte hotovými, musíte to předem nahlásit,“ a ukázala na cedulku za sebou, kde bylo napsáno : PŘEJETE-LI SI PLATIT HOTOVOSTÍ, NAHLASTE TO, PROSÍM, PŘEDEM! DĚKUJEME.

„Promiňte, nevěděl jsem...“

Prodavačka neochotně vzala hotovost, ale nic neřekla.

Jakmile se Hans ocitl s taškou nadítou nákupem před supermarketem, bylo z jeho výrazu zřejmé, že uvnitř zažil ještě nejedno překvapení. Několikrát se ohlížel za kupolovitou stavbou a přemítal o tom, kam se poděly obchody starých časů.

Na ubytovně vyndaval takřka rituálně zboží na postel, odkud jej starostlivě přenášel do skříně, kde je vyskládával do regálů. Každý kousek přitom několikrát převaloval v ruce, než jej umístil na své místo. Tolik jídla u sebe nikdy neměl. Bylo jen jeho, všechno!

Je to moje, jenom moje, radoval se. Budu si moct vybrat, co sním nejdříve. Už o tom nebude nikdo rozhodovat, jen já sám.

Vždycky snědl, co mu přinesli. Teď se to změnilo. Pociťoval z toho neskonalou radost.

A příště si koupím rádio, předsevzal si.