Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Skotská vysočina, 1482

Nathaniel MacArlain sebou smýkal, jako by jím lomcovali všichni čerti. Stále něco drmolil. Horečka mu za ty tři dny neklesla, ba naopak - ještě přidala na intenzitě. Cora, která do této chvíle seděla u krbu vyskočila na obě nohy a v příštím okamžiku už brala za kliku dveří. V tom se opět ozval Nathan.
„ Abigail!“
Zaúpěl tak tiše až Cora myslela, že se blíží jeho poslední hodinka. Neměla by však stát jako solný sloup, ale raději vyrazit pro pomoc. Duncan přece přikázal, aby mu při sebemenší změně podala zprávu.
Cora MacPhersonová, sestřenice Duncana, Seana a Elizabeth MacPhersonových a jediná dcera Roderica MacPhersona, bratra bývalého lairda Warwicka. Toho Warwicka MacPhersona, jehož smrt měl na svědomí nechutný francouzský bastard!
Tok jejích myšlenek znovu přerušil mladý MacArlain.
„ Horko…horko! Hoří… oheň… je úplně všude!“
Cora se vrhla na Nathana, který se pokoušel vstát z postele. Jeho skelný pohled naznačoval, že je zcela mimo.
Dívka musela s blouznivcem chvíli bojovat, než se jí ho podařilo uklidnit. Nebránil se jejímu obětí a stále si něco mumlal.
„ Hm, hm, hm…“
Cora se posadila na okraj postele a začala si téměř instinktivně pohrávat s Nathanovými vlasy. Vypadal spokojeně. Nepřítomně sledoval její počínání a neznatelně se usmíval. Náhle však uchopil její ruku, až vykřikla.
„ Abigail, Abigail, lásko moje… Viď, že už budeme spolu, že nás nic nerozdělí?“
„ Máš horečku, Nathane“, zašeptal Cora. „ Nevíš, co říkáš.“
Nathan se prudce posadil a přitom strčil do Cory tak, že měla co dělat, aby udržela rovnováhu a nepřepadla.
„ Myslím to vážně!“, vyhrkl Nathaniel výhružně. Vypadalo to, jako by ho Cora svým odmítnutím ranila. Nebo to byla Abigail?
„ Slyšíš?“, zahromoval. „ Myslím to vážně!“
Cora nevěděla, co dělat.
„ Věřím ti“, přikývla proto odevzdaně.
Nathan se opět uklidnil. Opřel se do polštářů a Cora měla najednou pocit, že alespoň na chvilku začal vnímat, co se kolem něj děje. Příští okamžik však potvrdil zcela pravý opak.
„ Abigail Rombellová, Abigail - vezmeš si mě?“
Zděšená Cora horečnatě přemýšlela, co dál. Nesmí ho znovu rozzuřit!
„ Abigail? Tak odpověz!“
„ Ano, ano - vezmu si tě…“
Nathan si ji přitáhl do náruče.
„ Ach, Abigail…“
Cora se vymanila z jeho sevření.
„ Teď musíš odpočívat, Nathane“, zamumlala a láskyplně ho pohladila po tváři.
„ Musíš odpočívat…“

Cora se opírala o chladný kámen zdi a trvalo snad nejméně hodinu, než se dobelhala do hlavní haly tvrze. Když scházela ze schodů, zamotala se jí hlava a málem se skácela k Duncanovým nohám. Ten ji však nevnímal. Byl zcela pohroužen do svých myšlenek, které mu od chvíle, kdy se vrátil, vířily hlavou. Jeho přítel Cole seděl v rohu místnosti na malé stoličce s hlavou zvrácenou vzad. Vypadal, jako by spal.
Cora si odkašlala.
„ Můj lairde…?“
Duncan se neznatelně pohnul. Stále přemýšlel.
„ Coro?“
Dívka přistoupila o krok blíž k příteli, který se stále nehýbal, ale skutečnost, že promluvil dokazovala, že je stále ve střehu.
„ Ano Cole?“
„ Kde jsou všichni?“
Duncan náhle ožil a otočil se ke své sestřence.
„ To by mě taky zajímalo, Coro. Kde je Sean a strýc Roderic? Proč nehájili naše území před tlupou té krvelačné bandy, která tak bezbožně popravila celou Corleyovic rodinu? Kde jsou?!“
Cora neznatelně zavrtěla hlavou a sklopila zrak.
„ Křivdíš jim, můj lairde. Odjeli k MacKintoshům - ujednat mír…“
„ K čertu Coro“, zařval Duncan, až se dívka otřásla. Zděšeně pohlédla na muže, o kterém si až do téhle chvíle myslela, jak dobře ho zná. Takhle Duncana ještě nikdy neviděla.
„ Jak si dovoluješ říkat mi, komu křivdím a komu ne? Jak si dovoluješ porovnávat nějaký nepotřebný spor o pozemky s životem osmi lidí? Abigail byla dobrá žena, s manželem pravidelně odevzdávali daně… a my je necháme prachsprostě vybít!“
„ Můj lairde!“
Cora chtěla Duncana obejmout a ulehčit mu od jeho trápení, ale hluboce se mýlila pokud doufala, že se tím něco zlepší.
„ Přesně tak - můj lairde“, zavrčel Duncan a prudce dívku odstrčil. „ Proč jste jim nikdo nepomohl? Oheň musel být vidět na míle daleko!“
Cora se zoufale rozplakala. Bylo toho na ni poslední dobou příliš. Příliš zla, příliš trápení…
Zasáhl Cole.
„ Duncane, nech ji…“
„ Tomu nerozumíš, Cole“, zamumlal rozohleně rytíř.
„ Duncane - ona za nic nemůže, slyšíš? Nech ji být!“
Duncan se zamračil.
„ Dejte mi všichni pokoj!“, zařval konečně a vyřítil se ven z tvrze. Neopomněl však pořádně přibouchnout dubové dveře. Div, že nevyletěly z pantů.
Cole si úlevně vydechl. Chvilku mu trvalo než zahlédl třesoucí se dívku, schoulenou v rohu u krbu.
„ Coro…?“
„ Nech mě, Cole“, popotáhla Cora. „ To nemůžeš pochopit…“