Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Skotaská vysočina, 1487

Vypadalo to, že se ta tlustá bečka sádla jménem Mary ukrutně baví, když opouštěla vyděšenou dívku, zamotanou do hromady lněných prostěradel. Alespoň ji z toho Brenna silně podezřívala. Nebyla sice bojácná ale to, že se nyní krčila v přikrývkách jako polapené zvířátko, jí na spokojenosti zrovna moc nepřidalo.
Brenna se obávala příchodu Černého rytíře. Zapřísáhla se, že jestli se jí jen dotkne, vyškrábe mu oči. Nebyla si přesně jistá co by měla očekávat, ale nemínila se vzdát bez boje.
Přílišným přemýšlením nad vlastním osudem, ale dost možná taky jen únavou z tak namáhavé cesty, dívce během chvilky klesla víčka. Když přišla k sobě zjistila, že se setmělo. Oheň v krbu už téměř vyhasl. Nedůvěřivě se rozhlížela kolem sebe, ale brzy jí došlo, že v místnosti nikdo není. Nerozhodně se posadila na lůžku a s překvapením zjistila, že je dokonce netknutá! Že by ten netvor za celou tu dobu co spala nedorazil?
Zachoulená v jedné z přikrývek a bosky vyklouzla Brenna z místnosti do tmavé chodby. Chvíli jí trvalo, než se její oči přizpůsobily šeru. Ještě před hodinou by se jistě velmi podivila, kdyby otevřela dveře a za nimi spatřila vojáka na stráži. Teď byl ale všude kolem naprostý klid. Bylo to možná také tím, že buclatá Mary pozvala starého Grahama na pintu dobrého piva.
Brenna nerozhodně přešlapávala na jednom místě, pak se ale s odhodláním sobě vlastním vydala temnou chodbou na průzkum. Držela se při zdi a nahmatávala její nerovnosti - nebyla příliš zvyklá orientovat se ve tmě. Co nejtišeji došla ke schodišti, ale nesestoupila. Zarazily ji totiž hlasy, které se ozývaly z přízemní haly. Brenna se naklonila přes zábradlí a tiše naslouchala vášnivému rozhovoru.
V patře pod sebou zahlédla šviháka Nathana který, jak se zdálo, podřimoval v rohu sálu na nízké stoličce. Před velikým krbem, který zabíral přinejmenším půl místnosti stál rozkročený Duncan, paže zkřížené, v očích blesky. Brenna netušila co se stalo, ale jaksi podvědomě vycítila, že nastalá situace souvisí s přítomností dalších dvou mužů, které neznala. Jeden z nich seděl v křesle za dubovým stolem přímo naproti Duncanovi a nepříjemně se mračil. Brenna měla vždy úctu ke starým lidem, ale tento stařec jí byl už od pohledu nepříjemný.
Mohlo mu být tak kolem šedesáti. Podlouhlé prošedivělé vlasy mu spadaly na ramena bohatě zdobeného pláště. Nízké čelo a hluboko posazené oči tvořily přímo hrozivou kombinaci s orlím nosem. Úzké rty vypadaly výsměšně a krutě. Celkově šel z toho člověka nepopsatelný strach.
Mladík opírající se o rám křesla se také mračil. Nebyl ale tak ošklivý jako jeho přítel. Slámové vlasy mu spadaly do čela a mírně překrývaly oči. Brenna na tu dálku nemohla rozeznat jejich barvu, přísahala by však, že byly oříškově hnědé. Měl ostře řezané rysy a nádherně tvarovaná ústa, i když právě teď byla stažena do ironického úsměšku. Působil příjemným dojmem, přesto však Brenně při pohledu na něj běhal mráz po zádech. Jako když v ruce držíte slizkého hada… Co však nemohla vědět bylo to, že nehezký stařík je Duncanův strýc Roderick a plavovlasý krasavec Duncanův mladší bratr Sean.
Brenna se urputně snažila zaslechnout, o čem se spolu muži tak vášnivě dohadují, ale slyšela pouze útržky vět. Kdyby se víc soustředila na hovor pochopila by, že se celou dobu jedná o ni.
„ To snad nemyslíš vážně!“, vykřikl rozhněvaně Sean. Reagoval tak na předchozí bratrovu větu.
„ Řekl jsem to snad jasně“, zamručel teď v odpověď Duncan a jeho hlas nepřipouštěl žádné námitky.
„ Během mé nepřítomnosti máte na starosti tvrz i celý kraj. Je naprosto nepřípustné, abyste si odjeli kdykoliv se vám zachce a sídlo nechali nestřežené. Jak si to k čertu představujete? Myslel jsem Seane, že už jsi dost starý na to, abys to pochopil. A když ne ty, tak alespoň strýc Roderick!“
„ Kvůli několika dnům…“, odfrkl Sean.
„ Kvůli několika dnům byla kdysi vyvražděna celá Corleyovic rodina a já nedovolím, aby se to ještě někdy opakovalo!“
„ To byla bohužel politováníhodná událost“… zaskřípal z křesla šedovlasý stařec.
„ Událost, která stálá osm lidských životů!“, křičel Duncan rozohněně. „ A mír s MacKintoshovými se vám tehdy také nepodařilo uzavřít…“
„ Když jsi odmítl lairdovu dceru…“, pokrčil rameny Roderick.
„ Nikdy bych neudělal tak velkou chybu“, vyprsknul Duncan. „ Viděl jsem, co z Colea udělala Beth MacIntyre.“
„ Tak si nestěžuj“, prohodil Sean bezelstně.
Duncan zaskřípal zuby.
„ Jsi sice můj bratr Seane, ale važ svá slova dobře. Jsem tvůj laird, na to nezapomínej!“
„ Ano - ty jsi můj laird“, přiznal Sean a nepříjemně mu blýsklo v očích. Raději se otočil k bratrovi zády.
„ Ale chtěl jsi s námi mluvit o něčem jiném“, pokračoval. „ O co jde?“
Duncan se neznatelně pousmál a přistoupil ke stolu.
„ Vzal jsem si k srdci tvoji radu, strýčku“, řekl Duncan a obrátil se na Rodericka. „ A rozhodl jsem se vyhovět tvému přání - ožením se!“
„ Cože???“
„ Slyšeli jste dobře - ožením se.“
„Ale to přece nemůžeš…“, zalapal po dechu Sean.
„ Můžu všechno - jsem přece laird.“
„ Ale…“
„ Nech toho, Seane“, zamumlal tiše Roderick. „ Duncan má pravdu, je náš laird… A kdy nám představíš svoji nevěstu?“
V tu chvíli Brenna málem vyskočila dva metry vysoko. Studená ruka se dotkla její dlaně a ona jen s velkým sebezapřením zdusila v hrdle výkřik. Vedle ní stálá dívka jen o něco málo starší než ona, a hleděla na ni vážně svýma oříškově hnědýma očima.
„ Co se děje?“, zašeptala ostře Brenna, jakmile se vzpamatovala.
„ Měla byste se vrátit do svého pokoje, lady“, odpověděla dívka.
„ Ale já nechci!“
„ Pojďte se mnou…“
„ Ne!!!“
Brenna si ani neuvědomila, že zvýšila hlas. V okamžiku, kdy se Duncan chystal svěřit jméno své vyvolené zvědavým posluchačům, zaječela. Zraky všech přítomných se stočily ke schodišti v prvním patře.
Stála tam, zabalená jen v prostěradle. Vlasy jí spadaly po ramenou jako zlatavý vodopád.
Vypadala jako zjevení. Vypadala jako anděl.
„ To je ona“, kývl Duncan.
„ Pánové, představuji vám svoji nevěstu!“