Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Skotská vysočina, 1482

Nathan se pomalu ale jistě zotavoval. Byl sice ještě trochu zesláblý, jeho vůle žít však byla silnější. Přísahal, že najde Abigailina vraha a pomstí její smrt. Pouze myšlenka na pomstu ho poháněla kupředu…
Jakmile byl schopný vnímat, vnutila mu Cora další myšlenku. Malé dítě, které zachránili byla holčička. A ta potřebovala někoho, kdo by se o ni postaral. Coře nedalo ani moc práce přesvědčit Nathana, aby vzal dívenku pod svá ochranná křídla právě on. Alyx ještě nevnímala co se kolem ní děje a Cora správně předpokládala, že pro ni nebude velký problém říkat jednou Nathanovi „tatínku“. Navíc byla maličká i jakousi pojistkou proti tomu, aby se Nathan bezhlavě vrhal do každého nebezpečí.
„ Je na čase, abych odjel“, řekl proto jednoho dne Nathan a nikdo mu nebránil. Slíbil však Duncanovi, že se za několik týdnů sejdou v Dunfermline, aby projednali co bude dál. Na schůzku měl dorazit i třetí z přátel, Cole MacManus. Ten teď dlel doma u své manželky a pomáhal jí ulehčit poslední chvilky před porodem. Cole svou ženu velmi miloval i když si Hannah nepřála, aby ji její manžel viděl takhle trpět. Nezapřela pýchu MacArlainů… Mezitím měl Duncan v plánu objet všechny okolní klany s cílem zjistit, které tlupy to pustoší jeho kraj.
„ Odjíždíš“, hlesla Cora, když se loučila s Nathanem u hlavní brány.
„ Nebyl jsem doma dlouhou dobu - musím se postarat o své panství… a o tu malou“, kývl laird MacArlain směrem k malé Alyx a upravil si třmen.
„ Jistě“, souhlasila Cora a pomáhala příteli vysadit malé děvčátko na mohutného oře. Během několika dnů, kdy Nathan blouznil si zvykla dívenku chovat v náručí a vyprávět mu staré skotské pohádky. Proto ji teď možná tak zvláštně bolelo u srdce.
„ Postarám se o ni“, slíbil Nathan.
„ Děkuji ti...“
„ Nemáš za co děkovat“, odvětil a napřímil se v sedle.
„ Jsi přece má přítelkyně!“
Cora neodpověděla. Nějak nemohla zapomenout jak jí Nathan, i když v horečkách, vyznával lásku.
„ Šťastnou cestu“, špitla jenom.
Nathan se pousmál a pobídl koně k jízdě. Cora nechápala, proč se cítí najednou tak prázdná.

„ Tak ty nás taky opustíš?“
„ Musím k MacKintoshům a potom dál, na sever“, mávl rukou Duncan a dál si chystal svou výzbroj.
Cora se posadila na židli a pokorně sklopila hlavu.
„ Chtěla jsem se ti omluvit, můj lairde“, začala pomalu svůj připravený monolog.
Duncan se otočil a překvapeně povytáhl obočí.
„ Omluvit? A za co?“
„ Za všechno, co se tu poslední dobou stalo“, řekla Cora přidušeně. „ Vím, že co se stalo je neodpustitelné. Víš, měla jsem Abigail taky ráda, celá jejich rodina byla…“
„ Coro!“
„ Nech mě prosím domluvit, Duncane… Otec se Seanem odjeli, když měli kraj chránit. Ale to nebránilo tomu, abych něco udělala, když tu nikdo nebyl. Když přijeli ti lupiči a začali drancovat a pálit a ….“
„ Coro!“
„ Je to strašné Duncane. Zdá se mi o tom každou noc. Že jsem mohla něco udělat, zabránit tomu…“
„ Nemohla jsi dělat nic Coro“, odvětil Duncan, přešel k sestřence a lehce s ní zatřásl. „ Nic, slyšíš?“
Cora k němu zvedla své uslzené oči.
„ Ale přece…“
„ Jsi jenom žena, Coro.“
Zalapala po dechu. To co teď řekl ji ranilo.
„ Máš pravdu, můj lairde“, přikývla poněkud prudce. „ Odpusť, že jsem tě obtěžovala.“
„ Coro…“
„ Přeji ti dobrou cestu.“
Těsně na prahu se však Cora ještě jednou otočila a usmála se. Nedokázala se na něj zlobit.
„ A brzy se vrať!“, hlesla.

Cora za sebou zavřela dveře svého pokoje a poodešla k oknu, odkud zasněně pozorovala odjíždějícího Duncana.
Duncan - statečný rytíř z příběhů a bájí. Její dávný sen…
Cora smutně vzdychla. Vždy, když Duncan odjížděl stála u okna a nemohla se dočkat chvíle, kdy se konečně vrátí. Milovala ho už od dětství. Připadal jí tak dokonalý…
Do myšlenek se jí vplížil obraz mladého Nathana MacArlaina, Duncanova přítele. Nikdy si nevšimla, že má hnědé oči. Takové upřímné… A jak nadšeně reagoval na její nápad, že by se měl postarat o malou Alyx… Jednou z něj bude určitě dobrý otec.
Cora si ani nevšimla, že se za jejími zády pootevřely dveře a někdo tiše zastrčil zástrčku.
„ Je lepší než já?“
Lekla se a poděšeně se otočila.
„ Seane?“
Duncanův bratr stál uprostřed pokoje a v očích mu nebezpečně blýskalo.
„ Tak kdo je lepší?“, zamumlal ledově a tvář se mu stáhla.
„ Nerozumím ti…“
„ V posteli!“
„ Cože…“, nevěřila Cora svým uším. Musela zrudnout jako pivoňka.
Třemi kroky přeletěl místnost a bolestivě jí sevřel úzká ramena.
„ Jaký je můj bratr? Vzrušuje tě?“, vyzvídal.
„ Pusť mě.“
„ Jde mu to líp? Kolikrát za noc jsi ho uspokojila, ženo?
„ Pusť, to bolí!“
Svíral ji čím dál tím víc, div ji nerozdrtil.
„ Řekni něco“, zařval.
„ Seane, ty jsi se zbláznil!“
Najednou se jí zatmělo před očima. On ji uhodil!
„ Ty děvko!“, řval rudý vzteky.
„ Jsi jenom moje, rozumíš? Jenom moje!!!“
Cora se začínala bát. Znala Seanovy výlevy, ale dnes už přesahovaly únosnou mez.
„ Seane, pusť mě, prosím…“
Sean se zašklebil.
„ Ano, pros. Víš, jak moc mi to dělá dobře.“
Sundal si plášť a odložil opasek. V Cořiných očích se objevilo zděšení.
„ Co to děláš?“
„ To co vždycky, když můj bratr odjíždí“, uchechtl se.
„ To nemůžeš!“, zadrkotala Cora.
„ Že ne?“, podivil se Sean a než se nadála, svíral její bělostné hrdlo.
„ Teď mě dobře poslouchej, drahá sestřenko. Nedovolím, aby se tě někdy dotknul jiný muž. Tím méně můj povedený bratr. Jsi moje a tak to i zůstane. Rozumělas?!“
Cora věděla, že se nemá cenu bránit.
„ Seane…“
„ To tě radši zabiju! Raději tě zabiju než bych dopustil, abys patřila jinému. Slyšíš mě?“
„ Slyším tě“, kývla rezignovaně Cora, když jí nadzvedl sukni.
Nekřičela, když do ní Sean pronikl . Nikdy nekřičela. Duncan už přece tolikrát odjel…