Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Skotská vysočina - Anglie, 1482

„ Ten zatracený Dugal!“
Duncan bouchl pěstí do stolu tak silně, až malá holčička, která v krčmě rozlévala pivo, strachy nadskočila. Nathan zavrtěl hlavou. Když před nedávnem odjížděl z Duncanovy tvrze, vypadal mladý laird MacPherson docela jinak. Ten den si slíbili, že se za několik týdnů sejdou i s Colem v Dunfermline, a projednají některé záležitosti týkající se Richarda Yorkského. Teď však nic nenasvědčovalo, že budou v plánovaném rozhovoru vůbec pokračovat.
Cole byl z toho všeho celý tumpachový. Duncana neviděl dost dlouho - poslední dobu trávil u své ženy Hannah, která mu před pár dny porodila nádherného syna, dědice MacManusů. Proto se také nestačil divit, proč jeho přítel vypadá, jako by ho měla v brzké době sklátit zimnice. Co se to s tím Duncanem děje? Cole nenápadně mrkl na Nathana, jestli neví něco víc o důvodu vzteku jejich přítele. Ten jenom pokrčil rameny.
Holčička postavila před pány korbel piva a rychle zmizela. Duncan si tedy pořádně přihnul ze svého džbánku a rozzuřeně pokračoval.
„ Představte si, že ten ďábel MacKintosh si dovolil říct, že lžu. Já“, Duncan zvýšil hlas, „ já, že lžu! To mohl rovnou říct, ať jdu k čertu. Ale to on ne. Celý den mi podstrojoval, podbízel se a vnucoval mi Maureen. A když jsem mu řekl, ať si tu svou dcerušku strčí někam, tak mě obvinil, že lžu. Že lžu!“
Zdálo se, že Duncan se nemůže vyrovnat s tím, že ho někdo tak otevřeně napadl. Byl to laird, samozřejmě. Cole ani Nathan však stále nic nechápali. Duncan jim to v příští chvíli vyjasnil.
„ Prý - odmítl jsi mou jedinou dceru - a kdo by ji neodmítl? Vždyť každý na Vysočině ví, že Maureen je stará, zakyslá ženská. Dokonce mi nabízel spojení našich klanů. Spojení MacPhersonů a MacKintoshů! No umíte si to představit?“
Oba přátele zavrtěli hlavou.
„ Dokonce popřel, že by u něj Sean s Roderickem někdy byli… A co by asi tak jinak dělali?“
„ Ty to chápeš?“, šeptl Nathan směrem ke Coleovi, zatímco Duncan dál nadával.
„ Jestli jsem to správně pochopil“, začal Cole. „ Tak Duncan byl u Dugala MacKintoshe, aby zjistil, zda se jeho bratrovi a strýci podařilo uzavřít tu mírovou smlouvu. Když byl ten požár na Duncanově panství…“
Nathan zbledl, ale Cole pokračoval.
„ … tak měli být u MacKintoshů. Ale teď to vypadá, že k Dugalovi nedorazili.“
„ Museli být u Dugala“, hřměl Duncan. „ Proč by mi asi tak lhali? Dugal byl jenom naštvaný, protože jsem odmítl jeho dceru. A říkal že lžu!“
Duncan si náhle vzpomněl, že předtím, než odjel do Dunfermline, strýc ho upozorňoval:
„ Nejezdi k MacKintoshům. Jsou to jen ubozí blázni, nic s nimi nesvedeš.“
„ Vsadil bych se, že to jejich banda napadla Corleyovic statek, zatímco jsme vyjednávali podmínky“, přizvukoval Sean. „ MacKintoshové jsou chudáci.“
Duncan je bránil, ale po rozhovoru s Dugalem si říkal, že na slovech jeho bratra něco je.
„ Jak to vypadá s Richardem?“, změnil téma Nathan.
„ Děkuje nám za hájení jeho zájmů v Irsku“, odvětil Cole. „ Psal, abychom dál bránili jeho državy ve Skotsku. Každý jemu příznivě nakloněný klan bude odměněn.“
„ Třesky plesky“, zamumlal Duncan.
„ A co bude dál?“, zajímal se Nathan.
Cole pokrčil rameny.
„ Máme počkat na svých panstvích na další rozkazy.“
„ Takže jsme vlastně na mrtvém bodě“, pokýval hlavou Nathan.
„ Nevím jak vy, ale já si nestěžuju“, přiznal popravdě Cole. „ Alespoň si trochu víc užiju Hannah a našeho malého Rae. Co ty, Nathane - nechceš se se mnou zajet podívat na svého malého synovce?“, lákal přítele.
Nathan chvíli uvažoval, ale nakonec odmítl.
„ Kdepak, musím domů. Podívat se, jak to vypadá s tím mým mrnětem.“
Nathan byl stále duchem u malé Alyx. Od chvíle, kdy mu ji Cora položila do náruče, musel na tu malou myslet. Stejně jako na ni, na Coru…
„ Dobrá“, kývl Cole. „ A co ty, Duncane?“
Duncan se zamyslel.
„ Asi se taky zastavím doma. Musím dát trochu dohromady své záležitosti.“
„ A potom?“, chtěl vědět Nathan.
„ Potom ještě musím zkontrolovat svůj majetek v Anglii.“
„ V Anglii???“
Přátelé se zatvářili nechápavě.
„ Vždyť ty přece nemáš pozemky v Anglii.“
Duncan se pousmál.
„ Říkám zkontrolovat majetek, ne pozemky.“
„ Ale vždyť ty tam nemáš ani majetek“, vydechl nevěřícně Cole.
„ Jistěže mám“, nedal se Duncan.
Nathan na něj zíral, jako by spadl z višně.
„ A kde, prosím tě?“
Duncan vyprskl smíchy. Teď je dostal oba dva.
„ Přece v Abellow.“

„ Brennooo!!!“
Hlas sestry Kláry byl slyšet na míle daleko. Slyšela ho i neposlušná schovanka, která se skrývala za obrovským smrkem v nedalekém lese. Bylo přísně zakázáno vzdalovat se od klášterních vrat, ale Brenna nikdy nebrala předpisy moc vážně. Bylo jí jasné, že jeptišce z ní jednou zešediví všechny vlasy, ale nemohla si prostě pomoct.
Brenna Spaldingová byla pěkné kvítko. Pokud její paměť sahala, nikdy neopustila abellowský klášter. Matka Fiona se jednou podřekla a z toho Brenna vyvodila, že ji zde nejspíš odložil její otec. Byla smutná, to zjištění ji vážně šokovalo, ale jak rostla smířila se s tím, že k tomu měl jistě dobrý důvod. Stále se snažila zjistit něco víc o své minulosti, všichni však mlčeli. Snad jednou…
„ Tak Brenno, kde jsi?“
Dívenka se tichounce zachichotala a místo toho, aby ulehčila trápení sestře Kláře a vylezla ze svého úkrytu, zamířila hlouběji do lesa. Jakmile jí zmizel z očí abbelowský klášter, sundala si bavlněný čepec a rozpletla si pevný cop, který držel pohromadě její přísně zčesané vlasy. Lehounký větřík si pohrával s jejími zlatavými kadeřemi. Ach, to byla úleva…
Duncan, který se po úmluvě se svými přáteli vydal podle plánu do Abellow zkontrolovat svůj „majetek“, se napřímil v sedle. Rukou si přejel po čele. Pot mu slepil vlasy a prach z cesty se usadil snad všude, kde se dalo. Jezdec byl unavený. Těšil se, až dorazí do hostince a pořádně si odpočine. Předtím chtěl ale obhlédnout zdejší klášter. On přece ví, jaký poklad za svými zdmi zdejší útulek skrývá… To přece on před mnoha lety zachránil poslední z rodu de Lamballe a skryl ji před chtivými zraky na tomto zapomenutém místě. Tehdy si slíbil, že vypátrá vrahy Ysobeliných rodičů. Roky však plynuly jako voda a jemu se stále nedařilo nic zjistit. Bylo jasné, že ten, kdo měl na svědomí rodinu francouzského hraběte, měl všechno dobře naplánované. Nezanechal po sobě jedinou stopu. Duncan MacPherson se ale nikdy nevzdá!
Dlouho Ysobel neviděl. Rozkazy jeho pána Richarda z Yorku ho na dva roky odveleli do vzdáleného Irska a on každý večer trnul strachy, jestli se jeho malé holčičce něco nestalo. Hned jakmile mu to čas dovolil hnal se sem, do Anglie, aby ji zase alespoň na krátko spatřil. Ještě sice nenastal ten správný čas, ale za pět šest let bude konečně dospělá a on si bude moci splnit svůj dávný sen. Začít nový život po boku Ysobel, své velké lásky.
Z myšlenek ho náhle vytrhl jeho kůň, který se z ničeho nic postavil na zadní a začal neuvěřitelně ržát. Duncan měl co dělat, aby ho uklidnil. Že by nějaká veverka? Rytíř shlédl dolů a uviděl anděla.
Brenna se šíleně vyděsila, když se před ní, kdovíjak, objevilo to hrozné zvíře a začalo vydávat tak prapodivné zvuky. Když se vzpamatovala poznala, že je to kůň černý jako uhel, který na svém hřbetu nese rytíře. Černého rytíře.
„ Co tady děláš?“, zamumlal drsně.
Brenna nebyla schopná slova. Klára vyprávěla, že takoví muži jen loupí a vraždí. Co když jí ublíží?
„ Tak slyšela jsi? Jak se jmenuješ?“
„ Bre…Brenna“, vysoukala ze sebe dívenka. Strašně se bála.
„ A co tady děláš?“, zopakoval rytíř svou otázku.
„ Jsem na procházce“, pípla zlatovláska. Vypadala tak kouzelně.
„ Sama?“
Brenna se začala třást. Teď ji určitě zabije! Tiše přikývla.
Muž se sklonil v sedle a pozorně si ji prohlížel. Potom k ní napřáhl ruku.
„ Odvezu tě domů“, řekl prostě.
Má přijmout?
„ Já ale nemám domov“, přiznala upřímně.
„ A kde potom bydlíš?“, zajímal se rytíř.
„ V klášteře. U jeptišek“, dodala vzápětí, jako by ji tato skutečnost měla nějak ochránit. A než se nadála, chytl ji za sukni, vytáhl do sedla a posadil před sebe.
Chtěla začít křičet, ale nemohla. Ne strachy - to její hrdost jí v tom zabránila. Přece nebude ječet jako hysterka před nějakým nabubřelým cizincem. No fuj!
Jezdec pobídl koně do klusu a již za pár minut se před nimi začala rýsovat silueta abellowského kláštera. Brenna se zachvěla.
„ Je ti zima?“, zeptal se rytíř starostlivě.
Brenna zavrtěla hlavou.
„ Bojím se“, špitla.
„ Mě?“, podivil se Duncan.
„ Výprasku.“
Duncan nechápal.
„ Sestra Klára mi vyčiní. Za to, že jsem jí utekla“, informovala spolujezdce. Ten se tiše zasmál.
„ Budu tě chránit“, zašeptal dívence do ouška. Ta pookřála.
„ Vážně?“, nevěřila.
„ Jistě“, přikývl. „ Celý život tě budu chránit.“
„ Slibuješ?“
„ Tady jsi“, sestra Klára utnula jejich rozhovor. Strhla Brennu z Araba a lamentovala dál.
„ Jen počkej, já ti ukážu. Celý týden úklid a měsíc žádné vycházky.“
Brenna se zašklebila. Jeptiška ji táhla k bráně, aniž by se otočila. Než však za nimi zapadla klášterní vrata, Brenna naléhavě vydechla.
„ Slibuješ?“
Duncan si položil ruku na srdce a zopakoval přísahu.
„ Slibuji.“
Zámky zapadly a Duncan se šťastně rozesmál.