Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Skotská vysočina, 1482

Cora si zaclonila oči před ostrými paprsky slunce a potlačila úlevný výdech. Něžná víčka se zachvěla radostí.
Dnes ráno se vrátil Duncan. Konečně! V první chvilce si myslela, že snad omdlí z onoho přívalu neskutečného štěstí, jenž plně zasáhl její dívčí srdce a nyní se rozléval v teplých vlnách celým jejím tělem.
Seděla zrovna s ostatními ženami před tvrzí a zašívala mužům košile. I když to nebyla její práce, ráda si s nimi sesedla a popovídala o tom, kdy je vhodný čas zasít, kdy sklidit nebo kolik dětí se v okolí za poslední měsíce narodilo.
Cora za celý svůj život neopustila Duncanovu tvrz. Od malička vyrůstala právě tady a nikdy tak úplně nepochopila, proč její otec nehospodaří na vlastních pozemcích. Postupem času uznala, že je jí u rodiny jejího strýčka vlastně dobře. Matku nepoznala, zemřela při porodu, a její otec nepovažoval za nutné znovu se oženit. O Coru se starala tetička Saydie, která sice nepřekypovala láskou, ale nebyla na ni ani zlá. A strýc Warwick s mladým Duncanem byli podle ní ti nejhodnější příbuzní, které kdy měla, tak proč chtít odejít? Jenom sestřenice Elizabeth se vždy cítila nadřazená a Sean…
Sean byl zvláštní. Když byla malá, dělal jí samé naschvály a bavil se hlavně tím, že mohl beztrestně trápit jejího psíka Yala. Brzy své chování změnil a začal si hrát na dvorného kavalíra. Teprve později pochopila proč.
Duncana milovala od dětství. Byl sice starší, přesto si dokázala dost dobře představit, že ji jednoho krásného dne požádá o ruku a učiní z ní svou ženu. A jak pomalu dospívala, utvrzovala se v této představě čím dál tím víc. Věděla, že on jediný by mohl vymazat z její paměti ty hrozné chvíle…
Dva roky po strýčkově smrti se to stalo poprvé. Duncan se chystal do Anglie a Roderick jel s ním. Tvrz měl spravovat právě Sean. A když odjeli… Jedné noci vnikl Sean do její ložnice a tam ji připravil o všechny iluze a sny. Na nic se jí neptal, jen si ji prostě vzal. Pokaždé, když Duncan odjel si ji vzal. I když otec zůstával doma… Cora otce vždy podezřívala, že ví, co s ní Sean provádí. Nebo alespoň tuší. Jenže on ji neměl nikdy rád. Chtěl syna, a toho mu nahrazoval právě synovec Sean. Tak proč nepřivřít oči?
„ Duncane“, vydechla toužebně. Měla co dělat, aby se mu nevrhla do náruče.
„ Coro?“
Otočila se a srdce jí poskočilo radostí. Vždyť to je Nathan!
Poslední dobou se totiž Coře stávalo, že obraz jejího staršího bratrance stále častěji nahrazovala příjemná tvář mladého MacArlaina. Od chvíle, kdy mu do náruče položila malou Alyx se její pozornost stáčela k statečnému rytíři. Snila o tom, jak se spolu ruku v ruce prochází po písčitém břehu nedalekého jezera, ona si opírá čelo o jeho svalnaté rameno, lehce se směje a nechává si od něj vyprávět historky z válečných bojů. Ach… Dříve byl jejím vysněným princem Duncan, ale proslýchalo se, že své srdce dávno zasvětil jiné. Coře tak nezbývalo nic jiného než doufat, že právě Duncanův nejlepší přítel ji dokáže zbavit veškerého splínu.
„ Už je ti lépe?“
Cořin melodický hlas rozproudil Nathanovi krev v žilách a vehnal mu nepatrný ruměnec do tváře.
„ Mnohem lépe“, přisvědčil a dodal: „ Měl jsem dobrou ošetřovatelku.“
Když však s lehkým úsměvem natáhl ruku, aby ji pohladil, vyděšeně couvla. Otázka v jeho očích zůstala nezodpovězená.
„ Nathane!“
Sean stál na prahu tvrze MacPhersonů, ruce zkřížené na prsou a ve tváři výraz boha pomsty.
Cora sklopila hlavu a raději se tiše vytratila.
Duncanův mladší bratr se poněkud křečovitě šklebil.
„ Přijel jsi snad na návštěvu?“
Nathanovi vyskočila na čele hluboká vráska, která byla projevem opovržení vůči tomuto hadovi.
„ Tak nějak. Potkal jsem Duncana na cestě domů a rozhodl jsem se, že ho raději doprovodím. Slyšel jsem, že tady u vás není moc bezpečno…“
„ Máš pravdu, měl bys být velice opatrný.“
Nathan nemohl nepostřehnout ostrý tón, kterým ho Sean provokoval. Už dávno odhalil pokřivenou duši Duncanova mladšího bratra, kterou nemohlo zakrýt ani Seanovo vybrané chování. Jenže Duncan ho stále omlouval.
„ Je to můj bratr“, opakoval tvrdošíjně a nic nedal na radu svého moudrého přítele.
„ Jsem rád, že to vím“, zaskřípal Nathan a tím považoval rozhovor za ukončený. Sean chtěl ještě něco namítnout, ale Duncan ho předešel. Aniž by se laird MacPherson zdržoval, vydal se s Nathanem na obhlídku okolí. Zjevili se teprve večer, když se setmělo. A samozřejmě se hned po té nemohli vyhnout oslavě uspořádané k jejich návratu. Všichni se sešli v tvrzi, jedli placky a přikusovali vepřové, pivo teklo proudem a zvuk píšťal a bubínku brzy strhl většinu účastníků k divokému tanci. Později zahrála na harfu pár tklivých písní Cora. A zase pivo a bubny. Lidé se dobře bavili a Duncan prostě neměl to srdce kazit jim radost.
Uprostřed všeho veselí se Cora zvedla a nenápadně se vzdálila. Byla unavená celodenní námahou a netoužila teď po ničem jiném než si konečně lehnout. Právě se chystala sfouknout svíčku, když se náhle rozrazily dveře ložnice a v nich…
„ Tak co, sestřenko, oslavíme návrat mého bratra se vším všudy, ne?“
Sean!
Vydechoval na ni pivní výpary, až se jí dělalo zle. Zamotala se jí hlava, snažila se mu vykroutit - držel však pevně.
„ Copak, copak“, uchechtl se zlověstně. „ Nekaž nám přece zábavu.“
Ztuhlá děsem pozorovala počínání svého příbuzného. Sundal sponu, která doposavad držela jeho oblečení pohromadě, až mu pléd sklouzl k nohám.
„ Dnes si to uděláme hezčí“, odfrkl pobaveně a začal jí zuřivě rvát tkanice košile. Jediným prudkým pohybem ji zbavil i sukně.
Cora měla na krajíčku. Konečně se zmohla alespoň na malý odpor.
„ To nejde. Pusť! Co když nás někdo uvidí? Přece…“
Sean ji zarazil v půlce věty.
„ Jen ať se každý podívá“, škytl. „ Ale jinak se nemusíš bát - přes ten hluk v hale tě nikdo neuslyší, sestřenko.“
A než se Cora vzpamatovala, chytil ji za vlasy, vytáhl z postele a narazil vší silou na kamennou zeď. Když nadzvedl svůdné boky a bolestivě do ní pronikl, neznatelně zaúpěla. Cora se jen tiše modlila, aby je nikdo nepřistihl a trpce snášela svůj úděl. Sean se jí zmocnil pokaždé, když Duncan odjel. Ale teď je doma. Tak proč? Proč nemá ani chvilku klidu? Proč, proč, proč???
„ Jsi moje, moje“, vydechoval Sean vzrušeně.
Když dosáhl vyvrcholení, bezohledně se od ní odtrhl. Pomalu si dozapínal svůj pléd a nechutně se pitvořil.
„ Doufám, že to byl pro tebe dostatečný trest“, frkl posměšně.
Trest? Za co???
„ Jestli se na mého bratra nebo na toho bastarda MacArlaina ještě jednou usměješ tak jako dnes večer když si hrála, přísahám, že tě zabiju!“
Otočil se a vydal se zpátky do haly. Oslava přece neskončila, že?
Cora se chvatně oblékla. V tom se ozvalo tiché zaklepání. Trhla sebou, ale roztřeseným hlasem se ještě zmohla na odpověď.
„ Kdo je to?“
„ To jsem já, Nathan. Můžu dál?“
Během vteřiny stála u dveří a jen tak tak je stačila přirazit.
„ Coro?“
„ Jsem unavená Nathane. Nepočká to do rána?“
„ Jsi v pořádku?“
Starost v mladíkově hlase ji donutila alespoň částečně otevřít. Pokusila o úsměv. Nemůže mu nic vysvětlovat. Nesmí!
„ Nic mi není“, zamrkala řasami. „ Ale už jsem vážně dost ospalá, odpusť.“
Trvalo snad celou věčnost, než ji vzal na milost. Předtím ji dvakrát přejel od hlavy až k patě a zase zpátky.
„ Vážně se nic nestalo?“
„ Vážně“, kývla Cora a aby Nathana skutečně přesvědčila, pohladila ho po zarostlé tváři.
„ Dobrou noc“, špitla jenom.
„ Dobrou noc.“
Stále mu však nešlo z hlavy Cořino gesto. Pokrčil rameny. Asi se jí líbím, zamumlal v duchu sám pro sebe a s vítězným úsměvem sestupoval dolů k přátelům.
Cora za sebou zavřela těžké dveře a zmoženě vydechla.
„ Ach Nathane“, šeptala polohlasem. „ Proč to není jinak? Proč to nemůžeš být ty?“
Potom se rozplakala.