Vůz nanebevzetí z pekla Dachau - konec

Hans se chopil lopaty. Ve tmě toho příliš vidět nebylo. Jeden z útočníků vyběhl proti němu a rozmáchl se, aby znovu udeřil řetězem. Hans jej však předešel a s ostřím lopaty si stoupl před něj. Máchl a tu ostří narazilo do čehosi poddajného. Byl to útočníkův krk. Hans ucítil teplé kapky tepenné krve, jež mu ulpěla na čele. Černá útočníkova postava se se zařinčením upuštěného řetězu sesula na podlahu. Hans přeskočil zmítající se tělo a ostřím lopaty máchal před ostatními.

Nikdo neřekl ani slovo.

Ozval se tupý úder, v jehož ozvěně rezonovalo plácnutí lopaty přes obličej dalšího z útočníků.

„Má lopatu!“ vykřikl kdosi do tmy.

Pak se vystrašená čtveřice mladíků začala hrnout na hromadu uhlí. Byli Hansovým útokem zaskočeni. Padali jeden přes druhého, přičemž po nich Hans groteskně plácal lopatou, jako by se snažil upěchovat hromádku písku. Pak si uvědomil, co se stalo. Poodstoupil a lopatu odhodil vyděšeně stranou. Útočníci, až na jejich mrtvého kamaráda, jenž ležel v kaluži tepenné krve kdesi v temnu uhelné hromady, se prodrali okénkem ven na ulici.

„Zabil Jürgena. To židovské prase je vrah. Židák!!!“ ozývalo se zvenčí.

Hans byl stále uvězněn uvnitř.

„Dojdi pro pořádkovou policii, hned!!!“ křikl kdosi.

Hans pocítil strašlivý strach.

„Budeš trpět!“ ozvalo ze zvenku na jeho adresu.

Ano, měl trpět a bude trpět. Měli jej tu v pasti. Tři z árijců drželi venku stráž a nehodlali jej pustit ven, dokud nepřijdou příslušníci pořádkové policie.

Stal se vrahem. Byl z něj vrah. Byl si jist, že právě prožívá poslední okamžiky svého života, dokud si pro něj nepřijdou a nepopraví jej za hrůzný čin, který spáchal.

To se však nestalo. Když se objevili členové pořádkové policie, přišli sklepními dveřmi i s majitelem sklepa, který jim ochotně otevřel. Rozsvítili světlo a odhalili tak mrtvolu německého mladíka, jež se koupala v kaluži vlastní krve. Zakrvácené ostří lopaty leželo opodál. Na úpatí uhelné hromady seděl plačící Hans, který zvedl k příslušníkům pořádkové policie usoužený a nešťastný pohled.

Byl zatčen. A neputoval do Dachau. Kvůli vraždě, které se dopustil, jej čekala muka ve vyšetřovací mnichovské věznici, kam byl následně odvlečen. Nezastřelili jej. Teprve později se dostal do koncentráku, kam přišel jako žid a k tomu ještě se statutem vraha. Jako by nestačilo, že je židem, přinesl si s sebou do lágru ještě „druhý“ rosudek smrti, který měl být někdy v budoucnu vykonán. To proto se následně dostal do Rascherových spárů, do Himmelfahrtswagenu, v němž byli mnohdy testováni právě odsouzení k smrti. Bylo nanejvýš pravděpodobné, že si vyberou právě jej. Jednak byl židem, a za druhé vrahem, což byl však v Dachau menší prohřešek.

Na zádi, kde stál Hans a vzpomínal, se náhle rozbřesklo světlo ze světlometu na střeše kormidelní kabiny. Tato část lodi se tak odíla v den. Jako by reflektor nasvítil divadelní scénu, na které se objevil osamělý mladík, jenž v oslepující záři reflektoru slepecky tápe, vzhlíží, točí se a zkoumá, odkud záře vychází, neboť pro její ostrost není možné zdroje dostřehnout.

Tu na scénu vstoupila druhá postava. Když ji Hnas uviděl, strnul, jako by viděl ducha.

Bylo ticho a vyhraněnou arénu světla obklopovalo nepropustné černo.

Hans měl nakročeno, aby zjistil, proč se reflektor rozzářil a kam se všichni na palubě poděli. Jakmile udělal krok, zarazil se a vstanul tváří v tvář člověku, kterého znal. Poznal jej okamžitě a strnul, jako by viděl ducha, jako by byl Hanem Solem v Lucasově filmu Impérium vrací úder, kdy Solo zjišťuje, že byl svým přítelem zrazen a vydán do rukou Dartha Vadera, po němž instinktivně vystřelil, avšak laserová střela je Vaderem odvrácena. Stejně se teď cítil i Hans. A stejně se v tomtéž filmu musel cítit i Luke Skywalker na planetě Dagobah, když se prodíral temnou jeskyní, aby vzápětí spatřil hrozbu v podobě holografického Dartha Vadera, jenž mu vychází naproti do osudového duelu.

Hans stál na místě. Pohlížel do tváře člověku, o němž si myslel, že je již dávno mrtev.

Ten, který před ním stál, byl přece Untersturmführer Sterbel. On, Hans, jím nebyl. Jen se v posledních dnech cítil zmateně a začal o sobě pochybovat. Bylo to snad proto, že se na scéně objevil tento trýznitel, jeho někdejší táborová stráž? Ale cožpak oni konzervovali i Sterbela? Proč?

„Pamatuješ si na mě?“ zastavil se Sterbel pár kroků před Hansem a obdařil jej smířlivým úsměvem.

„Jak...?“ nedokázal to Hans pochopit.

„Jak jsem se tu vzal?“ pomohl mu Sterbel.

„Ano,“ stál tam Hans u vytržení.

„Stejně, jako ty,“ stále stejně klidným, až konejšivým hlasem pravil Sterbel.

„Proč jste přišel?“ zajímalo Hanse, jehož obavy se právě zhmotnily.

„Vše bych ti mohl v klidu povědět, ale nejprve bychom se odsud museli v bezpečí dostat,“ vysvětlil Sterbel a učinil významné gesto hlavou, pokyvuje s ní kamsi do tmy za sebou.

„Co tím myslíte?“ znervózněl Hans.

„Nejsem tu sám, rozhodně tu nejsem sám,“ přiznal Sterbel, který předstíral, že je z toho velmi zarmoucen.

„Kdo je tu s vámi?“ udělal Hans pár kroků dozadu.

„Jsou tu ti, kteří nás našli, Hansi.“

„Co chtějí? Co po mně pořád chtějí?“ rozkřikl se do tmy.

„Klid, Hansi,” o krok se k němu přiblížil Sterbel.

„Zůstaňte, kde jste,“ přiskočil Hans k zábradlí na zádi a naznačil, že pokud se někdo pohne, včetně Sterbela, skočí do moře. Raději zvolí smrt, než by se jim znovu vydal.

„Myslí si, že jsi nacista, Hansi, že jsi já,“ ukázal na sebe významně Sterbel.

„Ale proč, proč si to myslí?“

„Řekl jsem jim to. Promiň, ale nemohl jsem jinak.“

„Ale já nejsem vy,“ obořil se na něj Hans.

„Jistěže nejsi,“ uklidnil jej Sterbel, jako by vycítil, že právě tohle chce Hans po posledním chaosu ve své mysli potvrdit.

„Tak proč jste jim to řekl?“

„Chápej, v jakém jsem se ocitl postavení, Hansi. Kdybych přiznal, že jsem nacistický zločinec, zabili by mě.“

V kapitánově kajutě stál Blau se všemi svými muži, Princeznou a Gudrun, a pozorně přes sklo sledovali vše, co se pod nimi odehrávalo na ozářeném molu lodní zádi. Druhý Hans, kterého přesvědčili, aby jel s nimi, a o kterém se právě nyní dozvídali, že je skutečným Sterbelem, tedy nacistou, a ne Hansem Kurgem, za kterého se vydával, byl vybaven odposlouchávacím zařízením. Bez něj by jej nikam nepustili. A on se jim teď bez skropulí jasně přiznával ke své skutečné identitě, a ještě vyjadřoval obavy, jež jej přimněly k tomu, aby o sobě lhal. Blauův tým, Princezna a její přítelkyně Gudrun, společně s detektivem, který je nasměroval až sem a sledoval Hanse už od přístavu v Hamburgu, stáli jeden vedle druhého v kabině a přihlíželi scéně, jež se odehrávala dole, naslouchajíce z reproduktorů rozhovoru, jenž byl přenášen díky Sterbelovu odposlouchávacímu zařízení.

Pro své vysoké postavení, a zejména kvůli značnému balíku peněz, předal kapitán lodi nakrátko vše k dispozici právě jim. Přiletěli před několika okamžiky tryskovým vrtulníkem, mezi čímž obstaral jejich uvítání detektiv, prostředník mezi kapitánem a Blauem a ostatními, kteří sem připutovali, aby se stali svědky konfrontace mezi dvěma lidmi, kteří byli konzervováni v koncentračním táboře Dachau, aby se tu setkali po sto pěti letech!

„Pane,“ tiše promluvil k Blauovi Schwartz. „Nestačí nám snad tohle k tomu, abychom zasáhli? Bylo to mnohem jednodušší, než jsme čekali. Skvělý nápad. Proč se nám však Sterbel nepřiznal hned, když to teď udělal. Čeká snad, že budeme s něčím podobným nakládat jako s polehčující okolností?“

Schwartz, vždycky tak arogantní a rázný, jako by byl zosobněním zla, se náhle vyjádřil tak jednoznačně a všem ostatním to připadalo, jako by byl někým jiným. Nepochyboval, věřil.

„Ještě počkáme. Teď už nám nic neuteče. Cožpak nejste zvědav, co si řeknou? Vězeň proti svému trýzniteli? Počkejme ještě,“ navrhl Blau.

Ostatní souhlasili.

„Celou dobu jsem vaše jméno znal, ale nedokázal jsem si na něj vzpomenout,“ rozhořčeně pravil Hans. „Teď už jej znám.“

„Hansi, vím, jak je těžké se smířit se současností. I pro mě je to něco zcela nového. Takhle jsme si to nepředstavovali.“

„My?“

„Vždyť víš, náš dachauský tým. To my jsme tě konzervovali.“

„A proč potom vybrali právě vás? A k čemu? Myslel jsem, že mne konzervovali pro mou výjimečnost, pro mé schopnosti, které jsem nechtěl propůjčit nacistické výzvědné službě.“

„Ano, ano, to je všechno pravda. Polož si však otázku, proč se právě mě na všechno ptáš, když máš stejnou šanci, jako u kohokoliv jiného, číst z mých myšlenek jako z otvřené knihy. Na co teď myslím, Hansi?!“ pobídl jej Sterbel.

Hans se na okamžik zachmuřil a soustředil se. Pocítil zvláštní pocit. Nedokázal jeho myšlenky cítit. Bylo na tom něco zvláštního. Ano, to on byl v Dachau jediným, jenž byl díky Hansovým schopnostem imunní. Po svém objevu na něj Hans významně pohlédl.

„Ano, už to víš,“ se zadostiučiněním se na něj usmál Sterbel.

„Proč nedokážu proniknout vaším vědomím?“ znepokojilo to Hanse.

„Nevím, ale nikdy jsi to nedokázal. To proto vybrali mne, abych tě mohl být v patách, aniž bys o tom věděl. Konzervovali mě jako tvého pronásledovatele. Oba nás uložili jen kus od sebe. Mne konzervovali několik hodin po tobě. Měl jsem strach, ale když jsem viděl, že jsi pokus přežil, šel jsem do toho s větším klidem. Dobrovolně jsem za sebou však zanechal všechno, co jsem znal. Když jsem do toho šel, věděl jsem, že buď se neproberu vůbec, nebo to bude až za dlouhá léta, tehdy, až technologie postoupí natolik, aby nás, nebo mě, mohli bezpečně přivést zpátky do života. A přesně to se stalo, Hansi. Jenže to tvalo sto pět let. Vím, jak ti je, protože mně je stejně. Rád bych, abys zapomněl na to, co se dělo v Dachau. Rád bych, abys mne bral jako svého přítele a pokusil se odpustit mi. Jsme na stejné lodi, Hansi. Nemáš jiné skutečné přátele. Nikoho tu neznáš, a stejně tak tu nezám nikoho ani já. Ve skutečnosti máme jen jeden druhého. Pojď se mnou, Hansi,“ natáhl ruku a s hřejivým úsměvem ji držel před sebou, nabízeje Hansovi usmíření.

Hans na nabídnutou dlaň pohlédl.

„Jít s vámi, přidat se k vám? Nepřipomíná vám to něco? Nevrací se celá ta zpropadená věc. Myslíte si, že když jste mě nezlákali v táboře, podaří se vám to teď?“

„Už není žádné MY, Hansi. Jsem tu jen já, já a ty. A přál bych si, abychom společně táhli za jeden provaz, abychom si vzájemně dopomohli k návratu do zdejší společnosti. Jsi mladý a já ještě nechci umřít.“

„Myslíte si, že když přesvědčíte mě, oni…“ významně trhl hlavou k mdlé oponě záře reflektou, za níž se táhla rozmazaná čerň kormidelníkovy kabiny, a pokračoval, „se nechají přesvědčit také? Jsou stejní jako vy, Sterbele,“ opovržlivě vyřkl Hans.

„Už nejsem tím, kým jsem byl. Stal jsem se jen kolečkem v obrovském, a přiznávám, že obludném soukolí Vůdcova systému. Teď to kolečko vypadlo a systém jen s tím jedním kolečkm nedokáže fungovat. Nebýt ostatních součástek, nikdy bych nebyl takový, jaký jsem byl. Vzpomínáš si na toho chlapce, kterého jsi zabil té listopadové noci v roce devatenáct set třicet osm?“

Hans se oklepal. Ještě před několika okmžiky si oživil vzpomínky právě na tuto událost, kvůli níž se dostal do věznice a později do Dachau.

„Jak vy o tom víte?“ Ne, že by snad pochyboval, že by se o tom nějaký Untersturmführer nedozvěděl, kdyby se po tom pídil, ale on nechápal, proč to zajímalo právě Sterbela, který se zdál být jedním z esesmanů, jež přišli do Dachau teprve později.

„Znal jsem toho chlapce, Hansi. Chtěl jsem, abys trpěl, za to, co jsi udělal. Nechtěl jsem, aby tě prostě jen zastřelili. Chtěl jsem, abys umřel několikrát. Byl to můj syn, Hansi, jehož jsi zabil v tom uhelném sklepu,“ skanula se mu z oka slza.

„Jen jsem se bránil. Neměl jsem v úmyslu zabíjet,“ hájil se pobouřeně Hans.

„Teď už na tom nezáleží,“ sklopil Untersturmführer hlavu.

„Lžete, neveřím, že to byl váš syn.“

„Jak můžeš říct, že lžu? Do mě ty nevidíš, Hansi.“

„A právě proto si můžete vymyslet cokoliv, jen abyste se ospravedlnil.“

„Neospravedlňuji se. A neviním tě. Dnes už ne. Chci ti jen pomoct.“

Hans mu nevěřil.

Blau se ohlížel po ostatních mužích ze svého týmu. Mlčky si vyměňovali pohledy. Připojila se i Princezna a Gudrun, kterým to celé přišlo velmi bizarnní.

„Myslím, že jejich čas vypršel,“ rezolutně konstatoval Blau.

„Co chcete dělat?“ podivila se Princezna.

„Půjdeme si pro ně,“ odvětil Blau.

„Myslíte, že to půjde tak hladce?“ oponovala Princezna.

„Má pravdu,“ souhlasil s ní Schwartz. „Myslím, že když se o cokoliv pokusíme, mohli bychom vylekat zvláště Hanse. Co když se nám ztratí v moři? A kdo ví, co udělá Sterbel.“

„Musíme být obezřetní. Ať jsou naši dva střelci s uspávacími střelami nanejvýš opatrní. Dejte jim rozkaz k palbě. A ať nechybí. Nechť vystřelí jednu střelu do každého. Budu klidnější, když je budu mít všechny hezky u sebe. Tam si budou moci promluvit ve větším pohodlí, že?“ satisfikovaně se ušklíbl Blau.

Schwartz se chopil vysílačky a vydal jednoduchý rozkaz: „Střelče jedna, střelče dva, palte, jakmile bude cíl v dosahu.“

Z každé strany železné kajuty stál na lodním ochozu jeden střelec v helmě a černé kombinéze. Třímali v rukou zbraně s dalekohledy připevněnými nahoře. V hledáčku se soustředili na terčík, kterým klouzal každý po vém cíli. Střelec vlevo od zádě měl na mušce Hanse, ten druhý Sterbela.

Princezna jemně stiskla zápěstí Gudrun, jež na ní pohlédla úzkostlivým pohledem.

„Odpusť mi, Hansi,“ hlesl Sterbel a nechal klesnout svou napřaženou paži, kterou mu dosud nabízel.

Hans zakroutil hlavou.

„Střelec jedna, cíl na dosah, pálím,“ ozval se muž vlevo, který jemně tlačil na spoušť, aby skolil upsávací střelou Hanse tak, že nepřepadne přes zábradlí do moře.

Užuž střílel, když v tom se ozval svist a střelec se sklátil na kolena, zasažen kulkou. Ze tmy za ním se vynořila žena odítá do čené latexové uniformy, kterou nosily příznivkyně Princeznina Hácetu.

„Co se to…“ zmateně se otočil Blau na Princeznu.

Na druhé straně hvízdla další kulka, razící si vzduchem cestu a vzápětí padl i druhý střelec. Ozvala se stejně dutá rána, jako když padl první střelec, jen o několik vtěřin déle.

Sterbel se otočil. Stál jen na několik kroků před Hansem. Oba teď civěli do temna, odkud se ozval bzukot svištících kulek, následovaný žuchnutím dvou těl. Ani jeden z nich nechápal, co se to děje.

Princezna sáhla do pravé kozačky pro malý revolver, který přitiskla Blauovi na čelo. Ostatní z Modrého týmu jen u vytržení přihlíželi, co se právě odehrávalo. Byli zaskočeni. Princezna těžila z okamžiku překvapení. Gudrun učinila úkrok a i ona již v ruce třímala připravený revolver, který namířila na skupinku tvořenou Hofmannem, Schwartzem, Mützbergrem, Stadiem, Hitreiterem a Blauovým detektivem.

„Ruce vzhůru, schnell!“ vykřikla Gudrun panovačným tónem.

„Všichni stranou. Kein Bewegung,“ přidala se Princezna a zabořila hlaveň revolveru hlouběji do Blauova čela.

Princezniny střelkyně byly výtečnými parašutiskami. Na přání Princezny seskočily krátce po jejich vylodění na palubu lodi, a to přímo z horkovzdušného osobního letounu, jenž tiše jako pták prokroužil nad lodí. Nebyly nikým zpozorovány. Jen Princezna a Gudrun o nich věděly.

„Něco se děje,“ vycítil Hans a s očekáváním reakce pohlédl na Sterbela.

„Ano, je to rivalta mezi těma dvěma týmy. Mezi tím, který rozmrazil tebe, a tím, který rozmrazil mě. Jen samé intriky. Moji objevitelé od začátku věděli, kým ve skutečnosti jsem. To oni mi navrhli, abych se vydával za tebe. Chtěli zmást své rivaly, kteří rozmrazili tebe. A ti zase lhali jim o tom, že tě stále mají, ačkoliv jsi byl nezvěstný. Jedni jsou horší než druzí.“

„Vaši objevitelé, jak jim říkáte, s vámi sympatizují? Jsou to nacisté?“ obával se Hans.

„Ne, jen stejně prahnou po moci. Na lidských životech jim nezálěží. Jsou to samé ženy, ne jako ti druzí. Myslím však, že se nijak zásadně neliší. Jsou krvelační a před získáním moci je nic nezastaví.“

Když si tohle všechno vyslechli v kajutě členové Modrého týmu z reprodukovaných Sterbelových slov, který na sobě stále měl odposlouchávací zařízení, Blau se ironicky usmál.

„Takže jste nám celou tu dobu lhaly, vy mrchy?!“ vykřikl.

„Opatrně, pane Blau. Něco mi dlužíte. To vy jste lhali nám. Neříkejte, že jste je nechtěli oba pro sebe?“

„A vy?“

„Jistěže ano. Pro oba tu není místo. Teď jsou naši, řeknou nám vše, co potřebujeme vědět. To my máme právo na historii,“ pyšně jej uvědomila Princezna.

„Přece se můžeme nějak domluvit,“ zkoušel to Blau.

„Vy si nemůžete klást požadavky. V takovém postavení nejste,“ pokořila jej Princezna.

Sterbel si sundal košili a odhalil nahé tělo, na jehož kůži se vlekly drátky s mikrofonem.

Hans na něj na okamžik hleděl. Přihlížel, jak ze sebe zařízení strhává a nakonec jej háže přes palubu do moře.

„A je to, Hansi,“ řekl jednoduše.

Hans zpozoroval postavu ženy v latexové uniformě, která se k nim ostražitě přibližovala, hlaveň pušky namířenou jejich směrem.

„Jdou si pro mě?“ kývl Hans hlavou přes Sterbelovo rameno.

Sterbel se otočil a uviděl přibližující se ozbrojenou ženu.

„Jdou si pro nás, Hansi, pro oba.“

Interiérem kajuty otřásl výtřel. Princezna udělala krok dozadu. V mžiku vteřiny pohlédla na Gudrun, které se z koutku úst skanula stružka temné krve.

Instinktivně se otočila po střelci. Byl jím Mützberger, který použil svůj skrytý revolver, aby zabil Princezninu nejmilovanější osobu, jež je dosud držela v šachu.

Strhl se povyk.

Než stačil Mützberger zastřelit i Princeznu, padl k zemi. Princezna byla rychlejší a ve vzteku vpálila kulku do Mützbergerova břicha. Ostatní se snažili využít zmatku. Schwartz měl také zbraň. Opatrnosti nebylo nazbyt. Tu se rozrazily dveře a objevila se v nich jedna z Princezniných střelkyň. Sprškou z automatu pokropila tlum mužů z Modrého týmu i detektiva. Jedním rázem tak poslala na onen svět Hofmanna, který se beznadějně pokoušel dostat ven. Padl i Stadie, jenž klekl na kolena, zlomil se jako loutka, když mu střela přerazila páteř a s bezvládnýma rukama udělal piruetu a tváří dopadl na podlahu. Schwartz byl raněn do kolena. Vystřelil naslepo a schoulil se do rohu pod ovládací panely s kormidelm. Mrtev ležel i Hitreier a detektiv.

Princezny se náhle zmocnil třes. Když dovnitř vtrhla její střelkyně, okamžitě se vrhla na podlahu, aby nebyla omylem zasažena. Teď se však nemohla zvednout. Ruka, ve které držla revolver, se jí třásla. Na levé dlani ucítila cosi teplého. Byla to krev. Její měděná příchuť prostupovala vzduch. Přitiskla tvář k podlaze a vše jen sledovala, jako by přihlížela zrychlenému němému filmu. Všechny zvuky se vytratily. Viděla, jak její střelkyně vbíhá hlouběji do interiéru, když vtom se klátí k zemi. Ještě stihla vystřělit. Zasáhla Schwartze, krčícího se v temném rohu. Byl na místě mrtev. Ze sevření mu vypadla zbraň jako by byla dosud uvězněná v poupěti, které právě rozkvetlo, a uvolnilo ze svého sevření semeno.

Princezna klouzala pohledem po své natažené paži, na jejímž konci ležel revolver. Stiskla jej a rozmlženým pohledem vzhlédla. Uprostřed místnosti seděl stařec, jenž jí připomínal starého čínského šaolina. Jeho dlouhé bílé vousy byly orosené krůpějemi krve. Zoufale a bezmocně seděl uprostřed, jako by meditoval. Jeho prázdný pohled byl upřený do neznáma. Jako by tam seděl jen tělem, přičemž jeho duše se potulovala kdesi v dálavách záhrobí. Byl to Blau, který prohrál. Ale stejně tak prohrála i Princezna, která umírala. Zmáčkla spoušť a jako by byl sedící Blau odmrštěn tlakovou vlnou silného výbuchu, zvrátil hlavu a padl nazad.

Princezna uviděla ten nejsmutnější obrázek. Gudrun ležela mrtvá jen kousek vedle ní.

„Zakrátko budu u tebe, zlato,“ hlesla tiše, když tu uviděla, jak se k ní zdvíhá střelkyně, která vtrhla dovnitř, aby chránila svou paní.

Cosi k Princezně promlouvala, ale ta jen viděla, jak se hekticky pohybují její ústa.

Nemohla si být jistá, pokud ji loajální střelkyně uslyší, ale z posledních sil vyřkla svůj poslední rozkaz: „Zastřelte je oba. Když je nemůžeme mít my, nebude je mít nikdo,“ a zavřela oči. Byla mrtvá.

Sterbel zvolna zdvíhal ruce nad hlavu, když se k nim přibližovala stále tatáž střelkyně, která se po hlučném masakru, jenž se odehrál v kajutě, zdráhala postupovat a chtěla se raději vydat na pomoc. Musela však vykonat striktní rozkaz a neztratil Sterbela s Hansem z mušky. Vždyť její kolegyně se vydala nahoru, aby chránila svoji paní. Ona měla své místo zde a jen doufala, že jim byl Bůh milostiv a že se nic nestalo jejich paní.

Hans se přitiskl k zábradlí a vykřikl ke střelkyni: „Stůj, nebo skočím dolů!“

Střelkyně se zarazila.

„Gertruda, schiess sie, Getrudo, zastřel je!“ ozvalo se od druhé střelkyně, která přibíhala z povzdálí, připravujíc si svoji zbraň, aby vykonala poslední přání své paní.

Gertruda na okamžik zaváhala. Pak zalícila a namířila zbraň na Hanse, který by jim mohl uniknout snáze než Sterbel. Nepřemýšlela nad tím, proč má své cíle zneškodnit, když předtím měla za úkol se jich jen zmocnit, avšak ona byla vycvičena k tomu, aby nepřemýšlela a jen vykonávala rozkazy. Něco se muselo stát. Něco, a tohle je jistě vůle jejich paní a ta je nadřazena všemu ostatnímu.

„Nééé!!!“ vykřikl Sterbel a vrhl se na Hanse.

Vtom třaskl výstřel a Sterbel se zároveň vymrštil do vzduchu, aby pokryl Hansovo tělo. Střela zasáhla jej, namísto Hanse. Byl zasažen do zad. Jeho tělo plachtilo vzuchem, až narazilo do šokovaného Hanse. Strhlo jej s sebou přes zábradlí a oba rázem zmizeli ve zpěněné brázdě za lodí.

Střelkyně přispěchaly k zábradlí, ale po obou pamětnících Dachau nebylo ani stopy. Palubu mezitím obsadila její právoplatná posádka, kterou vyrušila jatka, jež se udála uvnitř kormidelníkovy kajuty, kde byl dosud nastaven automatický kurz. Kapitán již dávno vyslal SOS a povolal pobřežní stráž, aby se celá věc vyšetřila. Střelkyně nebyly jediné, kdo tu měl zbraň. Nekladly odpor a vítězoslavně byly odvedeny do podpalubí, kde je nechal kapitán do příjezdu poběžní stráže zavřené.

Záď lodi se líně vzdalovala. Když byl ještě na palubě, měl Hans pocit, jako by loď stála na místě, pokud právě nepohlížel na zpěněný ocas, jenž se za ní vlekl. Teď viděl, že plula dost rychle. Byla od nich několik desítek metrů, když tu se skutečně zastavila. Hans měl strach, aby kužel paprsku ze světlometu, jenž zatím stále osvěcoval palubu zádě, nesklouzl do vody a neodhalil v dálce na mořské hladině dvě hlavy, jež se jako míče houpaly na mořských vlnách.

Nestalo se tak. Hans cítil, že tělo, které podpíral v ruce, tělo Untersturmführera Sterbela, těžkně. I ve tmě rozpoznal, že jsou Sterbelovy oči zavřené. Nedýchal. Kulka, proti které se vrhl, aby mu zachránil život, jej zasáhla do srdce. Prakticky byl mrtvý už v době, kdy dopadli do mořských vod. Hans jej přesto stále podpíral, aby se přesvědčil, zda skutečně zemřel. Kopal nohama a na hladině položené Stervbelovo tělo podpíral před sebou. Zblízka sledoval záhyby jeho tváře, masku jeho posmrtné grimasy.

Tentýž člověk, který mu v Dachau způsobil tolik trápení, mu teď zachránil život. Nyní už věřil, že árijec, kterého zavraždil během Křišťálové noci, byl jeho synem. Hans se cítil dojatě. Ačkoliv nedokázl tomuto člověku nikdy proniknout do jeho myšlenek, aby odhalil, jaké jsou jeho záměry, čin, který udělal, jej přesvědčil spolehlivěji než tisícero sebesilnějších myšlenek. Jak paradoxní bylo pomyslet na skutečnost, že nakonec se vše vyvrbilo v takovýto konec. Sterbela přece zmrazili proto, aby jej po jejich rozmrazení vystopoval a prosadil si nad ním znovu moc, kterou měl v táboře. Nakonec však dopadlo vše úplně jinak a on se stal Hansovým zachráncem. Kdyby tenkrát byli bývali zmrazili jen Hanse a on se ocitl v této situaci, už by byl po smrti.

Proč jsi to udělal? ptal se Hans v duchu zesnulého Sterbela. Už jej neoslovoval vykáním, jak byl zvyklý z tábora, a jak hovořil se všemi, které neměl rád, nebo kteří byli cizí.

Jak relativně se může člověk zachovat v jednotlivých situacích. Měl jsi pravdu, tento svět pro nás není. Přišli jsme odjinud, jen my dva. Nikdo jiný by to nikdy nepochopil.

Pustil Sterbelovo tělo a to začalo zvolna klesat ke dnu. Zakrátko jej pohltilo moře.

Hans byl sám, sám na moři. Cítil se jako jeden ze ztroskotanců, kterým se Rascher snažil pomoct přispěním svých pokusů. Voda sice nebyla ledová, a nebyla ani natolik studená, aby v ní do několika minut umrzl, avšak přesto se nedokázal zbavit pocitu, že podchlazovací pokus, jehož se kdysi pod Rascherovým vedením nedobrovolně podrobil, byl konán i pro „jeho dobro“. Ne že by z podchlazovacích pokusů pro něj nyní plynuly nějaké výhody.

Rozhlédl se po vzdouvající se hladině mořské spousty. Ucítil, jak mu mořská sůl naleptává rty. Cítil slanou příchuť moře. Bylo to dávno, kdy naposledy plaval, ve sladké vodě, pochopitelně, ale všechny pohyby se mu zachovaly, byly jeho součástí. Slaná voda jej nadnášela lépe, nežli sladká.

Na jižním horizontu spatřil nepatrnou linku světel. Buď to bylo pobřeží, anebo bójky, které se notně musely nacházet v blízkosti pevniny. Plaval a plaval.

K pobřeží anglických ostrovů doplaval při ranním rozbřesku. K smrti unaveného jej vlny vyplavily na drsnou plochu pobřeží, kde na několik okamžiků jen bezvládně ležel na zádech s rukama a nohama široce roztaženýma. Nechal se ošplouchávat jazyky vln, které olizovaly pobřeží a zase se vracely do moře. Zaposlouchal se do uklidňujícího zvuku jejich šumivé ukolébavky.

Nakonec vstal, zavrávoral, ale neupadl. S promočeným oblečením se vydal dál od pobřeží. Rychle zašmátral v kapse od kalhot, jako by si právě na něco vzpomněl. Pojednou se uklidnil. Vytáhl cestovní doklad, který nesl jeho falešnou identitu Hanse Neubergera. Byl rád, že karta cestovního pasu byla zakonzervována ve slídě. Jen tak mohl doklad přestát jeho vodní dobrodružství, aniž by byl znehodnocen a on by tak musel absolvovat celou proceduru obstarávání si nového dokladu znovu. Ještě netušil, v jaké zemi, se to ocitl. Snad si myslel, že je stále v Německu, přestože krajinný ráz zdejšího pobřeží tomu příliš nenasvědčoval.

Byl v Anglii, což zjistil záhy, když se setkal s vyděšeným rybářem, jenž se u pobřeží chystal nalodit se na svou bárku. Jakmile jej oslovil německy, aby zjistil, kde se nachází, rybář mu vůbec nerozuměl. Navíc na něj civěl jako na vandráka, vyvrhela moře, který přišel odnikud a směřoval nikam.

„Where are you coming from, boy?“ překvapeně se jej otázal rybář.

Hans mu nerozuměl. Pokrčil rameny a na řeč, jež se kdysi ozývala v jeho nepřítomnosti při osvobozování koncentráku Dachau, nereagoval. Ze školy si však matně připomněl, že by rybář mohl hovořit anglicky. Poznal to podle jeho nezaměnitelného přízvuku.

„Přicházím odtamtud!“ pomalu jej Hans informoval německy a významně ukázal na moře.

Rybář na něj stále jen civěl.

„Do you need a help?“ zeptal se jej.

Hans rozpoznal slovo „help“. Trochu se podobalo německému ekvivalentu „Hilfe“.

„Ano,“ pokývl souhlasně hlavou.

„Do you want to talk to police?“

I zde Hans rozpoznal označení policie, ono slovo „police.“

Trochu jej vyděsilo, a proto zakroutil záporně hlavou. Nechtěl na policii. Potřeboval jen čisté šaty a trochu jídla. Ukázal proto významně do úst, jako by jedl rukama, a pak se sehl k prmáčeným šatům, a začal z nich ždímat vodu.

„Oh, you want a food and clothes,“ dovtípil se rybář, a rozešel se k němu blíže. Ukázal kamsi za písečný násep, jenž tvořil hranici pláže a rázoval k němu. Hans jej následoval.

Za náspem se prostíralo několik malebných rybářských domků, které si v sobě zachovaly mnoho prvků z dob, v nichž Hans vyrůstal. Rybář jej zavedl do jednoho z nich.

Byl to dobrý člověk, což Hans neochvějně vycítil. Uvařil mu kávu, připravil snídani a dal mu suché oblečení. Promočený Hansův oděv vhodil do sušičky, takže byl zakrátko suchý a Hans se do něj opět převlékl. Poděkoval rybáři a odešel.

Epilog

Široké řečiště vlekoucí se v zákrutách mezi úbočími zalesněných kopců, zelenajících se ve stínu skalistých hor ojíněných sněhem, jejichž hřeben se tyčil v popředí, bylo vyplněno hutně modravou vodou z ledovců. Klidná krajina se prostírala všude kolem. Nebyla tu ani stopa po zásahu civilizace. Panenská příroda Nového Zálandu se prostírala před Hansem, který stál na pobřeží řeky. Dokázal to! Konečně dosáhl svého cíle. Byl u konce své cesty.

Když mu tehdy pomohl rybář na anglickém pořeží, jak se Hans později dozvěděl, na pobřeží výspy Portsmouth daleko za Calaiskou úžinou, aby pak v přístavišti Fawley požádal o pomoc, toulal se několik dní okolím, než si dodal odvahy a nalodil se na loď plující k západnímu pobřeží Afriky. Loď přeťala rovník a on vstanul v Nové Angole, ve městě Lauda. Nová Angola, stát, který vznikl spojením Angoly a Zambie, se nacházel na ekonomickém vzestupu. Hans se obdivoval angolské krajině a na okamžik byl patnáctiletým kapitánem z Vernova stejnojmeného románu, který byl vždy Hansovým nejoblíbenějším dílem tohoto spisovatele. V Nové Angole strávil několik týdnů, než se mu podařilo chytit loď plující k Mysu dobré naděje. Odtud se za několik dnů vypravil lodí do Melbourne v Austrálii, kde se mu otevřela brána k ostrovům Nového Zélandu. Do Wellingtonu, novozélandského přístavního města v úžině mezi severním a jižním ostrovem, se dostal za pár dní a dotkl se tak konečně svého odvěkého snu, který se pro něj stal skutečností. ***Konec***