Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Skotská vysočina, 1482

Se zachmuřeným pohledem vzdorovitě upřeným na desku dubového stolu do sebe jediným pohybem vyprázdnil celý pohár červeného vína, ten večer již sedmý v pořadí. Jeho azurově modré oči začínaly pomalu ztrácet své pověstné lišácké jiskřičky a rozum se mu halil do rozpité mlhoviny utkané z vláken alkoholového opojení. Jindy by se otřásl hnusem nad sebou samým, ale v této bídné chvíli byl za tohle všechno až příliš vděčný. Ó ano, upsal by duši klidně samotnému ďáblu za další pintu smradlavého patoku, protože pouze ten mu dával zapomenout na ni. Na ni a její zoufalství, které na okamžik zahlédl, když Duncan oznámil:
„ Musíme do Anglie!“
Tiše zavrčel. Pronásledovala ho ve snech, nedala mu vydechnout. Krucinál! Přece není možné, aby ho spalovala taková vášeň KVŮLI JEDINÉ ŽENĚ.
Několikrát zamrkal ztěžklými víčky a snažil se soustředit zbytek svých myšlenek právě k ní. Proč si jen dříve nevšiml, jak moc je krásná? Měl tolik práce s buclatými děvečkami, pitím piva a milováním, že ani nepostřehl něžný půvab Duncanovy sestřenice. Jistě, nebyl slepý a ve chvíli, kdy mu svěřila malou Alyx, na ni začal nahlížet i z jiného úhlu. Ale v ten večer, kdy ho lehce pohladila po tváři s tak důvěřivým leskem v očích si slíbil, že jí nikdy nenechá ublížit. Nenechá, protože…
Protože – proč? Zavrtěl hlavou a malá vráska mezi očima, která se mu značným přemýšlením ještě více prohloubila naznačovala, že svádí těžký vnitřní boj sám se sebou. Rozhodl se.
Ne – Nathaniel MacArlain se nikdy nezachytí do osidel lásky. Může kolem něj kroužit jako malý svůdný motýlek, ale jeho srdce zůstane zatvrzeno. Užívat si mládí, hezkých děvčat, pitek a veselých šarvátek – to je jeho osud. A on ho nebude měnit! Ani nechce… KVŮLI JEDINÉ ŽENĚ? I kdyby byla sebekrásnější, nehodlá dopadnout jako milý Duncan, který teď slastně oddechuje o patro výš. A sám. Jeho posedlost křehkou vílou z Bretaně, o které stále tak básní je směšná. On takhle nehodlá dopadnout. Nikdy!
„ Je libo pánovi ještě něčeho?“, zašvitořil andělský hlásek přímo u Nathanova ucha. Po vyčerpávajícím vnitřním monologu mu zněl téměř jako rajská hudba. Nepřítomným pohledem spočinul na tváři mladé šenkýřovy dcerky a rty se mu roztáhly v potutelném úsměvu.
„ Je libo“, zapředl ještě, než ji chytil v pase a přitáhl k sobě.
KVŮLI JEDINÉ ŽENĚ?

Vztekle mrštil prázdným pohárem o kamennou podlahu a začal nepřirozeně velkými kroky rázovat po celé místnosti, jako by snad přeměřoval vzdálenost ode zdi ke zdi. Nasupeně odfrkával nesrozumitelné útržky vět, oříškově hnědé oči metaly blesky, a ani strážní před pracovnou si netroufali nahlédnout do pokoje svého pána, aby ho zbytečně nepopudili. Věděli až moc dobře o záchvatech mladého MacPhersona a vždy se jen úpěnlivě modlili, aby se jejich laird ze svých cest vrátil co nejrychleji.
Sean se mezitím postupně uklidňoval, přesto však umíněný vzdor ve výrazu jeho tváře ani trochu nepolevil. Jistě, bratrův nenadálý odjezd ho více než potěšil, ostatně jako pokaždé, kdy se alespoň na krátký čas stal pánem tvrze. Jenže tentokrát si Duncan svůj odjezd dostatečně pojistil. Než s tím zmetkem MacArlainem zamířil za Eduardem do Londýna v prý neodkladné státní záležitosti, rozmístil na hranicích svého panství polovinu zdejších horalů, aby hlídali pozemky před nájezdy loupeživých hord ze sousedních krajů. Prostě nevěřil, že Sean zemi ochrání.
Opět se naklonil nad mapu vytyčující MacPhersonovic državy a svraštil obočí. V poslední době si čím dál častěji pohrával s myšlenkou, jak by bylo krásné, kdyby se Duncan jednou ze svých výprav nevrátil. Taková malá nehoda… Potřásl hlavou. Ne, je ještě příliš brzy. I Roderic přece říkal, že musí počkat. Ach k ďasu, proč jen on nemohl být prvorozený?
Sean Duncanovi vždy zazlíval, že právě on má tu moc vládnou nad celým panstvím. Bylo přece tak nespravedlivé, že jeho bratr má všechno a on nemá nic! Matička Saydie se po otcově smrti provdala do jiného klanu, Elizabeth utekla k modlení, a celý majetek připadl jemu. JEMU! Nebýt Roderica, už by Duncana dávno sprovodil ze světa. Jenže strýček s přeslazeným úsměvem vydýchával: „Přece nezabiješ bratra – ještě ne!“
Náhle se Seanova tvář roztáhla v hrozivém šklebu. Jediným skokem stál u dveří, připínajíc si ještě za pochodu svůj meč, a než se kdo z udivených strážných nadál, vyřídil se kolem nich do ztemnělých stájí na druhém konci nádvoří. Při sedlání svého divokého hřebce urputně přemýšlel, které nebohé děvče znásilní dnešní večer. Nevědomky se ve svých myšlenkách zatoulal ke Coře.
Poprvé se jí zmocnil opilý namol a ráno se cítil hůř jak zpráskaný pes. Její strhaný pohled jako by ho propaloval až na dno jeho duše. U králova dvora měl mnoho žen, od vznešených paniček až k děvkám nejhoršího rázu, vždy ale dobrovolně. Když se po dlouhé době vrátil zpět na MacPhersonovu tvrz a uviděl JI, věděl, že je ztracený. Po odjezdu Duncana s Rodericem se jí neptal a prostě si ji vzal. Mohla si však za to sama! Vyzývala ho, ó ano vyzývala – svýma zářivýma očima, havraními vlasy, růžovými rty, svůdnou postavou – i tím svým ladným tanečním krokem, kterým kolem něj pokaždé tak nevšímavě proplouvala. Sladká nevinnost, která se zrcadlila v jejím pohledu ho vyloženě nutila k tomu, aby ji o ni připravil. Toužil rozdrtit tu naivitu dívenky jednou provždy. Po všem bylo během několika minut, slzy které se jí řinuly z očí ho ponižovaly a zároveň nutily k tomu, aby byl ještě bezohlednější než původně zamýšlel. Postupem času zjistil, že ho její prosby a pláč nesmírně vzrušují. To, že se o své potupě nikomu nezmínila ho ponoukalo ještě k větším krutostem. V poslední době však byla k jeho dotekům lhostejná, nekřičela, neprosila, jen tiše snášela své ponižování. Netušil, že během aktu utíká co nejhlouběji do svého nitra k představám o Duncanovi a mladém MacArlainovi. Nesmírně ho popuzovalo, že nijak nereaguje. Proto návštěvy své sestřenice prokládal nájezdy na mladičké dívenky z okolních statků.
Dnes v noci zamíří k MacKintoshovým hranicím, rozhodl se nakonec. Duncan v posledních týdnech podezříval právě Dugala MacKintoshe, že to jeho lidé pustoší MacPhersonovy pozemky v pohraničí. Tak aspoň spojí příjemné s užitečným a poskytne bratříčkovi další falešný důkaz MacKintoshovy viny – William a Adair mu s tím jistě rádi pomůžou, ostatně jako vždycky.
Sean se skvěle bavil. Nebylo těžké přesvědčit hlupáka Duncana o tom, že nejspíš sousední MacKintoshové mají na svědomí loupeže a vraždy, mimo jiné i statek Corleyových ve vnitrozemí.
Ušklíbl se při vzpomínce na husičku Abigail. Kdyby se tak nebránila, mohla ještě žít. Co naplat – dnešek se snad obejde bez krve.