Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Skotská vysočina, 1487

Krátce zívla a ještě v jakémsi polospánku se rozkošnicky protáhla mezi voňavými prostěradly. Ve chvíli, kdy ji tenký sluneční paprsek, prosvítající mezi závěsy, pošimral na pihovatém nosíku, neochotně zamrkala a třpyt zelenkavých smaragdů tak rozzářil celý pokoj. Nepřítomně se usmála. Ve svých myšlenkách se stále vracela k právě prožité noci. V životě nezažila něco tak nádherného. Když ji poněkud majetnicky držel ve svých svalnatých pažích měla pocit, že už je nemůže v životě nic rozdělit. Nechápala, proč se mu tak vzpouzela. Jestli je ten zmatek, který uvnitř sebe prožívá štěstí, pak nechtěla, aby někdy skončil. Ach, můj Černý rytíři…
Ještě včera večer byla Brenna pevně rozhodnutá, že tomu nafoukanému barbarovi raději rozdrápe celý obličej, než by dovolila, aby se na ni jen koutkem oka podíval. Byla připravená kousat, škrábat, dokonce i klít, ale kupodivu žádné ze svých pevně daných předsevzetí nevyplnila. Naopak ji ovládl až nečekaně zvláštní klid, který jí celou prostupoval a zaplavoval její srdce podivuhodným příslibem čehosi nového. Čehosi? Teprve ráno dokázala dostatečně ocenit poblouznění zamilovanosti, které přetrvalo kouzlo noci a neustále ji svádělo k dalšímu snění.
Opatrně se opřela do pomuchlaných podušek a s údivem zjistila, že je v ložnici sama. Užasle se rozhlížela po zšeřelé místnosti, která se stala jednou z nedílných součástí jejího nového domova. Rozeznávala však pouze obrysy, proto se rozhodla, že odcloní zakrytá okna a pustí do pokoje trochu slunečního světla, aby si ho mohla prohlédnout v celé jeho kráse. Při vymotávání z lněných prostěradel sebou několikrát smýkla, nakonec se jí ale podařilo doklopýtat k oknu. Tehdy jí došlo, že je zcela nahá. Lehce se zarděla a těkala očima všude možně, než konečně objevila svou noční košilku. Ke svému zděšení si uvědomila, že je úplně zničená. Ten zatracený horal!
Brenna se nejprve zakabonila, pak jen odevzdaně pokrčila rameny a instinktivně se zabalila do prostěradla, jediného kusu látky, který v místnosti ještě zbýval. V takto provizorním oděvu se odvážila k oknu, ve chvíli, kdy však nadzvedla závěs nezabránila tomu, aby se nezakuckala.
Slunce již stálo vysoko na obloze a ozařovalo meče mužů, kteří se v dopoledním horku cvičili ve zbrani na malém nádvoří. Mezi vojáky se proplétalo služebnictvo všeho druhu, které neustále pobíhalo od jedněch dveří ke druhým. A ona? Ona si tu jen tak postává u okna – nová lairdova žena…
Zastyděla se a chystala se nalézt alespoň nějaký přijatelný oděv, ve kterém by se mohla ukázat před lidmi z klanu, do kterého nyní také patřila. Nehodlala se po tvrzi prohánět jen tak v nočním prostěradle ani netoužila po tom strávit celý den v posteli. Jenže většina truhel v pokoji byla zamčená a ty, které ji pustily do svých útrob, skrývaly pouze poklady v podobě různých map a listin.
Začínala být zoufalá, v tu chvíli se však otevřely dveře a do místnosti vplula Brenně tolik známá tvář baculaté Mary. Té, která se jí tak krutě vysmívala po tom, co jí sedřela pokožku vřesovým mýdlem. Tehdy se mladičké dívky téměř nikdo nezastal, navíc ji tahle neforemná koule vyděsila svými poťouchlými řečmi na další půl den dopředu. Teď se sice Brenna nemotorně schovávala za širokými plátny prostěradel, přesto před urostlou ženou necouvla ani o píď. Bojovně vystrčila bradu a kdyby si byla jistá, že z ní její provizorní oděv nespadne ve stejný okamžik, kdy si založí ruce v bok a spustí svoje litanie na onu podmračenou ženštinu, už by z milé Mary dávno vyklepala duši. Chřípí se jí jemně chvělo a s lehkou dávkou ironie přemýšlela, jak dát služebné vypít pohár hořkosti až do dna. Nemínila jí odpustit její povýšené chování, přesto však k ženě cítila i jistou dávku sympatie, možná proto, že jí něčím připomínala matku Fionu. Disciplína ale musí být, a jako nová lairdova žena…
Než se Brenna stačila nadechnout, aby té nehodné ženě vyčinila, hodila Mary bez jediného slůvka pozdravu malý svázaný uzlíček šatů na stolek nedaleko dveří a otočila se k odchodu. Brenna byla v šoku. Tak tohle je ta pověstná úcta, která se má prokazovat hradní paní?
„Stát“, zavelela ostřeji, než původně zamýšlela. Její příkaz se neminul účinkem – baculka se zarazila, v příštím okamžiku však vzpurně hleděla mladé novomanželce do očí.
„ Co je to?“, kývla Brenna směrem k balíku.
Mary se ani nepohnula.
„Slyšíš? Na něco se tě ptám!“, výskla Brenna nasupeně.
Maryiny oči se stáhly do úzkých štěrbinek. Tohle pískle si na ni bude vyskakovat? Tak to tedy ne!
A tak se tělnatá Mary bez jediného slůvka rozloučení s výrazem pyšné královny jednoduše otočila a opustila pokoj. Brenna nevěřícně zamrkala. To je snad zlý sen! Růžový obláček se rozplynul rychleji než mýdlová bublina. Tiše počítala do deseti aby se uklidnila, ale žádné rady ctihodných sester v této chvíli nezabíraly. Zaúpěla zlostí. Musí najít Duncana. Ten jediný je schopný sjednat jí respekt u téhle protivné čarodějnice.
Uvědomila si, že je stále nahá, což ji podnítilo k tomu, aby konečně věnovala alespoň trochu pozornosti balíku, který zde zanechala Mary. Když ho rozbalila, neudržela obdivný výkřik. Překrásné šaty barvy smaragdů dokonale ladily s jejíma zelenkavýma očima. Střih byl vybrán tak, aby dal plně vyniknout její dívčí postavě, včetně samotného kulatého výstřihu, který měl zdůraznit bělostnou šíji, úzká ramena a decentně také mírné obloučky ňader jejich majitelky. Živůtek a rukávy byly zdobeny zlatou nití, která na sametovém podkladu tvořila podivuhodné květované vzory. Celkově šaty hodné královny, tolik v kontrastu s prostředím zapadlé skotské tvrze.
Brenna přesně nechápala, kde se ta nádhera vzala zrovna tady, v té Bohem zapomenuté pustině, místo rozumování však příliš neotálela, a během chviličky už stála oblečená a zvědavě se probírala dalším obsahem uzlíku. Objevila dokonce kartáč, neodolala, a v mžiku sčesala ohnivé kadeře na ramena, přichystaná zachytit je v týle zlatou stuhou. Nakonec si to rozmyslela, vlasy nechala volně spadat v bohatých loknách po svých křehkých zádech a ze zlaté stuhy si raději vytvořila čelenku, kterou okrášila své věčně vzpurné čelo. Když se dostatečně pokochala svým vlastním obrazem, automaticky začala stlát manželskou postel. Neubránila se přitom lehkému ušklíbnutí. Rozhrnula i tolik proklínané závěsy a s úlevou zjistila, že se na nádvoří za celou dobu jejího krášlení ale vůbec nic nezměnilo. S rozhodnutím sobě vlastním se rozhodla k obhlídce tvrze. Před pokojem na rozdíl od předchozího dne nikdo nestál a tak se Brenna vydala ke schodišti, kde ji večer předtím v tak nelichotivé pozici přistihl Duncan se svojí rodinou. Když míjela jedny z mnoha dveří v prvním patře, zaslechla jakési tlumené hlasy. Věděla, že se to nemá, ale zvědavost byla prostě silnější. Potichu docupitala k pootevřeným dveřím a zaposlouchala se do hovoru.
„ … Takhle to prostě dál nejde. Musíme s tím skoncovat jednou provždy!“
Skřípavý hlas se zařezával Brenně až do morku kostí. V ústrety se mu ozval druhý:
„ Jsi příliš netrpělivý, Adaire. Copak, snad nemáš strach?“
„Strach?“, odfrkl první nasupeně. „To slovo neznám. Jenže nezapomínej, že ten, kdo v tomhle podniku riskuje svou kůži jsem já s Williamem, ne tvoje drahocenná maličkost. Zlaté princátko se vždycky nějak vykroutí, ale co my, he? Jak budeš moct, hodíš nás přes palubu!“
„ Zmlkni Adaire“, zahřímal druhý hlas tentokrát dost rozčileně. Odkud ho jen Brenna zná???
„ Já sám určím kdy a kde, rozumíš? Jen já mám právo ho zabít – nikdo jiný – jen já!“
Zachvěla se. Vražda!?
V příštím okamžiku málem vypustila duši. Nestačila ztišit v hrdle hrozivý výkřik, za který mohla cizí ruka, která ji z nenadání uchopila v pase a drze se k ní přitiskla. Dech neznámého se jí nepříjemně opíral do tváře.
„ Ale ale, copak to tady máme?“, zaskřípal těsně u jejího ucha. „Tak pojď pěkně na světlo, křepeličko, ať si tě pěkně prohlédneme.“
Nevybíravě ji popostrčil do místnosti zahalené kouřem, ve které se navíc mísil pach kořalky s pachem potu. Vyděšeně se rozhlížela kolem sebe.
„ Podívejte, jakou špiónku jsem objevil před našimi dveřmi“, zařehtal cizinec pobaveně. „ Co s ní uděláme?“
Muž za stolem se zavrtěl, oříškově hnědé oči se zlomyslně zaleskly, rty se roztáhly v úzké lince.
„ Vítej, Brenno.“