Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Londýn, 1482

Kradmo se rozhlížel po polozaplněném sále a poněkud znuděně čekal na konec Eduardovy ranní audience. Líně klouzal pohledem po tvářích dvořanů, které nikdy předtím neviděl. Většina těchto vyfintěných panáků totiž neměla o skutečném světě ani potuchy. Kdo z nich kdy pozvedl meč na Jeho obranu? Všichni u londýnského královského dvora byli nepostradatelní, ale kolik odvážných se pro Něj bilo v bitvě u Tewkesbury? Vlci v rouše beránčím, připraveni v jediné vteřině rozcupovat svého druha na tisíce malých kousíčků, bez nejmenšího náznaku trýznivé sebevýčitky.
Duncan nebyl sto pochopit faleš zdejších lidí. Jeho otec mu vždy vštěpoval, že hrdost a čest jsou nejvyššími měřítky pravého muže, zde se však na každém kroku přesvědčoval o opaku.
Vzdychl. Nathaniel se mu vytratil z dohledu již během prvních minut ceremoniálu, nejspíš nějaká rozkošná osůbka opět učarovala jeho ohnivému pohledu. A on tu mezitím netrpělivě přešlapoval a čekal, až si na něho udělá král po vyřízení všech svých záležitostí alespoň chvilku čas.
Vzrušený šum ho vytrhl ze zamyšlení. Téměř nepostřehl, že Eduard opustil přijímací sál a uchýlil se do svých soukromých pokojů. Netrvalo dlouho, a neznámý šlechtic Duncana diskrétně požádal, zda by ho laskavě následoval do královy pracovny. Panovník tušil, jaká událost vedla rytířovy kroky do hlavního města jeho království. Ta proklatá Lamballská záležitost…
„ Dlouho jsme se neviděli, můj statečný příteli“, přivítal Eduard Duncana srdečnými slovy. Ten ale dávno dobře věděl, že vládcova přízeň je vrtkavá jako dubnové počasí, přesto neodporoval a uctivě sklonil před panovníkem své pyšné čelo.
„ Pravda, Sire. Leč jsem vskutku velice rád, že služby mé nejsou v poslední době vašemu království toliko zapotřebí a že v zemi mír konečně zavládl.“
„ Odpověď hodná mistra“, pokýval hlavou král. Vrátil se zpět ke stolu a dvě tepané číše naplnil až po okraj červeným kořeněným vínem.
„ Ochutnej, příteli. A svěř se mi, čeho ode mne žádáš?“
Král se posadil do vysokého křesla a pokynul Duncanovi, aby zaujal místo nedaleko okna. Ten mezitím smočil rty v poháru, ale nepolkl – věc byla až příliš vážná na to, aby si dobrovolně omámil smysly těžkým vínem a pak se ji teprve odhodlal řešit. Musí znát pravdu – už kvůli Ysobel.
Přemítal, jak začít hovor. Tolik otázek ho pálilo na jazyku, tolik otázek, na které neznal odpověď. Jenže to se za chvíli změní!
„ Hádám, že Jeho výsost správně tuší, co vedlo moje kroky až sem, k londýnskému dvoru“, začal Duncan opatrně.
Král se zachmuřil.
„ Ano, můj rytíři, nemýlíš se, ostatně jako tolikráte předtím. Vím, co sužuje tvé srdce. Neb musím tě zklamat. Od našeho posledního setkání bohužel mí zvědové příliš nepostoupili ve vyšetřování oné události. Je to už příliš dávno, většina svědectví je dnes nedůvěryhodná a navíc se valná část důkazů nějakým záhadným způsobem vytratila. Je mi to líto, příteli, ale nemohu ti pomoci.“
Duncan nereagoval. Ostatně něco podobného čekal. Přesto však jeho pohled značně potemněl, když pokračoval ve svém přemítání.
„ Děkuji Výsosti za vaši trpělivost. Dovolíte mi však promluvit si s vašimi muži v soukromí? Třeba přece jen přehlédli nějakou maličkost…“
„ Jistě“, mávl Eduard lehce rukou, jako by odháněl nepříjemný hmyz.
„ I já bych ti byl neskonale vděčný, kdybys odhalil vraha Bastiena de Lamballe. Stál sice po boku mých nepřátel, byl zodpovědný za smrt mého dobrého přítele Warwicka, tvého drahocenného otce, avšak vypálení jeho sídla a vyvraždění celé jeho rodiny bylo více než krutým trestem za jeho nebohé činy. Jako bojovníka jsem si ho vážil, nezasloužil si takto nelidsky trpět… Nechápu ale, proč právě tebe jeho osud tak zajímá?“
Neodpověděl.
„ Čekám, příteli“, popíchnul ho král, kterého rytířova nemluvnost mírně popouzela.
„ Jak jste již poznamenal, Sire“, vyhnul se Duncan elegantně přímé odpovědi. „ I takový zrádce jako byl de Lamballe si zaslouží, aby mohl odpočívat v klidu. A já se postarám o to, aby bezpráví na jeho rodině bylo po zásluze ztrestáno.“
„ Zvláštní, ten muž ti zabil otce“, podotkl Eduard.
„ Vím, ale zaplatil za to mnohem vyšší cenu, než kterou bych na něm sám kdy žádal.“
„ Dobrá tedy“, kývl nakonec král. „ Věřím, že tvůj boj není předem prohraný. Máš mé svolení navštívit můj archiv i špehy, kteří byli tímto úkolem původně pověřeni. Nebuď však příliš zklamán, když se nedočkáš své odpovědi…“
A s těmito slovy Duncana propustil.

Zavrčel. Čert aby se v těch křivolakých uličkách vyznal!
Měl sto chutí zaškrtit Nathana jen co se mu dostane pod ruku. Nevytáhl přítele na výlet do Londýna pro nic za nic. Jen však spustil mladého MacArlaina na vteřinu z očí, už se jeho druh bavil na opačném konci města proháněním dívčích sukní.
Tiše zaklel a raději zrychlil krok. Po odchodu od Eduarda nejprve zamířil za tajnými špicly svého krále. Dozvěděl se od nich ale pouze to, co mu bylo dávno známo. Ani v archivu nebyli o moc sdílnější. Duncan dokonce pojal podezření, že si dal někdo sakramentsky velkou práci s tím, aby veškeré utajené listiny, týkající se případu de Lamballe, náhle jako mávnutím kouzelného proutku zmizely.
„ Bastien de Lamballe, ostatně jako celá jeho rodina a většina služebnictva, padl nejspíše za oběť loupeživým hordám, které se v tyto časy krušné krajem bretaňským potloukaly, a v zemi krom jiného mnoho zlého učinily“, stálo v oficiální zprávě, týkající se zavražděného hraběte.
Ušklíbl se. Kdepak, to byla akce dokonale promyšlená do posledního detailu, jejímž cílem bylo potupení bretaňského rodu jednou provždy. Nechutná jatka…
Zvedl se mu žaludek. Při vzpomínce na krvavé představení nezabránil nepříjemnému zaúpění. Nebýt jeho, Duncana MacPhersona, nemohl by údajům z královských archivů nikdo nic vytknout. Jenže takhle byly záznamy neúplné. To on přece zachránil malou Ysobel před krutým osudem nebohého sirotka! Tenkrát ji schoval v plášti milosrdné noci pod svá ochranná křídla a odvezl ji daleko od jejího skutečného domova – do kláštera v Abellow. Zde, skryta před nechtěnými zraky zlotřilých nepřátel, přijala novou identitu. Stala se z ní Brenna Spaldingová!
Dveře zapadlého hostince se rozletěly a aniž by společnost alespoň na okamžik utichla, zábava klidně pokračovala dál. Duncan v zakouřeném prostředí šenku těkal pátravým pohledem a hledal tolik známou siluetu družného MacArlaina. U všech rohatých, co to zase vyvádí?
Silně ovíněný Nathan se právě u jednoho stolu poněkud prudčeji hádal s pochybným individuem, přičemž na koleni pohupoval polonahé děvče s přiopilým výrazem ve tváři.
„ Říkám ti, kliď se mi z očí, ničemo“, hromoval a nevybíravě přitom postrčil naproti sedícího chlapa.
„ Až mi za ni zaplatíš“, vyhrkl rozzuřený neznámý.
Nathan hodil na stůl pár drobných.
„ Táhni, pobudo“, zamručel jenom.
Vypadalo to, že se chuďas chystá pánovi za jeho drzost podříznout hrdlo, lesk meče nedaleko postávajícího rytíře ho však přinutil k ústupu.
Duncan se sesunul na prázdnou židli proti MacArlainovi.
„ Máš víc štěstí než rozumu“, prsknul pobaveně.
Nathan zvedl unavené oči od půvabných vnadů své milé společnice a konečně zaregistroval přítomnost svého přítele.
„ Á, Duncane. Jaký vítr tě přivál až k nám?“
Děvče se rozpustile zachichotalo.
„ Od kdy za děvky platíš?“, kývl Duncan místo odpovědi bradou k pochechtávající holčině.
„ Máš snad taky zájem?“, zamrkal obezřetně Nathan.
Tak s ním si dneska moc nepopovídá.
„ Ani ne. Jen mě zajímalo, co se stalo s tou rozkošnou malou hraběnkou v červeném, co jsi dnes tak urputně uháněl v králových předpokojích.“
MacArlain se zašklebil, jako by skousnul šťovík.
„ Milý pan hrabě se vrátil z lovu o něco dříve, než jsem předpokládal. Představ si, že drahá Eleanor mě musela pod svou postelí schovávat celé tři hodiny! Bohužel, můj sluch přitom neunikl plnění manželských povinností…“
Duncan nevydržel a vyprskl smíchy.
„ To myslíš vážně?“
„ No jistě“, skoro se urazil Nathan. „ Naštěstí se mě ujala tady Margaret. Jenže ta má poněkud chamtivého manžela, jak jsi před chvílí ostatně mohl sám vidět. Ale pořád je to lepší, než skončit u hraběte vystavený nad krbem jako nějaká střelená trofej!“
„ Na tom něco bude“, připustil kuckající se Duncan a chystal se najít hostinského, aby zajistil pokoje na dnešní noc.
„ Pokoje už jsou připravené“, škytl Nathan, když si všiml rozhlížejícího se přítele. „ Vše jsem zajistil ještě předtím, než jsem se stačil tak hanebně opít“, dodal s náznakem pathosu.
„ Výborně“, broukl Duncan spokojeně a v duchu si pomyslel, že přece jen k něčemu je ten MacArlain dobrý.
„ Jdu si lehnout“, oznámil mu vzápětí. „ A ty bys měl jít taky. Zítra odjíždíme.“
„ Odjíždíme?“
„ Jistě. V Londýně jsme pro tentokrát skončili.“
„ Ale já mám na zítřek domluvenou schůzku s Eleanor“, křikl za odcházejícím Duncanem rozvášněný Arlain. Ten se jen lehce pousmál.
„ A co Margaret???“