Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Skotská vysočina, 1487

Krátce zívla a ještě v jakémsi polospánku se rozkošnicky protáhla mezi voňavými prostěradly. Ve chvíli, kdy ji tenký sluneční paprsek, prosvítající mezi závěsy, pošimral na pihovatém nosíku, neochotně zamrkala a třpyt zelenkavých smaragdů tak rozzářil celý pokoj. Nepřítomně se usmála. Ve svých myšlenkách se stále vracela k právě prožité noci. V životě nezažila něco tak nádherného. Když ji poněkud majetnicky držel ve svých svalnatých pažích měla pocit, že už je nemůže v životě nic rozdělit. Nechápala, proč se mu tak vzpouzela. Jestli je ten zmatek, který uvnitř sebe prožívá štěstí, pak nechtěla, aby někdy skončil. Ach, můj Černý rytíři…
„ … Takhle to prostě dál nejde. Musíme s tím skoncovat jednou provždy!“
„ … Já sám určím kdy a kde, rozumíš? Jen já mám právo ho zabít – nikdo jiný – jen já!“
„ … Vítej, Brenno.“
Útržky hrozivých vět způsobily, že šílený jekot, který se jí následně vydral z úst, vzbouřil nejméně polovinu tvrze. Poplašeně těkala rozšířenýma očima kolem sebe a přes veškeré protesty své ošetřovatelky se zuřivě snažila vymanit z jejího pevného sevření. Nedoléhala k ní tichá uklidňující slůvka, která jí starostlivá dívka šeptala v domnění, že ztiší její bolest. Přesto se Brenna podvědomě poddala jejímu nátlaku, když po náhlé ztrátě vědomí padla zpátky mezi nadýchané polštáře.
Cora upřeně sledovala tvář své nové příbuzné a urputně přemýšlela, co dál. Jak mohla něco takového dopustit? Tohle jí Duncan nikdy neodpustí!
Ještě před úsvitem nečekaně odjel s pobrumlávajícím Nathanielem, aby obhlédl škody, které napáchaly loupeživé tlupy během jeho nepřítomnosti na MacPhersonovic statcích. Obyvatelé zdejšího sídla v té době povětšinou tvrdě spali, neboť svatební veselí se protáhlo téměř do ranního kuropění a všechny dost značně vyčerpalo. Proto Duncan požádal Coru, která jako jediná nepodřimovala po nočních oslavách, aby na jeho ženu dala dobrý pozor. Slíbila by mu cokoli, a tak tedy bez dlouhého rozmýšlení přikývla na to, že pohlídá onu zelenookou cizáckou Sirénu. Věděla, že bude muset Brennu respektovat, vlastně jí nebyla zas až tak nesympatická, ale přece jen – dívat se celý den na dívku, která obloudila srdce muže, kterého kdysi sama milovala, by byl zřejmě nadlidským výkonem i pro svatouškovskou sestřenku Elizabeth, natož pak pro ni! Raději se vydala do podhradí zjistit co nového se přihodilo ve zdejším okolí a těžkou práci opatrovnice laskavě přenechala obětavé Mary. Zapřísahala tělnatou služebnou, aby se o novou lairdovu ženu postarala, než se vrátí ze svých pochůzek. A Mary, která měla pro lehce melancholickou slečnu Coru vždycky pochopení jí to, i když značně nerada a jen s velice silným sebezapřením, udělala k vůli.
Cora se zjevila před polednem v poněkud lepší náladě a již dostatečně připravená na to dělat společnost zlatovlasé víle. Hned v hale ji však znepokojily hlasy, které si špitaly něco o nepochopitelných mdlobách mladičké paní MacPhersonové a tajuplný šepot kupodivu neustal ani tehdy, když se přiblížila k ložnici novomanželského páru.
Na prahu pokoje tlumeně vydechla. Pobledlá Brenna ležela bezvládně roztažená na prostorném lůžku, v jehož světlých přikrývkách se téměř ztrácela. Její přerývaný dech dával jasně znát, že není zcela v pořádku. Co jen bude dělat???
Cora během chviličky znovu nabyla svou ztracenou sebejistotu a s kuráží sobě vlastní nejprve vyhodila z pokoje všechny čumily, kteří se během několika málo hodin v místnosti nahromadili. Hned poté přikázala nešťastné Mary, aby jí přinesla lavor studené vody, několik čistých pláten a pohár svařeného vína s bylinkami. Mezi tím vším neskutečným křepčením se pak rozhodla zjistit, jaký neduh to dívku vlastně postihl. Stačil jí jeden jediný pohled na nemohoucí aby pochopila, že se jedná o silné nervové vypětí, způsobené nejspíš stresem posledních dní. Spalována vnitřní horečkou mumlala Duncanova Sassenach nezřetelná slůvka.
Brenna neměla na těle jedinou oděrku, která by naznačovala, že by měla Cora hledat příčinu slabosti někde jinde. Baculka Mary, která se vrátila, brebentila něco o tom, že bezvládnou lairdovu ženu nalezl před pár hodinami dole pod schodištěm William Glary.
Cora se zhnuseně ušklíbla. Další z těch slizkých Seanových poskoků – a tentokrát doslova. Při přípravě baldrianových obkladů se náhle zarazila. Neříkala náhodou Mary, že Brennu objevili pod schody? Ale jak to, vždyť byla bez zranění – sama ji přece prohlížela!
Tok jejích myšlenek přerušilo tiché zasténání a následný záblesk mihotavých duhovek. Rozlámaná Brenna poněkud přihlouple ostřila na Duncanovu sestřenici a hlavou jí přitom probíhaly desítky rozmazaných obrazů hradu v plamenech, zkřivených tváří znásilňovaných žen, známých hlasů nabádajících k přípravě vraždy.
„ Klid“, mumlala Cora a Brenna se tak snadno poddávala zpěvavé melodii, která tišila její rozvířené nitro. „ Nyní musíš odpočívat, jsi unavená.“
Ano, unavená… Ale proč ji stále tlačí ty děsivé noční můry? Co je sen a co skutečnost? Už neví, nemůže, už to dál nezvládne!
V okamžiku, kdy se vyčerpaně uchýlila zpět do stavu nevědomí, se prudce rozrazily kované dubové dveře a do místnosti vplula mohutná postava Černého rytíře.

Neklidně pokukoval po dveřích ložnice a přitom nevědomky podupával levou nohou jakýsi podivuhodný rytmus. Snažil se působit nezúčastněně, ostatně tak činil u všech událostí, které se netýkaly přímo jeho osoby. Opíral se o chladnou stěnu s výrazem samolibého bastarda, jak ho nejčastěji tituloval bratrův nejlepší přítel, a jeho oříškově hnědé oči nenávistně přeměřovaly právě Nathanovu sinavou tvář.
S Duncanem se k večeru přiřítili, jako by jim za zadnicí pochodovala nejméně stovka zdivočelých MacKintoshů. Sean však dobře věděl, že na to je ještě příliš brzy, Dugal se nenechal vyprovokovat tak snadno. Bylo mu jasné, že se k bratříčkovi ještě za tepla donesla zpráva o nehodě jeho drahé ženušky, a proto předčasně ukončil prohlídku svých pozemků na západní hranici. On sám přece vyslal za Duncanem nejrychlejšího posla, aby zpravil lairda o jejím zdravotním stavu. A nezklamal, vrátil se i s tím parchantem MacArlainem přímo závratnou rychlostí.
Sean v duchu blahořečil onu šťastnou náhodu, která mu ten den přivedla Brennu do cesty. Ve chvíli, kdy omdlela, neváhal ani minutu, a přikázal Duncana neprodleně informovat. Původně si s ní chtěl trochu pohrát, vytrestat ji za její drzost, nakonec však využil její indispozice k tomu, aby přinutil bratra k návratu. Tušil, že jeho případná schůzka s Dugalem MacKintoshem by mohla zhatit veškeré jeho plány.
Nyní trnul, co Brenna svému manželovi namluví. Bylo zvláštní, že se Duncan ještě nevyřítil ven a nerozsekl ho svým mečem vejpůl. Jeho mysl se obracela k tomu co se stane, až dívka promluví o krvavých plánech svého švagra. Netušil, kolik toho zaslechla, za vraždu se ale jako všude jinde platila daň nejvyšší!
Duncan za sebou zmoženě zaklapl dveře a raději se zachytil zdi v místech, kde posedával Nathaniel. Klopil jindy tak ohnivý zrak k zemi a Nathan měl v jednu chvíli dokonce pocit, že mu po tváři sklouzla slza. V šeru chodby se desítka párů očí upírala na utrápeného vůdce klanu a trpělivě čekala, až se jejich pán vzpamatuje.
Nechtěl Brennu zbytečně budit, proto ji při odchodu pouze lehce políbil na bílé čelo, ze kterého předtím odhrnul několik neposlušných rudozlatých kadeří, zmáčených krůpějkami potu. Bodlo ho u srdce když si uvědomil, jak moc je bezbranná. Pohled zamlžených očí mu rval duši. Cora ho sice uklidňovala, že za pár dní bude v pořádku, přesto se nemohl smířit s představou, že jeho malá Brenna trpí.
„ Jak je jí?“, pročísl Nathan ticho zajíkavou otázkou.
„ Cora říká, že se brzy uzdraví“, odvětil Duncan vyhýbavě. Netušil co by dělal, kdyby o ni přišel.
„ Co se tu vůbec stalo?“, zeptal se Nathan mužů, postávajících mlčky kolem. Jako by nikdo neměl odvahu.
„ Našel ji ,Drsný‘ William“, hlesl nakonec statečně ryšavý Trystan. „ Ležela prý prochladlá pod schodištěm ve vstupní hale, nikdo netuší, jak se tam dostala.“
Duncan vypěnil.
„ To ji ksakru nikdo nehlídal? Kde jste všichni byli?“
Nikomu se nechtělo chlubit právě tím, že vyspávali po slavnostních radovánkách předchozí noci.
„ Řekla něco?“, snažil se Nathan uklidnit rozvášněného rytíře.
Zavrtěl nešťastně hlavou.
„ Na nic si nevzpomíná…“
Sean se neznatelně zachvěl. Co jenom udělal, že si zaslouží přízeň bohů?
Na nic si nevzpomíná…
Teď už nestojí jeho plánům nic v cestě.