Dopis z Angouleme

Francie, 1729

Posvátné ticho křížové chodby pročísl rychlý klapot podpatků a šustění taftových sukní. Ztemnělý prostor pouze na pár okamžiků prosvětlil záblesk smolných loučí, které v další vteřině zmizely za ohybem kamenné zdi. Příchozí měli zřejmě dost naspěch, čemuž nasvědčovalo i to, že svou návštěvou vyrušili tento malý osamělý klášter v tak nekřesťanskou ranní hodinu. Matka představená neznámé zapřísahala, aby zbytečně nenarušovali klid pesquiéského útočiště, ti však byli k jejím prosbám zcela lhostejní. Věc nesnesla odkladu!
Dveře úzké cely se se zaskřípěním rozletěly a překvapeným zrakům se naskytl nevídaný pohled. Křehká postava klečící na studených dlaždicích se třásla potlačovanými vzlyky a v posledním záchvěvu naděje vzpínala propletené ruce k dřevěnému kříži, zavěšenému na protější stěně. Olejová lampička, slabě poblikávající v chladném průvanu, vykreslovala ponuré stíny, které by v jiných případech mohly působit až děsivě. Jejich hrozivý vliv však tlumila pobledlá tvář madony, jejíž stříbřité oči teď nechápavě těkaly z jednoho cizince na druhého.
„ Mademoiselle de Courame?“, zvážněl jeden z nich a mírně si odkašlal.
Modlící se tiše přikývla. Pomalu se zvedla z nedůstojné polohy a skrz slzy se pokusila zaostřit na tázajícího. Věděla, že v barchetových šatech a prostém čepci ničím nepřipomíná dceru hrabětě lavelanetského, přesto se snažila zapůsobit co nejvznešeněji, když se ladně napřímila a roztomilé rtíky rozvlnila v lehkém úsměvu.
„ S kým mám tu čest?“
Šedý taft se zavlnil, rázná hnědovlasá dáma rozhodně předstoupila před zmateného vikomta.
„ Marie-Claire de Bouvilles, hraběnka z Limoux“, zašveholila.
Dívka neznatelně zamrkala a raději si přiložila dva prsty na levý spánek aby se přesvědčila, zda skutečně bdí. Uprostřed noci ji vzbudil strašlivý sen, ve kterém ji její otec prosil za odpuštění, za nedostatek lásky, kterou jí bohužel nemohl nikdy poskytnout. Měla pocit, jako by se jí náhle vzdaloval, jako by se s ní dokonce loučil. S šíleným výkřikem se vrhla na zem a plačky žádala Boha, aby jejího otce opatroval a dával na něj dobrý pozor. Když se ohlédla, sledovaly ji z prahu pokoje páry poděšených očí.
„ Drahoušku, nesu vám bohužel špatné zprávy“, zašeptala malinová ústa hraběnky, která ji vrátila zpět do reality.
„ Ano?“, zamumlala nepřítomně.
„ Totiž, milá Annabelle“, madame se zajíkla. „ Váš otec, hrabě de Courame… dnes v noci zemřel.“