Dopis z Angouleme

Vlahý větřík si lehce pohrával s havraními vlasy, které rámovaly její oválný obličej. Splývaly volně až k útlému pasu, nespoutány hromadou hřebínků a roztodivných jehlic, které byly v poslední době opět v módě. Upřeně sledovala mravenčí hemžení na nádvoří zámku a téměř nevnímala něžné cuchání rozpuštěných loken. Povzdechla nad tím divadlem, které v ní stejně nezanechalo žádnou znatelnější stopu, a raději se vrátila zpět ke svému psacímu stolu. Myslela, že si pročistí hlavu, ale pohled z okna na rozlehlé pozemky lavelanetského panství v ní ještě více prohloubil pocity zoufalství a beznaděje.
Otce pochovala před necelými třemi týdny, přesto se nedokázala zbavit utkvělé představy, že mu mohla v jeho trápení přece jen nějak ulehčit. Rodinný lékař ji ujistil, že hrabě příliš netrpěl. Nemoc byla sice poměrně vleklá, konec však přišel neobyčejně rychle. Byl tak spontánní, že než stačili mladičkou slečnu zpravit o jeho smrti, notář už měl připraveny všechny podklady k tomu, aby mohla milá mademoiselle svůj majetek co nejrychleji převzít.
Jak dlouho vlastně byla zavřená v pesquiéském klášteře? V duchu přemítala, kdy o ni papá přestal jevit zájem. Nejspíš hned po maminčině úmrtí. Beatriz de Oreque, ohnivá Španělka s černýma uhrančivýma očima, si získala jeho srdce v jediném okamžiku – stačil pohled dlouhých řas zpod krajkového vějíře, a francouzský hrabě byl navždy ztracen. Miloval svou ženu natolik, že jí nikdy ani slůvkem nevytkl, že mu krom Annabelle nepovila žádného jiného dědice. Bůh k sobě půvabnou hraběnku povolal nedlouho poté – černé neštovice ukončily život jižanské krásky. Dcerušce se krátce věnovala chůva Inés, v osmi letech pak byla svěřena do péče obětavých benediktínek. Od té doby viděla Annabelle otce pouze několikrát skrz tepanou mřížku klášterní hovorny. Kolik nocí jako dítě proplakala v touze spatřit zarostlou tvář muže, kterého chtěla tolik obejmout! Její přání však zůstalo nevyslyšeno…
Schovala tvář do dlaní, jako by se styděla za projev slabosti, který dávala na odiv jen sama sobě a tichému prázdnému pokoji. Ach ano, teď je doma tady, ale není to spíše vězení? Sice bez mříží, ale také bez hřejivého tepla rodinného krbu.
Její zrak padl na rozepsanou stránku papíru, která se povalovala mezi zlacenými kalamáři. Jak dlouho jí neodepsal? Ani si pořádně neuvědomovala, kdy naposledy obdržela psaní zdobené znakem vinné révy se třemi zavěšenými půlměsíci.
Ve svých vzpomínkách se zatoulala až k onomu dni, kdy ve svých drobných rukou poprvé sevřela dopis z Angouleme. Velmi se podivila, že o ni po tak dlouhé době někdo alespoň nepatrně usiluje. Dychtivě rozlomila pečeti a věnovala četbě u ní natolik překvapivou pozornost, až se jeptišky polekaly, zda se tím náhodou nevystavila čarodějnému uřknutí. Dívenka zabraná do svých úvah mezitím urputně přemýšlela, kdo se asi tak rozvzpomněl na malou hraběnku uvězněnou za zdmi ponurého kláštera. Před časem sestra Cécile všechny schovanky pověřila, aby zaslaly krátké psaníčko tomu z rodiny, po kom se jim nejvíce stýská. Annabelle v té chvíli kupodivu nepomyslela na svého otce, ale na Marie-Adelaide du Soligne. Nejlepší přítelkyně její nebožky matky ji po smutečním obřadu upozornila na to, že kdyby někdy v budoucnu něco potřebovala, má se s veškerou důvěrou obrátit právě na ni. Obraz laskavé markýzy vytanul děvčátku na mysl tak bezprostředně, že bez sebemenšího zaváhání odeslala srdceryvný dopis právě do zeleného kraje Poitou-Charentes. A po několika týdnech konečně dorazila tolik vytoužená odpověď z angoulemského panství. Annabelle původně předpokládala, že nejspíš muselo dojít k nějaké nešťastné mýlce, když ale dočetla do úplného konce s jistým údivem zjistila, že dopis je skutečně adresován jí. Ze zdvořilosti tedy vikomtovi z Charente odepsala, za pár dnů pak ke svému úžasu obdržela další list. Od té doby se její klášterní korespondence omezila na udržování kontaktu s tímto tajuplným mladíkem. Za deset let se jejich duchovní souznění přeměnilo v upřímné přátelství podmíněné slibem, že po sobě nebudou nikdy pátrat. Annabelle netušila, co přesně vedlo Charlese k vymáhání této podmínky, s ohledem na jejich bezchybný vztah však souhlasila. Poslední měsíce začalo vzájemné dopisování slábnout, alespoň co se týkalo vikomta. Nedokázala si chlad z jeho strany nijak rozumně odůvodnit, přesto neustávala v psaní nových a nových listů.
Chystala se doplnit chybějící doušku, z čehož ji vyrušilo téměř neznatelné zaklepání na dveře otcovy bývalé pracovny.
„ Ano?“, pozvedla své dokonale klenuté obočí.
„ Omlouvám se, že vás obtěžuji, hraběnko“, zamumlal uctivě zámecký vrchní sluha. „ Ale madam de Bouvilles právě dorazila. Čeká v červeném salonku.“
Přikývla a nevědomky založila rozepsaný dopis do starých kožených desek.
„ Děkuji vám, Claude.“

Fierte tlumeně odfrkl a podrážděně zahrabal nohou ve spadaném listí. Olivier pevněji přitáhl otěže a nejméně po sté přejel nedůvěřivým pohledem skupinku mužů, kteří byli pro tuto chvíli jeho jedinou oporou. Nervózně se zavrtěl. Déšťové kapky, bubnující do větví pokroucených stromů, nabraly na intenzitě a nepříjemně studily za krkem.
Pokrčil zpupné čelo. Slíbil umírající babičce, že se o ni postará. Kdysi mu jako malému chlapci vyprávěla pohádku o tmavovlasé princezně, kterou zlý čaroděj unesl za vysoké zdi pevnosti, aby nemohla dál rozdávat lidem naději a svou lásku. Dobro v podobě holubice se však nad dívkou ustrnulo, a tak mohla kráska jednou za čas na jejích bílých křídlech do světa odeslat kratičké psaní. Pokud se dostalo do rukou hodného člověka, královská dcera mohla být zachráněna. Nejprve ale musel statečný rytíř přemoci zlotřilého kouzelníka a potom ještě princeznu osvobodit z černé věže. Vždy se té staré povídačce jen pobaveně zasmál, přičemž jeho moudrá babička šeptala: „ Sám se jednou přesvědčíš.“
To jednou nebylo příliš daleko. Skutečně obdržel dopis od dívenky, která žádala o pomoc z nedobrovolného zajetí. Stěžovala si na lhostejnost svého otce, se kterou ji po smrti matky odložil do dívčího kláštera. Mladému Olivierovi se jí tehdy zželelo a právě letos uplynulo deset let od doby, kdy si s rozpustilou Annabelle začal pravidelně psát.
Zatnul zuby. Je to všechno jeho vina, že ji poslední měsíce musí nechat tak zoufale čekat!
Byl vlastně rád, že se toho nedožili rodiče ani jeho milovaná babička. Když markýzu Marie-Adelaide du Soligne pochovávali, nemohl jí ani na pohřeb. To mu nikdy neodpustí! Nikdy!!!
A teď tu v ohybu zaprášené lesní cesty čeká jako ublížený malý kluk, aby se mu alespoň z části pomstil za svá nedávno způsobená příkoří.
Narazil si klobouk hlouběji do čela a přes obličej přetáhl tmavý šátek. Je čas…